Reklama


Král Arktidy v slepé uličce: Evoluční problémy ledních medvědů

09.04.2017 - Jaroslav Petr

Velmi rychlá evoluce otevřela předkům ledních medvědů cestu k ovládnutí Arktidy. Změny klimatu teď nutí medvědy k ústupu, ale cesta zpátky je uzavřená

Vynikající plavecké schopnosti a izolační vrstva kožichu a podkožního tuku umožňují králi Arktidy pohyb daleko od pevniny
Vynikající plavecké schopnosti a izolační vrstva kožichu a podkožního tuku umožňují králi Arktidy pohyb daleko od pevniny

Reklama

Medvěd lední (Ursus maritimus) je k životu na zamrzlém polárním moři dokonale vybaven. Hravě zvládá i tamější krutou zimu, kterou na rozdíl od svých blízkých příbuzných medvědů hnědých nepřečkává v zimním spánku. Uprostřed vražedných mrazů a vichrů jen hýří aktivitou. Silná vrstva podkožního tuku, hustá podsada a dlouhé pesíky jej chrání před zimou. Izolují zvířecí tělo tak, že neztrácí prakticky žádné teplo. Povrch kožichu se vůbec neohřívá a je stejně studený jako okolní vzduch. V infračerveném oboru spektra není medvěd na pozadí ledu a sněhu vůbec vidět.

Nekorunovaný král Arktidy

Dokonalá izolace ovšem není zdaleka jedinou devízou, která lednímu medvědovi umožňuje přežít v prostředí, kde by většina savců nepřečkala ani čtyřiadvacet hodin. Obrovské tlapy široké až 30 centimetrů rozloží hmotnost zvířete při každém našlápnutí a ani pod tunovým, dva a půl metru dlouhým samcem se díky tomu neboří sníh a nepraská tenký led. Spodní část medvědí tlapy je vybavena spoustou malých měkkých výrůstků, které spolehlivě zabraňují uklouznutí chodidla i na perfektně hladkém ledovém zrcadle. Tento „konstrukční prvek“ funguje tak dokonale, že se jej obuvnické firmy snaží napodobit při výrobě podrážek bot určených pro pracovníky pohybující se na kluzkých plochách.

TIP: Tváří v tvář grizzlymu aneb Jak (ne)potkat velkou šelmu

Při běžné chůzi urazí lední medvěd za hodinu asi šest kilometrů. Na krátkou vzdálenost však vyvine rychlost i čtyřiceti kilometrů v hodině a problémy mu nedělá ani plavání. Silná vrstva podkožního tuku ho nadnáší jako plovací vesta a široké tlapy jej ženou vpřed úctyhodnou rychlostí deseti kilometrů za hodinu. Není výjimečné, když jsou lední medvědi zastiženi 300 kilometrů od nejbližší pevniny nebo větší ledové plochy. Medvěd lední je nekorunovaný král Arktidy. Je bezkonkurenčně největší a nejsilnější suchozemský tvor, který tu dokáže přežít.

Blesková evoluce masožravého specialisty

Jak se vlastně lední medvěd dostal tam, kde je? Vyvinul se z populací medvědů hnědých (Ursus arctos) žijících na polárním pobřeží kontinentů severní polokoule a jeho evoluce byla neskutečně rychlá. Podle genetických analýz a paleontologických nálezů se zdá, že se k většině svých typických vlastností a rysů dopracoval během posledních 150 000 roků. Rozhodně není jako samostatný druh starší než 700 000 let.

Velmi rychle a důkladně se měnila hlava a lebka ledního medvěda. Například malé ušní boltce jsou adaptací na chladné klima, protože tak jimi zvíře ztrácí méně tepla. Vyklenuté očnice zase medvědovi usnadňují pobyt ve vodě. Při plavání má oči nad hladinou a to mu pomáhá při orientaci.

Razantní evoluční přestavba lebky a zubů je reakcí na zásadní změnu jídelníčku. Všichni žijící medvědi jsou všežravci a vedle masa je v jejich jídelníčku bohatě zastoupena i rostlinná potrava. Oproti tomu je medvěd lední prakticky stoprocentní masožravec. Rostlinnou potravu konzumuje jen zcela výjimečně, když opustí mořský led a uchýlí se na pevninu. V této situaci ale mnoho ledních medvědů skoro nic nežere a energii získávají postupných odbouráváním tuku, který nahromadili v těle během lovu na zamrzlém moři.

Lebka, která dnes neobstojí

Lední medvědi jsou tedy téměř výhradní masožravci a po většinu doby, kdy moře není zamrzlé, si musí vystačit s nahromaděným tukem. Podívejme se blíže na konkrétní skladbu potravy, z níž tukové zásoby nabírají.

Základem obživy jsou pro medvěda ledního tuleni. Tuleň kroužkovaný (Pusa hispida) bývá dlouhý 1,5 metrů a váží asi 60 kilogramů. Tuleň vousatý (Erignathus barbatus) dorůstá délky 2,5 metrů a hmotnosti kolem 300 kilo. Medvědí samci váží obvykle kolem 600 kilogramů a samice bývají zhruba poloviční. Kořist je tedy velikostí těla srovnatelná nebo dokonce několikanásobně menší než její lovec, což arktickým vládcům velmi usnadňuje pozici. Tuk a maso takové kořisti nekladou při porcování velký odpor a navíc dává šelma přednost lovu mladých zvířat nebo mláďat. Dokonce i kosti svého úlovku může lední medvěd zvládat s vynaložením menšího úsilí než třeba vlci či lvi, kteří často skolí kořist několikanásobně větší, než jsou sami.

Na rozdíl od svých příbuzných – medvědů hnědých – nenamáhají medvědi lední zuby a čelisti ani při konzumaci tuhé rostlinné potravy. Proto se lebka impozantního predátora během evoluce podstatně odlehčila. Ani zuby, hlavně stoličky, nejsou tak masivní jako u všežravých medvědů. Namáhání, jakému je vystavena lebka a čelisti, když zvířata koušou na stoličky, je proto u medvěda ledního čtyřikrát větší. Při skusu stejnou silou je lebka působením tahu svalů a odporu potravy deformována mnohem víc, než lebka jeho hnědého příbuzného. Také tahle adaptace byla pro průnik předků medvěda ledního do Arktidy vynikající. Dnes se však jeví jako výrazná slabina, protože šelma čelí úplně jiné situaci.

Není cesty zpět

Příčinou všech obtíží, kterým dnes lední medvědí čelí, je globální oteplování. V teplejším klimatu taje mořský led dřív a to vyhání medvědy dřív na pevninu. Zamrzání moře se pak opožďuje, a tak se pobyt medvědů na pevnině ještě víc prodlužuje. Zásoby podkožního tuku ale na takovou dobu nevystačí a medvědi si musí shánět něco k snědku. Souš jim však nenabízí potravu, která by se svou křehkostí vyrovnala tělu mladého tuleně. Pro vládce Arktidy jsou k mání jen tuhá sousta, na jaká nejsou jejich lebka ani chrup stavěny. Lední medvědi proto musí například vybírat vejce z pozemních hnízd divokých hus a nepohrdnou ani odpadky z popelnic a veřejných skládek.

Mohlo by se zdát, že lední medvěd může jednoduše zopakovat svůj předchozí „evoluční úprk“ a opět se v rekordně krátkém čase přizpůsobit novým podmínkám. Tentokrát je ale všechno jinak. Při postupu na sever obsazoval prostředí, v němž nepotkával konkurenci. Teď se s oteplováním klimatu posouvá na sever i hranice rozšíření medvědů hnědých včetně severoamerických medvědů grizzly, kteří jsou v ohřívajícím se polárním pásu jako doma. Oba druhy se tak potkávají na stejné půdě a medvědi lední nemají proti tak zdatným protivníkům šanci prosadit se. Hrozí jim fatální evoluční porážka.

„Pokud bude současný trend ve změnách klimatu pokračovat, může jeden z nejnápadnějších příkladů rychlé evoluce zmizet stejně rychle, jako se objevil,“ věští ledním medvědům neradostný osud americký zoolog Graham Slater z University of California v Los Angeles.

  • Zdroj textu:

    Příroda 1-2/2011

  • Zdroj fotografií: Shutterstock

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Monumentální komplex menhirů a kamenných kruhů stojí na Salisburské pláni v Jižní Anglii – nejbližší vesnice ležela více než tři kilometry daleko.

Zajímavosti

Zatímco v mládí máme na všechno spoustu času, ve stáří čas pádí podstatně rychleji. Vědci zjistili, proč tomu tak je…

Věda

Leopold I. a jeho syn Karel VI.

Historie

Divoký červený trpaslík a jeho exoplaneta

Vesmír

Mráz a jarní tání každoročně připravuje návštěvníkům Michiganského jezera opravdu dechberoucí podívanou.

Revue

Kladivouši jsou většinou velmi tiší ptáci. Za letu ovšem vydávají kejhavé až ječivé zvuky. Tento pozoruhodný pták je zařazen mezi nejméně ohrožené druhy

Příroda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907