5. září 1977 vypustila NASA vesmírnou sondu Voyager 1. V současnosti jde o nejvzdálenější člověkem vytvořený objekt ve vesmíru - k dnešnímu dni se sonda nachází ve vzdálenosti 23 miliard kilometrů od Země (její sesterskou sondu Voyager 2 aktuálně od Země dělí více než 19 miliard kilometrů). Hlavním cílem Voyageru 1 byly planety Jupiter, Saturn, jejich měsíce a prstence. V současnosti sonda studuje helioplášť, měří sluneční vítr a výplň mezihvězdného prostoru.

Stejně jako její dvojče Voyager 2 jsou zdrojem sondy tři radioizotopové termoelektrické generátory, které sice již překonaly původně plánovanou životnost, předpokládá se ale, že budou schopny generovat dostatek energie pro komunikaci se Zemí i po roce 2020. 

Voyager 1 na své palubě nese měděnou pozlacenou gramofonovou desku, která obsahuje poselství případným inteligentním nálezcům sondy. Jedná se o disk o průměru 305 mm se záznamem 115 obrázků v analogovém formátu, 55 pozdravů v různých jazycích světa a 35 různých přírodních i umělých zvuků a 27 záznamů hudby zaznamenaný při rychlosti 16⅔ otáček za minutu. Disk je uložen uvnitř hliníkového pouzdra, na jehož povrchu je vygravírováno schéma, znázorňující původ sondy a návod k použití disku. Součástí pouzdra je i vzorek radioaktivního 238U (počáteční aktivita 9,6 Bq), umožňující případnému nálezci určení stáří sondy. Zbytek nahrávky je tvořen zvukovým záznamem.

Poslechněte si zlatou desku Voyageru

Nizozemský student Boyan Slat před pár lety vymyslel Ocean Cleanup, ambiciózní technologii, jejímž účelem je odstranit z oceánu enormní množství plastové odpadu. Nyní pro jeho projekt nadešel okamžik pravdy. V těchto dnech vypluje ke známé Velké tichomořské odpadkové skvrně, kde bude lovit plovoucí plastový odpad.

Vývoj lovce plovoucího odpadu nebyl úplně snadný. Tým projektu musel otestovat několik prototypů, než zařízení získalo svoji finální podobu. Je to plovoucí bariéra o délce 600 metrů ve tvaru písmene U, která pomocí mořských větrů proudů a vln shromažďuje plastový odpad z mořské hladiny.

TIP: Světový oceán je plný plastového odpadu. Pomohou plovoucí bariéry?

Uplynulých šest měsíců tým projektu Ocean Cleanup strávil na staré námořní základně v San Franciscu, kde sestavoval zařízení, pokřtěné jménem Wilson, dohromady. Loď Maersk Launcher propluje s Wilsonem kolem legendárního Alcatrazu a pod mostem Golden Gate, a poté ho odtáhne do oblasti vzdálené 463 kilometrů od břehů Kalifornie. Tam bude Wilson dva týdny ve zkušebním provozu, načež vyrazí do k Velké tichomořské odpadkové skvrně.

Tým Ocean Cleanup odhaduje, že by flotila takových lovců plastu mohla vyčistit polovinu Velké tichomořské odpadkové skvrny za každých pět let.

Lijiang je hlavním kulturním centrem národnostní menšiny Naxi. Jeho historie sahá až do 13. století k mongolské dynastii Yuan, kdy se Naxiové nejspíš přesunuli z oblastí centrálního Yunnanu trochu víc na sever. Naxiové jsou tibetobarmská národnostní menšina, která nejspíš pochází z oblastí dnešního západního Sichuanu. Mají vlastní jazyk, i když většina Naxiů mluví i čínsky, yisky nebo tibetsky. Dokonce si do dnešních dnů uchovali i svou kulturu, rituální písmo Dongba a částečný matriarchát.

Zatímco muži dnes už většinou nechodí v krojích a od ostatních obyvatel Číny byste je jen těžko rozeznávali, spousta žen své kroje neodložila. A jak to s krojem často bývá, mladé ženy dělá ještě krásnějšími, starší ženy ještě ctihodnějšími. Jednoduché vyšívané střevíce už dnes sice často nahradily obyčejné boty, ale dlouhé kalhoty, skládané sukně a vyšívané krátké kabátky zůstaly. A málem bych zapomněl na to nejdůležitější, ženy na zádech nosí prošívaný klín s kapucí. Klín je tmavé barvy, jako jasné noční nebe, na sobě má vyšitých sedm barevných kol, ze kterých vede sedm třásní, pod klínem se nachází stříbrobílá kapuce, která zevnitř připomíná měsíc v úplňku a z venku je krytá ovčí kůží. Celé se to vzadu svazuje bohatě zdobenými pásky. Většina žen dnes na hlavě nosí tmavě modrou čepici s malým kšiltem, tradiční turbany dnes můžeme vidět asi hlavně v době oslav tradičních svátků.

Jedním z nejzajímavějších aspektů Naxijské kultury je jejich tradiční náboženství, které pravděpodobně vychází z tibetského Bönu, ale je mimo jiné ovlivněno jak čínským, tak tibetským buddhismem. Podle legendy jej Naxiům přinesl bönistický lama. Nazývá se Dongba a v jazyce Naxiů znamená „Moudrý muž“. Jedná se o náboženství, které klade největší důraz na spojení člověka s okolní přírodou. Naxiové věří, že člověk a příroda jsou jako sourozenci, kteří měli stejného otce, ale různé matky. Dongba věří, že vládci světa jsou bohové Shv, chiméry, z části lidské, z části hadí a hlavní úlohou šamana dongba je vlastně uklidňovat tyto bohy, aby svým hněvem, často nechtěně, nezpůsobovali zemětřesení a jiné přírodní katastrofy.

Dongba ale není jen náboženství, ale i velmi zajímavé písmo. Podle některých se jedná asi o jedno z posledních hieroglyfických písem na světě, někde se dá dočíst, že je to písmo piktografické. Pravda je, že opravdu vypadá jako obrázky. Písmo Dongba nedokáže přesně zaznamenat naxijský jazyk a i v historii sloužilo pro náboženské účely. Navíc při čtení klade velký důraz na znalosti a zkušenosti, jak pisatele, tak čtenáře konkrétního textu. Písmo Dongba je do značné míry rozluštěno a je o něm napsaná snad celá knihovna, jeden regál určitě. Dnes, když se člověk prochází starým Lijiangem, tak může písmo Dongba obdivovat na mnoha zdech místních domů, někdy i s vysvětlivkami v čínštině. Možností je taky navštívit Muzeum kaligrafie Dongba, kousek od Čtvercového náměstí.

Starobylý Lijiang

V samotné prefektuře Lijiang se tradičně i dnes kromě Naxiů nacházejí i mnohem známější Yiové, ale také Pumiové, Lisuové nebo Tibeťani. Moderní město Lijiang, samo ve výšce okolo 2 400 m n. m.,  je zasazeno ve stínu vysokých Sněžných hor s výhledem na jednoho z jejich největších velikánů Sněžnou horu Nefritového draka 5 596 m n. m. Skoro uprostřed moderního města se nachází starobylý Lijiang, město se skoro 800 lety historie. Dlouhou dobu bylo jedním z významných obchodních uzlů na tzv. Cestě koní a čaje, nebo taky Jižní hedvábné cestě. A dodnes můžeme na ulicích obdivovat obchody s čaje, dnes ale i vynikající místní kávou, stříbrotepce a mnoho dalšího.

Dalo by se říct, že je postaveno podle pravidel fengshui, žádná z uliček není přímá, aby energie a případní nepřátelé bloudili a atmosféru osvěžuje velké množství vodních kanálů. Kameny dlážděné ulice a uličky krásně kontrastují s tradičními dřevěnými stavbami. Prostě Lijiang nabízí překrásné pohledy za jakéhokoliv počasí, dokonce si myslím, že nekrásnější je za slabého deště brzy ráno těsně po svítání. Od roku 1997 je staré město Lijiang pod správou UNESCO a myslím, že si to rozhodně zaslouží.

Západní turisté jej objevili snad ještě dřív, než ti čínští a i přes drobné klopýtání se k turismu oficiální orgány postavily dobře. Dnes je z Lijiangu většinou takový skanzen, ale rozhodně skanzen, který toho má hodně co nabídnout. Brzké raní procházky uličkami téměř bez lidí, za jasného počasí s výhledem až na Sněžnou horu Nefritového draka.

V provincii Yunnan se pěstuje prvotřídní káva a v Lijiangu je mnoho míst, kde ji můžete bezchybně připravenou ochutnat hned po ránu. Hlad se dá dobře zahnat místní plackou Baba nebo tradičním želé. Široké daleké okolí města nabízí nespočet možností k výletům.

I kdybychom ale nechtěli jet do starobylé vesnice Baisha, na Sněžnou horu Nefritového draka, k Soutěsce tygřího skoku nebo do města Shangrila, můžeme strávit jen v Lijiangu i několik dní a pořád je co vidět, co dělat a co jíst. Za návštěvu rozhodně stojí zrekonstruovaný palác rodiny Mu, nad kterým se tyčí věž Wangu, s nádherným výhledem jak na staré město, tak na hory. Mimo jiné si dnes může cestovatel vychutnat folklór přímo v ulicích, ale jedním z nejkrásnějších způsobů trávení času je prostě jen tak bloudit v uličkách.

Malá lvíčata jsou vždycky roztomilá. Ale čerstvě narozená dvojice v jihoafrickém centru Ukutula Conservation Center & Biobank představuje nejen rozkošná mláďata, ale také významný úspěch v ochraně slavných a stejně tak ohrožených šelem.

Lvíčata z centra Ukutula byla jako první na světě počata umělým oplozením. Mezinárodní tým veterinářů v centru použil nechirurgické umělé oplození, když získal čerstvé semeno od dospělého lvího samce. Něco takového se doposud nikomu nepodařilo.

TIP: Čerstvě narozené mládě levharta obláčkového je nadějí pro záchranu druhu

Lvi v zajetí většinou nemají problém s rozmnožováním. Volně žijící lvi jsou na tom ale o poznání hůře. Za posledních 200 let se populace lvů v Africe dramaticky snížila, na pouhá 2 procenta původního počtu. Kvůli enormnímu tlaku lidské civilizace dnes lvi žijí velmi roztroušeně v malých skupinkách. Tam jim hrozí příbuzenské křížení, které by mohlo vést k dalšímu vymírání. Právě proto by lvy mohlo zachránit rozmnožování ze zkumavky, v němž by se mísil genetický materiál lvů z různých skupin.

Sloni afričtí (Loxodonta africana) jsou symbolem africké divočiny, rozsáhlých savan, ale i pytláctví. Roztroušeně se vyskytují po celé Africe jižně od Sahelu, i když v minulosti se jejich areál rozprostíral na mnohem větším území včetně severu černého kontinentu. Ani na jihu Afriky dnes ovšem největší suchozemské savce nepotkáte zdaleka všude. Zaručenými místy, kde můžete stále obdivovat jejich majestátnost i neukojitelnou chuť k jídlu, jsou chráněné rezervace zvěře. Jedna z nejznámějších leží na samém jižním okraji afrického kontinentu, asi 50 km severovýchodně od známého přístavu Porth Elizabeth. Chráněné území Addo Elephant National Park se rozkládá na ploše přesahující 1 600 km² a je třetí největší chráněnou přírodní rezervací Jihoafrické republiky.

Kde se slonům daří

Sloni jsou vlastně velmi nenároční tvorové. K životu a rozmnožování jim stačí tři základní věci – dostatek potravy, vody a stínu. Oproti předchozím generacím ovšem jejich stavy zejména vlivem pytláctví výrazně poklesly. Současné odhady populační hustoty druhu jsou trochu zavádějící a s relativní jistotou můžeme prohlásit jedině to, že v národním parku Addo jsou v bezpečí. Koneckonců jsou zde právě sloni hlavním předmětem ochrany a dnes i zájmu turistů.

Historie parku se začala psát již v roce 1925, kdy byla část lesní rezervace Strathmore a Mentone vymezena pro tehdejší zbytkovou sloní populaci. Teprve o dalších šest let později bylo území o velikosti 5 000 hektarů vyčleněno i oficiálně a vyhlášeno za Národní park Addo Elephant (Addo Elephant National Park). Tehdy zde údajně žilo jen jedenáct slonů, kteří byli navíc roztroušeni po širokém okolí. První manažer parku S. H. Trollope proto musel použít nejrůznějších prostředků, aby toto „fotbalové mužstvo“ zahnal přímo do prostoru chráněného území. Tehdejšímu oplocení parku k dokonalosti hodně chybělo. Přes nedostatečné zábrany zvířata stále utíkala, což dělalo starost hlavně místním farmářů, kterým sloni ničili úrodu.

Roku 1933 se správa parku rozhodla slony uměle dokrmovat, což však časem přinášelo mnohé další problémy. Sloni totiž po letech cviku předem rozpoznávali vozidla s potravou a nedočkavě je napadali. Od dokrmování se proto upustilo až do obnovení této praxe v roce 1979. Mezitím se však stavy slonů několikanásobně zvýšily. V roce 1954 jich zde bylo 22, roku 1979 už rovná stovka. Vděčit za to mohou zejména správci parku Grahamu Armstrongovi, který do funkce nastoupil právě roku 1954. Okolo dnes nejnavštěvovanějšího jádra parku nechal vztyčit elektrické ploty a zavedl i další účinná opatření pro posílení populace. V současnosti je proto možné na území parku napočítat 500 sloních jedinců.

Park s „pěti hvězdičkami“

Přestože historie parku se pomalu blíží desáté dekádě, první návštěvníci sem mohli vstoupit teprve roku 1981. Od té doby je Addo známým pojmem jihoafrické divočiny a v současnosti ročně přivítá více než 120 000 návštěvníků.

I když jsou sloni hlavním lákadlem parku, reprezentují jen zlomek africké fauny, kterou zde můžete pozorovat. Své „místo na slunci“ mají v Addo velké kočkovité šelmy, nosorožci, několik druhů antilop, zebry, hyeny, ale také až 500 různých druhů ptactva, obojživelníci nebo plazi. Park se rovněž pyšní tím, že v něm návštěvníci mohou spatřit všechna zvířata takzvané „Velké pětky“. Tento termín má původ v terminologii lovců, kteří tak označovali více či méně nebezpečná zvířata pyšnící se zajímavými trofejemi. I dnes chce mít řada turistů svou vlastní „trofej“ a zaznamenat si pozorování známých tvorů aspoň do deníku nebo fotografie. Kromě slonů je průvodci na safari lákají na lvy (Panthera leo), nosorožce (nosorožec dvourohý – Diceros bicornis, nosorožec tuponosý – Ceratotherium simum), buvola afrického (Syncerus caffer) a hrocha obojživelného (Hippopotamus amphibius), jehož z pětky někdy vytlačuje levhart skvrnitý (Panthera pardus).

Hned po slonech se zřejmě nejsnadněji hledají buvoli, kteří se krajinou potulují ve stádech čítajících až 400 kusů. Na opačném pólu jsou s největší pravděpodobností nosorožci. Nosorožci dvourozí (zvaní také černí) se zde nevyskytují vůbec. Návštěvníci si tak mimo jiné nemohou ověřit známou pravdu, že tento druh je značně agresivní a často útočí na domorodce i turisty. Mnohem mírnější nosorožec tuponosý (zvaný též bílý) zde žije v poměrně malé padesátičlenné populaci.

Kompromisy v zemi hojnosti

Park dnes ovšem není jen pevná půda pod nohama. Zahrnuje totiž i mořskou část v oblasti zvané „Woody Cape“, kde mohou návštěvníci spatřit žraloky bílé (Carcharodon carcharias) nebo velryby jižní (Eubalaena australis). Dohromady s velkou pětkou tvoří turisticky ještě atraktivnější „Big 7“.

I když je členění zvířat a zejména rozlišování jejich „důležitosti“ velmi ošidné, pestrost zdejších biomů a množství tvorů, kteří je obývají, a jež můžete spatřit během pár dní, se přehlédnout nedá. Správa parku udává, že v Addo je až 5 z 9 různých jihoafrických biomů. Jsou zde savany mopane v okolí rozsáhlého sladkovodního jezera Darlington, úžasné pohoří Zuurberg nebo staré a hustě zarostlé údolí řeky Sundays s biomem Nama Karoo a výskytem hrochů.

Skutečně jedinečné jsou svěže zelené pobřežní porosty fynbosu – vegetace malého pásu pobřeží Jižní Afriky, kde se může nacházet až 9 000 druhů rostlin, z nichž je až 6 200 endemických – v okolí Woody Cape. Do Addo dokonce patří i jedny z největších písečných dun na jižní polokouli a přímořské biomy ostrovů Bird a St. Croix omývané vodami Indického oceánu.

Právě v této pobřežní a mořské části můžete obdivovat například největší kolonii tereje jihoafrického (Morus capensis) na světě, která čítá až 120 000 jedinců soustředěných na trefně pojmenovaný ostrov Bird (Ptačí). Velmi početní jsou zde i tučňáci brýloví (Spheniscus demersus), pozorovat můžete i lachtany jihoafrické (Arctocephalus pusillus) nebo hojné delfíny rodu Tursiops. Jenom v samotném Addo by tak bylo možné plnohodnotně strávit dlouhé týdny. Návštěvník s nabitým jihoafrickým programem však musí dělat kompromisy.

Od šelem po „zemní prasata“

Vhodnou volbou mezi množstvím lákadel je několik okružních, dobře značených tras vedoucích od hlavního kempu a vstupu v centru národního parku. Během jednoho dne můžete i vlastním vozidlem projezdit vyznačené trasy napříč centrální partií parku. Sami si tak určujete program a místa, která chcete vidět. Kvůli časové tísni jsme při návštěvě Addo zvolili právě tuto variantu a nelitovali jsme. Kromě slonů, ve velkých počtech přítomných hlavně kolem napajedel, jsme zaznamenali například známé antilopy kudu (Tragelaphus strepsiceros), antilopy losí (Taurotragus oryx) – největší druh antilop, který sem byl reintrodukován v roce 1957, buvolce stepní (Alcelaphus caama), stáda zeber Burchellových (Equus quagga burchellii), nebo relativně běžná prasata bradavičnatá (Phacochoerus aethiopicus). Velkoryse se nám ukázali i tak skrytí obyvatelé Addo jako šakal čabrakový (Canis mesomelas) nebo mangusta liščí (Cynictis penicillata).

Mapka s popisky, kterou spolu se vstupenkou dostanete u brány parku, však slibuje dalších 19 druhů savců, mezi nimiž jsou například levhart, dva druhy hyen (hyena skvrnitá a hyenka hřivnatá), lvi (zde reintrodukovaní z oblasti Kalahari), vzácní rysům podobní karakalové, psi ušatí nebo kočkám podobné nočně žijící ženetky. Zajímavými nočními živočichy jsou také hrabáči (Orycteropus afer), kterým se v afrikánštině říká „zemní prasata“. Jde o vůbec poslední přežívající druh celého řádu hrabáčů (Tubulidentata).

Život je i při zemi

Ani diverzita obojživelníků a plazů není na jihu Afriky zrovna malá. V Addo Elephant NP se údajně vyskytuje více než 50 druhů plazů a 19 druhů obojživelníků (např. velké ropuchy Amietophrynus rangeri). Mezi plazy nechybí ani tak zajímavé druhy jako kobra kapská (Naja nivea) nebo velice vzácná zmije Bitis albanica – endemický druh soustředěný svým rozšířením jen na malé území pobřeží jižní Afriky. Najdeme zde i dva druhy varanů (Varanus niloticus a V. exanthematicus), několik druhů chameleonů či zajímavé ještěry rodu Cordylus, kteří se dokážou v případě ohrožení zakousnout do vlastního ocasu a tím i stočit do klubíčka.

Mezi nejběžnější plazy pak patří zmije útočná (Bitis arietans) a želva pardálí (Stigmochelys pardalis), která může dosahovat délky až 70 cm a váhy skoro 54 kilogramů. Místní obyvatelé ji díky jejím parametrům kdysi využívali i jako zvedák na opravu defektů u auta. Tak vznikla i její anglická přezdívka „car jack“, tedy „hever“. (Více o ještěrech Cordylus a „živém heveru“ viz Živý hever a kruhochvosti).

TIP: Sloní zemětřesení: Jak obří savci využívají otřesy země k dálkové komunikaci

A ani ti spíše menší nejsou v parku přehlíženi. Právě naopak. Park tvoří zbytkové jádro populace endemického druhu brouka čeledi Scarabaeidae a jediného zástupce svého rodu Circellium bacchus. Druh, který byl původně v jižní Africe široce rozšířený, je dnes jeden z nejohroženějších a právě Addo poskytuje tomuto taxonu největší současné útočiště. Tento brouk má specifické nároky na obývané území. Především potřebuje trus (zejména sloní), aby se mohl rozmnožovat. Mezi brouky to navíc není žádný trpaslík. Může dosahovat délky i 10 cm a šířky okolo 6 cm, a tak se stal jakýmsi druhým symbolem parku, hned po slonovi, na kterém je vlastně závislý. Cedule upozorňující na výskyt tohoto druhu a na opatrnost při projíždění trusu velkých savců jsou umístěny po celém parku. Pokud tedy zatoužíte vidět mnohdy ze vzrušující blízkosti vše od endemických chrobákovitých brouků, přes kobry, lvy a slony až po bílé žraloky a delfíny na nevelkém území, vydejte se do afrického Addo.

Nápad postavit výtah ze Země do vesmíru není nový. V poslední době se ale objevují technologie, jako například nanomateriály, které by takový projekt mohly skutečně umožnit. A na konstrukci vesmírného výtahu už také pracují týmy vědců a inženýrů.

Jeden takový tým mají na japonské Univerzitě v Šizouce. Technologie potřebné ke stavbě vesmírného výtahu nyní hodlají testovat ve vesmíru. Ještě tento měsíc by měla zmenšený model části takového výtahu vynést japonská nosná raketa na oběžnou dráhu.

Miniaturní vesmírný výtah

Jde o raketu H-IIB japonské vesmírné agentury JAXA, která odstartuje z Kosmického centra Tanegašima na stejnojmenném japonské ostrově. Nosná raketa vynese miniaturní model vesmírného výtahu, který se vejde do krabice o rozměrech 6 × 3 × 3 centimetry.

TIP: Utopie, nebo realita: Jakou máme šanci, že postavíme výtah na Měsíc?

Pokud se vše podaří, měl by se kosmický minivýtah pohybovat ve vesmíru po kabelu, který bude natažený mezi dvěma minisatelity. Pohyb výtahu budou detailně sledovat kamery na minisatelitech. Japonský projekt se stane historicky prvním pokusem otestovat vesmírný výtah ve vesmíru.

Avokádo se dnes v kuchyních i restauracích objevuje poměrně často a jeho popularita stále stoupá. Masité ovoce bohaté na zdravé tuky s sebou ovšem v poslední době přináší neobvyklý problém – stále totiž vzrůstá počet lidí, kteří se zranili při jeho přípravě. 

Lékaři z britské asociace plastických chirurgů už dokonce pro zmíněné zranění vymysleli speciální název – „avokádová ruka“. Například v nemocnici Chelsea and Westminster Hospital registrují průměrně čtyři takové pacienty týdně.

TIP: Nebezpečí skryté v bochníku? Jak odhalit celiakii a alergii na lepek

„Lidé nečekají, že koupená avokáda mohou být velmi zralá, a mají jen minimální povědomí o tom, jak s nimi nakládat,“ vysvětluje Simon Eccles, někdejší prezident sekce plastické chirurgie Královské lékařské společnosti. Někteří zkrátka krájejí ovoce v ruce a neuvědomí si, že jeho velkou část zabírá tvrdá pecka – nůž jim pak často sjede na kůži.  

Ačkoliv zranění s přízviskem „avokádová ruka“ vypadá na první pohled banálně, ve skutečnosti může být poměrně vážné. Dojde-li k poškození nervů a šlach, vyžádá si léčba i měsíce.

Wicca patří k novým náboženským směrům dvacátého století, které odkazují k prastarým kořenům. Často se v souvislosti s ním mluví o znovunalezené tradici, novopohanství nebo rovnou o čarodějnictví. Vzhledem k faktu, že wiccané často odkazují k odlišným pohanským vírám, je toto náboženství poměrně nejednotné.

Za moderní explozí popularity wiccy ovšem stojí kniha Witchcraft Today (Dnešní čarodějnictví) okultisty Geralda B. Gardnera z roku 1954. Tento titul se tváří jako jakási reportáž zachycující setkání s praktikujícími čarodějnicemi, které autora údajně zasvětily do svých rituálů. Ve skutečnosti jde spíše o dílo, v němž Gardner shrnul výsledky svého dlouhodobého studia pramenů čarodějnictví od starověkého Egypta po novověk. 

Trojjediná Bohyně 

Jednotícím prvkem víry wicca jsou Bohyně a Bůh. Wiccané věří v rovnováhu sil, a proto mají Bohyně i Bůh naprosto stejné místo a věřící by je měli uctívat vyváženě. Přesto však lze nalézt celou řadu směrů, které se zaměřují hlavně na Bohyni a jsou spjaty s tzv. ženskou magií a ženským sebeuvědoměním. 

Bohyně představuje trojjedinou bytost – a to podle forem, ve kterých se nejčastěji zjevuje: jako Panna, Matka a Stařena. Panna je symbolem nevinnosti a jisté bezhlavosti, Matka odrazem nehynoucí lásky a Stařena reprezentuje moudrost. Bohyně se uctívá v jednotlivých fázích měsíce – při první čtvrtině, úplňku a třetí čtvrtině. 

Rohatý pán i elementy

Partner Bohyně bývá titulován jako Velký otec nebo Rohatý bůh. Právě ono druhé označení existovalo už v dávných předkřesťanských dobách, například v podobě keltského Cernunna, waleského Caerwidena, anglického Lovce Herna, hindského Pašupatiho, řeckého Pana, ale také například paleolitického „Čaroděje“ vyobrazeného v jeskyni Tří bratří ve Francii. Všichni výše zmínění představovali velké lesní bohy, jejichž hlavy zdobily rohy. Ve wicce je Rohatý bůh symbolem lovu, síly a plodnosti a často se vyobrazuje s erekcí, jež je vnímaná jako životodárná moc. Spolu s Bohyní jsou párem, který vytváří celou naši realitu. Vedle výše zmíněné dvojice najdeme v novopohanském náboženství celou řadu dalších bohů přejatých z mnoha světových tradic. 

Kouzla v magickém kruhu 

Skupinovým rituálním setkáváním se říká „koveny“ (jakési uzavřené spolky nebo lóže), ale řada wiccanů praktikuje svou víru o samotě. Tradice jsou ovlivňovány formou pohanství, ke které se věřící odkazují. V Evropě figuruje nejčastěji keltská tradice, podle níž se řada příznivců s oblibou nechává oddat během prastarého svátku Lughnasadu. Za poměrně skandální se považuje skutečnost, že někteří věřící provádějí své rituály nazí. Jiní si ovšem pro tyto účely oblékají prosté bílé šaty symbolizující čistotu a další zůstávají v běžném oděvu.

TIP: Mexický kult Santa Muerte: Paní stínů, která měří všem stejným metrem

Základní typ rituálu probíhá v magickém kruhu, který je očištěný a požehnaný. V něm se odříkávají modlitby a činí kouzla a po ukončení kruhu se koná oslava v podobě jídla a vína. Vzácné nejsou ani malé či velké oltáře, které mohou být součástí ložnic. Najdeme na nich předměty důležité pro rituály, jako jsou například kniha, hůlka, nůž, svíčky, vonné tyčinky a také symboly a sošky božstev. 

Když se satelity dostanou na oběžnou dráhu, obvykle si musejí vystačit s palivem, které si nesou s sebou. Startup Orbit Fab ze Silicon Valley by to chtěl změnit a to poměrně rychle. Pokud jejich plány vyjdou, zamíří první čerpací stanice na oběžnou dráhu již v příštím roce.

Záměrem Orbit Fab je umístit na orbitu Země nádrže s různým typem paliva. Rádi by umístili celkem tři čerpací stanice na tři různé oběžné dráhy. Když vše půjde dobře, časem by na oběžné dráze mohla fungovat stanice, která bude palivo nejen poskytovat, ale také vyrábět.

Palivo pro satelity

Doplňování paliva satelitům na oběžné dráze je teď populárním tématem. V poslední době se objevila celá řada návrhů technologií, které by to měly zajistit. Například zhruba před měsícem oznámil americký startup Cislunar Space Development Company, že hodlá na oběžné dráze vybudovat stanice, které budou vyrábět palivo pro satelit rozkladem vody na vodík a kyslík.

TIP: Vesmírné tankování: Robotické doplňování paliva satelitům se blíží

Další společnosti, jako například britští Maxar Technologies nebo známá americká společnost Orbital ATK zase vyvíjejí servisní satelity, které budou schopné čepovat palivo na orbitálních stanicích, a pak ho tankovat ostatním satelitům. Na oběžné dráze bude v blízké budoucnosti rušno.

Projekt Saúdská Arábie je dalším pokračováním diplomatické krize, která odstartovala loni v létě, kdy Spojené arabské emiráty, Saúdská Arábie, Bahrajn a Egypt přerušili s Katarem diplomatické styky. Bohatou zemi viní z financování terorismu, trnem v oku je ale také spolupráce Kataru s Íránem, který je hlavním geopolitickým rivalem Saúdské Arábie. Politická krize vyvrcholila obchodní a dopravní blokádou Kataru.

Mořský průplav Salva, jak je projekt označován, má být 60 kilometrů dlouhý, 200 metrů široký a 15 až 20 metrů hluboký. Náklady na jeho vybudování se odhadují na 745 milionů dolarů (více než 16 miliard korun).

Podle místních médií plánuje vláda přeměnit kanál na turistický resort, ve hře je ale i varianta výstavby vojenské základny nebo pohřebiště jaderného odpadu. Jméno zhotovitele chce Saúdská Arábie zveřejnit již během září, samotná výstavba kanálu by pak mohla začít ještě letos.