Biologové s překvapením zjistili, že z embryí dánií pruhovaných (Danio rerio) odchovaných v teplejší vodě vyrostli zdatnější jedinci, kteří plavali rychleji, byli lépe uzpůsobeni pro aerobní pohyb a měli velké množství genů podílejících se na dobrém fyzickém výkonu. Dospělá dánia, která v průběhu embryonálního vývoje a líhnutí nemusela bojovat s chladem, byla výkonnější nejen v teplých, ale i v chladných vodách a s teplotními rozdíly se vyrovnávala mnohem snáze. Zdá se tedy, že globální oteplování může mít na některé živočichy za určitých podmínek i pozitivní vliv.

TIP: Král Arktidy v slepé uličce: Evoluční problémy ledních medvědů

Nikdo však nedokáže odhadnout hranici, za níž se z výhody stane nevýhoda – a k tomu podle Grahama Scotta musí jednou dojít. „Jaké limity tyto ryby v rámci přizpůsobování se novým podmínkám mají? Tomu se právě snažíme porozumět,“ vysvětluje Scott. „Jestliže chceme správně pochopit, jak je svět ovlivňován klimatickými změnami, musíme tomu přijít na kloub.“

Vědci a lékaři, kteří svádějí těžkou bitvu s rakovinou, stále více spoléhají na imunoterapie, čili použití vakcín proti nádorům. Zjednodušeně řečeno - jde o léčbu, která nastartuje imunitní systém samotného pacienta, a ten si pak s nádorem do určité míry poradí sám.

Američtí badatelé nedávno zaznamenali výrazný úspěch, když jejich nová vakcína v kombinaci s dalším lékem zlikvidovala u pokusných myší melanom, čili nádor kůže, se stoprocentní účinností. Nová léčba by se mohla stát úspěšnou zbraní proti zvlášť agresivní nádorům.

TIP: Mimořádný úspěch: Geneticky upravené T-lymfocyty porazily leukémii

Vědci během vývoje do této vakcíny přidali látku zvanou Diprovocim. Tato látka posiluje imunitní reakci pacienta proti nádoru a také podporuje imunitu, aby zareagovala v případě, když se již vyléčený nádor opět vrátí. Stejně jako tradiční vakcíny trénují imunitu proti určitým patogenům, tak i protinádorové vakcíny trénují imunitu, aby šla po krku nádorům.

Luxusní francouzský módní dům Balmain si pro svou kampaň vybral nové tváře. Tentokrát ale nejde o ledajaké osobnosti. Margot, Shudu a Zhi jsou virtuální supermodelky, které jsou už nějaký čas instagramovým hitem a mají tisíce sledujících.

TIP: Melaninová bohyně: V mládí šikanovaná dívka je nyní žádanou supermodelkou

Virtuální krasavice jsou dílem 28letého britského fotografa Camerona-Jamese Wilsona. Uvedení virtuálních modelek se neobešlo bez komplikací – sám Wilson čelil kvůli barvě pleti modelky Shudu poněkud absurdnímu nařčení z rasismu. Další komplikací bylo, že modelky pochopitelně předvádějí reálné kusy oblečení a jejich převedení do digitální podoby tak musí být dokonale přesné. Tento nelehký úkol dostalo studio CLO Virtual Fashion, které muselo při „digitalizaci“ brát v potaz fyzické parametry oděvů – jejich hmotnost, pružnost, použité materiály a další parametry. Zda v budoucnosti nahradí virtuální krasavice ty reálné se teprve uvidí.

Jezero Inle leží v srdci Barmy (Myanmaru). Je průměrně jen dva metry hluboké, v období dešťů ale hladina stoupá až o další dva metry. Místní si proto postavili domy na kůlech, a aby jim voda neustále neničila úrodu, vybudovali na jezeře také plovoucí zahrady. Nikde jinde na světě nenajdete záhony, které by se vznášely na hladině.

Úroda na jezerních vlnách

„Moje rodina už celá desetiletí pěstuje na jezeře rajčata. Společně s lovem ryb je to náš hlavní zdroj příjmů. Začali jsme s malou zahradou, kterou jsme před deseti lety rozšířili. Výhodou je, že nemusíme zalévat, ale práce je přesto dost,“ popisuje přínosy neobyčejných políček farmář Myint Oo.

Dříve malý rodinný podnik je dnes rozsáhlou plovoucí plantáží – na tisíci metrech čtverečních mají tito jezerní zemědělci 26 plovoucích ostrovů, na nichž pěstují především rajčata. Každý záhon musejí nejdřív postavit a pak samozřejmě udržovat. Plovoucí ostrov je vlastně bambusovým roštem, který nese úrodnou vrstvu – směs vodních hyacintů, bahna a hlavně řas. Vodní řasy sbírají farmáři v hlubších částech jezera. Jsou podložkou pro rostliny, ale zároveň jim dodávají řadu živin.

Nejen pro vlastní potřebu

Výjimečnou metodu pěstování vymysleli zdejší obyvatelé – etnický kmen Inthů – před sto lety. Největší rozmach ale zažila v devadesátých letech minulého století. Úrodná plocha se zvětšila na šestinásobek a dnes plovoucí zahrady zabírají čtvrtinu hladiny jezera, jehož plocha je 120 kilometrů čtverečních. Farmáři pěstují na devadesáti procentech zahrádek rajčata, na zbytku také fazole, okurky nebo tykve. Rajčata rostou na silné vrstvě řas. „Splétáme je dohromady a ještě je upevňujeme bambusovými tyčemi. Když se zvýší hladina vody, celý záhon také vystoupá výš,“ vysvětluje Myint Oo.

V labyrintu domků a plovoucích záhonů žije 70 tisíc Inthů, jimž se přezdívá jezerní lidé. Většina z nich se živí právě prodejem rajčat. Sklízejí od května do prosince a dokážou vypěstovat stovky tun v hodnotě téměř dvou milionů korun. Dříve zeleninu pěstovali jen pro vlastní spotřebu, dnes už ji prodávají po celé Barmě.

Hnojení s rozumem 

Ma Naung, která má na jezeře také svoje políčka, si stěžuje na loňskou sklizeň: „Počasí letos nebylo moc dobré, rajčata byla menší. Je jich ale dost a chuť je stále výborná, takže je vlastně úroda dobrá.“ Aby byla úroda bohatá, začali jezerní lidé používat různá hnojiva, což je z pochopitelných důvodů trnem v oku ekologům. Upozorňují na to, že pesticidy mohou vážně narušit ekosystém druhého největšího sladkovodního jezera v zemi.

„Většina farmářů bohužel používá na hnojení plovoucích zahrad chemikálie, které k tomu nejsou určené. Lidé navíc nerozumí tomu, jak je mají používat, aby to bylo bezpečné. Někdy hnojí přímo plody, jindy zase použijí dávku tisíckrát vyšší, než je potřeba,“ upozorňuje technický ředitel programu rozvoje OSN Martin Cosier. Zdravá zelenina se kvůli tomu může změnit v obávaného ničitele lidského zdraví i celého jezera. Odborníci se proto Inthům snaží vysvětlit, jak zahrádky hnojit tak, aby to bylo v souladu s přírodou. Moderní postupy je zkrátka nutné používat s rozumem. 

Britští vulkanologové si rozhodně dovedou získat pozornost. Oznámili, že budou házet na sopky dračí vejce. A ta vejce na sopkách vyklubou. Pochopitelně nejde o pravá dračí vejce, ale zájem veřejnosti přitahují stejně úspěšně.

„Dračí vejce“ jsou ve skutečnosti malé stříbrné krabice, které na sopky nesnášejí draci, ale drony, pomocí lana. Tahle vejce jsou autonomní senzory plné přístrojů pro sběr dat a vulkanologové si od nich slibují velké změny v monitorování sopek. Ve vejcích jsou teploměry, akcelerometry, senzory vlhkosti a analyzátory těkavých látek.

TIP: Kolem hory St. Helens se třese země. Známá sopka se nabíjí na další výbuch

Aktivní sopky jsou úchvatné a zároveň nebezpečné. V zájmu lidí, kteří žijí v širokém okolí takového vulkánu, vědci sopky hlídají pomocí přístrojů. Přístroje jsou ale často zastaralé a jejich umísťování na sopkách lidmi není bez rizika. I v USA je celá řada sopek jen nedostatečně monitorovaných nebo dokonce zůstávají zcela bez dozoru. Drony s dračími vejci by to teď mohly změnit.

Tak jako spousta jiných náboženských směrů také bahaismus či víra Bahá’í pochází z Blízkého východu, konkrétně z oblasti Persie. Jeho zakladatel „a Báb“ (vlastním jménem Siyjid `Alí Muhammad Shírází; 1819–1850) se narodil ve městě Šíráz na území dnešního Íránu a kolem roku 1844 začal všechny přesvědčovat o nadcházejícím příchodu Boží manifestace – vtělení Boha do smrtelné lidské schránky v podobě mesiáše, což byl, nijak překvapivě, právě on sám. Jeho učení pak aktivně šířil i jeho syn. 

Jeho postava navíc měla sjednocovat všechna hlavní světová náboženství: „a Báb“ měl být tedy spasitelem židů, křesťanů, sunnitských i šíitských muslimů, ale také desátým avatárem boha Višnu, reinkarnací Buddhy a potomkem proroka Abraháma. Zkrátka tím, na kterého všichni čekali. 

Na islámsko-křesťanském základu 

Bahaisté mají svůj vlastní kalendář, který začíná rokem 1844. Rok dělí do devatenácti měsíců po devatenácti dnech. Názvy jednotlivých měsíců pak představují rozdílné duchovní a božské kvality a nazývají se například Krása, Velikost či Dokonalost. 

Bahaismus se inspiroval mnoha náboženstvími, nejvíce ho však ovlivnil islám a křesťanství, protože z tohoto prostředí Báb pocházel. Věřící se například modlí třikrát denně, mají zakázáno požívat drogy a alkohol, v březnu drží svatý postní měsíc, oproti muslimům však mají povolenou jen jednu manželku. Zajímavé také je, že jim víra povoluje jíst jakékoliv jídlo. Nicméně se předpokládá, že v budoucnosti, kdy stravovací návyky celého lidstva přejdou na pokročilejší úroveň, se ze všech lidí stanou vegetariáni.

Zákaz askeze i mnišství 

Na konci života mají věřící sepsat závěť a nezapomenout si přát pohřeb v bahaistickém ritu. Ten by měl proběhnout nejdále hodinu cesty od místa smrti a tělo by pozůstalí neměli spálit, protože by to mohlo porušit přirozenou cestu nebožtíkovy duše. Co se týče majetku, věřící každoročně platí církvi 19 procent z toho, co mají nad životní minimum. Tyto peníze jsou určeny pro podporu církve, ale také na charitu, ve které se bahaisté velmi angažují. Zcela zakázaný je asketický život – lidé mají vykonávat prospěšnou a užitečnou práci, nesmí se živit žebrotou, a dokonce se ani stávat mnichy.

Vyznavače tohoto náboženského směru také učení zrazuje od angažování se v jakékoliv politické činnosti, která je považována za proradnou, korumpující a rozdělující společnost – bahaisté jsou tedy naprosto apolitičtí. I přesto je však některé země považují za hrozbu, zejména kvůli aktivnímu kázání své víry. Bahaismus je proto zakázán například v Iráku, Indonésii, Maroku a v několika dalších afrických a asijských zemích.

Bahaisté vybudovali po světě pouhých sedm chrámů, nejpompéznějším z nich je Lotosový chrám v Novém Dillí. Obvykle se totiž k náboženským setkáním používají jednotlivé domy věřících nebo různá společenská centra.

Jedním z příkladů úspěšného využití informací z leteckého průzkumu je například první bitva na Marně (5.–12. září 1914), kdy francouzský generál Joseph Gallieni úspěšně zaútočil na oslabené německé pozice na základě zpráv dodaných letectvem. Vzorově zafungovala také spolupráce britského dělostřelectva s leteckými pozorovateli během bitvy u Aisne (27. května–6. června 1918). Němci tehdy obsadili strategickou kótu, za kterou skryli vlastní baterie, nicméně přesné informace průzkumu způsobily, že císařským kanonýrům dopadaly na hlavy nepřátelské granáty s nezvyklou přesností. 

Na všech frontách

Na východní frontě během bitvy u Tannenbergu (26.–30. srpna 1914) ruský generál Alexander Samsonov trestuhodně ignoroval informace od carských pilotů, zatímco polní maršál Paul von Hindenburg se rozhodoval na základě poznatků leteckého a rádiového průzkumu. Rusové nakonec utrpěli zdrcující porážku a zoufalý Samsonov raději spáchal sebevraždu. Naproti tomu při plánování ruské ofenzivy v roce 1916 se generál Alexej Brusilov mohl spoléhat na mapy s precizně zanesenými pozicemi nepřítele díky snímkům dodaným leteckým průzkumem.

Pozorovatelé operovali také nad mořem a v této roli se uplatnily i vzducholodě (což se týkalo především Německa) či plovákové letouny a létací čluny. Kromě pátrání po nepřátelských lodích a řízení dělostřelecké palby plnila námořní průzkumná letadla i další úkoly, jako například střežení pobřežních vod, vyhledávání ponorek a minových polí. V prostoru Severního moře operovala britská i německá letadla, italské a rakouské létací čluny zase vzlétaly nad Jadran, letouny francouzského námořnictva se pak objevovaly především ve Středomoří. 

Königsberg na mušce 

Letecký průzkum se ukázal jako zcela nezbytný v případě potopení německého lehkého křižníku Königsberg, který se na počátku války ukryl před britským námořnictvem v deltě řeky Rufiji ve východní Africe. Jeho polohu odhalila osádka létajícího člunu Curtiss v listopadu 1914, v červnu 1915 pak Britové vyslali říční monitory Severn a Mersey, aby císařského korzára zničily. Plavidla doprovázely čtyři stroje letecké složky námořnictva (2× Caudron G.3, 2× Farman HF.20).

K prvnímu dělostřeleckému souboji německého křižníku a britských monitorů došlo 6. července 1915, ale přestřelka neměla vítěze, mimo jiné také pro nedostatky v řízení palby britských plavidel. Obě lodě totiž střílely současně a letci nedokázali rozlišit, čí je který zásah. Severn a Mersey se na dostřel vilémovského korzára vrátily 11. července. Tentokrát střílel každý monitor zvlášť, řízení palby z letadel probíhalo bezchybně a Königsberg šel nakonec ke dnu. Britové odepsali jeden farman, který zasáhla protiletadlová palba, jeho pilot však dokázal nouzově přistát.

TIP: Střely Le Prieur: první neřízené rakety sestřelovaly balony nad západní frontou

Průzkumné mise lze považovat za nejdůležitější druh operací zajišťovaných vojenskými letadly v době Velké války. Celkový počet pozorovacích letů z let 1914–1918 výrazně převyšuje součet všech ostatních leteckých operací uskutečněných v uvedeném období. O intenzitě leteckého průzkumu za první světové války svědčí fakt, že více než polovinu z osmdesáti vzdušných vítězství vybojoval legendární stíhač Manfred von Richthofen proti průzkumným letadlům. 

Saturn je planetou se spoustu výjimečností. Jednou z nich je i takzvaný Hexagon, velmi zvláštní uspořádání oblaků na severním pólu plynného obra, které má výrazný tvar šestiúhelníku. Jedna jeho strana přitom měří asi 13 800 kilometrů, čímž přesahuje rozměry planety Země. A stále nás nepřestává udivovat.

Britští vědci v čele s Leighem Fletcherem z Leicesterké univerzity nedávno analyzovali data meziplanetární sondy Cassini, která prostudovala mimo jiné i oblast severního pólu Saturnu. Nad Hexagenem objevili gigantický vír, a ten má opět tvar šestiúhelníku.

Hexagonální vír

Jak říká Fletcher, nově objevený vír perfektně sedí na tvar oblaků, které se nacházejí pod ním. Vědce to překvapilo. Vír sahá do výšky zhruba 290 kilometrů na oblaky Saturnu, čili do oblasti Saturnovy stratosféry. Podle dat sondy Cassini se vír objevil v roce 2014, když severní polokoule plynného obra přešla do období léta. Podobný letní vír přitom sonda předtím pozorovala u jižního pólu planety, ten ale neměl šestiúhelníkový tvar.

TIP: Slunovrat na Saturnu: Sonda Cassini zachytila blížící se příchod léta

Badatelé pozorovali šestiúhelníkový vír na Saturnu díky údajům z infračerveného spektrometru CIRS (Composite Infrared Spectrometer), který měla na palubě sonda Cassini. Jakmile si vír zobrazili, tak je fascinovalo, jak přesně odpovídá slavnému Hexagonu ve vrstvě mraků na severním pólu. Nový objev samozřejmě přinesl nové otázky. Jak je možné, že proudění v horních vrstvách atmosféry Saturnu vytváří právě takový tvar?

Automatický sušák na ruce působí dojmem fajn vynálezu. Kdo by chtěl jít z toalety s mokrýma rukama? Britští vědci ale v roce 2014 přišli se šokujícím zjištěním, že sušáky na ruce jsou vlastně něco jako biologické zbraně, které při sušení nedokonale umytých rukou proudem horkého vzduchu chrlí do okolí ohromná množství bakterií.

Vědci tehdy vycházeli ze svých laboratorních experimentů. Teď se vracejí s výsledky z testů, které uskutečnili v reálném prostředí v nemocnicích. Sušáky rukou testovali ve třech městech – ve svém domovském Leedsu, ve francouzské Paříži a v italském Udine, po dobu celkem 12 týdnů. Porovnávali přitom množství bakterií na toaletách, když byly používány horkovzdušné sušáky na ruce nebo zásobníky s papírovými ručníky.

TIP: Rezistence na antibiotika je stále horší: Spotřeba léků přesto nezadržitelně roste

Výsledky výzkumu hovoří jasně. Horkovzdušné sušáky na ruce způsobí, že v místnosti je mnohokrát více bakterií, než když si lidé osuší ruce papírovými ručníky. V Leedsu to bylo 22krát větší množství, v Paříži 33krát větší, a v Udine dokonce 100krát větší množství bakterií. V místnostech s horkovzdušnými sušáky na ruce přitom bylo také několikanásobně více obávaných multirezistentních bakterií zlatých stafylokoků MRSA. Vědci na základě výzkumu naléhavě doporučují, aby alespoň v nemocnicích byly instalovány pouze papírové ručníky.

Po celém světě přibývají solární a větrné farmy, jako houby po dešti. Je jasné, že přinášejí zelenou energii a šetří mnoho lidských životů, které by jinak byly zmařeny kvůli znečištění atmosféry. Pravdu mají ale ti, kteří říkají, že jak solární, tak i větrné farmy ovlivňují prostředí, v němž se nacházejí.

Některé takové vlivy solárních a větrných elektráren jsou pro prostředí nepříznivé. Ale za jistých okolností mohou příznivě zvýšit srážky a přinést vegetaci tam, kde dnes prakticky žádná neroste. Potvrzuje to nová studie amerických vědců.

TIP: Rozsáhlé větrné farmy v severním Atlantiku by stačily pro celou Zemi

Když na Sahaře vyrostou gigantické solární i větrné farmy, a zatím vše nasvědčuje tomu, že vyrostou, tak podle zmíněného výzkumu vzrostou průměrné srážky na Sahaře o 1,12 milimetru za den. Na první pohled to není mnoho, ale Sahara se prý díky tomu ve vlhkosti téměř vyrovná Řecku nebo Argentině. Tam, kde jsou dnes na Sahaře záplavy písku, prachu a kamení, by se v dohledné době mohla zazelenat vegetace.