Astronomové objevili „palivovou nádrž“ pro hvězdotvorbu ve vzdálené galaktické protokupě
Astronomové odhalili skrytou zásobu molekulárního plynu v mladé galaktické protokupě SPT2349-56, která může zásadně ovlivnit pochopení vzniku hvězd a vývoje galaxií.
Astronomové objevili obrovskou skrytou zásobu molekulárního plynu v mladé galaktické protokupě SPT2349-56, která se nachází přibližně 12 miliard světelných let daleko. Tým vědců pod vedením Dazhi Zhoua z Univerzity Britské Kolumbie využil ke svému výzkumu soustavu radioteleskopů ALMA (Atacama Large Millimeter/submillimeter Array) a její zařízení APEX (Atacama Pathfinder Experiment).
Analýza dat z těchto teleskopů umožnila detekovat o 75 % více molekulárního plynu, než bylo dříve zaznamenáno. Podrobnosti zveřejnil odborný časopis Astrophysical Journal Letters.
Rezervoár plynu
Vědci zjistili, že v protokupě SPT2349-56 se nachází až překvapivě ohromné množství molekulárního plynu, který je jako gigantická palivová nádrž pro tvorbu hvězd. Plyn přitom není součástí jednotlivých galaxií, ale tvoří rozptýlenou hmotu v celé protokupě. Tento skrytý rezervoár plynu mohl podle odhadů prodloužit období intenzivní tvorby hvězd na více než 400 milionů let. V protokupě podle vědců panují extrémní podmínky, které umožňují až 10 000krát rychlejší vznik nových hvězd než v Mléčné dráze.
Badatelé spekulují, že plyn, který pozorujeme v protokupě SPT2349-56, je zárodkem velmi horkého a řídkého plazmatu, známého jako mezihvězdné médium, který se nachází ve vyvinutých kupách galaxií.
Další články v sekci
Teplotní extrémy z obou pólů: Největší otužilci a milovníci vedra zvířecí říše
Životní prostředí na naší planetě je nesmírně rozmanité, a tak se mnozí tvorové musejí umět vypořádat s velkými teplotními extrémy, a to z obou konců jejich rozpětí. Které přeborníky v této základní disciplíně přežití bychom mohli vyzdvihnout?
Další články v sekci
Vědci zjistili, jak rychle stoupala hladina moří po poslední době ledové
Nová studie odhaluje, že po poslední době ledové stoupala hladina moří místy až o jeden metr za století, což přináší cenné poznatky pro pochopení současných klimatických změn.
Země již zhruba milion let zažívá neúprosné cykly ledových dob, během kterých se vždy na přibližně sto tisíc let na severu i na jihu nahromadí obrovské ledovce a hladina světového oceánu značně poklesne. Dobu ledovou poté na dalších přibližně 20 tisíc let střídá příjemné, leč krátké oteplení doby meziledové. Podstatná část ledovců v této době roztaje, což pochopitelně vede ke vzestupu mořské hladiny.
Pohyby hladiny oceánu vědce velmi zajímají i s ohledem na aktuálně probíhající klimatickou změnu. Geologům ale až doposud scházela kvalitní data, z nichž by bylo možné číst pohyby mořské hladiny.
Minulost pomáhá předvídat budoucnost
Mezinárodní výzkumný tým, který vedl Marc Hijma z nizozemského technologického institutu a výzkumného centra Deltares, použil údaje, které vědci získali v Doggerlandu, rozsáhlém pevninském mostu, který v době ledové spojoval východ Anglie s pobřežím Nizozemska, Německa a Dánska. Dnes se tento most nachází pod mořskou hladinou. Badatelé analyzovali odebrané vzorky a zaměřili se především na vrstvy rašeliny, které datovali a s jejich pomocí modelovali pohyby mořské hladiny.
Závěry výzkumu, zveřejněného vědeckým časopisem Nature ukazují, že rychlost pohybu hladiny světového oceánu se na konci nejmladší doby ledové měnila. V rané fázi, tedy brzy po době ledové, se během dvou období pohybovala rychlostí až jednoho metru za století. Pro srovnání, v současné době v Nizozemsku stoupá hladina oceánu rychlostí cca 30 centimetrů za století. Vědci rovněž zjistili, že v době před 11 až 3 tisíci lety se hladina oceánu na naší planetě zvýšila o přibližně 38 metrů.
„Náš výzkum přináší důležitý krok k lepšímu pochopení růstu hladiny moří po poslední době ledové. To poskytuje lepší vhled nejen vědcům, ale i politikům, aby se mohli lépe připravit na důsledky současných klimatických změn,“ komentuje výsledky výzkumu geolog Marc Hijma.
Další články v sekci
Arménský klášter Geghard patří mezi vůbec nejstarší křesťanské stavby
Napříč arménskými horami se nacházejí pozoruhodné kostely a kláštery, často vytesané přímo do skalních stěn. Mezi ty nejúžasnější pak zcela jistě patří komplex Geghard v údolí řeky Azat.
Vedle pevnosti Erebuni, jež se tyčí na okraji Jerevanu už téměř tři tisíce let, představuje největší arménskou historickou perlu právě klášter Geghard – patří totiž k vůbec nejstarším křesťanským stavbám. Arménie přijala křesťanství coby státní náboženství už v roce 301, celých 79 let předtím, než ke stejnému kroku přistoupil Řím.
Víra skrytá v horách
Podle tradice klášter založil Řehoř Osvětitel, a to na základech dávné pohanské svatyně ukryté v jeskyni. Jednalo se o logickou volbu, neboť odlehlé údolí dýchá přímo mysteriózní krásou: Pouhé desítky metrů od kaverny se táhne hluboká průrva, do níž se z příkrých skal řítí vody Azatu. Skalní stěny přitom brání přístupu jinak než jedinou soutěskou, která bývala dobře strážená.
Právě prvotní pohanskou jeskyni nechal Řehoř prohloubit a vybudovat uvnitř kostel, ačkoliv současně zachoval nezměněnou její nejstarší část, kde ve tmě vyvěrá ze skalní praskliny potok sloužící ke křtům. Coby turisty vás nikdo neokřikne, když si do neviditelné tůně posvítíte mobilem, ale přijdete tak o kus jejího tajemného nádechu…
Od skály ke kopí
Původní klášter nazývaný Ayrivank neboli „skalní“ se následně rozrostl o další kostely a ubytovací prostory, ale v roce 923 ho Arabové zcela zničili. Když však gruzínská královna Tamara dobyla Arménii zpět, dočkalo se svaté místo obnovy a roku 1215 přibyl k jeskyni kostel. Později lokalitu vlastnila šlechtická rodina Khaghbakianů, vazalů arménských princů, a proměnila ji v rodovou pýchu. Do skály bylo vytesáno několik dalších svatostánků a klášterní budovy i cely sahaly až k samotnému vodopádu.
V roce 1258 se Arméni spolu s Gruzínci zúčastnili obléhání Bagdádu coby spojenci Mongolů a z válek s muslimy bylo přivezeno nemálo svatých relikvií, včetně kopí, jež mělo proklát bok Krista na kříži. Podle tradice jej do kláštera přinesl apoštol Juda Tadeáš už ve 4. století, ale ve skutečnosti nejspíš pochází právě z 13. století – a zároveň dalo obnovenému svatostánku jeho současné jméno Geghard neboli „klášter kopí“. Komplex dodnes slouží svému prvotnímu účelu, ale kopí se přesunulo do katedrály v Ečmiadzinu, jež představuje zřejmě nejstarší stavbu svého druhu na světě.
Další články v sekci
Barbudos proti Batistovi: Jak vypadaly první kroky kubánských revolucionářů
Když kubánská armáda v červenci 1953 odrazila útok na kasárna Moncada, zdálo se, že šlo „jen“ o další pokus o převrat, jakých Kuba za půlstoletí samostatnosti zažila řadu. Revolucionáři v čele s bratry Castrovými si odseděli krátké tresty a odjeli do Mexika spřádat další plány.
Čtvrtek 1. ledna 1959. Svět se probouzí do novoročního rána, ale na Kubě právě povstalecké Radio Rebelde oznamuje, že prezident Fulgencio Batista uprchl do Dominikánské republiky a jeho diktatura skončila. Téhož dne vrchní velitel povstalců a bývalý Batistův vězeň Fidel Castro promlouvá k obyvatelům Santiaga de Cuba. Za týden již pronese první ze svých plamenných projevů v hlavním městě Havaně. Revoluce vedená zarostlými „barbudos“ neboli „vousáči“ po letech bojů zvítězila. Vítězství se však nerodilo tak lehce, jak by se z náhlého kolapsu autoritativního režimu zdálo.
Neklidná perla Antil
Kuba se po španělskoamerické válce sice stala v roce 1902 republikou, ovšem značně závislou na Spojených státech. Z nich pocházela většina dovozu a směřovalo tam přes 80 % exportu, především cukru. V jihovýchodní části ostrova si také Washington od roku 1903 pronajal vojenskou základnu Guantánamo. Až do 50. let proto platilo, že americký velvyslanec je na Kubě druhou nejdůležitější osobou po prezidentovi, ne-li nejdůležitější.
Republika trpěla značnou korupcí a sociálními rozdíly. Celá tři desetiletí se na Kubě nesla ve znamení stávek a demonstrací. Na ty reagovaly vlády zpravidla tvrdými represemi, což s sebou neslo zase další vlny nepokojů. Takto v srpnu 1933 skončila generální stávkou diktatura prezidenta Gerarda Machada, přezdívaného „tropický Mussolini“. Jeho nástupce Carlos Manuel de Céspedes ale ve funkci vydržel jen 23 dní a poté ho svrhla „vzpoura seržantů“, vedená tehdy ještě neznámým Fulgenciem Batistou. Přestože byl pouhým stenografem s hodností seržanta, získal během vzpoury v armádě takovou autoritu, že jej civilní politici chtě nechtě museli jmenovat do jejího čela. Jím řízená armáda převzala faktickou moc a vládla v příštích letech prostřednictvím loutkových prezidentů.
V roce 1940 se Batista ujal role hlavy státu osobně. Zpočátku neměl s Washingtonem dobré vztahy, ale ty se zlepšily poté, co po útoku Japonců na Pearl Harbor vyhlásila Kuba válku mocnostem Osy. Ostrov sloužil jako výcvikový prostor pro americké letectvo a Spojené státy získaly další námořní základny. Na oplátku vykupovaly produkci cukru za výhodné ceny a poskytly štědré půjčky, což situaci v zemi stabilizovalo. Zvolení Ramóna Graua prezidentem roku 1944 znamenalo první poklidné předání moci za dvě desetiletí.
Vláda s požehnáním kmotrů
Batista si nějaký čas užíval luxusu na Floridě, ale již roku 1948 se vrátil na Kubu, kde získal křeslo v senátu. O čtyři roky později opět kandidoval na prezidenta. Protože však jeho vyhlídky ve svobodných volbách byly nevalné, rozhodl se zopakovat vojenský puč a 10. března 1952 svrhl demokraticky zvoleného Carlose Prío Socarráse. Okamžitě po převratu omezil ústavní práva a potlačil veškerou opozici.
Už před válkou měl úzké osobní vazby na špičky americké mafie, jakými byli Meyer Lansky a Lucky Luciano. Ti již dlouho plánovali přesunout na Kubu část byznysu, protože měla výhodnou polohu a nesahala sem pravomoc FBI. Teď se tedy spolupráce s organizovaným zločinem stala součástí politiky.
Kubánská vláda s využitím financí mafie v Havaně stavěla nové hotely a kasina pro bohatou americkou klientelu a v tamních bankách se praly špinavé peníze z hazardu, drog a prostituce. Prezident a úzký okruh věrných měli samozřejmě zaručen podíl ze zisku. Přestože se Havana měnila v druhé Las Vegas, zbytek šestimilionové Kuby zůstával chudý a nespokojenost s poměry opět narůstala. K nejradikálnějším odpůrcům režimu se řadili především studenti. Mezi nimi se stal nepřehlédnutelnou postavou student práv a později advokát Fidel Castro.
Castro plánuje revoluci
Ještě jako předseda studentské federace vystupoval proti sociálním nerovnostem a coby obhájce se pak aktivně zapojil do řady soudních procesů. Protože však boj proti režimu právní cestou nevedl k žádným výsledkům, rozhodl se pro ozbrojenou formu a založil ilegální skupinu, která shromažďovala zbraně a chystala přepad kasáren Moncada v Santiagu de Cuba. V přestrojení za vojáky se její členové chtěli zmocnit zbraní a rozšířit povstání mezi sběrače cukrové třtiny z okolí. Plán se inspiroval bojovníky za nezávislost v 19. století, kteří takto přepadali španělská kasárna.
Skupina utvořila kolonu 16 aut, aby vypadala jako inspekce štábních důstojníků. Na kasárna mělo zaútočit 136 povstalců, dalších 24 plánovalo přepad malé posádky v Bayamo. Útok ale od počátku probíhal špatně. Kolona se časně ráno 26. července 1953 cestou ke kasárnám rozpadla a část nedorazila na místo včas. Stráže u brány také pohotově zahájily palbu a zalarmovaly posádku dřív, než se povstalci dostali do areálu.
Castro pochopil, že pokračovat v boji je sebevražda, a nařídil ústup, bojiště ale opustil, aniž by jej zorganizoval. Mezi skupinami útočníků neexistovalo spojení, a tak bojovníci, kteří ostřelovali kasárna ze střechy sousední nemocnice, včas neustoupili; po zatčení je bez soudu postříleli. Armáda měla 18 mrtvých a 28 zraněných, útočníci ztratili devět padlých, 11 zraněných a 42 jich bylo zajato a popraveno. Fiaskem skončil i útok na Bayamo.
Za mřížemi
Fidel Castro, jeho bratr Raúl a další povstalci skončili také v zajetí a stanuli před soudem. Fidel, který se hájil sám, dostal 15 let vězení, Raúl a několik dalších vůdců rebelů 13 a ostatní čekaly mírnější tresty. Bratry Castrovy před trestem smrti uchránilo zřejmě i to, že Fidelův tchán byl ministrem spojů a celá rodina jeho ženy patřila k Batistovým přátelům.
Ani ve vězení ho nečekaly těžké podmínky. Odsouzení měli k dispozici knihovnu, nemuseli nosit vězeňské šaty ani tvrdě pracovat. V květnu 1955 byli navíc všichni propuštěni, načež založili Hnutí 26. července, tvořené především mladými liberály. Castro následně odcestoval do Mexika, kde se seznámil s Ernestem Che Guevarou, lékařem z Argentiny, který se stal jedním z jeho nejbližších spolupracovníků. Už po roce se zdálo, že nastal vhodný okamžik k návratu a zahájení ozbrojeného boje.
Další články v sekci
Rover Curiosity nalezl na Marsu doposud největší organické molekuly
Vědci analyzující vzorky marsovských hornin, které shromáždil rover Curiosity, objevili dosud největší organické molekuly. Zda mají biologický původ, ale není jasné.
Vědci v rámci nového experimentu zkoumali vzorek horniny pojmenovaný Cumberland, který v roce 2013 získal rover Curiosity v oblasti Yellowknife Bay v Galeově kráteru. V analyzovaném vzorku byly nalezeny organické molekuly dekanu, undekanu a dodekanu, které se skládají z 10, 11 a 12 atomů uhlíku. Tyto sloučeniny teoreticky mohou představovat fragmenty mastných kyselin, což jsou základní stavební kameny života na Zemi.
Přítomnost objevených molekul naznačuje vyšší úroveň organické chemie na Marsu, což zvyšuje pravděpodobnost vzniku složitějších organických sloučenin potřebných pro život.
Mastné kyseliny na Zemi produkují živé organismy pro stavbu buněčných membrán, vznikat ale mohou i abiotickými chemickými procesy, například při reakcích vody s minerály v hydrotermálních pramenech. Zda nalezené molekuly pocházejí z biologických procesů nebo „neživých“ proto není jasné. Více by mohl napovědět podrobnější rozbor těchto vzorů na Zemi.
Rover Curiosity již dříve odhalil jednoduché organické molekuly, nové zjištění ale poskytuje první důkaz o přítomnosti větších organických sloučenin. Objevené molekuly mají delší uhlíkový řetězec než dříve zaznamenané thiofeny a jsou také „větší“ v kontextu délky uhlíkového řetězce a molekulové hmotnosti.
Objev organických molekul také potvrzuje jejich schopnost přežít drsné podmínky na Marsu, zejména pokud jde o radiaci a oxidaci. Vědci se domnívají, že na Marsu by se mohly nacházet ještě složitější organické molekuly nebo dokonce biosignatury, tedy chemické známky minulého života.
Další články v sekci
Předchůdkyně feministek: Magdalena Dobromila Rettigová zdaleka nebyla jen autorkou kuchařky
Kdo by neznal proslulou kuchařku Magdaleny Dobromily Rettigové? Říkalo se jí Retiška. Její autorka byla dáma emancipovaná a velmi aktivní: psala básně, povídky i divadelní hry, zapojila se do aktivit národních obrozenců a zabývala se také výchovou dívek.
Malá Magdalena přišla na svět do rodiny Artmannů 31. ledna 1785 ve Všeradicích na Berounsku. Otec Franz byl německé národnosti a pracoval na panství hraběte Kounice jako vrchnostenský purkrabí. Matka Josefa pocházela z české rodiny Kubínů a prý, na rozdíl od otce, razila přísnost možná až příliš nesmlouvavou. Nejspíš neměla na vybranou. Tatínek zemřel Magdaleně, když jí bylo sedm let. Smrt ale zažila už dříve u svých sourozenců.
Vdova Josefa s dcerou se přestěhovaly do Prahy a poté do Plzně k příbuzným. Po celé roky je provázela finanční tíseň i nejrůznější zdravotní obtíže. Do školy – a to německé, začala Magdalena chodit až ve svých deseti letech. Do té doby ji doma vyučovala matka a také rodinný přítel Eugenikus Frank – vychovatel v rodině hraběte Kounice. K domácí výchově, či výuce patřily také ruční práce. První jehlice k upletení punčoch prý dostala Magdalena už ke svým pátým narozeninám. Matka tento dárek provázela slovy: ´Co si napříště upleteš, budeš mít. Jsi dost velká, abys mohla plést sama pro sebe´.
Magdalena, zvyklá na obtížný život, chodila do školy ráda a oblíbila si především mravoučné a biblické knihy. Byla přemýšlivá a spíš introvert. Poté, co vychodila školu, čekalo ji další stěhování. Znovu do Prahy, kde pobývala také u své tety a vydělávala si na živobytí. Naučila se domácí práce, a protože strýc vlastnil velkou knihovnu, mohla také číst a vzdělávat se. A tehdy prý začala psát: verše i drobné prózy, a to v němčině. Češtinu kolem sebe slýchávala, ale protože žila v německojazyčném prostředí, naučila se ji až později.
Manželství
Když jí bylo devatenáct let, seznámila se s o jedenáct let starším právníkem Janem Aloisem Rettigem. Bydlel ve stejném domě, jen o patro výš a od mládí věnoval vedle právnických a úřednických prací a věnoval také českým vlasteneckým aktivitám, přestože stejně jako Magdalena pocházel ze smíšené česko-německé rodiny. Matce se známost příliš nelíbila, ale když Magdalena těžce onemocněla, raději se sňatkem souhlasila. Svatbu slavili na Magdaleniny třiadvacáté narozeniny 31. ledna 1808.
Zdraví novomanželky vyžadovalo jistou péči. K Rettigům tak docházel coby ošetřující lékař zanícený český vlastenec František Koráb. Často k nim i se svou manželkou chodíval na návštěvy a také díky jeho vlivu se Rettigovi k vlasteneckým aktivitám připojili. Magdalena se také díky němu naučila pořádně česky – do té doby totiž komolila češtinu s němčinou. František uspořádal sbírku na nákup českých knih a Magdalenu navrhl za knihovnici. A ona se svou vrozenou důkladností a poctivostí nelenila a všechny knihy přečetla, aby pak o nich mohla zasvěceně hovořit. Už po půl roce se jí čeština velmi zlepšila!
Po prvních literárních pokusech, jež označila ještě německým názvem Poetische Versuche, už píše především česky a pro české čtenáře. Jejich život se také proměnil ve sled stěhování, což souviselo s Rettigovou prací. Z Prahy se přesunuli do Tábora, pak do Přelouče. Zde se jim narodily dvě děti, nejprve v roce 1813 dcera Jindřiška Milina a o tři roky později pak syn Karel. Na další adrese v Ústí nad Orlicí spatřil roku 1821 světlo světa jejich třetí syn Josef Ondřej Liboslav Rettig. Ústí později vyměnili za Rychnov nad Kněžnou.
Česká vlastenka
Právě Východní Čechy prosluly svými vlasteneckými aktivitami. A vedle péče o rodinu a domácnost se do nich Magdalena i její manžel aktivně zapojili. Rozšiřovali si okruh přátel podobného zaměření. Magdalena už vydala dva svazky svých poetických pokusů, dále dva svazky deníků a také několik dramatických děl. Stala se z ní zároveň nadšená propagátorka češtiny a dalších činností vlasteneckého rázu. A právě literatura tehdy posilovala nejen rozvoj českého jazyka, ale také umožňovala vznik a etablování moderního českého národa.
V hradeckém nakladatelství vyšla roku 1821 její první česky psaná literární práce nazvaná Mařenčin košíček. Do podtitulu vepsala Magdalena věnování „pro dcerky české“. Publikování jí dodalo odvahu. Sympatizanti a přátelé na ni naléhali, ať píše dál. Český jazyk a vzdělávání dívek se staly součástí jejího života. Zaměřila se na drobnou prózu, překládala veselohry pro divadlo. Povídky Chudobičky z roku 1826 napsala jak v češtině, tak v němčině. Šlo vlastně o učebnici jazyků.
Příležitostně také skládala básně, i tady nejprve v němčině. Rettigová nakonec ve vlasteneckých kruzích svou tvorbou docela proslula, přestože čelila jisté nedůvěře. Nevěřili jí autorství, protože byla přece jen žena. A tak ve společnosti absolvovala dokonce jakýsi test, zda opravdu umí veršovat. Obstála, a tím posílila nejen svou pozici, ale také ukázala, že i ženy mohou zastávat jinou roli než manželky, matky a hospodyně.
Kuchařka a vychovatelka
Ve stejném roce jako Chudobičky vychází její slavná kuchařka, a to pod názvem Domácí kuchařka aneb pojednání o masitých a postních pokrmech pro dcerky. Obsahovala nejen recepty, ale nalézáme zde také doporučení na využití především lokálních surovin, na vzhled jídla, chuť i úpravu stolu. K oblibě této kuchařky zásadně přispěla i její srozumitelnost a to, že využívala běžně dostupných surovin tak, aby vznikla strava jednoduchá, zdravá a pestrá. Hospodyňky se tak učily i to, jak šetřit, neplýtvat a využívat každý zbytek.
Rettigová tím zúročila své dlouholeté zkušenosti a vztah k domácnosti a hospodyňským pracem, který ji provázel už od doby, kdy se ještě na panství hraběnky Bredovské v Kamenné u Příbrami dostala do místní kuchyně. Pozorovala tamního kuchaře, jak vaří, zapamatovala si postupy a některé recepty si také zapsala. Brzy se prý stala žačkou mistra kuchaře, kterého předčila. A právě svou kuchařkou se zapsala do historie i současnosti.
O čtyři roky později se rodina Rettigů opět stěhuje, tentokráte už naposledy. Jejich bydlištěm se stává východočeská Litomyšl. V tomto městě se vlasteneckým aktivitám dařilo – fungovala tu česká tiskárna i nakladatelství. Rettigová pokračovala ve své literární práci, ale vedle všech těchto aktivit se rozhodla pořádat soukromé kurzy vaření pro měšťanské dívky. Nakonec jimi prošlo kolem dvou stovek děvčat. Žačky se naučily vedle vaření také prostírat, konzervovat potraviny a přičichly k základům kuchyňské hygieny. Ovšem tím práce domácí hospodyňky zdaleka nekončila. V kurzech se vyučovalo také pletení, háčkování, vyšívání a po výuce pak následovala četba z českých knih. Magdalena vychovávala další vlastenecky zaměřenou generaci. A především zcela obrátila vnímání role dívek a žen nejen v domácnosti, ale i ve společnosti.
Dobrotivá matinka
Děvčata se tehdy na rozdíl od chlapců sotva naučila číst a psát. Nepočítalo se, že by ve svém vzdělání jakkoliv pokračovala a nikdo se o to ani nestaral. Tuto pomyslnou mezeru tak vyplnila právě Magdalena Dobromila Rettigová. Vyučovala názorně a prakticky, rozšiřovala jejich vzdělání a seznamovala je s literaturou. Dokázala být i rádkyní a oporou, i proto ji dívky oslovovaly matinko. Věnovala se ale i chlapcům. Řady studentů se ujala a pomohla jim shánět peníze na vzdělání. Nastavila tak možnosti, které následně vedly k zakládání rodinných škol, a také ženských výrobních spolků.
Svět, ve kterém Rettigová žila, měl svá pravidla a právě ona je častokráte svým jednáním i aktivním přístupem překračovala. Citlivost k společenským vztahům a vnímání rozdílů v postavení ženy, stejně jako důraz na vzdělání – včetně mravního, jí přinesly nejen obdiv a sympatie, ale také trpké chvíle. Každý, kdo se vydá pomyslnou cestou proti proudu, se stává jistým terčem. A když 5. srpna 1845 zemřela, trvalo ještě dlouhých třicet let, než ji na litomyšlském hřbitově u jejího hrobu postavili díky paním a dívkám pěkný pomník.
Další články v sekci
Umělá inteligence předpovídá počasí lépe a mnohem levněji než superpočítače
Nová umělá inteligence Aardvark Weather vytvoří kvalitní předpověď počasí za pár minut i na běžném počítači.
Předpověď počasí vždy bývala velmi náročnou vědeckou disciplínou s velkým rizikem nepřesnosti. Nově by tuto oblast ale mohly opanovat umělé inteligence, které již dosahují pozoruhodných výsledků. Tento trend potvrzuje i umělá inteligence Aardvark Weather, kterou v těchto dnech představil vědecký časopis Nature.
Nová inteligence Anny Allenové z Univerzity v Cambridgi a jejích kolegů předpovídá počasí podstatně rychleji než tradiční systémy pro předpověď počasí. Využívá přitom jen zlomek tradiční výpočetní kapacity, jaká je pro podobné úlohy obvykle nutná.
Inteligence do každého počasí
Soudobé standardní předpovědi počasí obvykle vznikají díky vkládání značného množství dat do velmi složitých modelů počasí, které je nutné zpracovat na superpočítači. Zpravidla jde o časově a energeticky náročný proces. Aardvark Weather tento proces úspěšně obchází. Inteligence využívá přímo data stažená ze satelitů a meteorologických stanic či balonů, takže při svých předpovědích nemusí spoléhat na komplikované atmosférické modely.
Tento nový přístup v předpovědích počasí, založený na umělých inteligencích, nabízí zlepšení, pokud jde o finanční náklady, rychlost a přesnost předpovědí počasí. Inteligence přitom nepotřebuje superpočítač. Předpověď počasí dokáže bez problémů vytvořit za pár minut i na běžném stolním počítači.
Jistou slabinou zatím je, že Aardvark má poněkud nižší rozlišení než vyloženě regionální předpovědi počasí. Tvůrci inteligence nicméně dodávají, že Aardvark je inteligence schopná učení, takže je možné ji „nakrmit“ daty určitého regionu s vyšším rozlišením a přizpůsobit ji tak místním podmínkám.
Další články v sekci
Tělesná mapa emocí: Emoce vnímáme stejně už tisíce let
Strach v břiše a smutek na hrudi? Nedávná studie potvrzuje, že různé pocity souvisejí s vjemy v konkrétních částech těla. A zároveň dokazuje, že je „tělesná mapa emocí“ univerzální a převážně neměnná už přinejmenším tři tisíce let.
Většina z nás si pocity jako vztek, strach, smutek či radost spojuje s velmi podobnými částmi těla. Uvedené souvislosti přitom potvrzují i moderní experimenty. Jak ovšem emoce prožívali lidé před tisíci let? Fascinující výsledky přinesl nedávný rozbor textů z dob Novoasyrské říše, která existovala mezi 10. a 7. stoletím př. n. l. v oblasti Mezopotámie.
Atlas těla a duše
Vědecký tým využil pokročilé metody z oblasti zpracování přirozeného jazyka k analýze tisíců zdrojů v akkadštině, jež se používala právě ve starověké Mezopotámii. Texty z období rozmachu Novoasyrské říše obsahují četné odkazy na emoce i jejich fyzické prožívání, což badatelům umožnilo „mapovat“ tehdejší pocity a jejich projevy v jednotlivých částech těla.
Postup spočíval v identifikaci výrazů vztahujících se k emocím, jako je radost, hněv či strach, a slov odkazujících na části těla – například srdce, břicho, játra. Následně vědci analyzovali jejich vzájemné vztahy v textech. Použili přitom statistické nástroje k odhalení pravidelností, a vytvořili tak „tělesné mapy emocí“, které ukazují, do jaké oblasti fyzické schránky se pocity promítaly lidem žijícím téměř před třemi milénii.
Štěstí v játrech
Analýza odhalila konzistentní vzorce pro osmnáct různých emocí. „Zaznamenali jsme určité části těla, které si lidé spojují s podobnými pocity i v moderní době,“ popisuje hlavní autor studie Juha Lahnakoski z výzkumného centra v německém Jülichu. „Například srdce zmiňovali Novoasyřané v souvislosti s radostí, láskou či hrdostí – stejně jako my dnes říkáme, že se nám rozbušilo, když pociťujeme radost či pýchu.“ Naopak smutek nebo trápení dávali starověcí lidé do spojitosti s žaludkem.
Nicméně třeba hněv podle nich vycházel z nohou a některé pozitivní emoce jako štěstí spojovali s játry. „Uvedená asociace se v našem současném jazyce do značné míry ztratila, pro historiky však nemusí být až tak překvapivá,“ uvádí Lahnakoski a dodává: „Některé starověké kultury totiž považovaly játra za sídlo duše, možná kvůli jejich vzhledu a nápadné velikosti.“
Další články v sekci
Žraločí zrak: Dokonalý nástroj podmořských lovců
Žraloci vidí až desetkrát lépe než lidé, vnímají kontrasty i ve tmě a jejich oči se přizpůsobují světelným podmínkám podobně jako kočičí – díky tomu jsou dokonalými predátory oceánů.
Žraločí zrak je překvapivě výkonný – v čisté vodě vidí přibližně 10× lépe než lidé. Jejich oči mají podobnou stavbu jako lidské, včetně rohovky, čočky, sítnice, duhovky (která je sytě modrá) a zornice. Stejně jako u lidí obsahuje jejich sítnice tyčinky a čípky – tyčinky jim umožňují vidění v slabém světle, zatímco čípky umožňují vnímání barev. Žraloci ale pravděpodobně nemají plnobarevné vidění.
Svět v odstínech šedé
Dřívější výzkum pomocí techniky zvané mikrospektrofotometrie odhalil, že většina žraloků disponuje pouze jedním typem čípků. Žraloci tedy pravděpodobně rozlišují jen odstíny šedé. Protože ale vidí zřetelně kontrasty i při malém množství světla, rozeznávají objekty podle tvaru a v temném podmořském světě si s touto schopností vystačí.
Žraločí oči jsou také vybavené speciální odrazivou vrstvou tapetum lucidum, která dává tyčinkám druhou šanci zachytit světlo. To výrazně zlepšuje vidění ve tmě a v zakalené vodě. Podobnou strukturu mají například kočičí oči, což vysvětluje „svícení“ jejich očí ve tmě.
Většina žraloků má víčka, a navíc i speciální mžurku – tenkou, ale pevnou blánu chránící oko před poškozením, zejména při lovu. Žraloci bílí tuto blánu nemají, což je patrně důvod proč při útoku obracejí oči vzad.
Slepá místa
Žraloci mají oči umístěné na stranách hlavy, což jim poskytuje široké periferní vidění. Zároveň to ale vytváří dvě slepá místa – jedno před rypcem a druhé za hlavou. Aby se s tímto omezením vyrovnali, pohybují hlavou ze strany na stranu. Právě kvůli těmto slepým místům někdy žraloci náhodně narážejí do předmětů, jako jsou surfařská prkna či kajaky.
Výjimkou jsou v tomto směru kladivouni. Jejich široce rozmístěné oči jim poskytují binokulární vidění – dřívější výzkum ukázal, že zorná pole kladivounů se překrývají až o 34 stupňů. Díky pohybu hlavou ze strany na stranu dokážou sledovat okolí téměř v rozsahu 360 stupňů.
Na rozdíl od mnoha jiných mořských tvorů se žraločí zornice dokážou přizpůsobovat světlu – ve tmě se rozšiřují, aby zachytily co nejvíce světla, zatímco při pohledu směrem k osvětlené hladině se zúží, podobně jako u koček. Žraločí zrak je tedy nejen mimořádně výkonný, ale také skvěle přizpůsobený různým podmínkám pod vodou.
