Ve kterých zemích jsou lidé lenošní? A kde to naopak hýří fyzickou aktivitou? Odpověď přináší nová rozsáhlá odborná studie Světové zdravotnické organizace. Vědci do ní zahrnuli výsledky 358 samostatných studií, mapujících celkem 1,9 milionu lidí ze 168 zemí světa. Sběr dat zahrnoval změny mezi lety 2001 až 2016. S ohledem na rozsah studie a množství vyhodnocených dat lze podle vědců hovořit o globálním reprezentativním vzorku.

Výzkum zjišťoval, kolik lidí se v které zemi dostatečně hýbe. Aktivní jsou podle této studie lidé, kteří se věnují alespoň 75 minutám velmi intenzivní aktivity týdně, nebo 150 minutám středně intenzivní aktivity týdně. Případně ekvivalentní kombinace obou sledovaných možností.

TIP: Pohyb pro duševní zdraví: Aerobní cvičení pomáhá proti schizofrenii

Výsledky ukazují, že asi čtvrtina lidí na Zemi, přibližně 1,6 miliardy obyvatel, nemá dostatečný pohyb. Nejhůře hodnocenými jsou obyvatelé Kuvajtu, kde podle WHO trpí nedostatkem pohybu neuvěřitelných 67 procent lidí. Na dalších místech pomyslného žebříčku lenochů se umístila Americká Samoa s 53,4 procenty a Saúdská Arábie s 53 procenty. Naopak země s nejaktivnějšími lidmi se nacházejí v Africe. Nejlépe je na tom Uganda s pouhými 5,5 procenty lenochů, následovaná Mosambikem (5,6 procent) a Lesothem (6,3 procent). Ve střední a východní Evropě jsou nejaktivnějšími obyvatelé Moldavska (11,5 %) a nejhůře dopadli obyvatelé Srbska (39,5 %). Výsledky z České republiky studie nezahrnovala. 

Od jara 1915 se při řízení dělostřelecké palby začala uplatňovat radiotelegrafie. Vzhledem k tomu, že první přístroje umožňující oboustrannou komunikaci byly příliš rozměrné a těžké pro použití v letadlech, montovaly se do průzkumných strojů aparáty umožňující pouze spojení ve směru letadlo–zem. Zprávy se vysílaly v morseovce, přičemž písmena Y, Z, A, B, C, D, E a F označovala vzdálenost 10, 25, 50, 100, 200, 300, 400 a 500 yardů (yard = 91,44 cm), zatímco čísla 1–12 znamenala azimut vyjádřený takzvanou „hodinovou pozicí“ (sever = 12, jih = 6).

Předchozí část: Pozorné sokolí oči: Letecký průzkum za první světové války (1)

První stíhačky představovaly pro dosud neozbrojené průzkumné letouny obrovské nebezpečí. Jako odpověď na vzniklou hrozbu začal pozemní personál vybavovat pozorovací stroje pohyblivým kulometem nebo kulometným dvojčetem. Prostor pozorovatele bylo třeba zvětšit, aby se do něj vešel nejen fotografický přístroj a radiostanice, ale i zásobníky s náboji pro obrannou výzbroj. Typickými zástupci průzkumných letounů „druhé generace“ se stal například německý Rumpler C.VII, britský Bristol F.2 Fighter nebo francouzský Breguet 14. 

Technika leteckých zvědů 

Nejrozšířenější typ letounu u britských průzkumných perutí na začátku války představoval B.E.2 vyráběný firmou Royal Aircraft Factory. Ve službě se udržel až do příchodu prvních německých stíhacích letounů, kdy jej nahradily stroje R.E.8 téhož výrobce. Kromě nich využívali královští letci k průzkumu také víceúčelové stroje Airco DH.4 či již zmiňované Bristol F.2 Fighter. Oba sloužily zároveň také jako bombardéry i těžké stíhačky.

V britských vzdušných silách se k leteckému snímkování nejprve využívaly fotografické přístroje vyráběné firmou Watson, exponovaly se snímky o rozměrech 10 × 12,5 cm. Později se v rámci leteckých sil Dohody staly standardem snímky o velikosti 18 × 24 cm. Přístroje byly osazeny objektivy s ohniskovou vzdáleností 25, 50 nebo 120 cm, přičemž za nejrozšířenější lze považovat druhou uvedenou hodnotu.

Německá kvalita

Francie nasadila v roli průzkumných letounů nejprve jednoplošníky Blériot XI vyvinuté ještě před začátkem války, později tyto archaické stroje nahradily například Caudrony G.3 a v závěru války pak víceúčelové Breguety 14, které se osvědčily také jako bombardéry. K fotografování využívaly osádky nejčastěji výrobky firmy De Maria. Letouny i fotoaparáty vyráběné zemí galského kohouta našly také široké uplatnění u spojenců Paříže.

Když se Spojené státy zapojily v roce 1917 do války, trpěla tamní armáda naprostým nedostatkem fotografických přístrojů vhodných pro letecký průzkum. Vláda se proto zprvu obrátila na veřejnost se žádostí o odprodej vhodných aparátů, přičemž nejvíce si průzkumníci cenili výrobků německého průmyslu. Později Američané vybavili svá průzkumná letadla francouzskou a britskou optikou.

Ještě před skončením konfliktu se v USA rozběhla výroba leteckých fotografických přístrojů u firmy Fairchild. Model T-1 disponoval jedním vertikálním a dvěma šikmými objektivy, což umožňovalo pořizování panoramatických snímků. Následovaly modely T-2 a T-2A vybavené dokonce čtyřmi objektivy (jeden vertikální a tři šikmé). Přístroje s více objektivy se mezitím rozšířily i do výzbroje ostatních armád. 

Temná komora na nebesích 

Ruské letectvo nevyužívalo k průzkumu jen letadla dovezená ze zahraničí, ale i stroje vlastní konstrukce. Za připomenutí stojí čtyřmotorový (původně bombardovací) letoun Ilja Muromec vyvinutý konstruktérem Igorem Sikorským a vyráběný Rusko-Baltskou vagonkou. Mezi zvláštnosti průzkumné verze patřila skutečnost, že se na její palubě nacházela temná komora s potřebnými chemikáliemi a vyškolenou obsluhou, což umožňovalo vyvolat pořízené snímky ještě za letu, aby je měly štáby k dispozici bezprostředně po přistání.

K nejvýznamnějším průzkumným typům v německém a rakouském letectvu patřily například typy Rumpler C.IV a C.VII, Aviatik C.1, nebo Phönix C.1. Jejich výbavu tvořily fotografické přístroje vyráběné firmami Görz a ICA, standardně vybavené objektivem s ohniskovou vzdáleností 70 cm, aparáty vytvářely snímky o rozměrech 13 ×18 cm. Německo se navíc stalo prvním uživatelem automatických kamer, které exponovaly záběry na filmový pás. Elektřinu k jejich pohonu (a ve velkých výškách také k ohřevu) zajišťoval generátor.

Dokončení: Pozorné sokolí oči: Letecký průzkum za první světové války (3)

Průzkumné letouny létaly zpočátku v 800–1 000 m, později v zájmu bezpečnosti operovaly až ve dvojnásobných výškách. Ze 2 000 m totiž ještě lze pouhým okem rozpoznat například dělostřeleckou baterii. Čas od času ale docházelo někdy i k úsměvným omylům, kdy pozorovatel zaměnil hřbitov za vojenský tábor, nebo čerstvě vyspravenou silnici za pochodující útvar. S příchodem fotografi e a s rostoucími zkušenostmi personálu, který snímky vyhodnocoval, se dařilo chyby stále více eliminovat.

Minulý rok se objevila studie, podle které do roku 2030 roboti na Zemi připraví lidi o 800 milionů pracovních míst. Lidé se většinou uklidňují tím, že roboti sice mohou být silnější, přesnější a vytrvalejší, lidé by se ale mohli udržet v pozicích, které vyžadují nápady a tvůrčí mysl. Jako třeba v umění.

Jenomže jak se zdá, není to tak jisté. Na letošní říjen se chystá aukce v aukčním domě Christie's, která je pozoruhodná tím, že se tam budou prodávat obrazy vytvořené umělou inteligencí.

TIP: Umělá inteligence píše další díl Harryho Pottera: Zatím jí to ale moc nejde

Jde o soubor jedenácti obrazů, které představují portréty zcela fiktivní rodiny Belamyových. Autorem je sofistikovaná umělá inteligence Generative Adversarial Networks (GAN), kterou její tvůrci, pařížský tým Obvious, vycvičili na přibližně 15 tisících portrétech, vytvořených mezi lety 1300 a 1900. Předpokládané ceny za každý z portrétů se pohybují kolem 1 000 euro, čili téměř 26 tisíc Kč.

Jen málokdo by chtěl žít v tak těžko přístupném orlím hnízdě. Přesto se na vrcholu skalního sloupu, vysokého asi 40 metrů, krčí skromný klášter, který obývá pár mnichů. Jejich jediný kontakt se světem představuje strmý žebřík, jenž ovšem nesmí využít nikdo kromě nich samotných. 

Historie dlouhá tisíc let

„Šplhání na skálu je přísně zakázané. Je desítky metrů vysoká a vylézt na ni vyžaduje mnoho sil. Nejenom fyzických, ale snad v ještě větší míře těch psychických,“ tvrdí představený kláštera otec Ilarion. Na plošině není moc prostoru pro zahradničení, a tak mniši nejsou soběstační. Alespoň zásoby ale nemusejí tahat na zádech, obstará to za ně primitivní výtah.

Skála je opředená tajemstvími a legendami. Desítky metrů vysoký skalní útvar z vápence nabízí na 150 metrech čtverečních naprosté soukromí a mniši ho vyhledávali už od pradávna. Na skalní plošině byl postaven kostel, jehož historie sahá do desátého století. Tehdy se jmenoval Křížový kostel. Od sedmnáctého století ale skálu nikdo neobýval a stavba chátrala. Až z ní zbyly jen metr vysoké obvodové zdi.

Magnet pro turisty

Ruiny kláštera na vrcholku prozkoumala po dlouhé době poprvé až dvojice horolezců Levan Gotua a Aljoša Džaparidze v roce 1945. Ani oni, ani nikdo jiný ale dodnes nedokázal říct, jak se kdysi mniši do kláštera dostávali. O tom, že zde žili, ovšem není pochyb a dokazují to i archeologické nálezy v přilehlém muzeu. V roce 1945 navíc horolezci vedle kostela objevili malou jeskyni a v ní sarkofág s ostatky mnicha, který tu zřejmě přebýval jako poslední.

Už před bezmála třemi čtvrtinami století budily ruiny na vrcholu skály pozornost, ale před rozpadem Sovětského svazu v roce 1991 byl duchovní život zatlačen hluboko do ústraní. Roky „slávy“ proto klášter v Katški zažívá až v posledních letech, kdy se stal vyhledávaným cílem nejen pravoslavných věřících, ale také turistů z celého světa. „Nečekali jsme, že to bude tak úchvatné. Samozřejmě by bylo skvělé, kdybychom mohli nahoru, ale i přesto je to velký zážitek. Obdivuju mnichy, kteří nahoře žijí a zasvětili svůj život víře,“ nadšeně líčí své dojmy indický turista Byron.

Místo zázraků

Obnova unikátního kláštera začala v roce 1995 a dokončena byla roku 2009. Po vzoru původní budovy jsou v klášteře tři skromné mnišské cely a vinný sklep. Mniši ze svého útočiště scházejí mezi lidi jen párkrát do měsíce. Až donedávna je navíc mohli nahoře navštěvovat věřící muži. Dnes už je to ale zakázáno, aby mniši měli klid na rozjímání. Do Katški se přesto dál sjíždějí davy lidí.

TIP: Kláštery Meteora: Stavby opředené mnoha tajemstvími

„Přijel jsem z Tbilisi s mou těhotnou manželkou, abychom dostali požehnání. Mniši tady mají velký úkol – posilují duchovní rozměr a my chceme, aby naše nenarozené dítě mělo jejich požehnání,“ popisuje účel své cesty Mamuka Grdzelidze, který dorazil z Tbilisi. Gruzínci totiž věří, že Katški – a to nejen samotná skála, ale i její bezprostřední okolí – je svaté a zázračné místo. Vy tomu věřit nemusíte, ale i tak určitě uznáte, že Katški má své nepochybné kouzlo. 

Když 14. prosince 1567 povila druhá manželka habsburského dvořana Františka hraběte z Thurnu a Valsassiny (1508–1586) chlapce Jindřicha Matyáše, nic nenasvědčovalo tomu, že na svět přišel budoucí radikální představitel českých stavů. Dítě se narodilo v tyrolském Innsbrucku a po otci mělo německo-italské kořeny. Jeho matka Barbora rozená Šliková sice pocházela z Čech, nicméně česky nejspíš vůbec nemluvila. Hlavním dorozumívacím jazykem byla u Thurnových němčina.

S českými zeměmi však rodinu, co do vyznání luteránskou, spojovaly statky, které zde František Thurn koupil počátkem šedesátých let 16. století. Po ukončení aktivní dvořanské služby se v roce 1568 se svými blízkými přestěhoval na hrad Lipnice nad Sázavou.

Mladý dobrodruh

Od poloviny sedmdesátých let žili Thurnovi v jihomoravských Vlasaticích. Malý Jindřich Matyáš se pak krátce vzdělával na ivančické škole vedené Jednotou bratrskou. Právě tam si nejspíš osvojil základy češtiny, kterou však ovládl spíše pasivně. Jindřichovo bezstarostné dětství ukončila předčasná smrt jeho matky v roce 1581. Potom hoch nějaký čas pobýval u příbuzných v Kraňsku. Žádné vyšší vzdělání nezískal, zato se jako osmnáctiletý vydal na velkou cestu, která značně rozšířila obzory jeho vědění. S doprovodem císařského vyslance putoval k tureckému sultánovi do Cařihradu. Navštívil také Egypt, Sýrii a Jeruzalém. Prožil při tom nejedno dobrodružství včetně situace, kdy byl oloupen a zůstal zcela bez prostředků. Všechny nástrahy cestování se mu však podařilo úspěšně překonat.

Na prahu roku 1587 byl už Jindřich Matyáš opět na Moravě. Otec mu mezitím zemřel, z jeho pozůstalosti převzal několik vesnic a usadil se v Cvrčovicích u Pohořelic. Záhy se však ukázalo, že nebožtík František Thurn po sobě vedle nemovitostí zanechal obrovské dluhy. Jeho dědicové proto museli shánět peníze, kde se dalo, a Jindřichovi nezbylo než své moravské statky prodat. Období, kdy byl zcela nemajetný, naštěstí trvalo krátce. Počátkem devadesátých let se výhodně oženil s Magdalenou Gallovou z Rudolfsecku. Její rodině patřily statky v Dolních Rakousích, kam se novomanžel přestěhoval. Magdalena mu tam porodila syna Františka Bernarda, s jejím brzkým úmrtím však vzala domácí idyla rychle za své.

V boji proti Turkům

Léta 1592–1607 strávil Jindřich Matyáš Thurn převážně na bojištích. Mnoho šlechticů z českých zemí v té době našlo uplatnění v armádách vypravovaných proti osmanským Turkům, kteří okupovali velkou část Uher a představovali reálnou hrozbu i pro rakouské a české země. Thurn se tak na horké uherské půdě setkal s mnoha pozdějšími protagonisty třicetileté války jako s Albrechtem z Valdštejna či Baltazarem Marradasem. Sám se zúčastnil řady důležitých válečných kampaní, mimo jiné i slavnéhým vítězstvím korunovaného dobývání Rábu v roce 1598, a získal si pověst statečného vojáka. Jako plukovník se rovněž aktivně zapojil do bojů proti povstalcům sedmihradského knížete, kalvinisty Štěpána Bočkaje. Armádu pak opustil s titulem císařského válečného rady.

V době, kdy sloužil ve zbrani Habsburkům, se Thurn stihl znovu oženit. Jeho druhou chotí se roku 1603 stala Zuzana Alžběta z Tiefenbachu. Sňatek opět přispěl k rozhojnění Jindřichova majetku, ten se však na přelomu 16. a 17. století zvětšil především jinak. Už v devadesátých letech zdědil hrabě po příbuzných statky v Gorici, habsburském území při Jaderském moři, a získal tamní zemskou příslušnost. V roce 1605 však tyto nemovitosti prodal a všechny prostředky vložil do zákupu velkého severočeského panství Veliše. Stal se zámožným členem stavovské obce Království českého. Jeho majetkové postavení se ještě upevnilo o sedm let později s dědictvím vintířovského panství na Žatecku po Jeronýmu Šlikovi.

Vzestup horlivého protestanta

Do politického dění v Čechách Jindřich Matyáš Thurn zpočátku nijak nezasahoval. Příslušníci starých českých rodů se na něj ostatně dlouho dívali spíše s nedůvěrou jako na zbohatlého přistěhovalce. Situace se však zásadně změnila v době, kdy se v zemi vyhrotil boj o náboženskou svobodu. Jindřich byl horlivý protestant, a tak v roce 1609 nabídl své vojenské zkušenosti opozičním nekatolickým stavům. Zatímco se císař Rudolf II. zdráhal vyhovět jejich požadavkům, začal císařský válečný rada Thurn verbovat vojsko, které se pak stalo jedním z účinných prostředků nátlaku na váhajícího panovníka. Tato iniciativa přispěla k vydání Majestátu na náboženskou svobodu z 9. července 1609 a zajistila hraběti uznání stavovských politiků, kteří jej hned v říjnu jmenovali jedním ze čtyřiadvaceti defenzorů (obránců evangelické víry).

Na počátku roku 1611 se Thurn postavil do čela vojska hájícího Prahu proti okupační pasovské armádě. Tu do Čech povolal Rudolf II., který se s její pomocí snažil podepřít své drolící se mocenské postavení. Místo toho se ale Rudolf definitivně znemožnil. Naopak Thurnův kurz stoupl nejen v očích představitelů nekatolických stavů, ale dočasně i v očích nového panovníka Matyáše Habsburského. Ten zkušeného vojáka za jeho podíl na sesazení Rudolfa II. odměnil karlštejnským purkrabstvím. Šlo o mimořádně výnosný úřad, s nímž se jeho dosavadní držitel Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka těžce loučil.

Proti císaři

Z císařské přízně se ale Thurn dlouho netěšil. V následujících letech se stupňovala nevraživost mezi vídeňskou vládou a nekatolickými stavy, na něž se ze strany dvora a jeho spojenců stupňoval nábožensko-politický tlak. Z Jindřicha Matyáše se postupně stal čelný představitel české evangelické opozice, a to navzdory jeho jazykovému handicapu. Nacionální aspekty totiž v nastávajícím konfliktu nehrály významnější roli. Zato na sebe Thurn dokázal strhnout pozornost svým zápalem. K výrazným charakterovým rysům hraběte patřily odvaha, ráznost a ctižádostivost. Díky těmto vlastnostem se rychle prosadil ve vysoké politice, ale zároveň se stal terčem kritiky některých svých spojenců, obávajících se Jindřichova přílišného radikalismu a ukvapených činů.

Když se v roce 1617 podařilo vídeňskému dvoru prosadit na českém zemském sněmu přijetí Ferdinanda Štýrského (budoucího císaře Ferdinanda II.) za českého krále a nástupce Matyáše Habsburského, odhodlal se Thurn proti tomu otevřeně vystoupit. Následky na sebe nenechaly dlouho čekat. Jindřich Matyáš byl zbaven karlštejnského purkrabství, které po něm získal Jaroslav Bořita z Martinic. Patrně i přehazování lukrativního úřadu přispělo k prohloubení nenávisti mezi Thurnem na jedné straně a Martinicem se Slavatou na straně druhé. Oba tito katoličtí předáci se jako zemští místodržící stali 23. května 1618 terčem útoku skupiny vzbouřenců pod Thurnovým vedením. Ti je vyhodili z oken Pražského hradu a rozpoutali tak české stavovské povstání.

Nešťastná Bílá hora

Jindřich Matyáš Thurn zaujal ve stavovské armádě jedno z klíčových velitelských míst. Jako její generálporučík sice dostál svému renomé statečného vojáka, ale rozhodně nebyl geniálním stratégem. Po nepříliš úspěšných operacích v jižních Čechách vytáhl na jaře 1619 na Moravu. Tam jeho vojsko přispělo k tomu, že se moravské stavy připojily k rebelii proti panovníkovi. V červnu a pak znovu na podzim ohrožoval se svými muži samotnou Vídeň, kterou se mu však nepodařilo dobýt. Mezitím se již rebelové začali dostávat do defenzívy, na čemž nic nezměnilo sesazení Ferdinanda II. z českého trůnu a zvolení „zimního krále“ Fridricha Falckého. Přestože Thurnův vliv v armádě poněkud poklesl se jmenováním Kristiána I. z Anhaltu vrchním stavovským velitelem, nezměnilo to nic na jeho bojovém odhodlání. Spolu se svým synem se 8. listopadu 1620 zúčastnil bitvy na Bílé hoře, která však skončila rozhodující porážkou povstalců.

TIP: Černý den na Bílé hoře: Začátek konce moci českých stavů

Několik dnů po bělohorské bitvě se Thurn přesunul na Moravu, odkud chtěl dále válčit proti Habsburkům. Rychlý rozklad obrany markrabství však otřásl jeho důvěrou ve smysl dalšího odporu. V této kritické chvíli energický vojevůdce zakolísal a snížil se ke kroku, který mu mnozí vyčítali a kterého sám záhy litoval: v prosinci 1620 se obrátil na císaře Ferdinanda II. se žádostí o milost a po Novém roce neváhal do Vídně poslat svou manželku Zuzanu Alžbětu, aby za něj orodovala.

Zoufalý pokus o záchranu nemohl skončit jinak než neúspěšně. V očích habsburského dvora byl totiž Thurn „hlavou povstání“ a měl být exemplárně potrestán. V dubnu 1621 byl odsouzen ke ztrátě hrdla, cti a statků. Chtěl-li si zachovat život, nezbylo mu než se odebrat do emigrace. Thurnovo jmění bylo zkonfiskováno, pouze malou část majetku si směla ponechat jeho žena. Ta ještě několik let po Bílé hoře zůstávala v Praze a později odešla do Drážďan. S manželem udržovala korespondenční styk, ale patrně se s ním už nikdy nesetkala.

Život v exilu

Horkokrevného Jindřicha Matyáše hnala touha odčinit porážku i ponížení z místa na místo. Zbytek života zasvětil boji proti Habsburkům, ať už ve službách Fridricha Falckého, sedmihradského knížete Gábora Bethlena, Benátčanů, Dánů či Švédů. Na počátku třicátých let se naposledy objevil v Čechách, kam vpadli Sasové, válčící tehdy na protihabsburské straně. Za Thurnovy účasti byly v listopadu 1631 sňaty ze Staroměstské mostecké věže hlavy popravených protagonistů stavovského povstání a pochovány v Týnském chrámu.

Jako vůdčí představitel české emigrace Jindřich také vyjednával s Albrechtem z Valdštejna o spojenectví proti císaři, které mohlo zvrátit poměry ve střední Evropě. Tento plán však definitivně padl s Valdštejnovou likvidací na počátku roku 1634. Brzy poté se Thurn stáhl do ústraní. Poslední léta strávil v blízkosti svých vnuků v estonské Pernavě, kde 28. ledna 1640 následkem nachlazení ve věku třiasedmdesáti let zemřel. Jeho tělo bylo uloženo do rodinné hrobky v Tallinnu.

Plastová brčka se do značné míry stala symbolem znečištěných oceánů. Zabývají se jimi vědecké studie a na svých panstvích je nedávno zakázala i anglická královna. S plastovými brčky hodlá do dvou let skoncovat Starbucks a v podobném duchu se vyjádřili i zástupci McDonald's, American Airlines a také šéfové sítě hotelů Marriott. 

Kuřáci ve stínu plastového strašáka

Přestože jednoznačně jde o problematický odpad, skutečný dopad plastových brček na životní prostředí je spíše malý. Podle nedávné studie agentury Better Alternatives Now (BAN), zabývající se životním prostředím, tvoří brčka (společně s jednorázovými „míchátky“) zhruba 7 % odpadu nalezených na plážích v Kalifornii. Igelitové tašky přitom na stejném místě tvoří 9 % odpadu a plastové uzávěry z PET lahví dokonce 17 %. Podle výzkumníků z Jambeck Research Group představují plastová brčka jen 0,03 % hmotnosti všeho odpadu v oceánech.

Poněkud ve stínu plastových brček se skrývá jiný odpad – cigaretové nedopalky. Podle zástupců neziskové organizace Ocean Conservancy, která se dlouhodobě zabývá životním prostředím, tvoří cigaretové nedopalky nejčastější lidmi vytvořený odpad v oceánu.

TIP: Vycvičené vrány by mohly čistit města od cigaretových nedopalků

Každoročně je na Zemi vyrobeno asi 5,6 bilionu cigaret s filtrem. Většina z nich skončí jako nezpracovaný odpad v prostředí. Filtry nedopalků jsou přitom vyrobeny z acetátových celulózových vláken, které se v přírodě rozkládají déle než 10 let. Z původně dobře míněného vynálezu, který má chránit zdraví kuřáků, se tak stal nebezpečný odpad.

Pivo s příběhem – tak by se daly označit oblíbené chmelové pochoutky, nezřídka „vylepšené“ nejrůznějšími neobvyklými příchutěmi. Zatímco Švédové si pochutnávají na pivu vyrobeném z odpadní vody, v Singapuru vzniklo pivo probiotické. Irové mohou žízeň zahnat pivem z varlat plejtváka a v Polsku frčí pivo s příchutí vaginy. Také Česku, zemi pivu zaslíbené, se piva s příběhem nevyhýbají. Jedním z nich je i Mamma Beer – pivo, určené ženám bojujícím s rakovinou.

Za neobvyklým spojením stojí Sdružení pacientek s nádorovým onemocněním prsu Mamma HELP a žatečtí pivovarníci. První ochutnávky limitované pivní edice proběhly letos na vybraných pivních a food festivalech a zájem o „onkologické pivo“ byl podle Jany Drexlerové z Mamma HELPu nečekaný. O novinku projevily zájem pacientky nejen v Evropě, ale i v Americe a v Indii.

Podnětem pro přípravu speciálního nealkoholického piva byly negativní zkušenosti pacientek po chemoterapii. Ty se nezřídka musejí potýkat s poruchou či úplnou ztrátou chuti. Pivo Mama Beer je podle žateckých pivovarníků i zkušeností těžce zkoušených žen vyladěné tak, aby si zachovalo nejen svou chuť, ale i obligátní porci vitamínů a živin, obsažených v běžném pivě. Aktuální kampaň není prvním podobným počinem Mamma HELP. Již v minulosti organizace spustila obdobný projekt s názvem „Holky, už mi zase chutná“ zaměřeným na jídlo.

Po setmění se zase vynořily, a to už pluly středem Altafjordu. Za úsvitu šly opět pod hladinu, a protože se blížil cíl v pobočném Kaafjordu, vysunuly každou půlhodinu periskop a opravovaly kurs. Posádky si před útokem odpočinuly v jedné zátočině u ostrova Tommelholm a krátce po půlnoci 22. září se vydaly zničit nedaleko zakotvený Tirpitz.

Nedobytná pevnost

Orientaci ve tmě usnadňoval srpek měsíce a bílé svahy okolních břehů, takže čluny vjezd do Kaafjordu bez problémů našly. Tam ovšem také začínala vážně míněná německá obranná opatření v podobě protiponorkových sítí občas osvětlených reflektory. V tomto okamžiku se ukázalo, že se tvrdý a dlouhý výcvik vyplatil, protože všichni tři potápěči do ocelových lan bez jakýchkoli potíží vystříhali dostatečně široké otvory. Cíl vzdálený asi tři kilometry tak chránila už jen poslední protitorpédová síť.

Ta se ale prostříhat nedala, protože se rozednilo, a navíc kolem proplouval německý strážní člun. Britové však i tentokrát osvědčili svůj důvtip a využili toho, že síť táhnoucí se od hladiny ke dnu netvořila jednolitý celek, ale dva navzájem se překrývající díly. Miniponorky se prostě ponořily, narazily do spodní sítě a stoupaly podél ní vzhůru, než „potkaly“ horní síť. Díky svému vejčitému tvaru se skřípěním zdolaly asi dva metry, v nichž se sítě překrývaly, a cesta byla volná. 

David proti Goliášovi

Jako první se podařil průnik minoponorce X-6 poručíka Donalda Camerona. Přitom ani jí se nevyhnuly technické potíže. Celou německou obranou se plížila s ručně ovládaným periskopem (ovládací elektromotor shořel) a kolem sedmé ráno se nechtěně vynořila ve stínu Tirpitze. Na obrněnci vypukl poplach, a protože člun byl tak blízko, že němečtí námořníci nedokázali dostatečně sklopit děla, ocitla se X-6 v palbě ručních zbraní a dešti ručních granátů. Nebylo zbytí – miniponorka uvolnila nálože a Cameron nařídil potopit své plavidlo. Posádku z ledové vody vylovil motorový člun a převezl ji na palubu Tirpitze, kde Britové čekali na výbuch.

X-7 se vedlo o něco lépe, protože náklad odhodila nepozorovaně. Při zpáteční cestě ji však exploze dvou náloží – není známo, zda se jednalo o náklad X-6 nebo její vlastní – zastihla při překonávání protitorpédových sítí a otřes malý člun těžce poškodil. X-7 se vynořila a sebevražedný úkol vylézt do palby s bílým svetrem v ruce na sebe vzal velitel poručík Godfrey Place. Němci kupodivu přestali střílet a nechali jej skočit do vody. Pak se ale X-7 zahoupala, potopila se a z hlubin až po několika minutách vyplaval jen jeden ze zbývajících tří trosečníků – potápěč Aitken.

Mise splněna

O osudu X-5 není známo nic bližšího, snad jen to, že do boje vůbec nezasáhla. Patrně ji potopila německá dělostřelba bušící do vln kolem napadené bitevní lodi. Tuto teorii potvrzuje nález boční nálože z roku 2004 nedaleko bývalého kotviště Tirpitze, která nemohla pocházet z jiného člunu než právě z X-5. Po nastalých explozích se na palubě Tirpitzu zjišťovaly škody a nebyly zrovna malé.

Výbuch loď nadzvedl a vyřadil sedm z osmi generátorů elektrického proudu. Dělová věž Dora vyletěla z ložiště, palubní hydroplány se otřesem prakticky rozpadly, kormidlo bylo zdeformováno a také dvě ze tří lodních vrtulí už nemohly sloužit svému účelu. Aby toho nebylo málo, podpalubí zaplavilo 1 400 tun vody.

Opravy trvaly do dubna 1944 a je skoro zázrak, že je technici z dílenské lodi Neumark zvládli tak rychle. Navzdory jejich úsilí však Tirpitz už nikdy nemohl být stejný jako dřív. Mohly za to deformace základní konstrukce příček a žeber, které se opravit prostě nedaly. Proto již Tirpitz nikdy nevyplul do bojové akce a později se stal terčem řady britských náletů, z nichž poslední z 12. listopadu 1944 loď definitivně potopil. 

Z pláží Normandie do Singapuru 

Vzhledem k tomu, že 12. ponorková flotila představovala skutečně miniaturní bojové uskupení, znamenala pro ni operace Source faktickou decimaci. Do Skotska se nevrátila ani jedna miniponorka, devět námořníků zahynulo a šest skončilo v zajetí. Stav ovšem brzy doplnili další dobrovolníci a čluny. V dubnu 1944 zaútočila X-24 na plovoucí dok v norském přístavu Bergen. I když úspěšně unikla, shodila nálože „jen“ pod nákladní loď Bärenfels, kterou exploze sice roztrhala na kusy, ale škody na doku nestály za řeč. O půl roku později si X-24 s jinou posádkou misi zopakovala a tentokrát uspěla a svůj primární cíl zničila.

Miniponorky 12. flotily nechyběly ani při invazi do Normandie. X-20 nejprve v lednu 1944 tři dny zkoumala dno u pozdější vyloďovací pláže Omaha. Při samotném vylodění 6. června stejný člun spolu s X-23 operoval u pobřeží jako lodivod. Tím výčet válečných operací 12. flotily končí. V listopadu 1944 byla přejmenována na 14. flotilu, obdržela vylepšené miniponorky typu XE a odplula bojovat proti Japonsku.

V srpnu 1945 XE-1 a XE-3 nepozorovaně pronikly do singapurského přístavu a těžce poškodily křižník Takao. Válečný účet britských miniponorek uzavřely dvě operace zaměřené na přeřezání podmořských telefonních kabelů mezi Singapurem, Saigonem, Hongkongem a Tokiem. Japonci tak pro komunikaci museli používat radiodepeše, jejichž kódy Spojenci v té době znali. Krátce poté šla většina malých člunů do šrotu, jen několik exemplářů typu XE si námořnictvo podrželo až do začátku 50. let. 

Jupiter je největší planetou Sluneční soustavy a tvoří ho ohromné množství hmoty. Stále však spolehlivě nevíme, z čeho se tento plynný obr vlastně skládá. Právě to je jedním z klíčových úkolů americké meziplanetární sondy Juno – prozkoumat složení Jupiteru.

Podle nedávného objevu to teď vypadá, že na Jupiteru mohla být spousta vody. Astronomové pozorovali Velkou rudou skvrnu v atmosféře Jupiteru pozemními observatořemi a hledali tam známky přítomnosti chemických prvků a sloučenin. Když studovali oblaka v hloubi Velké rudé skvrny v oblasti infračerveného záření, našli v nich vodu a oxid uhelnatý.

Voda na Jupiteru

Z výsledků pozorování vyplývá, že by na Jupiteru mělo být několikrát více kyslíku, než je na Slunci. To potvrzuje dřívější teoretické modely, které ukazovaly, že by na Jupiteru mělo být množství vody. Sonda Juno teď detailně zkoumá atmosféru Jupiteru do velké hloubky a měla by přítomnost velkého množství vody potvrdit nebo případně vyvrátit.

TIP: Americká sonda Juno pořídila nejlepší snímky Velké rudé skvrny na Jupiteru

Podle vedoucího výzkumu Gordona Bjorakera z Goddardova kosmického střediska NASA dává přítomnost spousty vody na Jupiteru smysl. Jupiterovy měsíce jsou z podstatné části tvořeny vodním ledem. Bylo by zvláštní, kdyby na Jupiteru samotném žádná voda nebyla.

„Kožní“ stafylok Staphylococcus epidermidis je velmi běžná bakterie, která osidluje rozmanitá prostředí, včetně lidské pokožky, jak ostatně napovídá i její jméno. Za normálních okolností není lidem nebezpečná. Může ale napadnout pacienty s oslabenou imunitou, k čemuž dochází hlavně v nemocnicích. Rovněž umí vytvořit nežádoucí biofilmy, tedy slizké povrchy plné bakterií, na katetrech a rozmanitých implantátech v lidském těle.

Tento stafylokok je blízkým příbuzným zlatého stafylokoka, který je na tom vlastně velmi podobně. Ve většině případů jen nevinně roste na kůži, někdy ale spustí děsivé infekce, které mohou skončit i smrtí. Obávaný je hlavně kmen „masožroutských“ stafylokoků MRSA, které jsou silně rezistentní vůči antibiotikům.

TIP: Neradostné vyhlídky: Superbakterie by v roce 2050 mohly zabít 10 milionů lidí

Odborníci se nedávno zděsili, když při kontrole nemocnic v deseti zemích objevili nejméně tři vysoce rezistentní kmeny „kožního“ stafylokoka. Ukázalo se, že se naprosto nenápadně a rychle rozšířily po celém světě a největší problémy dělají právě v nemocnicích. Léčba infekcí tohoto odolného druhu stafylokoka je extrémně náročná, neboť v současné době na ně neúčinkují žádná antibiotika.