První seznam zakázaných svazků zvaný Decretem Glasianum spatřil světlo světa už v 9. století, ovšem katolická církev jej nikdy neučinila oficiálním. Církevně uznaný Index librorum prohibitorum se objevil až víc než sto let po vynálezu knihtisku: Zahrnoval veškerá díla s kacířskou, antiklerikální či lascivní tematikou, jež mohla podle církevních hodnostářů přivést věřící na scestí.

První index oficiálně vydal papež Pavel IV. roku 1559, poté co nařídil inkvizitorům, aby seznam nevhodných knih sestavili. Poslední soupis zakázaných děl vyšel roku 1948, ovšem oficiálně ho církev zrušila až v roce 1966 vyhlášením papeže Pavla VI. Ovšem četba zakázaných děl byla i nadále hříchem, čitateli již jen nehrozil žádný církevní trest.

Kepler, Balzac i Bible

Na zmíněném seznamu se postupně objevila celá řada knih: včetně děl Johannese Keplera, Immanuela Kanta či Reného Descartese, románů Honorého de Balzaca, Gustava Flauberta nebo Victora Huga, ale také včetně některých církví neuznaných překladů Bible. Z českých autorů figurovala na indexu například díla Václava Budovce z Budova. 

Za nejstarší tištěný seznam zakázaných knih je považována v Čechách publikovaná redakce papeže Klementa VIII., kterou z iniciativy arcibiskupa Zbyňka Berky z Dubé vytiskl v Praze roku 1596 Václav Martin z Jenčic. Ovšem nejznámějším dílem je v tomto směru dozajista práce jezuity Antonína Koniáše (1691-1760), který ve svých indexech zohlednil potřeby domácích cenzorů, neboť dřívější seznamy zakázané literatury obsahovaly pouze zahraniční knižní produkci.

Podle fosilních nálezů ze Západní Austrálie vznikl život možná před 4 miliardami let, tedy pár set milionů let po samotném vzniku Země. Tehdejší planeta byla ale úplně jiná, než jak ji známe dnes.

Mimo jiné bylo tehdy na Zemi mnohem větší vedro. Vědci se domnívají, že právě vyšší teplota vedla k mnohem rychlejšímu mutování prvních životních forem, než jak mutuje DNA dnešních organismů. Četnost některých mutací se totiž s rostoucí teplotou zvyšuje.

TIP: Evoluce v akci: Městské můry se učí vyhýbat pouličnímu osvětlení

Podle jejich odhadů to na počátku života muselo být s mutacemi dramatické. Tehdejší životní formy prý mutovaly čtyřtisíckrát rychleji, než mutují dnes. Pokud je to pravda, pak evoluce tehdy musela být rychlá jako blesk.

Kovová kostra potažená syntetickou tkání. To je návod na legendárního kyborga z blízké budoucnosti, terminátora T-800.

Bioinženýři teď postavili jeho mnohem jednodušší a menší variantu, která připomíná zmenšeného rejnoka. Nový měkký robot váží pouhých 10 gramů a měří 16 milimetrů, nějak se ale začít musí.

Rejnočí kyborg má vnitřní kostru ze zlata, kterou obaluje umělá tkáň z polymeru a asi 200 tisíc kardiomyocytů, buněk ze srdeční tkáně potkana.

TIP: V MIT tisknou roboty, kteří odejdou ze 3D tiskárny po svých

Kardiomyocyty zajišťují maličkému kyborgovi pohyb. Jsou geneticky upravené tak, aby je bylo možné ovládat světlem. Co asi uvidíme v laboratořích příště?

Zahájení vývoje cromwellu bylo výsledkem porážky Francie a britského expedičního sboru v červnu 1940 a následných bojů v severní Africe. Tehdy se hledala možnost, jak nahradit zaostávající stroje Crusader a Valentine se slabým pancéřováním a málo výkonnými zbraněmi.

Lepší pancéřování

První varianty Cromwellu Mk I – Mk III se za vývojem války také opozdily: disponovaly totiž vedle sekundárních kulometů 6liberním kanónem ráže 57 mm. Až koncem roku 1943 začala sériová výroba verze, jež vešla do dějin jako Mk IV a disponovala již novým a výkonnějším dělem ráže 75 mm. Kanón této ráže se pak lafetoval na další modifikace, jež následovaly v rychlém sledu, až varianta Mk.VII dostala 94mm houfnici pro poskytování blízké podpory.

Cromwell měl konečně také silnější pancéřování než jeho předchůdci, což z něj v kombinaci s účinným dělem dělalo nebezpečnou zbraň. Mezi osádkami se jednalo o oblíbené vozidlo hlavně kvůli spolehlivosti a přesnosti střelby. Na konci války se model Cromwell stal nejrozšířenějším britským obrněncem.

Z celkového počtu 29 288 ve Velké Británii vyrobených tanků bylo cromwellů více než 4 000, přičemž nejvíce se stavěl typ Mk IV (téměř 2 000 exemplářů). Přestože v mnoha ohledech zaostával za srovnatelnými obrněnci německé výroby, měl i řadu výhod. S maximální rychlostí dosahující na silnici 64 km/h patřil k nejrychlejším středním strojům druhé světové války a měl velmi dobré manévrovací schopnosti.

Cromwell Mk IV a V 

• Osádka: 5 mužů
• Hmotnost: 27,94 t
• Délka: 6,4 m
• Šířka: 3 m
• Výška: 2,5 m
• Pancéřování: 32–76 mm
• Pohonná jednotka: Rolls-Royce „Meteor“
• Výkon motoru: 448 kW
• Max. rychlost: 64 km/h
• Dojezd: 275 km
• Hlavní výzbroj: 75mm kanón
• Vedlejší výzbroj: 2× 7,92mm kulomet BESA + dvoupalcový minomet 

Osádku tvořilo pět mužů – velitel, radista, řidič a dva střelci. Do bojů tato vozidla zasáhla poprvé až v červnu 1944, krátce po vylodění v Normandii v sestavě 7. britské obrněné divize. Dále je používala i například 1. polská obrněná divize i čs. sam. obrněná brigáda (ČSOB), která měla na konci roku 1944 ve výzbroji 127 cromwellů různých typů, přičemž nejrozšířenější byly verze Mk IV/V.

TIP: Bizarní a neobvyklé tanky: Britský TOG - dinosaurus mezi tanky

Cromwell se v průběhu války používal i pro plnění nebojových úkolů. Například některé stroje bez kanónu sloužily jako pohyblivá dělostřelecká pozorovací stanoviště, tzv. Cromwell OP (Observation Post), či po namontování příslušenství fungovaly jako vyprošťovací tanky ARV (Armoured Recovery Vehicle). Na cromwelly konstrukčně navázaly britské stroje Challenger Mk I (označovaný také jako Cromwell Mk VIII) a Comet.

Po skončení války bojovaly ještě v několika dalších konfliktech – např. v roce 1948 v první izraelsko-arabské válce, a to ve výzbroji armády židovského státu, nebo v rámci britských jednotek sil OSN v Koreji. V menším počtu byly použity také za občanské války v Řecku. 

Marsovský rover Curiosity pracuje na rudé planetě od 6. srpna 2012. Někdy se Curiosity daří lépe, jindy to nejde až tak hladce. Před pár dny, 2. července, se rover ocitl v nouzovém režimu s minimální aktivitou. Příčiny tohoto stavu jsou pro inženýry NASA stále ještě nejasné.

Úspěšná mise pokračuje

Předběžné výsledy naznačují, že zřejmě došlo k neočekávné kolizi mezi softwarem kamery Curiosity a softwarem pro zpracování dat v hlavním počítači roveru.

Závada naštěstí netrvala dlouho a nyní už je Curiosity stabilní a komunikuje se svými operátory na Zemi. Bezprostředním cílem týmu Curiosity je nyní plné obnovení činnosti roveru, a také získání diagnostických dat.

Vlastně to není poprvé, co se něco podobného stalo. Rover Curiosity se z toho zatím pokaždé dostal. V NASA jistě věří, že tomu tak bude i nyní.

12. července 1260 došlo ke střetu, který historikové označují jako bitva u Kressenbrunnu nebo bitva na Moravském poli. Slavná událost, která proti sobě postavila vojáky Přemysla Otakara II. a Bély IV., se nesla ve znamení českého vítězství.

TIP: Zrádný Kressenbrunn: Dopustil se lsti Přemysl Otakar II., nebo uherský princ?

Jablkem sváru mezi oběma panovníky se stalo Štýrsko. Složení obou vojsk bylo neobyčejně pestré. Zatímco na straně „krále železného a zlatého“ bojovaly kromě české nobility moravské a rakouské sbory, uherskému králi přispěchali na pomoc Tataři, Kumáni, Valaši a další rozličné národy. Ani to ale Bélovi nepomohlo a Štýrsko připadlo Přemyslovi. A nejen to. Aby byl mír mezi Přemyslovci a Arpádovci kompletní, pojal český král za manželku Bélovu dceru Kunhutu.

Ve své době platila za jednu z nejkrásnějších žen Evropy. Než si ale starý kontinent stejně jako české země stihl jejích půvabů dosyta užít, 11. července 1362 Anna Svídnická zemřela.

TIP: Blonďatá královna Anna: Manželku ze Svídnicka si Karel IV. oblíbil nejvíce

Karel IV. původně zamýšlel spojit dědičku svídnicko-javorského vévody se svým synem. Když ale princ skonal a spolu s ním i manželka Anna Falcká, rozhodl se král nepromeškat příležitost k získání Svídnicka a s mladou dívkou se oženil sám. A jistě neprohloupil. Získal tak nejen nárok na slezské državy, ale především nového následníka trůnu, který se skutečně jako Václav IV. ujal české koruny.

Její oficiální název zněl Národní strana svobodomyslná, ale do historie vstoupila pod jménem mladočeši. Hlásila se k liberálním zásadám a směřovala k úsilí „o zřízení vpravdě svobodárné, spočívající na základech demokratických, tj. na rovném právu všech“.  

TIP: Přečtěte si, jak se formovaly první české politické strany

Osudné punktace

Vznik nové strany ale neznamenal, že by staročeši ihned ztratili na významu. Právě naopak, mladočeši v dalších letech nijak výrazně neprorazili a na oblibě jim ubraly i některé skandály, které staročeský tisk škodolibě komentoval. Obě strany mezi sebou sváděly tvrdý boj, který silně poznamenal tehdejší společnost. Jak napsal Rieger v roce 1876: „Kdekoli se občané pohádají mezi sebou o zájmy čistě místní, nebo osobní – třeba o stříkačku nebo purkmistrovství – ihned věc bere na sebe ráz víceméně politický…a hned jsou z nich staročeši nebo mladočeši“.

Staročeši pak nakonec skončili s politikou pasivní rezistence a v roce 1878 vstoupili poslanci obou stran do českého zemského sněmu, v následujícím roce i do říšské rady. Obliba staročechů mezi lidmi pak začala klesat až koncem osmdesátých let. V českých zemských volbách naposledy těsně zvítězili roku 1889, ale následující neúspěch při jednáních o národnostním smíru s německými liberály v rámci takzvaných punktací byl oním příslovečným posledním hřebíkem do rakve, v níž mohla být pohřbena dosavadní staročeská politická nadvláda. Drtivý triumf mladočechů ve volbách do říšské rady 1891 vynesl tuto stranu na první místo a předáci Národní strany tomu už jen bezmocně přihlíželi. Objevovala se i další konkurence v podobě nových stran (například roku 1878 byla v Čechách založena sociální demokracie).

Úpadek a pád

Vliv staročechů tedy klesl, i když měli nadále silné pozice hlavně v komunální politice a existovali až do rozpadu Rakouska-Uherska roku 1918. Poté splynuli s Českou státoprávní demokracií, z níž se posléze stala Československá národní demokracie. Přes svůj úpadek však Národní strana zanechala v českých dějinách trvalou stopu a to jí už nikdo upřít nemůže.           

Nepořádníci se prý dělí na dvě kategorie: na ty, kteří nedokážou nic vyhodit, a na ty, kteří neumějí nic uklidit na své místo. Až 90 % klientů japonské expertky na úklid Marie Kondo však údajně patří do třetí kategorie, jež představuje kombinaci obou předchozích. Pro všechny, kdo s pořádkem bojují, má Marie dobrou zprávu. Tvrdí, že zná způsob, jak si domácnost uklidit jednou provždy. Své poznatky navíc sepsala do knihy, z níž už se stal světový bestseller – prodaly se tři miliony výtisků v třicítce zemí. Časopis Time dokonce autorku zařadil mezi sto nejvlivnějších lidí pro rok 2015. 

Lenka Dvořáková učí, jak prezentovat v angličtině. A ještě loni by ji ani nenapadlo, že bude jednou svou domácnost ukazovat médiím. Jenže mezitím se setkala s metodou KonMari od Marie Kondo. „Jednoho dne jsem dospěla k pocitu, že je potřeba něco změnit, a tak jsem se rozhodla, že každý den aspoň jednu věc vyhodím. Začala jsem hledat, jak to dělat ‚odborně‘, a narazila jsem právě na metodu KonMari. Najednou mi připadalo, že jsem poslední na světě, kdo o ní ještě neslyšel,“ popisuje cestu k radikální změně domácnosti paní Dvořáková. 

Uklidit si v celém životě

Zmíněná metoda je úplně jednoduchá – zbavit se maxima věcí a ponechat si jen to, co nám přináší radost. Při úklidu se postupuje po jednotlivých kategoriích, nikoliv po pokojích. Marii prý trvalo tři roky, než k této zdánlivě banální radě dospěla. 

Začíná se u oblečení. „Komínky jsou zakázané. Výjimku představují snad jen ručníky,“ vysvětluje programátor a divadelní režisér Tomáš Horáček, který revoluční metodu úklidu rovněž vyzkoušel. „Důležité je, aby se oděvy nedávaly na sebe, protože pak se ty spodní používají méně. Všechno je tedy ve skříních vertikálně,“ dodává. Podobně se postupuje u kuchyňských skříněk: dát věci stejné kategorie na jedno místo, potom je vytřídit a zase uložit zpátky – nejlépe do odlišných krabiček, aby bylo všechno přehlednější. Přitom byste si měli být jisti, že vám každá věc, kterou si ponecháte, přináší radost. 

Popsaný způsob úklidu může mít i jistý přesah. „Pro mě je metoda KonMari celkově o životě – o tom, co si v něm nechat, a co ne. Totéž se tak vztahuje třeba i na lidi, které vídám, na práci, zda mě baví, a vlastně na všechno. Myslím, že je možné KonMari použít v podstatě na úklid celého života,“ dodává Horáček. Vařit jsme se ve škole učili, stejně jako jiné praktické dovednosti. Uklízet nás ale neučil nikdo. A to je chyba – alespoň podle „uklízecí fanatičky“, jak se Marii Kondo někdy přezdívá.

Vousy, chlupy, svaly

TESTOSTERON: zodpovídá za typicky mužské znaky 

Navzdory obecně rozšířenému mýtu se mužský pohlavní hormon testosteron nevyskytuje jen u mužů. Najdeme jej i v těle žen, ale v mnohem nižších koncentracích než u dospělých zástupců silnějšího pohlaví. U mužů jsou jeho hlavním zdrojem varlata, přičemž spolu s dalšími podobnými „mužskými“ hormony (například dihydrotestosteronem) zodpovídá testosteron třeba za růst vousů, tělesného ochlupení či svalů.

Varlata jej začínají vyrábět dlouho před narozením dítěte a pod jeho vlivem se pak formují typické mužské znaky patrné už u novorozených chlapců. Testosteron a jemu blízké hormony zajistí například vývoj šourku a penisu. Ve stáří jeho produkce ve varlatech klesá, což s sebou nese řadu neklamných průvodních znaků: například nižší sexuální výkonnost, úbytek svaloviny či sklon k nabírání tuku.

V současnosti na trhu existují nejrůznější přípravky ve formě náplastí nebo gelů, které umožňují koncentraci tohoto hormonu v těle zvýšit. V řadě případů však muži testosteron užívají už ve věku, kdy ještě k poklesu jeho hladin nedochází. Mohou si tak vyhnat koncentraci hormonu vysoko nad obvyklé hodnoty, což sice podpoří libido či nárůst svalové hmoty, ale nemusí to zůstat bez následků. K možným nežádoucím účinkům amatérsky provedené testosteronové kúry patří i zvýšená náchylnost k rakovině prostaty.

Lidé malí a velcí

SOMATOTROPIN: řídí tělesný růst 

Hormon produkovaný malou žlázou zvanou podvěsek mozkový řídí úroveň metabolismu i tělesný růst. Pokud se ho v těle nachází nedostatek, dojde k růstové poruše a daný jedinec zůstane i v dospělosti malý. Dnes je ovšem možné zmíněné onemocnění léčit injekcemi somatotropinu vyráběného uměle. Naopak, nadbytek tohoto hormonu v dospělosti vede k nadměrnému růstu některých částí těla, k tzv. akromegalii.

Pozitivní účinky somatotropinu na celkový metabolismus a dostupnost látky na trhu vyústily v její zneužívání pro sportovní doping. Na růstový hormon dlouho nebyly k dispozici spolehlivé antidopingové testy, tudíž figuroval v pozadí mnoha špičkových sportovních výkonů nedávné minulosti. Například olympiádě konané v roce 2000 v Sydney se někdy přezdívá „hry růstového hormonu“: Žeň medailí padající na vrub dopingu somatotropinem tam byla nejvydatnější.

Tukový barometr

LEPTIN: reguluje tělesný tuk

Mezi tkáně, jež produkují vlastní hormony, patří poněkud překvapivě i tělesný tuk. Jedním z významných „sádlových“ hormonů je leptin. S tím, jak v těle přibývá tuku, stoupá i jeho produkce. Leptin působí coby regulátor, a jakmile jeho koncentrace překročí určitou mez, tělo se nadměrně obaluje tukem. Zmíněný fakt vede k potlačení chuti k jídlu a k hubnutí. Pokud naopak organismus strádá, tuková tkáň mizí a leptinu ubývá. Nedostatek hormonu působí jako poplašný signál, jenž vyzývá k urychlenému doplnění energetických rezerv v organismu. Výsledkem bývá zvýšený příjem potravy s preferencí vysoce kalorických jídel.

Hladiny leptinu fungují jako ručička na ukazateli energetických rezerv, což je klíčové pro činnost řady dalších orgánů. Například pro otěhotnění je důležité, aby měla nastávající matka v těle dostatečné zásoby energie. Pokud je vyhublá třeba v důsledku extrémní námahy nebo hladovění při nejrůznějších dietách, zastaví se jí menstruační cyklus a počít nemůže. Pro zdárný vývoj embrya a plodu nemá její organismus dost sil.

K leptinu se upíraly naděje lékařů v boji s šířící se obezitou. Ukázalo se však, že obézní lidé mají tohoto hormonu jen zřídkakdy málo. Jejich tuková tkáň jej produkuje v obrovském množství, nicméně tělo volání po omezení příjmu potravy z různých důvodů ignoruje a nadále holduje přejídání a lenošení.

Ředitel cukrů

INZULIN: řídí metabolismus cukrů 

Hormon vylučovaný poměrně malou populací buněk slinivky břišní hraje jednu z klíčových rolí při hospodaření organismu s energií. Řídí totiž metabolismus cukrů v těle. Pokud dojde k poruše jeho funkce, hrozí člověku cukrovka, jež se mimo jiné projevuje silně zvýšenými hladinami glukózy v krvi.

Zmíněné onemocnění však může mít víc příčin. Tzv. cukrovka prvního typu propuká u malých dětí, kterým jejich imunitní systém příslušné buňky ve slinivce nedopatřením zničil. Tito pacienti se léčí injekcemi: Dřív se používal inzulin izolovaný ze slinivek porážených prasat a dobytka; dnes se inzulin vyrábí pomocí kvasinek, do jejichž dědičné informace vnesli vědci metodami genového inženýrství lidský gen pro zmíněný hormon. Mimochodem, inzulin představuje vůbec první lék vyráběný metodami genového inženýrství. Jeho produkci se podařilo zvládnout už v roce 1978 a o čtyři roky později uvedla farmaceutická společnost Eli Lilly and Company lék na trh. 

Mnohem častěji se ovšem vyskytuje cukrovka druhého typu, při které zůstává produkce inzulinu ve slinivce nenarušená, nicméně organismus na signály hormonu neodpovídá. Takové „ohluchnutí“ k inzulinu hrozí převážně jedincům se značnou nadváhou. Cukrovka druhého typu proto figuruje na předních pozicích seznamu tzv. civilizačních chorob.

Krev pod kontrolou

ERYTROPOETIN: řídí tvorbu červených krvinek

Hormon vylučovaný ledvinami řídí tvorbu červených krvinek. Při některých onemocněních ledvin se jeho produkce naruší a pacientovi hrozí nedostatek červených krvinek čili anémie. Zmíněný stav má pak za následek mimo jiné snížené zásobování organismu kyslíkem a pokles celkového tělesného výkonu.

Lidé s nedostatkem erytropoetinu se léčí injekcemi uměle vyráběného hormonu. Dřív se látka takřka masově zneužívala ve vytrvalostních sportech, protože způsobovala namnožení červených krvinek, a tudíž lepší fungování organismu při extrémní dlouhodobé zátěži. Erytropoetin se jako doping velmi rozšířil v profesionální cyklistice, ale i mezi atlety, plavci či běžci na lyžích.

Zavedení spolehlivých antidopingových testů sice zneužívání hormonu omezilo, zcela mu však zabránit nedokázalo. Někteří sportovci se uchýlili k tzv. mikrodávkám: Jelikož se podle antidopingových pravidel nesměly kontroly provádět v noci, píchli si večer malé množství erytropoetinu s tím, že do rána hladina podaného hormonu klesne pod detekovatelné hodnoty. V roce 2015 byly proto povoleny i noční dopingové kontroly.

Mezi dnem a nocí

MELATONIN: řídí biologické hodiny

Malá žláza v mozku, tzv. šišinka čili epifýza, se probouzí po setmění, aby vyráběla hormon melatonin. V noci nám proto kolují tělem vyšší koncentrace melatoninu než přes den. Zmíněný hormon se podílí na chodu vnitřních biologických hodin a jejich průběžném „seřizování“ střídáním dne a noci. Nelze opomenout, že jeho zapojení do popsaného procesu objevila česká vědkyně Helena Illnerová.

Melatonin se podílí i na vnitřním biologickém kalendáři. V našich zeměpisných šířkách jsou v zimě dny nejkratší a v létě nejdelší, proto máme v zimě melatoninu víc než v létě. Některá zvířata využívají sezonních změn v jeho koncentracích k načasování životně důležitých aktivit: Například jelení říje nastupuje pod vlivem narůstajících koncentrací tohoto hormonu se zkracujícími se podzimními dny. Naopak zvířata s jarními námluvami poznají „správný čas“ podle úbytku melatoninu s tím, jak se zjara dny prodlužují.

Lidé, kteří často cestují napříč časovými pásmy a mívají narušený denní režim, si někdy pomáhají užíváním tablet s melatoninem. V poslední době se v lékařských časopisech objevila varování pro matky, jež se snaží podobnými tabletami „srovnat“ denní režim svým dětem, někdy dokonce i kojencům. Dětský organismus je však vůči jakémukoliv zásahu do hormonálního systému velmi citlivý a následky neuváženého podávání hormonů nelze nikdy předem odhadnout.

Když kručí v břiše

GHRELIN OBESTATIN OREXIN: hormony hladu a sytosti

Jak se mozek dozví, že máme prázdný žaludek a že je načase shánět něco k snědku? Trávicí soustava signalizuje nedostatek práce s trávením tím, že produkuje hormon ghrelin. Látka se pak dostává do krevného oběhu a putuje až do mozku, kde probouzí k činnosti příslušná nervová centra. Výsledkem zmíněné akce je intenzivní pocit hladu.

Obdobně dává trávicí soustava na vědomí, že má dostatek jídla. V tom případě obdrží mozek zprávu v podobě dalších hormonů, k nimž patří obestatin nebo orexin. V odezvě na jejich signál se následně dostaví pocit sytosti. Lidé trpící poruchami příjmu potravy, například chorobným přejídáním nebo naopak nechutenstvím, se mohou potýkat s nerovnováhou hormonů regulujících chuť k jídlu.

Vetřelec z plastů

BISFENOL A: ovlivňuje hormony řídící rozmnožování

Do jemného přediva hormonů a jimi řízených procesů mohou jako horda nájezdníků vtrhnout látky, jež vyprodukoval člověk a které se jeho přičiněním dostaly do životního prostředí, například do vody či do potravin. Odborníci je souhrnně označují jako endokrinní disruptory.

Příkladem takového „bořiče hormonů“ je bisfenol A: Hojně se používal jako tvrdidlo do mnoha plastů, ale i pro zpevnění bankovkového papíru nebo papíru do tepelných tiskáren, jež slouží například pro tisk pokladních účtenek. Bisfenol A se však z plastů v malém množství uvolňuje a v organismu mnoha živočichů včetně člověka nabourává funkci řady hormonů řídících rozmnožování. Kupříkladu u žab může vyvolat změnu pohlaví: Samec vyrůstající v prostředí znečištěném bisfenolem A se nakonec vyvine v samici. Tyto „falešné samičky“ se pak mohou dokonce pářit se samci a plodit potomstvo. U laboratorních myší vyvolává bisfenol A neplodnost, přičemž se zřejmě může podílet i na neplodnosti lidí. Zasahuje také do funkce hormonů řídících hospodaření s energií a přispívá ke vzniku obezity.

Odhaduje se, že účinky endokrinních disruptorů má asi tisícovka látek vyrobených člověkem. K jejich nejzákeřnějším vlastnostem přitom patří působení při velmi nízkých koncentracích. Proměnili jsme životní prostředí v koktejl endokrinních disruptorů. Účinky mnoha z nich se navíc navzájem posilují, a také proto vědci stále nevědí, co všechno mohou mít tyto látky na svědomí.

Pomocník z dusíku

OXID DUSNATÝ: roztahuje cévy, reguluje imunitu

Oxidy dusíku známe především ze zpráv o čistotě ovzduší. Jde o toxické látky, které se dostávají do zemské atmosféry ve zvýšeném množství ze zplodin spalovacích motorů. Oxid dusnatý (NO) si však v malém množství vyrábí tělo člověka i dalších organismů jako signální molekulu: Tento maličký a čiperný posel snadno proniká do buněk, odvede tam svou práci a opět rychle zmizí. Jedná se o nejmenší známý hormon.

Oxid dusnatý řídí v našem těle například roztahování cév nutné pro zvýšený průtok krve. Lidé s nemocným srdcem někdy užívají léky odvozené od molekuly výbušniny nitroglycerinu právě proto, že se z nich uvolňuje oxid dusnatý. Molekuly plynu napomáhají k rozšíření cév v srdečním svalu, k jeho lepšímu prokrvení a k úlevě od potíží vyvolaných nedostatečnou srdeční činností. Oxid dusnatý se však podílí i na řízení aktivity neuronů, na činnosti buněk imunitního systému a na mnoha dalších životně důležitých procesech.

V poslední době se ukazuje, že roli signálních molekul mohou sehrávat i jiné toxické plyny, konkrétně oxid uhelnatý a sirovodík čili sulfan. Jejich úlohu se ovšem zatím podařilo prozkoumat podstatně méně než u oxidu dusnatého: Oxid uhelnatý funguje jako vydatný pomocník oxidu dusnatého při regulaci průtoku krve; sulfan má zase pozoruhodnou vlastnost potlačit životní procesy a uvést organismus do stavu podobného hibernaci zimních spáčů. Zatím se však daří takto uspávat jen menší zvířata, například laboratorní myši a potkany.