Slavný obraz Mony Lisy stále vyvolává otázku, koho to italský mistr Leonardo da Vinci ve skutečnosti maloval. Modelem krásky s melancholickým úsměvem mohlo být totiž hned několik žen. A možná i mužů...

1. Lisa del Giocondo

Jisté je jen to, že Lisa del Giocondo dala dílu jméno. Třetí manželku florentského obchodníka Franceska Bartolomea del Giocondo označil za předlohu obrazu už v polovině 16. století, tedy zhruba třicet let po Leonardově smrti Giorgio Vasari, autor knihy Životy nejlepších italských malířů, architektů a sochařů. Logiku by to mělo – na okraji knihy florentského úředníka Agostina Vespucciho z října 1503 najdeme zmínku, že da Vinci, k jehož přátelům Vespucci patřil, „pracuje souběžně na třech malbách, z nichž jedna je portrét Lisy del Giocondo“.

Lisu si del Giocondo vzal roku 1495 a téměř padesátiletý Leonardo by ji tak dle Vasariho maloval v jejích dvaceti čtyřech letech, krátce poté, co přišla o dítě. V domě se prý tou dobu střídala spousta hudebníků, kteří měli nešťastnou ženu rozptýlit z její melancholie. Ani po čtyřech letech však perfekcionista da Vinci malbu nedokončil a vzal si ji s sebou do Francie. Spekuluje se také o tom, že portréty byly vlastně dva – alespoň se o tom prý zmiňuje roku 1584 malíř Giovanni Paolo Lomazzo, když píše, že „dva nejkrásnější a nejdůležitější portréty od Leonarda jsou Mona Lisa a Gioconda“.

2. Isabela Aragonská

Německá historička Maike Vogt-Lüerssenová tvrdí, že tajemný úsměv patří milánské vévodkyni Isabele Aragonské, dceři krále Alfonse II. Neapolského provdané za Gian Galeazzu Sforzu, synovce mocného vládce Milána Ludovica Sforzy. Leonardo totiž celých jedenáct let pro milánský vévodský dvůr pracoval jako dvorní malíř a temně zelený oděv Mony Lisy prý naznačuje, že jde o členku rodu Sforzů. Pokud by Leonardo skutečně namaloval cosi jako oficiální portrét nové milánské vévodkyně, vznikl by ne roku 1503 či 1504, ale už na jaře 1489, kdy Isabella přijela do Milána na svůj svatební obřad.

Jisté je, že Ludovico proti své přivdané neteři čile intrikoval, dokonce ji zcela odřízl od jejího prvorozeného syna a de facto i od milánské společnosti. Dokončit portrét této „nežádoucí“ osoby by mohlo být vlastně dosti riskantní... Možná i proto putoval portrét s Leonardem do Francie. Některé spekulace dokonce označují Leonarda a Isabelu za tajné milence, pak by si obraz milované ženy nechával z ryze osobních důvodů. Zajímavé je i to, že se Isabela Aragonská dle analýzy kosterních pozůstatků nakazila syfilidou a měla zčernalé zuby, důsledek tehdejší léčby rtutí.

3. Leonardova matka

Nebo šlo pouze o výplod malířovy představivosti? Obraz totiž nezachycuje žádné zjevné detaily, které by portrétovanou osobu zařadily do nějakého tehdejšího italského rodu či alespoň poodkryly její společenský status. V Leonardových dokumentech také chybí objednávka na tento portrét. Navíc na něm pracoval několik roků a do konce života ho opatroval. Proč? Kdyby ho maloval za peníze, jistě by ho po dokončení odevzdal. Jiná verze označuje tajemnou ženu za malířovu matku – portrét se totiž podobá dobovým vyobrazením madon. Nemanželský synek Leonardo svou matku, která byla podle teorie historika Francesca Cianciho pouhou otrokyní, opustil v dětství, když si jej vzal k sobě jeho biologický otec, notář Piero da Vinci.

4. Leonardo, či jeho žák

Existují i teorie, které tvrdí, že do ženské podoby Leonardo „zašifroval“ svůj vlastní autoportrét. Rysy tváře jsou si prý podobné. Objevila se i hypotéza, že Leonardo maloval svého žáka. Gian Giacomo Caprotti da Oreno zvaný Salai – tedy Ďábel, nebo Malý špinavec se narodil roku 1480 a o deset let později se ocitl v Leonardově dílně jako jeho pomocník. A zůstal s ním dalších osmadvacet let! Francii opustil až rok před Leonardovým skonem. Odjel do Milána, snad aby se staral o Leonardovu tamní vinici. Svému mistrovi stál modelem například k obrazu Jana Křtitele. Dokonce existuje kresba nazvaná Vtělený anděl, na níž je vyobrazený nahý mladík se ztopořeným penisem, nápadně podobný Janu Křtiteli – tedy Salaiovi z Leonardova díla. Zajímavé je, že světec je na slavném obraze sice zpola opásán kožešinou, ale i tak dosti odhalený. Jeho pohled na diváky lze klasifikovat jako dosti svůdný a ukazováček má vztyčen k nebi v poněkud falickém gestu. 

5. Úplně jiná kráska

Francouzský vědec Pascal Cotte s pomocí reflexní světelné technologie „zobrazil“ nejstarší vrstvy ležící pod povrchem obrazu a našel tak dva nové portréty – jeden stínový obrys s větší hlavou, nosem i rukou, ale menšími rty a zřetelnějším úsměvem. Tato dáma na rozdíl od dnešní verze hledí více na stranu. Druhá postava má perlovou čelenku a sponky ve vlasech. Analýzou malby strávil Cotte 10 let a jeho metoda funguje tak, že na obraz promítá sled intenzivních světel, přičemž kamera následně měří světelné odrazy, z nichž lze jednotlivé vrstvy zrekonstruovat. „Obraz můžeme oloupat jako cibuli,“ okomentoval to sám Cotte. Podle vědce jsou portréty zcela odlišné od Mony Lisy, kterou známe. Prý jde i o jinou ženu! Historik umění Martin Kemp je umírněnější a považuje odhalené náčrty za součást vývoje práce na obraze.

Navzdory tomu, že OSN vyslala do světa několik desítek operací k udržení míru, Charta OSN nezná pojem „peacekeeping“. Tvůrcové Charty v roce 1945 nepředpokládali, že bude potřeba něco takového potřeba. Byli ale přesvědčeni o nutnosti „uchránit budoucí generace lidstva před metlou války“. Charta proto obsahuje ustanovení pro mírové řešení sporů, použití síly k ukončení konfliktu a úlohu regionálních organizací pro udržování mezinárodního míru a bezpečnosti. Pro peacekeeping existuje v literatuře vícero definic. V podstatě jde o mírové operace zahrnující vojenský personál, ale bez donucovacích pravomocí, realizované OSN za účelem udržet nebo obnovit mezinárodní mír a bezpečnost v oblastech konfliktu.

První mise 

Každá z mírových misí OSN ale byla ve své podstatě jistým způsobem odlišná a při každé bylo potřeba zohledňovat různá hlediska, charakteristická pro daný region, ve kterém mise působila. Navzdory rozličným podmínkám jednotlivých mírových operací se postupně od 50. let 20. století vyvinulo několik základních principů, kterými se řídila většina mírových operací OSN. Za otce moderního peacekeepingu jsou považováni Lester B. Pearson, diplomat a pozdější kanadský premiér, a Dag Hammarskjöld, švédský diplomat a druhý generální tajemník OSN. Ti v průběhu 50. let stanovili základní pravidla pro fungování mírových operací OSN.

První mírová mise byla zahájena už v květnu 1948, když Rada bezpečnosti OSN schválila nasazení menšího počtu vojenských pozorovatelů na Středním východě pro monitorování dohody o příměří mezi Izraelem a jeho arabskými sousedy. Za posledních 70 let sloužilo více než milion mužů a žen pod vlajkou OSN ve více než 70 mírových misích. V současnosti působí víc než sto tisíc vojáků, policistů a civilního personálu ze 125 zemí světa ve 14 operacích OSN.

Kdy vyslat vojáky? 

Na začátku jakékoliv mírové mise je Rada bezpečnosti OSN (RB), která rozhoduje o vyslání mírových sil. Někdy může Radu upozornit na novou vážnou hrozbu pro světový mír generální tajemník OSN. Když vznikne nový konflikt, případně se probíhající rozvine a zhorší, odehrává se v OSN a RB řada konzultací k nalezení nejlepšího řešení pro mezinárodní společenství. Při hledání řešení či vyslání nové mírové mise musí RB počítat s řadou faktorů: zda přetrvání vzniklé situace může ohrozit mezinárodní mír a bezpečnost, zda by mohly být do řešení zapojeny regionální a mezivládní organizace, existuje-li příměří mezi znepřátelenými stranami a znepřátelené strany jeví snahy k dosažení politické dohody.

Dále musí být definován jasný politický cíl, který bude odrážet mandát mírové mise, a případně zda by se našly členské státy OSN, které budou ochotny poskytnout jednotky apod. Během této „jednací fáze“ může generální tajemník OSN požádat o strategické hodnocení možností pro reakci OSN. Sekretariát v tomto případě obvykle nasadí do terénu Technickou hodnoticí misi.

Vyhodnocení situace

Ta se skládá z příslušníků několika oddělení a úřadů sekretariátu, případně z členů specializovaných agentur, fondů a programů a jejím úkolem je analyzovat bezpečnostní stav, vojenskou situaci, dodržování politických a lidských práv v oblasti apod. Pokud RB rozhodne, že vyslání mise je pro udržení míru nejlepší řešení, formálně to potvrdí přijetím rezoluce. V té je obsažen mandát operace, její rozsah a detaily úkolů, které budou určeny „strážcům míru“.

Na rozdíl od jiných orgánů OSN jsou rezoluce RB na základě článku 25 Charty závazné pro všechny členy OSN. V průběhu mise může RB v souvislosti se vzniklou situací rozhodnout o rozšíření, doplnění či ukončení mírové mise. K tomu jí slouží pravidelné monitorování stavu mise prostřednictvím zpráv generálního tajemníka o situaci v dané misi a následné jednání v Radě samotné. 

Mandát a úkoly 

Jednotlivé mírové mise se navzájem liší jak svým mandátem, tak úkoly v něm obsaženými. V závislosti na mandátu se od mírových operací může požadovat: rozmístit jednotky a tím předejít vypuknutí konfliktu či překonat přeshraniční konflikty; stabilizovat konfliktní situace po uzavření příměří a vytvořit prostředí pro znepřátelené skupiny ve snaze dosáhnout trvalého míru; asistovat při implementaci všeobecných mírových dohod; vést státy či teritoria ke stabilní vládě založené na demokratických principech, dobré správě a ekonomickém rozvoji.

K dosažení mandátu mise musí peacekeepeři pracovat na více mírotvorných aktivitách: odzbrojení, demobilizace a reintegrace bývalých bojovníků, odminování, ochrana a propagace lidských práv, dohled nad volbami, podpora znovunastolení a rozšíření státní autority, propagace sociální a ekonomické obnovy a rozvoje či reforma sektoru bezpečnosti a jiné činnosti související s právním stavem.

TIP: Bouře v Africkém rohu: Jak vypadala intervence modrých přileb v Somálsku 

Rozpočet a zdroje pro misi následně schvaluje Valné shromáždění OSN, které prostřednictvím svého 5. výboru (administrativní a rozpočtový) určuje financování mise a její vybavení. To vše na základě podkladů od generálního tajemníka OSN. Od roku 1965, kdy došlo k založení Zvláštního výboru pro mírové operace, monitoruje Valné shromáždění výkon peacekeepingových operací pro komplexní prozkoumání všech otázek souvisejících s mírovými misemi. 

Pokračování v neděli 23. září

Software pro automobily Tesla ještě ani nedostal svou nejnovější aktualizaci s označením 9.0 a Elon Musk ředitel automobilky již mluví o dalším velkém updatu s označením 10. Ten by měl udělat velkou radost všem, kteří se nestydí pořádně si za volantem zazpívat. Bude totiž obsahovat speciální karaoke mód.

Mód pro všechny zpěváčky

Jak referuje portál TeslaFan.cz, Musk na Twiteru oznámil, že nový update by měl přinést pokročilé funkce streamování videa přímo na obrazovku infotainmentu vozů Tesla. Tato nová funkce bude sloužit především pro krácení dlouhé chvíle každého, kdo bude ve voze sedět a zároveň bude součástí nového módu.

O konkrétní podobě plánované novinky toho generální ředitel automobilky příliš mnoho nezveřejnil. V odpovědi fanynce jen potvrdil, že se chystají vydat speciální mód, který ponese název „Tesla Car Karaoke“. Ten by měl dle jeho slov přijít s chystanou verzí softwaru vozu s označením číslo 10.

Hudba v Tesle

Jasné ani není, jak přesně by karaoke mód měl vypadat. Text písní zobrazovaný na obrazovce nejspíš nebude úplně nejlepším řešením v případě, kdy by si takové karaoke chtěl zazpívat řidič během řízení. Sledování souvisle běžícího textu na obrazovce a zároveň sledování provozu moc dohromady nepůjde. Doufejme tedy, že Tesla bude myslet na veškerá bezpečností rizika a karaoke mód nebude řidiče obírat o pozornost.

Tesla navíc uvažuje, že by vyvinula i vlastní hudební streamovací službu, která by mohla nahradit služby třetích stran jako je Slacker v USA a Spotify v Evropě.

Nový připravovaný update 9 by měl dorazit během několika týdnů. Kdy se dočkáme desítky, však momentálně není vůbec jasné. Proto si všichni milovníci zpěvu ve voze musí ještě počkat a zpívat bez nápovědy.

Článek zveřejňujeme s laskavým svolením portálu TeslaFan.cz - magazínu pro fanoušky vozů Tesla.

Korupce je všudypřítomná a provází lidstvo od pradávna. Jak ale nedávno zjistili vědci, lidé mají ve svém mozku zabudovaný obstojně účinný detektor korupce. Je to doslova „šestý smysl“, díky němuž lidé poznají zkorumpované politiky.

Tento pomyslný detektor samozřejmě není neomylný. To by ve volbách vítězili jenom samí kovaní poctivci, což se očividně nestává. Detektor je to ale dost dobrý, aby lidé se slušnou úspěšností rozpoznali politika ochotného nechat se zkorumpovat z pouhé fotografie tváře. Funguje to, i když lidé nevědí vůbec nic o kariéře dotyčného politika, jeho osobnosti ani o jeho politických názorech.

V rámci testu ukázali výzkumníci stovce dobrovolníků černobílé fotografie 72 bělošských politiků, kteří v minulosti zastávali funkce na státní nebo federální úrovni. Polovina z nich byla v minulosti odsouzena za korupci a druhá polovina měla čistý rejstřík. Dobrovolníci na základě fotografií určili korupčníky s téměř 70% přesností. Obdobně si vedli i v testu 80 kalifornských politiků z místní úrovně. I zde dobrovolníci určili nečestné politiky s téměř stejnou úspěšností.

TIP: Co prozradí emoce: Dokážete poznat lháře podle fotografie?

Hlavním znakem, kterým se lidé při poznávání zkorumpovatelných politiků řídí, je podle vědců šířka tváře. Politici či obecně lidé se širokými tvářemi jsou odhadováni jako ti nejvíce zkorumpovaní. Na obrázku je to tvář zcela vpravo. V dřívějších výzkumech je rovněž považovali za více agresivní a sobecké, než jsou ostatní. Zároveň ale také bývají odhadováni jako kompetentní a ambiciózní.

Naše Mléčná dráha je jako majestátní vesmírná spirála, kterou zkrášlují trpasličí galaxie. Na naší obloze je nápadná blízká dvojice nepravidelných trpasličích galaxií, čili Velké a Malé Magellanovo mračno. Z velké kosmické dálky to musí být úchvatný pohled. Podle nového výzkumu to tak ale nebývalo vždy. 

Benjamin Armstrong a Kenji Bekki z australského centra International Centre for Radio Astronomy Research (ICRAR) detailně prozkoumali strukturu Velkého Magellanova mračna. Zaměřili se přitom na jeho zvláštní rysy, s nimiž si astronomové lámou hlavu už celá desetiletí.

Proč je Velké Magellanovo mračno zvláštní?

Například, většina hvězd obíhá centrum Velkého Magellanova mračna po směru hodinových ručiček, ale část hvězd se pohybuje opačně. Anebo, hvězdy ve Velkém Magellanově mračnu jsou buď velmi staré, nebo naopak velmi mladé.

TIP: Velké a Malé Magellanovo mračno spojuje proud hvězd a proud plynu

Vědci si původně mysleli, že Velké Magellanovo mračno krade hvězdy svému menšímu jmenovci. Výpočetně náročné simulace ale ukázaly, že nejpravděpodobnějším vysvětlením bude srážka a splynutí původního Velkého Magellanova mračna s třetím Magellanovým mračnem, které rovněž obíhalo Mléčnou dráhu. Mělo k tomu dojít asi před 3 až 5 miliardami let.

Těžební průmysl stále ještě produkuje ohromné množství závažně znečištěné vody, což je v dnešní době ostuda. Vědci proto usilovně vyvíjejí technologie, které by takovou vodu účinně, rychle a hlavně levně vyčistily. 

Na australské univerzitě vyvinuli nový materiál, který je založený na zvláštním způsobem uspořádaném krystalizovaném železu. Atomy materiálu jsou uspořádané tak, že se mezi nimi pohybují elektrony mnohem volněji než obvykle. Díky tomu se k materiálu snadněji váží látky, které znečišťují vodu, a pak se rozloží na neškodné molekuly.

TIP: Snadno a rychle: Tento malý černý obdélník dokáže za pár minut vyčistit vodu k pití

Nový materiál je dost účinný na to, aby z vody dostal barviva, těžké kovy i organické látky, a to během pouhých minut. Vědci rovněž vyzkoušeli, že je možné se stejnými proužky tohoto materiálu vyčistit vodu nejméně pětkrát po sobě. Nejlepší je, že na důkladné vyčištění tuny znečištěné vody stačí tento materiál v ceně  pouhých 10 amerických dolarů (asi 220 Kč).

Na zmrzlém severu jakoby doba ledová ještě neskončila. Lidé tam stále nacházejí úžasně zachovalé pozůstatky zvířat, která zahynula před desítkami tisíc let. Jeden takový pozoruhodný objev se odehrál v létě 2016 v Yukonu, v okolí města Dawson City.

Horníci tam objevili neuvěřitelně zachovalé vlčí mládě z doby ledové a spolu s ním i mládě soba. Paleontologové je od té doby intenzivně studují. Pomocí radiokarbonového datování určili jeho stáří na více než 50 tisíc let. Vlče tedy zmrzlo na vrcholu nejmladší doby ledové.

TIP: Vědci na kanadském pobřeží objevili lidské stopy staré 13 tisíc let

Mládě soba je starší a pochází z doby asi před 80 tisíci let. Obě nalezená mláďata podle odborníků představují nejstarší mumifikované tkáně savců s kůží, srstí a svaly na světě. Zvláště vlče je zachovalé prakticky celé a vypadá, že jenom usnulo. Přitom je to jediný mumifikovaný vlk z doby ledové, kterého jsme kdy našli.

Mohla z ní být také letoděva, letecká služebnice, blaholetka, poletka, drakmama, letulenka, palubnatka nebo okejka – podle mezinárodního označení letadel „OK“. Tak bizarně zněly totiž některé návrhy pro český ekvivalent anglického povolání stewardess nebo hostess, které se na jaře 1937 sešly v kanceláři Československých státních aerolinií. Propagační kampaň rozvířila zájem o neznámou profesi, ale zároveň se ukázalo, že lidé povolání stevardky odsuzují jako výstřelek ženské emancipace a zbytečné napodobování ciziny. Přes všechny pochybnosti se v létě 1937 podařilo tuto jedinečnou profesi zavést, dát jí smysl a nakonec jí vybrat i hezké české pojmenování – letuška.  

Sen o létání

Marie Stará se narodila ve Vídni 17. srpna 1915 v rodině revidenta železniční dopravy „za fanfár maďarských hulánů z císařské gardy defilujících pod okny služebního bytu u příležitosti osmadvacátých narozenin arcivévody Karla I.,“ jak si Mája (jinak se jí v jejím okolí neřeklo) poznamenala ve svých pamětech, které se ve fragmentu dochovaly.

V roce 1919 se rodina přestěhovala do Nového Bydžova v nově vzniklém Československu. Předčasně penzionovaný otec Antonín trávil volný čas výchovou své jediné dcery. Emancipovaná dívka se učila jazykům, hudbě, tanci, jízdě na koni a tenisu. Od té doby, co se jako věrná čtenářka amerických časopisů seznámila s příběhem první americké letušky, zdravotní sestry Ellen Churchové, snila vlastní sen o létání. Takovým ambicím však její otec nepřál a zakázal jí navštěvovat aeroklub v Hradci Králové.

Když na jaře roku 1937 zemřel, vydala se Mája do Prahy na Ministerstvo železnic vyřídit záležitosti penze. „Poprvé sama tak daleko od domova a k tomu možnost jednat sama za sebe, podle rozmaru i fantazie. To mě naplnilo dosud nepoznanou euforií,“ poznamenala si.  „Ten den jsem silně pocítila, že svoboda v rozhodování je něco, za co stojí bojovat i trpět. (…) Procházka mě nečekaně zavedla před kancelář Československých státních aerolinií (…). Můj doposud uzavřený způsob života ve mně vyvolal chuť po dobrodružství, a tak jsem bez nejmenšího zaváhání vstoupila dovnitř, aniž bych tušila, že před několika dny vyšel na lákavé zaměstnání inzerát a žádostí se již sešlo na několik set.“

Aerolinie v té době „přezbrojovaly“ na nové stroje Savoia Marchetti 73 vybavené kabinou pro osmnáct cestujících, kterým měla stevardka zpříjemňovat cestu. Požadována byla především perfektní znalost jazyků, výborné zdraví a věk do 25 let.

O více než měsíc dříve začala s výběrem vhodných kandidátek také konkurenční Československá letecká společnost. Přestože Mája na takový okamžik nebyla připravena, narychlo sepsala curriculum vitae:  „Pane generální řediteli, velmi stojím o to, stát se letuškou. (…) Hovořím česky, německy, francouzsky, anglicky a italsky. Velmi ráda sportuji. Hraji tenis, jezdím na koni, jsem dobrá plavkyně a lyžuji. Můj zdravotní stav je tudíž skvělý.“ Po návratu do Nového Bydžova si pořídila portfolio fotografií, které zaslala na adresu ředitelství ČSA sídlícího v paláci Securitas ve Vodičkově ulici.

Přijímací pohovor vedl samotný vrchní ředitel ČSA ing. František Stočes, a to hned v několika cizích jazycích. Následovaly zdravotní prohlídky a zkušební let na lince do Bukurešti, během nějž Mája prokázala, že cestování v letadle snáší bez zdravotních obtíží. 28. června 1937 byla spolu se dvěma dalšími dívkami přijata „za stewardess na zkoušku pro dopravní letadla ČSA“.  

V pracovní smlouvě měla mimo jiné uvedeno, že „zkušební doba činí 50 000 km na trati ve službě, měsíční plat činí 1 050,- Kč, letová prémie činí 0,10 – Kč za 1 km, udržování korespondence s cestujícími je krajně nežádoucí a v době, kdy nebude letového použití, bude pracovat v administrativě a vyřizovat cizojazyčnou korespondenci“. 

Na lince Riviera Express

2. července se Mája poprvé vznesla k oblakům na lince Praha-Bratislava-Klagenfurt-Terst-Benátky, známé jako Riviera Express, která se brzy stala šlágrem. Cestujícím se dle přání podával horký bujón, čaj, káva, obložené chlebíčky, zákusky, ale i plzeňský prazdroj nebo šampaňské. Hluk v kabině byl značný a vytápění nedokonalé, takže byly nezbytné vlněné přikrývky, do kterých se cestující balili od pasu dolů a „vypadali v nich jako larvy“, jak Marie poznamenala. Pochopitelně šlo o pasažéry z vyšších vrstev.

Většina mužských příslušníků létajícího personálu se však k přítomnosti dívek na palubě letadla stavěla odmítavě a neviděla v něm smysl. Mája však svou statečnost prokazovala za situací, kdy bylo třeba cestující uklidňovat v důsledku silných turbulencí, o které nebyla nouze, neboť letadla létala v nízkých výškách a cestou do Itálie mnohdy kličkovala mezi vrcholky Alp. 

Velký výkon předvedla a velké štěstí měla posádka v srpnu 1937, kdy došlo při startu z Benátek k postupnému vysazení motorů. Mája zvládla v kabině nastupující paniku, zatímco savoie mezitím bezpečně, ale velmi těsně dosedla na mořský břeh nedaleko letiště Lido. Při následném vyšetřování se ukázalo, že podíl letušky na řešení nouzové situace je nezpochybnitelný. Kolegové ji definitivně vzali na milost a italské úřady odměnily vyznamenáním, které pak nosila připnuté na své uniformě.

Pekelné časy

Na všech tratích výrazně přibylo cestujících (jen za duben až červenec 1938 jich bylo 11 563) a do roku 1939 se počítalo s dalším rozšiřováním tratí i flotily. Březen 1939 znamenal konec samostatnosti Československa, byť okleštěné, a tím i práva na vlastní leteckou dopravu. Letadla byla rozebrána a uskladněna v bývalé tramvajové vozovně v pražských Košířích, kam docházela i většina bývalých zaměstnanců obou leteckých společností. Ředitel Stočes je povzbuzoval k tomu, aby odešli bojovat do zahraničí a mnozí tak prostřednictvím Svazu letců učinili.

Mája procházela kolem zmrzačených letadel a na okupaci si zvykala jen s velkým sebezapřením. Když ji v únoru 1940 kontaktoval bývalý pilot ČSA Radoslav Selucký, proškolený ve výzvědné činnosti v Sovětském svazu, neváhala využít nabídky ke spolupráci. Na Ministerstvu veřejných prací, kam byla mezitím přeřazena, získávala informace o vojenské stavební činnosti v protektorátu. 

Aktivita skupiny však nezůstala zcela utajena. V březnu 1941 byl Selucký zatčen a spolu s desítkami dalších i Mája. Po prvních výsleších a tříměsíčním pobytu na Pankráci ji jako zázrakem propustili. Gestapo však postupně rozkrývalo rozsáhlou činnost skupiny, do které byli převážně zapojeni bývalí zaměstnanci leteckých společností se svými příbuznými. Na základě nových odhalení v únoru 1942 Marii znovu zatkli a převezli do Drážďan, kde během dalšího vyšetřování strávila téměř rok na samotce.

Na jaře 1943 proběhl s celou skupinou Letců soudní proces. Padlo několik desítek trestů smrti a dlouholetých trestů odnětí svobody. Mája dostala tři a půl roku za zemězradu. Internovali ji v ženské věznici v Lipsku a pak ve Freibergu. V únoru 1945 byla propuštěna a vrátila se do Nového Bydžova, kde se po zotavení opět zapojila do odbojové činnosti. Ze začátku šlo především o podporu a ukrývání uprchlíků, kterých s koncem války v kraji přibývalo, později i o sabotážní akce.  V květnu 1945 vystoupila v Novém Bydžově se svou partyzánskou skupinou v ozbrojeném povstání.

Konec pekla pouze zdánlivý

Po skončení války se Marie znovu přihlásila do služeb ČSA, které čekalo poválečné vzkříšení. Mezitím ale pracovala v Komisi pro vnitřní národní bezpečnost, která se podílela na odhalování případů kolaborantství či násilí spáchaného za války. Symbolický název Mája Stará nesla i bojová jednotka novobydžovských dobrovolníků, která v létě 1945 působila ve frýdlantském výběžku v době divokého odsunu Němců. Ačkoliv se Májino jméno v názvu vyskytovalo pouze symbolicky, začaly být excesy napáchané některými členy skupiny spojovány s její osobou. Na konci roku se tak poprvé ocitla v hledáčku StB.

TIP: František Bürger-Bartoš: Bojovník proti nacizmu i komunistický vězeň

Československé aerolinie vznikly v říjnu 1945 sloučením předválečných společností ČSA a ČLS. V prosinci byl otevřen první poválečný kurz pro stevardky. Mája se k létání vrátila v květnu 1946 a na Douglasech létala do Anglie, Francie, Švédska, Dánska a Jugoslávie. V září 1946 byla všemocnou závodní radou propuštěna. Její válečný osud byl zpochybňován, v očích těch, kteří se za války jen „vezli“, byl její návrat z putování po věznicích přitěžující okolností. Přestože se jí nakonec podařilo návrat na palubu letadel vyvzdorovat, létání ji nebavilo tak jako dřív.

StB se o její osobu a názory, s nimiž se nijak netajila, zajímala stále víc. Také v aeroliniích se atmosféra změnila a místo slibného vývoje firmy nastalo období rezignace a postupného útlumu. Desítky kolegů a kolegyň se již ze služebních cest nevrátilo.

Po „vítězném“ únoru 1948 se definitivně rozhodla k odchodu. Přestože mohla snadno zůstat za hranicemi během některého ze svých letů, vydala se na cestu společně s matkou. V květnu 1948 se ocitly v uprchlickém táboře v Řezně, odkud pokračovaly do Říma. Z  nostalgie Mája docházela na letiště a setkávala se s posádkami letadel ČSA. Zde také poznala svou osudovou lásku, bývalého námořního důstojníka George Stainiera, který v Itálii zastupoval belgickou leteckou společnost Sabena. V březnu 1949 se za něj provdala a o dva roky později jej následovala do Bruselu. Její životní pouť skončila v roce 1997.

Trpasličí planeta Ceres je největším tělesem v pásu asteroidů mezi Marsem a Jupiterem. I když je Ceres menší než tradiční planeta, přesto pro nás ukrývá mnohá překvapení. Jedním z nich byl i objev kryovulkánu na Ceres, který teď doplnily nové objevy týkající se kryovulkanismu.

Hanna Sizemore z amerického institutu Planetary Science Institute v Arizoně a její spolupracovníci přinesli důkazy, že Ceres je doslova ledový svět. Na povrchu trpasličí planety objevili nejméně 22 kryovulkanických dómů a propočítali, že na povrch Cerery vychrlily přibližně 10 tisíc kubických metrů kryomagmatu, čili ledové směsi z kryovulkánů, ročně. To sice není na první pohled mnoho, je nutné si ale uvědomit, že tyto kryovulkány zřejmě pracovaly nepřetržitě po dlouhé miliony let.

Kryovulkány na Ceres

Nejmladším kryovulkánem, který jsme na povrchu Cerery objevili, je Ahuna Mons. Stáří tohoto kryovulkánu odborníci odhadují na asi 200 milionů let. To je příliš krátká doba na to, aby se kryovulkán deformoval a stal se méně nápadným, tak jako jeho předchůdci.

TIP: Nic netrvá věčně: Kryovulkány na trpasličí planetě Ceres zřejmě postupně mizí

Sizemoreová s kolegy odhadují, že se na Ceres objevuje nový kryovulkán zhruba jednou za 50 milionů let. Je prý docela dobře možné, že kryovulkanismus na trpasličí planetě je stále ještě aktivní a Ceres se tak opět dočká nového kryomagmatu. 

Maroko by se mohlo stát rájem pro větrné farmy. Zvláště podél jeho jihozápadního pobřeží je k dispozici spousta zatím nevyužité větrné energie. Bez výkonných přenosových sítí, které by dopravily elektřinu z větrných pustin do více obydlených končin to ale pro tradiční výrobce elektrické energie nebude příliš výnosný byznys.

Se zajímavým řešením přichází společnost Soluna, která se zabývá těžbou bitcoinů. Tato moderní cenná surovina je virtuální, takže ji lze těžit kdekoliv, kde je dostupná energie a připojení k internetu. Může to být i pustina, jako třeba v Maroku.

TIP: Bitcoin spotřebuje více energie než Slovensko nebo Srbsko

Soluna v lednu příštího roku (2019) zahájí výstavbu bitcoinového dolu a zároveň i větrné farmy s počátečním výkonem 36 MW poblíž marocké Dakhly. Společnost získala práva k užívání 37 tisíc akrů půdy, kde může vybudovat větrnou farmu s výkonem až 900 MW.