Biotechnická společnost Inhale Health (Vdechuj zdraví) ze Spojených států se snaží přesvědčit celý svět, že kouření může být zdravé – inhalovat se totiž údajně dají i vitamíny. Výkonný ředitel společnosti Daniel Wolf Shapiro je o spolehlivosti metody nezvratně přesvědčen: „Výrobek posune svět do zcela nové éry. Můžeme vyrábět inhalovatelná léčiva obsahující vitamíny, minerály a další užitečné látky.“

Vitamíny s kouřovou clonou

Společnost Inhale Health hodlá porazit stereotypy o kouření. „Inhalace byla po celou dobu nepochopená. Využívali jsme ji, abychom vdechovali jedy, což je naprostý nesmysl. Nabízíme světu funkční zdravotní produkt k okamžitému použití a s rychlým účinkem,“ popisuje záměry společnosti Shapiro.

Inhalátory, které se vzhledem prakticky neliší od elektronických cigaret, mají obsahovat maximum přírodních látek v tekuté formě, které přístroj mění v páru, dochucenou třeba vanilkovou nebo jahodovou příchutí. Zatím se prodávají ve třech základních provedeních: Inhalátor s komplexem vitamínů B, energetická varianta s vitamínem B12 a organickým kofeinem a nakonec inhalátor, jenž obsahuje hormon melatonin, který podporuje spánek. Ten je mezi zákazníky obzvláště populární. 

Prospěšné, či škodlivé?

Nová metoda vstřebávání účinných látek má své zastánce i mimo samotnou společnost Inhale Healt. Lékárník David Yashar například tvrdí, že zatímco po melatoninu v tabletách lidi bolí hlava a ráno se cítí vyčerpaní, s tímto novým produktem vedlejší účinky nezaznamenávají. „Účinek nastupuje mnohem rychleji, už za 10 nebo 15 minut, a ráno se probudíte naprosto svěží,“ říká Yashar.

Jenže inhalování vitamínů není obvyklá praktika a výrobci se proto nejprve snažili dokázat, že prospěšné látky mohou existovat i ve stavu páry. Spoluzakladatel společnosti Mario Danek říká: „Nejprve jsme oslovili nezávislou laboratoř v Santa Aně v Kalifornii, aby provedla testy a zjistila, jestli se tekuté vitamíny úspěšně vstřebávají i ve formě aerosolu.“

Inhalované látky skutečně zabírají rychleji, jejich účinek ale také mnohem dřív odezní. Experti navíc upozorňují, že inhalování nemusí být zdravé pro plíce. Při určitém teplotním stupni se totiž tvoří formaldehyd, který je při vdechování toxický. Výrobci ale tvrdí, že jejich produkt je bezpečný.

Stojí to za pokus?

Někteří lékaři jsou k novince poměrně skeptičtí. „Vstřebávat něco plícemi je velmi neobvyklé. Vitamíny by se skutečně měly polykat. Nevidím důvod, proč bychom je měli vdechovat,“ vyjadřuje svůj názor pneumolog Stephen M. Taback. Poptávka po vitamínových inhalátorech přesto rapidně stoupá. Společnost dováží výrobek do všech koutů Spojených států, Japonska, Bulharska i Jižní Afriky. Žádaná novinka je volně dostupná v lékárnách a nevyžaduje ani schválení Úřadu pro kontrolu potravin a léčiv.

TIP: Můžeme si oddechnout, sušenky Oreo nejsou návykovější než kokain

Inhalátor může pomoci i lidem, kteří chtějí přestat kouřit. Pozitivní zkušenosti s inhalátory má ORL specialista Joseph Sugerman: „Vyzkoušel jsem to na několika pacientech se silnou závislostí na cigaretách. Nalepili si nikotinovou náplast, aby si na nikotin pomalu odvykali. Měli ale stále fyzickou závislost, která je nutila dávat něco do úst. Vitamínová náhražka tuto potřebu zcela naplnila.“

Jde tedy jen o chytrý marketingový tah, nebo jsou vitamínové inhalátory skutečným vysvobozením pro kuřáky a navíc relevantním příspěvkem ke zdravému životnímu stylu? O tom zřejmě ještě dlouho nebude panovat shoda, ale je jisté, že kvalitní potraviny a zodpovědnou životosprávu ani ta nejrevolučnější elektronická cigareta nenahradí. 

Společnost SpaceX oznámila, kdo bude prvním vesmírným turistou, který se podívá k Měsíci. Stane se jím japonský miliardář Yusaku Maezawa, bývalý rocker a internetový obchodník. Maezawa se na cestu k Měsíci vydá kosmickou lodí BFR, s jejímž vývojem SpaceX finišuje. 

Výlet kolem Měsíce

Japonský miliardář se stane prvním soukromým pasažérem, který obletí kolem Luny, nebude ale jediným, kdo tento výjimečný výlet absolvuje. Maezawa zaplatil za všechna volná sedadla a na cestu si tak může pozvat šest až osm spolucestujících. Jejich jména SpaceX neoznámila, spekuluje se ale, že by mohlo jít o hudebníky a celebrity z umělecké branže. Jedním z členů posádky by mohl být i sám Elon Musk.

TIP: Překvapivé prohlášení: Raketa Big F*cking Rocket bude hotová už příští rok

U příležitosti oznámení jména prvního „Měsíčního turisty“ odhalil Elon Musk i některé změny, které se týkají rakety BFR. Raketa bude o něco vyšší – z původně plánovaných 347 stop (106 metrů) povyroste na 387 stop (118 metrů) a změn se dočká i samotná konstrukce.

Pevné datum startu mise zatím nebylo stanoveno, stejně jako částka, kterou Yusaku Maezawa za cestu zaplatil. Předběžně se ale počítá s rokem 2023. Podle komentátorů se jako jedno z možných dat pro nabízí prosinec 2022, kdy bude 50. výročí letu Apolla 17 - prozatím poslední lidské mise k Měsíci.

Džungle a hory jihovýchodní Asie či tichomořských ostrovů jistě nepředstavují ideální terén pro operace obrněnců, přesto japonská armáda už v první fázi svých agresivních výbojů tento druh techniky nasazovala. Císařské tanky nebyly technicky z nejlepších, ale v jejich prospěch pracoval hlavně moment překvapení, díky němuž mohli Japonci slavit dočasné úspěchy i proti vyspělejším americkým obrněncům řady Stuart. 

Staronová M2

Když v Evropě vypukla válka, ze které se se zrodil druhý celosvětový konflikt, sledovala americká armáda pečlivě též činnost tanků. Záhy se ukázalo, že mnohé předválečné konstrukce lehkých obrněnců evropských mocností nevyhovují, a to zejména kvůli slabému pancíři, který nemohl vzdorovat průrazným schopnostem nových vysokorychlostních protitankových kanonů. Obrněné síly US Army tehdy používaly lehké tanky M2, jejichž pancéřování dosahovalo maximální síly 25 mm. Z hlediska ochrany tak tyto stroje patřily právě do oné již překonané kategorie, přestože jejich primární výzbroj tvořil 37mm kanon, což standardu lehkých tanků té doby odpovídalo.

Američané proto dospěli k závěru, že potřebují nové vozidlo se stejnou výzbrojí, avšak se silnějším pancířem, a tak musela vzniknout úplně nová konstrukce podvozku, jež by si poradila s vyšší hmotností. Výsledkem programu se stala jakási komplexní evoluce M2, na první pohled docela podobná, ale ve skutečnosti velmi přepracovaná, což se týkalo mimo jiné systému zavěšení kol, ergonomie věže a zejména pancéřování. To bylo nejsilnější na masce kanonu, kde dosahovalo asi 51 mm.

Kanon a pět kulometů

Ve věži se nacházel kanon M5 ráže 37 mm, tedy totožná zbraň jako v M2. Stejně byla řešena i vskutku bohatá sekundární výzbroj v podobě pěti kulometů Browning M1919 na munici staré ráže .30-06 Springfield (7,62×63 mm). První byl namontován vedle kanonu coby koaxiální, další se nacházel na věži jako protiletadlový, třetí se nalézal v čele korby a tank měl též dva další kulomety v bocích korby.

Trojici zbraní v korbě obsluhovali dva vojáci, kteří se starali o řízení vozidla (řidič a jeho pomocník), kdežto ve věži seděl střelec a velitel, jenž měl na starosti i nabíjení děla a obsluhu vysílačky v zádi věže. Tank nosil formální označení M3, proslavil se však také pod jménem Stuart (který mu přidělila britská armáda), případně též pod přezdívkou „Honey“ („miláček“). Ta pocházela od řadových britských vojáků a dosti dobře vystihovala pozitivní i negativní vlastnosti lehkého tanku.

Postupná evoluce 

M3 se začal sériově vyrábět v březnu 1941 a jeho základní podoba se stala známou rovněž pod názvem Stuart I. Poháněl ji původně letecký hvězdicový motor Continental, byť u menšího počtu Američané použili diesely Guiberson T-1020 – tyto tanky dostaly název Stuart II. Od května 1942 se vyrábělo nejrozšířenější provedení M3A1 s prodlouženým kanonem M6, který disponoval vertikálním stabilizátorem. 

Vedle toho byla částečně přepracována věž a zmizely dva boční kulomety, které se v praxi ukázaly jako málo užitečné. Tato verze nosila také označení Stuart III, kdežto exempláře s dieselovými agregáty se jmenovaly Stuart IV. Velká změna se nicméně dostavila až s verzí, která dostala dva automobilové motory Cadillac V8, automatickou převodovku a prostornější korbu. Šlo o tak zásadní rozdíly, že obrněnec byl označen jako nový typ M5, přestože „britské“ jméno Stuart mu zůstalo.

Masová produkce

Výroba se rozjela ve druhé polovině roku 1942 a britská armáda jej znala jako Stuart VI. Část těchto změn byla zapracována též do vozidel řady M3, jejíž poslední člen se nazýval M3A3 Stuart V. Vrchol vývoje reprezentovala verze M5A1 Stuart VI s více než 6 800 postavenými exempláři, vůbec nejpočetnější provedení celého tohoto designu. Pro úplnost lze zmínit ještě verzi M8, která nesla 75mm houfnici, a vedle toho vznikla i řada modifikací nesoucích plamenomety. Stinnou stránku značného množství variant však charakterizoval podobný problém jako u středního tanku M4 Sherman, tedy fakt, že komponenty z různých verzí často nebyly kompatibilní, což komplikovalo údržbu a opravy v poli.

TIP: T-26 vs. PzKpfw I: Tanky křtěné španělským ohněm

Tank byl nicméně prostorný a pohodlný a na poměry své hmotnosti dobře chráněný, navíc se lehce obsluhoval. Právě toto spojení řady pozitiv a dosti komplikované údržby tedy stálo za přezdívkou „miláček“. Nesporné je, že tank Stuart se řadil k oblíbeným typům a popularitu si udržel i ve druhé polovině války, ačkoli jeho bojová hodnota značně poklesla. Ve střetech v severní Africe a v Sovětském svazu (kam bylo dodáno kolem 1 680 kusů) se celkem osvědčil, naopak v západní Evropě již nepostačoval. Až do konce války si však vedl skutečně výborně na tichomořském bojišti. 

Dokončení v pátek 21. září

Název rastafarián je odvozený od původního jména etiopského císaře Haileho Selassieho (vládl v letech 1930–1974), které znělo Ras Tafar Makonnen. Hnutí se zrodilo v roce 1930, kdy Ras Tafara korunoval na císaře Marcus Garvey – černý Jamajčan považovaný za novodobého Jana Křtitele. Právě v Ras Tafarovi rozpoznal novodobého mesiáše, který měl být černý.

Jeho učení vznikalo ve slumech jamajského Kingstonu a stojí na směsici abrahámovských náboženství, zejména křesťanství a židovství. Podle víry se Bůh jmenuje Jah a důraz se klade hlavně na Starý zákon a Apokalypsu. Jah vstoupil na zem zatím dvakrát: jednou jako Ježíš a podruhé právě jako císař Haile Selassie. 

Haile Selassie ve své době zosobňoval to, po čem toužili černí lidé, často žijící v chudé a segregované společnosti celého světa. Chtěli znovu získat svou hrdost a svobodu, zbavit se útlaku a mít naději na návrat do Afriky. Garvey učil, že černoši jsou ve skutečnosti praví Izraelité, které na Jamajku vyhnal Boží trest z jejich afrického domova, vykresleného jako země zaslíbená neboli Zion. Pro tisíce věřících se pak nově korunovaný etiopský císař stal novým mesiášem a jeho vláda symbolem odpuštění a počátkem návratu na africký kontinent. 

Zion proti Babylonu 

Samotný císař ovšem paradoxně svůj božský původ odmítal. I přesto mu mnoho věřících neuvěřilo a dále ho uctívají jako božskou bytost, která nezemřela v roce 1975, nýbrž v utajení stále žije a vrátí se znovu v soudný den. A stejně jako on ani rastafariáni neumírají – věří v nekonečný život a fyzickou i spirituální nesmrtelnost. Jako jakýsi protipól Zionu se v rámci náboženství zmiňuje Babylon, vnímaný přeneseně jako celý západní svět. Ten totiž zotročil černé a úmyslně je drží v chudobě, nerovnosti a nevzdělanosti. A „Babylonu“ by měli prostí věřící vzdorovat.

Praktiky rastafariánů jsou založené především na těch židovských. Rastafariáni například téměř nejedí maso ani průmyslově vyráběné potraviny (ideálně ani tepelně upravované), nepijí mléko ani kávu. Rovněž alkohol je vnímán jako látka, která činí člověka hloupým, a tudíž ho jen směruje do náruče „Babyloňanů“.

Oproti tomu velkou roli hraje marihuana, které se říká ganja. Věří se, že onu svatou bylinu seslal samotný Bůh, na což prý nepřímo odkazují i některé pasáže Starého zákona. Užívání marihuany pro lékařské a rituální účely je jedním ze základních kamenů rastafariánství. Ganja se konzumuje jak při duchovních setkáních, tak při tanečních rituálech zvaných nyabingi. Posvátný tanec spojený s celonočním bubnováním doprovází významné rastafariánské svátky a může trvat i několik dní. 

Jak se zdá, alkohol provází lidstvo od nejstarších časů a jedním z nejstarších nápojů, jaké si lidé připravovali, bylo pivo. Odborníci si doposud mysleli, že pivo je staré nějakých devět tisíc let. Nové nálezy ale ukazují, že pivo je nejspíš ještě mnohem starší.

Archeologové nedávno odkryli důkazy, podle nichž se pivo vařilo již před 13 tisíci lety. Stáří lahodného pivního moku je tím pádem téměř dvojnásobné. Pivo teď jako lidský vynález předstihlo zemědělství a stalo se nejstarším alkoholem, o kterém svědčí archeologické nálezy.

TIP: Antičtí Řekové popíjeli hlavně víno, podle archeologů si ale pochutnávali i na pivu

Zmíněné archeologické doklady dávného vaření piva pocházejí z jeskyně Raqefet v Izraeli, kde se nachází pohřebiště lidí kutury Natúfien. V jeskyni se našly kamenné hmoždíře, ve kterých vědci objevily stopy škrobu a částečky rostlin. Nálezy svědčí o tom, že se v hmoždířích zpracovávalo zrní způsobem, jaký vyžaduje vaření piva. Tehdejší lidé s námi měli více společného, než bychom si mysleli.

Žraloci bílí jsou obavánými dravci oceánu. Ačkoliv se jejich nebezpečnost pro lidi často přeceňuje, i tak představují smrtelné riziko, před nímž je dobré lidi varovat. Žraloci ale žijí v oceánu, kde se mohou pohybovat do značné míry skrytě a není snadné je objevit včas.

Američtí vědci nyní vyvíjejí technologii, která umožní varovat před žraloky díky detekci jejich DNA. Žraloci bílí, tak jako ostatní organismy, trousí do okolního prostředí útržky své DNA. A tuto takzvanou environmentální DNA je možné detekovat moderními genetickými metodami a přístroji.

TIP: Na stopě neviditelných predátorů: Žraloky prozradila DNA ve vodě

V budoucnu by měly výskyt žraloků sledovat autonomní drony, které budou odebírat vzorky mořské vody, analyzovat je, a následně odesílat data ke zpracování. Pokud drony zachytí DNA žraloků bílých, systém upozorní plavčíky a záchranáře v dané oblasti pomocí varovných zpráv. 

Rod hrabat a knížat z Talleyrand-Perigordu byl jedním z nejurozenějších ve Francii. Jeho počátky spadají až do dob Karla Velikého a jeho členové byli úzce spřízněni s dalšími slavnými rodinami ve Francii a ve Španělsku. V průběhu tisíce let mnohokrát zasáhli do francouzských dějin jako politici, vojáci, vysocí duchovní i jako loupeživí rytíři a spiklenci. Ze všech nejvíce však na sebe upozornil až na přelomu 18. a 19. století Charles-Maurice de Talleyrand-Perigord z hraběcí linie rodu. 

Ve službách revoluce

Výbuchu Francouzské revoluce v létě roku 1789 předcházelo svolání generálních stavů králem Ludvíkem XVI. do Versailles. Tady nacházíme mezi zástupci duchovenstva také Charlese-Maurice, toho času biskupa z Autunu. Po roztržce, během níž se zástupci třetího stavu oddělili od duchovenstva a šlechty a prohlásili se za jediné reprezentanty francouzského národa, se Talleyrand jako jeden z mála členů svého stavu přidal na stranu vzbouřenců. Veden neomylným politickým instinktem, zvolil cestu revoluce, ve které viděl perspektivu budoucího vývoje Francie a pro sebe uplatnění ve vysoké politice. Stal se prototypem politického oportunisty, který se naučil měnit politické zásady jako košile.

Ve funkci člena Ústavodárného Národního shromáždění se radikálně zapojil do jeho činnosti. Svůj rozchod s katolickým klérem dovršil návrhem, aby byl konfiskován církevní majetek a z jeho výnosů uhrazen enormní státní dluh. Roku 1791 složil jménem duchovenstva přísahu na ústavu a podřídil je tak státu. Krátce poté se vzdal svého biskupského úřadu a svlékl sutanu. Papež ho za proticírkevní činnost z řad církve exkomunikoval.

V době, kdy se revoluce radikalizovala a spěla k období teroru, Talleyrand prozíravě opustil Francii. Opatřil si oficiální pověření diplomatickou misí do Anglie a mohl legálně vycestovat. V čase, kdy byl v Paříži souzen a popraven Ludvík XVI. či padaly hlavy samotných vůdců revoluce za jakobínského teroru, se nacházel v bezpečí a čekal na chvíli, kdy se události obrátí k lepšímu. Když Velká Británie vstoupila do války s Francií, byl Talleyrand pod tlakem francouzských roajalistických emigrantů z Anglie vypovězen. Opustil Londýn a uchýlil se na čas do Ameriky. Neulpělo na něm proto potupné znamení kontrarevolučního emigranta a on se po uklidnění poměrů mohl v roce 1796 vrátit do vlasti.

Po boku Napoleona

V Paříži byla u moci vláda pětičlenného direktoria, které se obtížně vyrovnávalo s vnitropolitickými poměry, jež nastaly po pádu jakobínského teroru. Nacházelo se ve vratké situaci, kdy bylo ohrožováno vzpourami a spiknutími, jež připravovali poražení jakobíni zleva a současně početní roajalisté zprava. V zemi se rozmohly špinavé obchody, všude vládla korupce. Do této vlády byl Talleyrand roku 1797 po přímluvě z vlivných kruhů jmenován ministrem zahraničí. Brzy si ale uvědomil, že direktorium ztrácí půdu pod nohama a spěje k neblahému konci. Nálada většiny Francouzů se obracela proti direktorům a stále častěji se ozývalo volání po vládě pevné ruky.

Talleyrand, ve snaze nebýt s nepopulárním direktoriem spojován, podal roku 1799 demisi a stal se jedním z těch, kdo připravili převrat z 18. brumairu, tedy z 9. října 1799, jenž vynesl k moci generála Bonaparta. Direktorium bylo svrženo a vlády se chopil Napoleon Bonaparte jako první konzul republiky s téměř neomezenými kompetencemi. Talleyranda jmenoval ministrem zahraničí. Nalezl v něm politika a diplomata, který od této chvíle spoluvytvářel zahraniční politiku Francie. Svěřoval mu většinu diplomatických misí, a tak se Talleyrand stal postupně druhým nejmocnějším mužem ve státě. Právě on propagoval myšlenku na zřízení Napoleonova císařství a připravoval pro to půdu na diplomatickém poli.

První konzul mezitím upevnil své mezinárodní postavení. Porazil vojska nové protifrancouzské koalice, uzavřel roku 1801 mír s císařem Františkem II. v Lunéville a o rok později v Amiensu s Anglií. Tehdy zavládl nad celým evropským kontinentem mír a Talleyrand byl přesvědčen, že Francie získala víc, než mohla očekávat, její budoucnost spatřoval v mírovém rozvoji.

Napoleon Bonaparte naproti tomu sázel na armádu jako prostředek mocenské expanze. V tom se začaly názory obou mužů rozcházet. Talleyrand přesto zůstával loajální a podporoval plány na obnovení monarchie.

Pětileté období konzulátu ve Francii se tak vlastně jeví jako etapa přechodu od republiky k císařství. Už v roce 1802 si nechal Bonaparte prodloužit svůj úřad na doživotí a začal se podepisovat jen svým křestním jménem jako „Napoleon“. Tím dal jasně najevo, kam směřují jeho plány.

Rozchod s císařem Francouzů

Za dané situace zbývalo vytvořit ve Francii klima pro přijetí nové vládní formy. Tehdy bylo nutné upokojit hlavně Napoleonovo nejbližší okolí, ve většině spjaté s revolucí a republikou. Znamenalo to učinit přítrž obavám, že by se první konzul ve svých mocenských ambicích mohl sblížit s evropskými dvory a nakonec se samotnými Bourbony. Talleyrand se stal iniciátorem intriky, která jednou provždy zabránila podobnému sblížení a vykopala hluboký příkop mezi Napoleonem a představiteli starého režimu.

Císařství ve Francii bylo vyhlášeno 18. května 1804 a 2. prosince byl Napoleon korunován s velkou pompou v chrámu Notre-Dame. Ministr Talleyrand dále sloužil císaři jako předtím prvnímu konzulovi. Po bitvě u Slavkova roku 1805 uzavřel mír v Bratislavě, hrál významnou roli při ustavení Rýnského spolku roku 1806 a v červenci 1807 dojednal mír s ruským carem v Tylži. Sklízel vysoké pocty a bohatl. Byl jmenován nejvyšším komořím císařství, knížetem z Beneventa a vévodou. Svým politickým vlivem dosáhl velkého jmění, kdekdo si ho předcházel a platil. A Talleyrand si dal své služby a důvěrné informace platit velmi draho.

Tento typický dvořan předrevoluční éry, duchaplný, s jemným vkusem, výmluvný a galantní k ženám byl současně opatrný, bystrozraký, trpělivý jestřáb, nebezpečný svým pronikavým intelektem a darem předvídat události. Napoleon používal jeho služeb, ale postupně k němu ztrácel důvěru. Talleyrand se snažil brzdit císařův dobyvatelský apetit a neskrýval svou nespokojenost s jeho nebezpečnými válečnými plány. Tušil, že takto spěje celá Napoleonova říše ke katastrofě.

TIP: Nechtění hosté: Jak si počínali Napoleonovi vojáci v českých zemích

V srpnu 1807 dospěl jejich vzájemný rozpor tak daleko, že se kníže Talleyrand rozhodl opustit ministerstvo – údajně ze zdravotních důvodů. Pro Napoleona se stal sice neúnosným, ale současně ho nehodlal zcela propustit ze svého mocenského okruhu, protože v opozici by mu byl nebezpečný. Přestože přijal jeho demisi, vzápětí jej ozdobil lesklým a nic neříkajícím titulem „Vice-Grand-Electeur“ a udržel ho tak u dvora. Pojil se k němu vysoký půlmilionový plat. Kníže Talleyrand tedy neztratil zcela vliv na chod státních záležitostí a byl nadále přítomen řadě důležitých jednání. Vnitřně se však s Napoleonem rozešel.

V září a říjnu 1808 svolal Napoleon do Erfurtu schůzku německých panovníků v roli poslušných francouzských vazalů, kam se dostavil i ruský car Alexandr I. Tady bylo obnoveno rusko-francouzské spojenectví z Tylže. V Erfurtu se sešel Talleyrand několikrát s carem a nabídl mu své služby. Od té chvíle Napoleona soustavně zrazoval a připravoval si zázemí pro dobu, až císař padne.

Záběr vznikl 13 dnů po startu asi 11,66 milionu kilometrů od naší planety, v rámci kalibrace palubních přístrojů cestou k obřím planetám Sluneční soustavy. Utvořily ho tři složené snímky, pořízené přes různé barevné filtry, přičemž jinak matný Měsíc prošel umělým zjasněním. 

Projekt Voyager, zahrnující nakonec dvě téměř identické sondy, využil unikátní postavení plynných a ledových obrů našeho solárního systému, jež nastává zhruba jednou za 176 let: Planety se při něm nacházejí jakoby v přímce za sebou, takže lze při přeletu od jedné ke druhé snadno využívat tzv. gravitační praky. 

První ze Země paradoxně odstartoval Voyager 2, a to 20. srpna 1977. Jako jediný v historii navštívil hned čtyři planety – Jupiter, Saturn, Uran a Neptun. A co se týče posledních dvou jmenovaných, zavítal k nim jako dosud jediný z pozemských vyslanců. 

Mise číslo jedna

Voyager 1 zamířil do kosmu až 5. září 1977, ale navzdory potížím s rychlejším spotřebováváním paliva rakety Titan–Centaur sondu s číslem dva na meziplanetární pouti předstihl a počátkem roku 1979 dorazil k Jupiteru. Snímky plynného obra z blízkého průletu poté dlouhá desetiletí zdobily učebnice a encyklopedie. K překvapení vědců zpozoroval Voyager 1 kolem největší planety tenký prachoplynný prstenec a zajímavé byly rovněž objevy na jejích oběžnicích, jako třeba aktivní vulkány na měsíci Io či náznaky existence ohromného podpovrchového oceánu na Europě. 

Po výrazném zrychlení díky silné gravitaci Jupitera se Voyager 1 už v roce 1980 pohyboval v blízkosti Saturnu. Studoval tamní systémy prstenců a měsíců a objevil i dva malé souputníky Prometheus a Pandoru, jejichž gravitační síly drží na příslušných oběžných dráhách částečky hmoty tvořící složku planetárních prstenců. 

Průletem okolo Saturnu skončila primární mise „jedničky“, sonda však pokračuje v letu ven ze Sluneční soustavy a v srpnu 2012 vstoupila do mezihvězdného prostoru. Vědci to ovšem z údajů palubních aparatur zjistili až zpětně v roce 2013: Čísla ukazovala, že intenzita nabitých částic ze Slunce kolem Voyageru 1 už nepřevyšuje „bombardování“ z okolních hvězd. Ovšem pozor! Nelze ještě zdaleka říct, že automat opustil naši soustavu: Ta fyzicky končí až Oortovým oblakem komet, který může sahat i do vzdálenosti půl světelného roku od Slunce, kdežto Voyager 1 nyní od centrální hvězdy dělí necelých 20 světelných hodin. 

TIP: Poselství mimozemským civilizacím: Poslechněte si zlatou desku Voyageru

Sonda nadále plní vědecké úkoly, studuje mezihvězdný prostor a v současnosti představuje nejvzdálenější a nejrychleji letící (přes 62 000 km/h) lidský výtvor. Voyager 2, který navštívil ještě Uran a Neptun, by měl do mezihvězdné oblasti přejít během několika let. Na konci minulého roku NASA rovněž na „jedničce“ po 37 letech nečinnosti aktivovala čtyři záložní trysky pro řízení orientace v prostoru, což je důležité pro směrování antény a komunikaci se Zemí. Mise by se tím mohla prodloužit o dva až tři roky. Ani možnosti radioizotopového generátoru však nejsou neomezené a energie na palubě automatu dojde nejpozději kolem roku 2025. 

Za 40 tisíc let prolétne Voyager 1 asi 1,7 světelného roku od stálice AC+79 3888 v souhvězdí Žirafy, v té době ovšem samozřejmě už žádná data k Zemi vysílat nebude. Případní nálezci si budou moct maximálně prohlédnout pozdravy a záznamy z modré planety, které sonda symbolicky nese na palubě. 

Současně trochu vzrostla prestiž do té doby málo známé vypouštěcí základny, protože jen o několik dnů dřív z ní stejná firma na své raketě vypustila k Měsíci malou vědeckou družici LADEE, opět pro NASA. Na cestách k rampám se tak hrdě tyčily směrové tabule „Na ISS“ a „Na Měsíc“. 

Podobně jako se společností SpaceX, uzavřela NASA s Orbital Sciences v únoru 2008 smlouvu o zásobování stanice bezpilotními plavidly po ukončení letů raketoplánů – kontrakt měl hodnotu 1,9 miliardy dolarů (asi 44 miliard korun). Vesmírná agentura zároveň uvolnila ve formě státních dotací dalších 288 milionů dolarů (6,6 miliardy korun) na vývoj lodi Cygnus a rakety Antares.

Celý dopravní systém přitom připomíná mezinárodní skládačku: Antares má ruské motory a první stupeň včetně palivových nádrží vzniká na Ukrajině, Cygnus má pro změnu nákladní, hermetizovaný modul italské výroby z produkce firmy Thales Alenia Space. Teprve horní stupeň rakety a servisní i pohonný modul lodi včetně řídící elektroniky vyrábí Northrop Grumman – někdejší Orbital Sciences. 

Labuť vzlétá 

Osmnáctého září 2013 v 10:58 místního času tedy zaburácely na pobřeží Virginie motory nové rakety Antares a k nebi se vydala historicky první zásobovací loď Cygnus neboli „labuť“. Ve stratosféře došlo k vypálení a odhození prvního stupně s ruskými motory a službu převzal motor Castor 30 na horním stupni z produkce Orbital Sciences, který spaluje pevné palivo. Asi 10 minut po úspěšném startu se Cygnus od nosiče oddělil na výchozí oběžné dráze. 

Premiérová loď dorazila k ISS o čtyři dny později, než ji však NASA pustila do blízkosti komplexu, museli inženýři Orbital Sciences demonstrovat na orbitě funkci motorů plavidla, jeho manévrovací schopnosti, navigaci pomocí družic GPS i vlastních laserových senzorů a konečně tzv. abort mód neboli okamžitý odlet do bezpečné vzdálenosti a zabránění srážce v případě potíží. Finální kontakt s ISS se navíc musel odložit kvůli nesouladu v datech počítačů na palubě stanice a lodi, takže se Cygnus od cíle vzdálil, a poté navíc čekal na přílet Sojuzu s novou posádkou. Nakonec však dostal zelenou a mohl se k základně vrátit. 

TIP: Dragon, Progress, ATV, Cygnus, HTV: Jaké lodě zásobují ISS?

Devětadvacátého září zachytil loď pomocí 17metrové staniční robotické paže italský astronaut Luca Parmitano. Během následujícího měsíce vyložila posádka ISS z jejích útrob asi 700 kg jídla, zásob, studentských experimentů a náhradních součástek (dnes plavidlo běžně vozí na stanici řádově tuny). Tři­a­dvacátého října pak premiérový Cygnus, naložený odpadem a nepotřebnými věcmi, zanikl v zemské atmosféře nad Pacifikem. Lodě Cygnus dosud absolvovaly devět zásobovacích letů k Mezinárodní vesmírné stanici. V závěru toho zatím posledního, letos v červenci, plavidlo úspěšně demonstrovalo svou schopnost korigovat dráhu celé ISS. 

Zřejmě nejpopulárnější je zázvor v asijských zemích. Před 5 tisíci lety jej Indové a Číňané považovali za lék na veškeré neduhy. Velkou oblibu měl také mezi starými Římany, kteří kořen z Indie dováželi. Ajurvéda, tradiční indické lékařství rozšířené po celém světě, doporučuje konzumovat zázvor denně. „Člověk by měl před každým obědem a večeří sníst kousek čerstvého zázvoru. Zlepší tím trávení a podpoří přenos živin v těle,“ radí ajurvédská sútra. 

Ne každý kořen, který se ale dostane na český trh, je stejný. Kvalita se diametrálně liší. A zákazník nemá šanci pouhým okem poznat, jak kvalitní oddenek koupil. Vysoký obsah účinných látek v oddenku navíc sám o sobě nestačí. Účinnost zázvoru závisí i na způsobu jeho konzumace. Správným zpracováním totiž lze jeho účinné látky aktivovat.

Čeští milovníci zázvoru mají oproti ostatním Evropanům velikou výhodu. Právě u nás totiž spatřil světlo světa Kitl Eligin BIO, zázvorový prášek v kapslích. Díky několikaletému vývoji a unikátnímu, a přitom velmi šetrnému procesu zpracování se v tomto doplňku stravy podařilo maximalizovat obsah účinných látek.  

Jak se měří síla zázvoru

„Na začátku jsme nechali v renomovaných laboratořích změřit hladinu účinných látek zázvorů pocházejících z mnoha zemí světa,“ vysvětluje Jan Vokurka, jednatel společnosti Kitl. Kouzlo zázvoru totiž tkví rovnou ve dvou účinných látkách: 6-gingerolu a 6-shogaolu. Ne každý oddenek jich však obsahuje stejně. Složení rostlinného materiálu se mění v závislosti na geografickém původu suroviny a roční době sklizně. „Vybrali jsme ten, který zaručoval vysoce nadprůměrné a přitom stabilní hodnoty dvou nejdůležitějších účinných látek. Díky speciální, avšak šetrné technologii zvané elicitace, jsme dokázali jejich obsah v extraktu maximalizovat. A protože na účinky zázvoru má vliv vitamín C, přidali jsme jej na doporučení lékařů do konečného produktu,“ uvádí Vokurka.

Zázvorový prášek v Eliginu je velice silný. Díky speciální kapsli, která se rozpouští až ve střevě, se však při jeho užívání nedostavuje typický pálivý pocit v ústech či žaludku.

Více informací o novém extra silném zázvorovém doplňku stravy Kitl Eligin BIO se dozvíte na www.kitl.cz.