Vědci a lékaři se již nebojí zasahovat uvnitř lidských buněk a měnit jejich činnost nebo přímo jejich identitu. Takový postup nabízí úžasné možnosti v léčbě mnoha různých onemocnění, které teprve začíná objevovat.

Už jsme viděli, jak taková technologie promění kožní buňky na lovce mozkových nádorů anebo jak poskytne kostním buňkám schopnosti mistrné regenerace mloků. Teď američtí vědci uspěli v dalším výzkumu, který si nijak nezadá s čarodějnictvím. Podařilo se jim přeprogramovat tělní buňky tak, že se otevřená rána promění ve zdravou kůži, aniž by byl nutný chirurgický zásah.

TIP: Obnovení funkce jediného genu vymaže nádor tlustého střeva ze světa

Výzkum se zaměřil na velmi špatně se hojící kožní vředy, které bývají následkem těžkých popálenin, proleženin nebo cukrovky. Takové vředy pronikají více vrstvami kůže a k jejich léčbě je obvykle nutný chirurgický zákrok s implantováním vlastní kůže pacienta z jiného místa na těle. Vědci dokázali najít 4 molekulární faktory, jejichž použitím je možné změnit buňky ve vředu na zdravou kůži. Kdy se asi podobná léčba dostane do nemocnic?

Středoamerickou Kostariku, jejíž jméno znamená ve španělštině „bohaté pobřeží“, tvoří pruh pevniny oddělující Atlantik od Tichého oceánu, který měří v nejužším místě pouhých 120 km. Rozloha 51 100 km² odpovídá asi dvěma třetinám území České republiky. Od nikaragujské hranice na severu až po Panamu na jihovýchodě se zemí táhne pohoří Kordiller s mnoha sopkami: Vrchol nejvyšší z nich – Irazú – ční do výšky 3 432 m.

V zemi najdete jak pláně, kde pět měsíců v roce nespadne ani kapka deště, tak hustě zalesněné nížiny, jež se pravidelně utápějí až v šesti tisících milimetrů srážek. A díky poloze, která stát pasovala do role jakéhosi pevninského mostu, má Kostarika neuvěřitelně rozmanitou faunu i flóru. Spojují se v ní totiž ekosystémy Severní a Jižní Ameriky i karibského ostrovního světa.

Pestrost především

V Kostarice tak můžete narazit na 237 druhů savců – od jaguárů přes jeleny až po podivuhodné nosály a tapíry. Dál tam našlo útočiště bezmála 400 druhů obojživelníků a plazů, 10 % všech motýlích druhů světa a tisíce druhů můr, včel a vos. Tamní řeky a jezera se hemží 130 druhy ryb a počet místních zástupců orchidejí překročil hranici 1 200. Na turistickou a přírodovědeckou mapu však Kostariku počátkem 70. let umístili ornitologové, kteří v zemi napočítali přes 850 druhů ptactva, tedy víc než v Kanadě a v USA dohromady.

Přestože na území středoamerického státu žije neuvěřitelně pestrá zvířena, nejde o žádnou zoologickou zahradu. Většina živočichů je velmi plachá a v některých případech je stovky let lovů přinutily vyhledat ty nejméně přístupné části terénu. Jaguáry, oceloty nebo tapíry proto obvykle zahlédnete jen na malý okamžik a pouze s velkou dávkou štěstí.

Rezervace, kam oko dohlédne

Přibližně čtvrtinu rozlohy Kostariky tvoří chráněná území, což představuje největší procentuální podíl mezi zeměmi západní polokoule. Celkem stát zahrnuje 26 národních parků, které poskytují ochranu přibližně 4 % všech živočišných druhů a ekosystémů světa (viz Rodiče národních parků).

Ale i v tropickém ráji se hřeší. Hlavním problémem Kostariky je významná pozice zemědělství. Stále větší hrozbou se tak stává například znečištění způsobené pesticidy, které tvoří nedílnou součást modrých plastových pytlů, v nichž dozrávají plodiny na banánových farmách. Podobně nezdravá scenérie však není jen doménou plantáží – zasáhla třeba i řeku Sarapiquí. Kvůli toxinům, jež se z pytlů uvolňují, zmizeli již z povodí zmíněného toku všichni pásovci a krokodýli…

Žádná armáda, žádný problém

Kostarika má od roku 1949 funkční demokratické zřízení, které se zřeklo vlastních ozbrojených sil. Spolu s malým pacifickým ostrovem Tuvalu proto středoamerická země jako jediná na světě nedisponuje armádou a zároveň ani dohodami o ochraně s jinými státy.

Zatímco sousední Nikaragua a Panama prožívají desítky let politických a vojenských krizí, Kostarika si mezi nimi dokázala diplomatickou obratností zachovat neutralitu, skrz kterou navíc příznivě ovlivňuje i své okolí. Óscar Arias Sánchez, jenž dvakrát zastával úřad prezidenta země, ve svém prvním funkčním období v letech 1986–1990 výrazně přispěl ke zklidnění napjaté situace ve Střední Americe, a v roce 1987 dokonce obdržel Nobelovu cenu za mír.

Mizející klid

Pověst mírumilovné a poklidné oblasti hraje významnou roli také v turistickém ruchu: Do Kostariky každoročně zavítají dva miliony návštěvníků, převážně ze Severní Ameriky. A ještě víc než klid je logicky láká nádherná příroda.

Turismus však nabízí méně autentický pohled na Kostariku, než by si někteří návštěvníci přáli. Již dnes je totiž velmi těžké najít místo, kde byste nenarazili na cestovatele, raftaře či surfaře. Zahraniční investoři přitom neustále skupují nové pozemky v lokalitách, jež dřív zůstávaly mimo jejich pozornost. S rostoucím počtem hotelů a obchodních center a s přílivem dalších návštěvníků, kteří zahlcují prázdninová letoviska či národní parky, však Kostarika zažívá i významný společenský a ekonomický rozkvět.

Politická stabilita spolu s přírodními krásami vynesla zemi hrdé přízvisko „latinskoamerické Švýcarsko“. Díky penězům, které přinášejí turisté, Kostarika doslova vzkvétá: V celé středoamerické šíji má nejvyšší gramotnost (96,3 %), nejlepší zdravotní péči a nejdelší průměrnou délku života (79,3 roku). Za její prosperitou ovšem stojí i vysoké půjčky – současný státní dluh činí v přepočtu bezmála 700 miliard korun.

Chudí bohatí

Rostoucí popularita má nicméně své stinné stránky: Šíří se sexuální turistika, množí se nekalé prodeje nemovitostí a dochází k ostrým konfliktům mezi movitějšími zahraničními majiteli realit a chudším místním obyvatelstvem.

Velký přísun financí navíc nezaručuje, že se z Kostariky stane země střední společenské třídy, jak bývá často označována. Celých 22 % tamní populace žije pod hranicí chudoby, a přestože probíhá rychlá modernizace, na každém kroku narazíte na stopy venkovského života: Ať už půjde o domorodce vlekoucí se po nezpevněných cestách, plantážníky vyrážející v ranní mlze na kávová pole nebo sběrače avokáda vracející se na kolech domů při západu slunce.

Navzdory obecným domněnkám nepředstavuje vesmírná těžba pravděpodobně žádnou velkou „výhru“. Logistika dobývání minerálů z kosmických těles je totiž mimořádně obtížná: Zahrnuje dopravu potřebného zařízení, těžbu samotnou a přesun výtěžku zpět na Zemi. Vzdálené dobývání je tedy nesmírně drahé a bude přicházet v úvahu, teprve až daný materiál na modré planetě dojde. Odborníci však odhadují, že se naše zásoby vzácných prvků – jako zlata, iridia, platiny či wolframu – vyčerpají možná již během několika desetiletí. 

Jiné prvky, na Zemi relativně běžné (například železo, kobalt, nikl nebo titan), se vyplatí v kosmu těžit jen v případě, že se okamžitě použijí pro konstrukční účely v daném místě. 

Pro vesmírnou těžbu se víc hodí planetky než planety: Nejsou totiž gravitačně rozvrstvené, a jednotlivé prvky tak zůstávají volně rozptýleny v celém objemu tělesa. U velkých objektů naopak klesají „těžší“ prvky a minerály do hlubokých vrstev a v těžitelných povrchových oblastech se jich nachází relativně málo. 

Některé společnosti již dokonce vyčíslily hodnotu několika těles na základě tamních nerostných surovin. Například zhruba kilometrová planetka Ryugu má „cenu“ 95 miliard dolarů. Přes veškeré úvahy však vesmírná těžba zůstává hudbou vzdálené budoucnosti.  

V dnešním světě postupně mizí opylovači, především včely. Přitom právě včely jsou klíčovými opylovači celé řady plodin a jejich zmizení může zásadně poškodit zemědělství a ohrozit potravinovou bezpečnost.

Záchranou pro plodiny i zemědělce by mohli být autonomní pomocníci s opylováním, ať už miniaturní drony nebo velcí opylovací roboti. Jednoho takového robota postavili ve Spojených státech. Je to specialista na opylování ostružníků ve skleníku.

TIP: Zemědělství budoucnosti: Zastoupí včely robotičtí opylovači od Walmartu?

Kdo kdy někdy viděl ostružiník, tak nejspíš tuší, že opylovat zkroucenou a někdy i ostnitou liánu, na které lahodné plody trčí do všech stran, nebude úplně snadné. Robot BrambleBee je proto vybavený systémem pro přesně cílené opylování. BrambleBee nejprve projede skleníkem a zmapuje polohu jednotlivých květenství ostružiníků. Poté si naplánuje optimální postup na opylování a pustí se do práce. Použije speciální manipulátor na to, aby s ním opylil každý květ, který to potřebuje. BrambleBee sice není tak elegantní a levný jako včely, jejich práci ale do určité míry zastane.

Tvrzení, že Ferdinand V. je nemožný hlupák, bylo do značné míry zkresleno nepochopením nebo intrikami. Posuzovali ho mnohdy lidé, kteří ho vídali jen zřídka nebo se s ním setkali letmo. Na druhé straně platí, že vinou padoucnice a výchovy byl retardovaný a intelektuálně i povahově nevyrovnaný. Zdá se, že se na něm nejhůře podepsal osobní lékař císaře Františka a vídeňský protomedicus (nejvyšší lékař) Andreas von Stifft. Měl pověst lékaře s pochybnou věrohodností, „který si nestydatým zneužíváním své pozice pokoušel opatřit výhody“. Tohle si o něm už tenkrát mysleli jeho kolegové.

Beznadějný případ?

Ferdinandova tristní výchova se obrátila až před desátým rokem věku, kdy na místo jeho vychovatele nastoupil Franz Maria von Steffaneo-Carnea, který se předtím osvědčil jako císařský úředník v balkánských provinciích. O Ferdinanda pečoval mezi desátým a patnáctým rokem jeho života. Zřejmě byl vůbec prvním člověkem, jenž se v otázkách výchovy nešťastného prince odvážil postavit lékařských kapacitám u dvora. Na vlastní odpovědnost začal s arcivévodou zacházet jako s dítětem víceméně normálním a možná mu tím zachránil život. O epilepsii a jejím léčení samozřejmě nevěděl nic, intuitivně však usoudil, že chlapec je bolestně pozadu především proto, že ho nikdo nemotivuje, nepovzbuzuje a dokonce ani systematicky neučí. 

Zásadu o nezbytnosti naprostého klidu nahradil Carnea požadavkem aktivity a pravidelného režimu. Samozřejmě při zajištění dostatečného spánku a rozumné výživy. Toto intuitivní opatření bylo velmi důležité, protože jak dnes víme, epileptické záchvaty může vyvolat i nedostatek spánku a únava. Carnea vypracoval pro arcivévodu denní řád, ve kterém se učební hodiny vyváženě střídaly s volným časem a hlavně se stupňovanou mírou pohybu. Rostoucí fyzická zátěž, které začal Ferdinanda krok za krokem podrobovat, sice okolí děsila, chlapci ale viditelně prospívala. Protože následník trůnu do té doby nikdy sám nevyšel do schodů, zbudovali mu na pokoji cvičné schodiště a Carnea pro něj také vymyslel speciální cviky na posílení paží.

Zázraky se dějí

Carnea byl doslova zasypán pomluvami a denunciacemi, svůj výchovný program ale neopustil. Po celý první rok učil svého svěřence chodit do schodů a ze schodů. Dva roky cvičení bylo třeba k tomu, aby se arcivévoda naučil uchopovat předměty, nosit je a zacházet s nimi, a také otvírat a zavírat dveře pokojů. Každodenní procházky nabíraly na svižnosti a byly čím dál delší. Brzy začal arcivévoda běhat, hrát si s péřovým míčkem, časem přešel k výuce šermu, prvním lekcím tance, jízdě na koni, dokonce i k namáhavému veslování. Carnea nechal svého svěřence, aby zahradničil se speciálně vyrobenými nástroji, tak aby to odpovídalo jeho síle a vzrůstu.

Souběžně probíhala výuka psaní, čtení, matematiky, dějepisu, zeměpisu a dalších předmětů. Také jazykům se učil, nejprve němčině a latině. Ukázalo se, že inteligence je z velké části zachována a že zejména pro řeči má arcivévoda značnou kapacitu paměti, takže časem přibral ještě italštinu, francouzštinu a posléze maďarštinu. Za svého pozdějšího mnohaletého pobytu v Praze zvládl Ferdinand i mnohé fráze v češtině. To, co dokázal svobodný pán Carnea se svým svěřencem, se muselo podobat malému zázraku. 

„Laxenburg, 19. srpna 1803. Píšu latinsky, abych podal důkaz své píle v tomto jazyce. Minulou neděli jsem velmi litoval, že byly zmařeny mé naděje na cestu do Badenu. Je mi naprosto dobře a nic si nepřeji víc, než Vás a maminku zase brzy spatřit.“ Takových dopisů je zachována řada. Od desátého roku Ferdinandova věku je nápadný docela obratný způsob vyjadřování, který v žádném případě nepřipomíná duševně zaostalé dítě. Pozoruhodný je i jeho rukopis. Měl sice potíže s jemnou motorikou ruky, ale nakonec psal docela úhledně. 

Ferdinand byl cvičen i ve vojenské teorii a i praxi. Tady však vyvstával problém, protože budoucímu polnímu maršálovi při každém výstřelu selhávaly nervy. Když si vyděšený arcivévoda konečně zvykl na třesk lovecké pušky, odvážil se přiblížit i k větším kalibrům. Nakonec vypálil i z laxenburských děl. 

Rodinná tragédie

Roku 1807, kdy bylo Ferdinandovi čtrnáct, se ale dostavila katastrofa. Začátkem tohoto roku onemocněla tuberkulózou jeho matka. Ocitla se ve stavu o to vážnějším, že byla zároveň již po třinácté těhotná. Dvorní mefistofeles doktor Stifft nasadil obvyklou léčbu, několikrát pustil císařovně žilou, čímž u ní vyvolal předčasný porod. Narozené dítě stačili sotva pokřtít, žilo jenom několik dní a pak je následovala na věčnost i matka. Císařovna zemřela v pětatřiceti letech. Její muž byl tak otřesen, že se ani nezúčastnil pohřbu a ujel z Vídně. 

Tato tragická událost znamenala i konec kariéry Steffanea-Carney. Nikoli doktora Stiffta, ten u dvora zůstal a naopak se zasloužil o to, aby Carnea dostal výpověď.

Jak to bylo možné? Za Carneou a jeho výchovou stála císařovna Marie Terezie. Dokud tady byla, zadržovala všechny útoky na jeho osobu. Když zemřela, zůstal úspěšný vychovatel vůči přesile intrikánů sám. Císař se věnoval plně svému smutku. A protože Carnea neměl možnost se s ním osobně setkat, postěžoval si na křivdu v dopise, v němž Františkovi připomněl, že strávil ve službě pět roků od rána do večera, bez jediného dne volna. Císař odpověděl, ať sám Carnea vyjádří, jaká suma by ho uspokojila. Tak konkrétní odpověď považoval vychovatel nejspíš za příliš opovážlivou, a proto v další listu naznačil, že by přivítal udělení velkokříže svatého Štěpána.

Císař mu jej však neudělil, neboť se v císařových očích dopustil neslýchané drzosti. Carneovi dal vzkázat, že o císařský řád je neslušné takovouto formou usilovat a přísným pokáráním se jednou provždy s nejlepším vychovatelem a učitelem svého dědice vyrovnal. Vzhledem k tomu, co ten muž dokázal, to byl z císařovy strany projev černého nevděku. Zahořklý Carnea opustil dvůr, na tři západy se zamkl ve své knihovně se šestnácti tisíci svazky a nikdy už nechtěl nic slyšet o vděčnosti rakouského císařského domu. 

Předčasnou smrtí své matky a nespravedlivým vyhozením Steffanea-Carney jako by Ferdinand opět ztratil půdu pod nohama. Na delší čas bylo veta po systematické výchově i přesně dodržovaném režimu. Doktor Stifft mu opět naordinoval „hojivý klid“, čili devastující nudu. Labilní Habsburk se opět nebezpečným tempem začal vracet do stavu beznadějné nesvéprávnosti. Tak tomu bylo asi rok, dokud se na vídeňském dvoře neobjevila nová, už třetí Františkova manželka, dobrá a obětavá Marie Ludvika Modenská. Svou vzornou péčí přispěla k tomu, že Ferdinand vstoupil do věku plnoletosti v překvapivě dobré kondici.

Přijde-li řeč na smrtelně jedovaté druhy živočichů a rostlin, nemáme se v Česku relativně čeho bát. Z flóry nás může ohrozit snad jen bolševník obecný, jehož šťáva vyvolává podráždění kůže a může přivodit otoky a puchýře. Ze zvířat se musíme nejvíc obávat zmije, která v Evropě ročně uštkne 15–25 tisíc lidí. Ačkoliv však její jed může vést k mnoha potížím, včetně snížení prokrvení některých orgánů či nevolnosti, zdravý člověk zasažení obvykle zvládne bez následků.

Živočichové i rostliny z jiných koutů světa mají ovšem v arzenálu mnohem nebezpečnější zbraně: Přední místo mezi nimi zaujímají smrtelně jedovaté neurotoxiny, které však nezpůsobí onemocnění či smrt samy o sobě. Trik spočívá v tom, že napadají nervovou soustavu a manipulují signály z mozku, což vede k narušení některých tělesných funkcí. U těch životně důležitých, jako je dýchání nebo činnost srdce, může pak otrava skončit fatálně. 

Obávaní zabijáci pouští 

Život dokáže ohrozit například jedovatý koktejl některých štírů: Nejsilnějším jedem ze všech zástupců svého druhu se pyšní smrtonoš. Běžně obývá africké a západoasijské pouště a stejně jako jeho příbuzným mu evoluce postupně zajistila účinnou směs, jejíž pomocí paralyzuje kořist. Látka přitom cílí na rozhraní mezi nervovými a svalovými buňkami, kde zablokuje kanály, kudy proudí ionty do buněk a ven. Zároveň přitom mění vlastnosti kanálů, jež nezablokuje. Svalové buňky se tak nemohou uvolnit a následuje křeč a paralýza – stažené svaly nereagují na signály, které k nim přicházejí z mozku. Dostatečná dávka jedu nakonec ochromí dýchací svalstvo a oběť se udusí.

Nutno ovšem dodat, že štíří bodnutí běžně usmrtí jen mnohem menší kořist, než jakou představuje člověk. Průměrná dávka jedu má totiž pouhých 0,225 miligramu a zdravý jedinec by se měl z bodnutí po pár dnech vzpamatovat. 

Když hnojiva zabíjejí 

Neurotoxiny se ovšem nevyskytují jen u zvířat, která jimi paralyzují svou oběť. Najdeme je i v průmyslově vyráběných produktech, včetně hnojiv a herbicidů. Některé jsou velmi nenápadné, bez barvy a zápachu. Právě ty se užívají v boji a na jejich seznamu figuruje i novičok, jenž nedávno málem zabil bývalého dvojitého špiona Sergeje Skripala. 

Člověka tak daleko silněji než zvířecí jedy ohrožují například organofosfáty z průmyslové produkce. Jedná se o estery kyseliny fosforečné, které tvoří základ prostředků k hubení hmyzu či plevele. Slouží ovšem i v chemických zbraních, jež mají paralyzovat nervovou soustavu. Do těla se tyto látky mohou dostat vdechnutím, požitím nebo přes kůži, a jejich účinky navíc přetrvávají dlouho po bezprostřední otravě. Celkově zůstávají jednou z nejčastějších příčin intoxikací na světě a jen v zemědělských oblastech Asie se jimi ročně otráví na 200 tisíc lidí. 

Svaly, které neslyší

Zmíněné látky narušují přenos vzruchu mezi nervem a svalem. Výsledkem jejich působení je permanentně vysoká hladina acetylcholinu, který přenáší vzruchy v nervové soustavě. Svaly tak přestanou odpovídat na signály z mozku, neuvolní se, a nemohou se proto ani znovu stáhnout. Acetylcholin přitom vzruchy nevede jen z nervových buněk ke svalovým, ale i mezi některými neurony, takže organofosfáty vyvolávají rovněž změny psychiky. V horizontu desítek hodin či několika dnů od otravy se mohou projevit změny osobnosti, poruchy nálad a pozornosti nebo se dostaví záchvaty agresivity či psychózy. V důsledku hromadění acetylcholinu pak nastupuje svalová slabost a v nejhorších případech může dojít k ochrnutí nebo k úmrtí. 

Jenže jak píše tým vědců, kteří se otravou pesticidy zabývali, vesnické nemocnice v zasažených oblastech „často nejsou pro práci s těžce postiženými pacienty dostatečně vybavené, pokud jde o zařízení i personál – lůžek intenzivní péče a ventilátorů je nedostatek a nemocní v bezvědomí mnohdy leží venku“. 

Vražedná sovětská novinka 

Organofosfáty však dobře znají i armádní lékaři: Patří mezi ně totiž také nervové plyny jako sarin, soman, VX nebo novičok. Skupinu látek nazývaných novičoky vyvíjeli sovětští vědci, aby obešli seznam bojových plynů zakázaných Úmluvou o chemických zbraních, a získali tak silnou útočnou látku, kterou svět nezná a NATO není připravené se jí bránit. Působí přitom stejně jako organofosfátová hnojiva: Po požití se mezi neuronem a svalovou buňkou nahromadí acetylcholin a funkce svalů se naruší. 

Jedním z příznaků otravy je křeč, jež ovšem nepostihuje pouze svalovinu ovládanou vůlí. Stáhne se například i kruhový sval u zornice, která se pak zmenší, a poškozenému tudíž ztmavne zorné pole – podobně jako při zvýšení clony fotoaparátu. Zejména však dojde ke křeči dýchacích svalů, jež může vyústit až v udušení. Na životě ovšem člověka nejvíc ohrožuje nadměrná aktivace přirozených tělesných funkcí, které regulují teplotu, zažívání či krevní tlak. Neschopnost udržet stolici může být nepříjemná, ale mnohem nebezpečnější je nadbytečná produkce hlenů: Množství tekutiny totiž dokáže zaplavit plíce a člověk se udusí. 

Jedem proti jedu 

Jedince zasažené vysokými dávkami pesticidů či bojových nervových plynů musejí lékaři držet při životě odsáváním hlenů a díky podpoře dýchání. Výrazně může pomoct například podání jiného jedu, který má opačné účinky s kratším trváním. Používá se například atropin, jenž blokuje činnost receptorů, na které se acetylcholin váže. Najdeme ho i v jedné z nejjedovatějších tuzemských rostlin, rulíku zlomocném, přičemž způsobuje roztažení zornic, zrychlení tepu, sucho v ústech, vysokou vzrušivost a halucinace. V důsledku původní otravy a při současné léčbě atropinem tak nemocný zažije kolotoč přeludů a souboje různých látek, s nimiž se musí mozek vypořádat. Komplikace mohou skončit až deliriem, které se zas tlumí silnými sedativy.  

Oběť otravy novičokem sice může přežít, obvykle si ovšem nese trvalé následky. Většinou se poškodí mozková centra: Požití jedu totiž vyvolává nadměrnou činnost různých enzymů, jež začnou odbourávat buněčné struktury. Výsledkem pak může být narušení paměti, myšlení a zpracování emocí, vjemů i pohybu. 

Nacisté využívali miliony dělníků z obsazených částí Evropy. Průmyslové podniky či stavební firmy, jimž chronicky chyběly pracovní síly nasazené na frontách a bojující za „novou Evropu“, těžily z otrocké práce nuceně nasazených, válečných zajatců i vězňů koncentračních táborů. Na konci války živořilo v pobočných koncentračních táborech (KT) v říšské župě Sudety a protektorátu na 25 000 vězňů, kteří hloubili štoly, byli nasazováni v leteckém průmyslu, elektropodnicích nebo stavěli a udržovali stavby patřící Zbraním SS.

Většina výrobních pobočných KT a stavebních komand měla 500 až 1000 vězňů. K nejmenším patřil „soukromý tábor“ vdovy po Reinhardu Heydrichovi Liny v Panenských Břežanech, který měl kolem deseti vězňů. Naopak práci až 9 000 mužů spolkl podzemní projekt Richard u Litoměřic, kam se od roku 1944 měla postupně ukrýt před spojeneckým bombardováním výroba tankových motorů akciové společnosti Auto Union a kyseliny wolframové firmy Osram. 

Systém vykořisťování

Za okupací Československa stály vedle geopolitických hlavně hospodářské zájmy třetí říše. Průmysl v Sudetech i protektorátu měl na plné obrátky vyrábět pro Německo a vězni koncentračních táborů se stali vyhledávanou náhradou za chybějící pracovní síly. Jestliže na území dnešní České republiky za války nefungoval žádný kmenový KT, tak hlavně v posledním roce války vzniklo nejméně 18 pobočných KT pod správou KT Flossenbürg ležícím v Bavorsku, 17 pod správou KT Gross-Rosen ležícím v Dolním Slezsku a 3 malé osvětimské tábory. Kromě čtyř byly všechny umístěny v Sudetech, protože státní ministr pro Čechy a Moravu K. H. Frank (1898–1946) se obával přílivu cizích dělníků a vězňů z koncentráků do protektorátu. 

Otrockou práci vězňů využívaly zprvu jen podniky SS, ale nejpozději od roku 1944 také soukromé firmy s větší či menší podporou nacistického státu. Jejich vlastníci a manažeři zřizovali v „protileteckém krytu říše“ dceřiné firmy zaměřené hlavně na zbrojní výrobu. Vznikaly například v areálech textilek, zastaralých a postižených hospodářskou krizí, či v objektech zabavených během takzvané arizace židovským majitelům. Právě v blízkosti takových fabrik byly narychlo zřizovány dřevěné baráky obehnané ostnatým drátem se strážními věžemi, ale někde vězni přespávali přímo v prázdných patrech továren či v různých stodolách.    

Dřina do úmoru

Transporty do pobočných KT byly sestavovány podle kritérií SS i požadavků firem. Důležité byly kvalifikace, šikovnost a zdraví vězňů, které si přijížděli vybrat pracovníci podniků. Například selekce pro koncern Siemens, průkopníka v nasazování vězňů KT, probíhaly před celými nastoupenými bloky vězňů s napřaženýma rukama, které se nesměly třást, musely mít suchou kůži a štíhlé prsty. „A po této prohlídce si vybíral. Byl to nějaký inženýr a vybíral, jako se vybírá dobytek na dobytčím trhu,“ vzpomínala vězeňkyně tábora Svatava Mathilde Brini. Pak „lidi od Siemense“ nechávali vězně na zkoušku ohýbat tvary z drátů. 

Otrocká práce v koncentračních táborech byla vždy základní součástí života vězňů. Ostatně kmenové tábory Flossenbürg (1938) i Gross-Rosen (1941) vznikly u lomů žuly. Ve zprávách přeživších se objevují podobné popisy běžného pracovního dne: „V půl čtvrté vstávat, 2 hodiny šikany, rány, apel. Černá káva (žádný chléb), v 6 hodin začátek provozu. Ve 12 hodin poledne. 1 litr vodnaté polévky, v zimě ve stoje v chladu a sněhu, mimo baráky. V 1 hodinu začátek provozu, do 7 hodin. Pak v táboře zase 2 hodiny apel, štvaní, rány.“ Esesáci prací terorizovali vězně, například v Litoměřicích museli tahat těžké balvany, i když byla k dispozici úzkokolejná dráha.

Ovšem od září 1942 si vězně začaly od SS pronajímat i firmy za poplatek od 3 do 6 marek za den. Ty zajímala vysoká produktivita při co možná nejnižších nákladech. Většinou šlo o monotónní a náročnou pásovou výrobu, ovšem oproti peklu vyhlazovacích táborů ji mnozí vnímali jako vysvobození.

„Mým úkolem bylo krmit stroj páskem mědi a ve správném momentě šlápnout na pedál (…) na něj jsem těžko dosáhla a měla jsem neustále strach, že si ostrou hranu stroje pustím na prsty. (…) Měla jsem stroj ráda, měl status a udržel mě,“ vzpomínala Anna Ornstein, maďarská židovka, která přežila v létě 1944 selekci v Osvětimi a až do 8. května 1945 pracovala v Poříčí nedaleko Trutnova v závodě AEG. V posledních týdnech války výroba zadrhávala v důsledku nedostatku materiálu a vězni pobočných KT byli posíláni kopat protitankové zákopy.

Boj s hladem

Barákové tábory se nacházely v obydlených oblastech, a proto například velitel komanda SS Trutnov nařídil v září 1944 firmám, aby „jako ochranu před nahlížením zvenčí použily rákosové, slaměné rohože a zástěny podobného druhu“.  Spalo se na dvou nebo třípatrových kavalcích, když byl tábor přeplněný, museli se o jeden kavalec dělit dva vězni. Neustálý hlad přiváděl vězně na okraj zoufalství. Slovinec z pobočného KT v Litoměřicích vzpomínal, jak jednou při čekání na apel jeden z vězňů „vyzvracel sotva snědenou ječmennou břečku. Někdo z jeho blízkosti se jako pes vrhnul na vyndanou masu a ty kousky snědl. Mne popadl takový odpor, že jsem také sám začal zvracet. Dotyčný se sehnul ještě proti mně a lízal tekutinu na zemi.“ 

V táborech obvykle scházely prádelny, a ačkoliv bylo vězňům jednou za měsíc povoleno, aby se umyli, a byli odvšiveni, vrátili jim zase jejich zavšivené vězeňské oblečení z vlněné trhaniny nebo buničiny. Vši, přenašečky smrtelného skvrnitého tyfu, se šířily i proto, že pro nedostatek přikrývek museli spát v šatech. Zejména vězeňkyně se snažily proti zavšivení bojovat, „uprostřed noci se myly ledovou vodou a navzájem si vybíraly z vlasů a kůže vši,“ líčila jedna žena v Žacléři.

Likvidace prací?

Od roku 1943 mohli vězni vzhledem k nedostatku teplého oblečení nosit pod oděvem noviny, či třeba prázdné pytle od cementu. Ani to samozřejmě nestačilo a nedostatečné oblečení, hlad a zavšivení vedlo k nemocem a smrti. Náklady na nemocné musely nést firmy, a tak v menších pobočných KT marodky nebývaly. Ostatně vězni se jich spíš báli, hrozila tam nebezpečí dalších infekcí a probíhaly v nich selekce. Těžce nemocné vězně v Jablonci usmrcoval lékař SS injekcemi. V táborech Chrastava I a II byl podle pamětníků po evakuaci Osvětimi v lednu 1945 selekcím přítomen pověstný lékař Josef Mengele.

Životní a pracovní podmínky vězňů byly kruté, ale lišily se tábor od tábora, což se odráželo i na úmrtnosti vězňů. Nejvyšší panovala obvykle u stavebních komand a v táborech, kde vypukla tyfová epidemie. Židovky z Osvětimi však deportaci do tábora v Chrastavě popisovaly jako velké štěstí: „V každém baráku bylo 5 místností. V každé místnosti 30 osob, každý spal sám; měly jsme slamník, polštář, přikrývku, misku a lžíci na jídlo – krátce řečeno ráj.“ „Opotřebovaní“ a nemocní vězni z pobočných KT byli posíláni na smrt do kmenových táborů, jiní umírali vyčerpáním při hloubení štol. Další zahynuli na pochodech smrti v posledních měsících války.

Dozorci a okolí

Personál pobočných KT tvořili v první řadě němečtí příslušníci SS, kteří měli na svědomí vraždy, bití i rozličné týrání, třeba stání s bramborem v ústech. Velitelé bývali často vyměňováni, nezvládali totiž svou funkci, okrádali například vězně nebo měli sexuální vztahy s vězenkyněmi. Nedostatek mužů zapříčinil růst role dozorkyň SS, a několik menších pobočných KT dokonce nemělo vůbec žádné muže jako stráže. SS dávala přednost mladým, svobodným a bezdětným ženám, například v táboře v Holýšově jim bylo v průměru 25 let.

TIP: Cyklon B z Kolína: Smrtící jed se vyráběl i v Československu

Německá propaganda udržovala místní obyvatelstvo ve víře, že vězňové KT jsou kriminálníci a rozdmýchávala strach z jejich útěků. Když měly například do Brněnce přijet první transporty z KT Gross Rosen a Osvětim, kde je ve své, nutno dodat, že arizované, továrně na munici chtěl zaměstnat známý zachránce Židů Oskar Schindler, varovaly vyhlášky občany před příjezdem zločinců. Někde místní lidé nechávali na cestě mezi táborem a továrnou jídlo, jinde je však civilní dělníci a dělnice považovali za vrahy a různě je šikanovali. 

Život po válce

Němci vytvořili propracovaný a výkonný systém vykořisťování vězňů z pobočných KT, po němž po válce nezbylo mnoho dokladů. Barákové tábory byly strženy, některé dozorce postavili před poválečné soudy, ale mnoho jich spravedlnosti uniklo. Stopy této zapomenuté válečné historie ve společnosti přesto zůstaly. Když se totiž polské Židovky po příjezdu domů dozvěděly, že často všichni příbuzní skončili v plynových komorách, a navíc byly konfrontovány s polským antisemitismem, rozhodly se mnohé pro návrat do Československa.

Podle nedávné odborné zprávy, kterou si vyžádal americký Kongres, by NASA měla v hledání života přitvrdit. Zpráva doporučuje, aby NASA postavila nový vesmírný teleskop, který se bude specializovat na hledání obyvatelných světů.

Zprávu, která nese název Exoplanet Science Strategy, v těchto dnech zveřejnila výzkumná agentura National Academies of Science, Engineering and Medicine. Ve zprávě se hovoří o tom, že v průzkumu exoplanet zažíváme velké pokroky, a že jsme nejspíš na prahu velkých objevů. Intenzivní výzkum exoplanet by mohl přinést odpovědi na některé velké otázky současnosti.

NASA bude hledat druhé Země

Tyto zprávy nejsou jen tak pro legraci. Kongres k nim dost přihlíží a právě v Kongresu bude NASA žádat další finance pro své projekty a provoz. Zpráva tedy do jisté míry diktuje, čím by se NASA v blízké budoucnosti měla především zabývat.

TIP: Nová mise za dveřmi: NASA připravuje start nového lovce exoplanet

A co by teda NASA měla dělat? Podle zmíněné zprávy by měla usilovně hledat odpověď na otázku, zda je náš život naprosto výjimečný, nebo zda život existuje i jinde, v některých dalších soustavách Mléčné dráhy. Podle doporučení ve zprávě by NASA měla vyslat nový výkonný vesmírný teleskop s pokročilými technologiemi, který bude schopný přímo zobrazovat exoplanety podobné Zemi u hvězd podobných Slunci.