Čtveřice astronautů poprvé zamířila na polární oběžnou dráhu
SpaceX vyslala do vesmíru historickou misi Fram2, jejíž čtyřčlenná posádka poprvé v historii obletí Zemi přes oba póly.
Z Kennedyho vesmírného střediska na Floridě dnes nad ránem zamířila do vesmíru raketa Falcon 9, která vynesla na oběžnou dráhu Země kosmickou loď Crew Dragon „Resilience“. Celkově šlo již o čtvrtý start této kosmické lodi – svou premiéru si odbyla v roce 2020, když na ISS dopravila čtveřici astronautů v rámci Expedice 64, o rok později absolvovala třídenní civilní misi Inspiration4 a loni v září hostila čtyřčlennou posádku mise Polaris Dawn.
Současné osazenstvo kosmické lodi „Resilience“ tvoří velitel mise Chun Wang, který je podnikatelem s kryptoměnami, norská kameramanka a dokumentaristka Jannicke Mikkelsenová (velitelka lodi), německá výzkumnice se specializací na polární oblasti Rabea Roggeová (specialistka mise) a australský výzkumník, který má za sebou expedice k jižnímu i severnímu pólu Eric Phillips (lékař a specialista mise).
Liftoff of Fram2 and the @framonauts! pic.twitter.com/XBL5juCnHQ
— SpaceX (@SpaceX) April 1, 2025
Na oběžné dráze, která poprvé v historii povede nad oběma pozemskými póly, má posádka strávit tři až pět dnů, během kterých na ni čekají více než dvě desítky vědeckých úkolů a experimentů. Členové posádky budou například experimentovat s pěstováním hlívy ústřičné v prostředí mikrogravitace, zkoumat vliv mikrogravitace na svalový a kosterní systém člověka, analyzovat vliv kosmického záření na lidské zdraví nebo pořizovat vůbec první rentgenové snímky lidského těla ve vesmíru.
Mise Fram2, pojmenovaná po stejnojmenné norské lodi, která koncem 19. století zkoumala Arktidu a Antarktidu, představuje historický milník ve vesmírných letech. Do historie se zapíše přirozeně jako první pilotovaná mise nad oběma zemskými póly, z hlediska rozvoje kosmonautiky ale mohou být mnohem důležitější očekávané vědecké experimenty. Jejich cílem je položit základy pro budoucí dlouhodobé cesty lidí vesmírem, ať už na Měsíc nebo třeba na Mars.
Další články v sekci
Mikroplasty brzdí fotosyntézu, varují vědci. Důsledky mohou být vážné
Mikroplasty nepředstavují hrozbu jen pro lidské zdraví – podle nové studie mohou narušovat fotosyntézu a ohrozit tak potravinovou bezpečnost po celém světě.
Dnešní svět je plný mikroplastů. Současně vychází najevo, že to může znamenat konkrétní riziko, i když jsme stále ještě na počátku chápání příslušných mechanismů a souvislostí. Obvykle je řeč o lidském zdraví, ale ukazuje se, že mikroplasty nás mohou ohrozit i jiným způsobem. Podle nedávného výzkumu mohou mikroplasty zhoršit potravinovou bezpečnost.
Fei Dang z Čínské akademie věd a jeho spolupracovníci zjistili, že mikroplasty zřejmě narušují fotosyntézu. Podle čínských vědců mohpu mikroplasty snižovat rychlost fotosyntézy o 7 až 12 procent. Na první pohled možná nijak velké číslo ve skutečnosti může znamenat ztráty úrody v měřítku stovek milionů tun ročně.
Brzda fotosyntézy
Badatelé s využitím algoritmů strojového učení analyzovali data 157 dřívějších studií o vztahu mezi plasty a fotosyntézou a odvodili možný vliv mikroplastů na růst rostlin. Zahrnuli přitom nejen suchozemské rostliny, ale i sladkovodní a mořské řasy, které představují zdroj potravy pro ryby.
Když vědci spočítali důsledky snížení rychlosti fotosyntézy, dospěli k závratným číslům. V důsledku působení mikroplastů na rostliny a řasy bychom mohli ročně přijít o zhruba 110 až 361 milionů tun úrody plodin a přibližně o jeden až 24 milionů tun plodů moře. Neradostné předpovědi vlivu mikroplastů na fotosyntézu zveřejnil vědecký časopis PNAS.
Podle vědců to znamená, že v nadcházejících desetiletích bude mnoho lidí hladovět a že se nedostanou k důležitým složkám stravy, což ohrozí jejich zdraví, pokud nedojde ke zlepšení situace s mikroplasty. Výsledky výzkumu bude ještě nutné potvrdit. Už teď ale představují varování, že mikroplasty mohou negativně ovlivnit fungování celé společnosti.
Další články v sekci
Pořádná šlápnutí vedle: Fatální chyby mocností Osy za 2. světové války
Politici, vojevůdci i prostí vojáci udělali během druhé světové války nespočet rozhodnutí. Některá dobrá, jiná horší a část by se pro další vývoj událostí dala označit doslova jako katastrofická. Z přehršle průšvihů jsme vybrali ty nejdůležitější, které nakonec vedly ke konečné porážce Osy.
Když dostal otázku ohledně největší chyby druhé světové americký historik profesor Robert Citino, přišel s poněkud překvapivou odpovědí: dle jeho názoru jí bylo samotné rozpoutání konfliktu přepadením Polska. Argumentoval přitom tím, že na konci 30. let se Adolfu Hitlerovi pomocí diplomacie, zastrašování a blufování podařilo docílit obdivuhodných vítězství: remilitarizoval Porýní, v březnu 1938 připojil ke třetí říši své rodné Rakousko, na podzim téhož roku Sudety a v březnu 1939 pak i okleštěné území Čech a Moravy. V této strategii přitom mohl pokračovat a je dost dobře možné, že by slavil i další úspěchy a vytvořil by skutečnou světovou mocnost, aniž by se rozhořela krvavá válka. Nacistický diktátor měl ale od počátku jiné úmysly, do značné míry motivované jeho zvrácenými ideologickými tezemi, stejně jako touhou po pomstě za potupu Německa ve Versailles.
Zaváhání u Dunkerku
Dvacátého května 1940 dosáhly německé jednotky průlivu La Manche, čímž odřízly početné spojenecké síly včetně Britského expedičního sboru od zbytku francouzské armády. Poté se vojáci Wehrmachtu vydali podél pobřeží na sever a obsazovali jeden přístav za druhým. Londýn se chtěl pokusit o evakuaci svých mužů, a proto stáhl všechny útvary do nejbližšího vhodného kotviště – Dunkerku. Situace však byla kritická, neboť na organizaci tak rozsáhlé logistické operace zbývalo příliš málo času. Pak ale přišel zvrat: Němci 24. května zastavili postup svých tankových kolon a čekali na pomalejší pěchotu.
Tento pokyn, který je často připisován Hitlerovi, vzešel primárně od generálplukovníka Gerda von Rundstedta, velitele Skupiny armád A, a nacistický diktátor jej vzápětí schválil. O důvodech se historici dodnes přou.
Obecně se má za to, že terén v okolí Dunkerku Němci nepovažovali za vhodný pro postup tankových sil (sám Hitler měl s podobnou krajinou osobní zkušenost z Velké války) a do hry zasáhl i Hermann Göring, který sebevědomě žádal, aby obklíčeného nepřítele mohla zlikvidovat jeho Luftwaffe. Jiné teorie zase hovoří o tom, že Rundstedt s Hitlerem chtěli ušetři maximum obrněných formací pro útok na zbytek Francie (Fall Rot) a spekuluje se také o diktátorově snaze nepotupit příliš Londýn, aby si zachoval možnost vyjednávat s Brity o míru před zahájením útoku na Sovětský svaz.
Ať už byl důvod jakýkoliv, třídenní pauza umožnila přípravu a zahájení evakuace 338 226 britských, francouzských, belgických a polských vojáků. Přesvědčení, že šlo o jednu z největších chyb západního tažení a zároveň zlomový okamžik války, později vyjádřila celá řada nejvyšších německých generálů včetně Hanse Guderiana nebo Ericha von Mansteina.
Malý důraz na ponorky
V lednu 1939 schválil Adolf Hitler takzvaný Plán Z, který představoval koncepci rozvoje Kriegsmarine do roku 1948. Požadoval mimo jiné stavbu nezanedbatelného množství velkých hladinových lodí včetně bitevních a letadlových. I když byl tento dokument o rok později zrušen, jednoznačně prokazoval převažující způsob uvažování tehdejšího velení Kriegsmarine, které (společně s Hitlerem) upřednostňovalo hladinová plavidla před ponorkami.
Tento přístup pak způsobil, že německé námořnictvo vstupovalo do druhé světové války s pouhými 12 podmořskými čluny schopnými oceánské služby a necelou padesátkou menších jednotek, které se hodily pro operace v pobřežních vodách či výcvik. Přechod k vedení plnohodnotné ponorkové války, tak jak ji zamýšlel admirál Karl Dönitz, pak Německu zabral několik let, a když v polovině roku 1943 konečně disponovalo dostatečným počtem U-bootů, bylo již pozdě, protože Spojenci mezitím vyvinuli účinnou taktiku ochrany konvojů a vybudovali silné protiponorkové loďstvo.
Začátek střetu titánů
Invaze do Sovětského svazu rozhodně představovala jednu z největších Hitlerových chyb. Kritické bylo zejména podcenění soupeře a přecenění vlastních sil. Už jen rozloha území, které Němci hodlali obsadit (mělo být dosaženo zhruba linie od Archangelska po Astrachaň) napovídala, že Wehrmacht k tomu nebude mít ani s přispěním finských, rumunských či maďarských vojáků dostatek sil. Hitler také naivně spoléhal na to, že po úvodním drtivém úderu se celé Stalinovo impérium sesype jako domeček z karet.
Následovala pak série dalších odvislých chyb, jako například snaha za každou cenu dobýt Leningrad nebo odklonění sil z hlavního úderu na Moskvu. Zároveň je třeba říci, že vážných přešlapů se na druhé straně dopustil také Stalin. O chystaném německém úderu byl z různých zdrojů mnohokrát varován, nicméně s velkou pravděpodobností se tyto informace rozhodl ignorovat. Další selhání si neodpustil ani v následujících týdnech a měsících – připomeňme alespoň jeho nevoli ke stahování armád ohrožených německými obkličovacími operacemi. Jen v případě bitvy o Kyjev tak přišel o více než půl milionu mužů.
Linka Berlín–Tokio
Německo podepsalo s Japonskem spojenecké smlouvy, které mu však na evropském válčišti nepřinesly v podstatě žádný prospěch – snad jen ten, že země vycházejícího slunce vázala část britských sil. Císařská armáda se totiž po porážce u Chalchyn-golu v roce 1939 k dalšímu útoku na Sovětský svaz již neodhodlala. Tokio naopak podepsalo s Moskvou 13. dubna 1941 pakt o neútočení a zaměřilo svou pozornost proti dosud formálně neutrálním Spojeným státům americkým. Po útoku na Pearl Harbor Hitler navzdory varování svých spolupracovníků neváhal a vyhlásil Washingtonu válku, aniž by vzal v potaz obrovskou sílu amerického průmyslu a schopnost tamních ozbrojených sil bojovat na dvou frontách. Doufal mimo jiné v prohloubení vztahů s Japonci a v jejich úder proti SSSR, k tomu však nikdy nedošlo.
Stalingradská tragédie
V případě jedné z rozhodujících bitev druhé světové války se vedou spory už o to, zda vůbec mělo dobytí města nesoucího jméno sovětského diktátora pro Němce strategický význam, nebo šlo především o symbolickou rovinu. Stejně tak by se jistě dalo diskutovat o tom, jestli byl generál tankových vojsk Friedrich Paulus správnou volbou při hledání nového velitele 6. armády. Přesuňme se však do okamžiku, kdy Rudá armáda po úspěšně provedené operaci Uran německé síly ve Stalingradu obklíčila. Teprve poté došlo na několik fatálních chyb, které nakonec vedly k drtivé porážce, jež do značné míry zlomila Wehrmachtu páteř.
V první řadě Hitler odmítal jakékoliv stažení z dobytých pozic. Dvanáctého prosince v rozhovoru s generálem Kurtem Zeitzlerem prohlásil: „Za žádných okolností se teď nesmíme Stalingradu vzdát. Už bychom jej nikdy znovu nezískali. Představa, že bychom se o to mohli pokusit znovu, když všechna výzbroj zůstane na místě, je směšná. (...) Podruhé se tam nevrátíme, proto nesmíme ani odejít. Navíc již bylo prolito mnoho německé krve...“
V tomto postoji jej navíc utvrzoval sebevědomý Göring, který slíbil, že Luftwaffe bude 6. armádu zásobovat nezbytnými potravinami, municí i palivem. K tomu však ani zdaleka nedisponoval dostatkem transportních strojů, takže letecký most nikdy nedosáhl potřebné kapacity. Paulusova 6. armáda zůstala odsouzena k záhubě a snad ještě horší než lidské či materiální ztráty byl šok z nevídané porážky, přes který se německá společnost ani Wehrmacht už nikdy zcela nepřenesly.
Další články v sekci
Agent Philby: Šéf britské špionáže vynášel informace do Sovětského svazu
Dokonalý profesionál, jenž nezná strach a je neskutečným magnetem na ženské? Realita MI-6 a MI-5 byla trochu jiná. Prakticky celé vedení britských tajných služeb podléhalo diktátu Moskvy!
Za největší úspěch kontrašpionáže 2. světové války bylo považováno prolomení kódu Enigma, respektive odhalení detailního mechanismu fungování stejnojmenného šifrovacího přístroje. Cokoliv, co Wehrmacht tímto zařízením šifroval, bylo pro Spojence čitelné stejně jako obyčejný kabelogram. Jenže britská tajná služba byla skrz na skrz prolezlá ruskými tajnými agenty. A na co přišli britští šifrátoři v Bletchley Park, to měl do dvou dnů Stalin na stole... Samozřejmě aniž by na to Západ jen pomyslel!
Muž jménem Philby
Příběh Cambridžské pětky, nejslavnějšího špionážního kroužku v samém srdci britské tajné služby, se začíná psát v roce 1933. Její hlavní aktér Harold A. R. Philby se narodil 1. ledna 1912 v pandžábské Ambale, provincii britské Indie. Dobrodružství přenechává svým rodičům, zcestovalým orientalistům, sám adrenalinové situace nevyhledává. Nepříliš hezký obrýlený chlapec s nízkým sebevědomím, zato však s vynikajícími studijními výsledky, v ničem nepřipomíná agenta 007. Rodiče, kteří mu na počest oblíbeného spisovatele Rudyarda Kiplinga přezdívají „Kim“, naplánují chlapci celý život. Reprezentativní škola ve Westminsteru, po které následuje studijní stipendium v Trinity College na prestižní univerzitě v Cambridge. A Philby neodporuje.
První zlomový moment nastane pro Philbyho, který dosud příliš nevnímal svět okolo, v jednadvaceti letech. Tehdy jej jeho učitel ekonomiky a průkopník výuky marxistické ekonomie na Cambridge Maurice Dobbs varuje, že se nad Evropou stahují mračna. „Hitler a nacistická zvěrstva se nezastaví na německých hranicích, a jestli se něco nestane, pohltí celý starý kontinent.“
Píše se rok 1933 a Philby se jede do Paříže na vlastní oči přesvědčit, jak žijí uprchlíci z nacistického Německa. Živoří zbídačelí a se strachem v očích. A vyspělá západní Evropa jako by nechtěla slyšet jejich varování. Philby po promoci na Cambridge usiluje o místo ve státní správě, ale nyní se rozhodne, že bude novinářem. Chce popisovat příběhy těch lidí, otevřít světu oči. Vydá se do Vídně, kde má tou dobou jeho britský pas cenu zlata, a začne na vlastní pěst pracovat „pro dobrou věc“.
Láska a Sovětský svaz
Litzi Friedmannová, původním jménem Alice Kohlmannová, musela kvůli svým židovským kořenům před nacistickou zvůlí uprchnout a nyní, jako zapálená členka komunistické strany, ze všech sil pomáhá ve Vídni uprchlíkům. Je jen otázkou času, než se tihle dva poznají. Dosud chladný Philby zahoří láskou. Společně převážejí poštu, šatstvo, peněžní dary i potraviny a bojují za lepší budoucnost. „Dokud budou v Británii existovat konzervativní politici, jako je Neville Chamberlain, nikdy se Evropa Hitlerovi nepostaví,“ říká mu Litzi často. „A jediný, kdo není tak zkostnatělý a opatrnický, kdo je ještě dost tvrdý, je Sovětský svaz.“ Philby to chápe.
Roku 1934 je už zase zpátky v Londýně a kamarádi jeho novomanželky Friedmannové mu zprostředkují několik setkání s podivnými pány s exotickým východním přízvukem. Pro lepší a svobodný svět, za vlast, za Stalina… Z novináře Philbyho se rázem stal spící agent Sovětského svazu.
Atentátník, nebo dvojitý agent?
Rusové zpočátku Philbyho prací nezatěžují. Navíc se sovětská rezidentura v důsledku Stalinových čistek obměňuje tak často, že za jeden rok mají pro-ruští špioni v Londýně sedm nových šéfů. Philbyho úkolem je hlavně hledání nových talentů: studentů a absolventů z Cambridge, kteří mají díky svému vynikajícímu vzdělání potenciál to někam dotáhnout, a současně pozitivně smýšlejí o komunismu a Stalinovi. Z nich se budou později rekrutovat další agenti. Mezi ty nejvýznamnější se počítají Guy Burgess, Donald Maclean, Anthony Blunt a John Carincross. Je to vlastně první velké vítězství sovětské špionáže: rekrutuje mladé muže bez minulosti, kteří ještě nespadají do prověrek státní služby. Pomyslnou infekci proruské špionáže si do MI5, MI6, ministerstva války či ministerstva zahraničí už přinesou. Jediný další úkol pro Philbyho, redaktora a korespondenta The Times, je „tvářit se dostatečně pravicově a pro-fašisticky“.
Jeho štvavé postoje mu vynesou místo zahraničního dopisovatele u štábu generála Franka ve Španělsku zmítaném krvavou občanskou válkou. Diktátor jej dokonce osobně vyznamená, což mu otevře dveře mezi evropskou nacistickou smetánku a obdivovatele Hitlera či Mussoliniho. „Španělsko, to bylo vlastně takové velké hřiště, na kterém si západní mocnosti zkoušely svoje nové hračky,“ vzpomínal Philby. „Dosud nevídané tanky Pz. I a II, letadlo Messerschmitt Bf109, protiletadlový kanon ráže 88 mm, to všechno jsem mohl sledovat z první řady.“ O nových „hračkách“ pak referuje formou falešných milostných dopisů do Itálie ruské rezidentuře. Sověti chtějí využít Philbyho i k přímému atentátu na generála Franka, ale k tomu nedojde.
Mladého novináře totiž osloví britská tajná služba: „Máte přece přímý kontakt s generálem, vidíte, jakou techniku používá Německo…“ I pro Sověty má dvojitý agent mnohem větší cenu. Na spolupráci s britskou tajnou službou tedy Philby kývne. A informuje skvěle. Nejprve jako instruktor výcviku v SOE (Provádění speciálních operací), později jako vedoucí pobočky MI6 pro Španělsko a Portugalsko v kontrašpionáži proti německé výzvědné službě pro oblast Středozemí.
Za války ještě jednají Spojenci s Rusy společně, ale od roku 1943 je stále jasnější, že o poválečném uspořádání světa budou rozhodovat kroky, které velmoci učiní ještě před koncem Třetí říše. Philby se skutečně snaží, aby byl Stalin maximálně informován. Referuje spojkám až třikrát týdně, a přitom rozšiřuje sítě špionů, aniž by si někdo všiml něčeho podezřelého.
Ruský agent zakládá CIA
Philby je za zásluhy pověřen vedením oddělení MI6, které se soustřeďuje na kontrašpionáž ze Sovětského svazu. V okamžicích budování železné opony vede obranu proti ruským špionům ruský agent! Do budoucna má navíc ty nejlepší vyhlídky, že se stane hlavou britských tajných služeb!
V roce 1947 z Istanbulu infiltruje skupiny arménských a gruzínských emigrantů, kteří by chtěli svrhnout komunismus v SSSR. Tito lidé si myslí, že je do svých plánů angažovala britská tajná služba, namísto toho se o nich okamžitě dozvídá ruská KGB. Podobně dopadnou i emigranti, kteří by rádi partyzánskou akcí svrhli albánského diktátora Envera Hodžu. Akce organizovaná západními tajnými službami dopadne katastrofou: všichni vysazení partyzáni jsou pochytáni albánskou rozvědkou Sigurimi. Jak je takové selhání možné? Philby pohotově dodává informace o všech akcích na vysazení agentů na území SSSR. Na smrt kvůli němu zamířily možná stovky lidí.
V roce 1949 už bylo těch neúspěchů příliš, a tak vedení raději Philbyho „uklidí“ na méně exponovanou pozici. Zajistí mu místo prvního sekretáře britské ambasády v USA. V praxi to znamená, že se stává vedoucím americko-anglických komunikačních kanálů. Navíc jej premiér osobně poprosí, aby na žádost Američanů pomáhal svými zkušenostmi s vytvořením základní struktury CIA. Prakticky tři následující roky tak může koukat do karet největšímu konkurentovi KGB na poli světové špionáže!
Situaci ale začínají komplikovat první vyzrazení členové cambridgeské pětky. Philby je na čas odstaven od vedení a je dokonce vyšetřován. Dál se musí živit jako žurnalista, píše pro Observer a Economist či jako korespondent z Bejrútu. A tady jej znovu zaměstná MI6. Kolotoč přetvářky se opakuje až do roku 1962, kdy jej odhalí agenti CIA. Jako černý pasažér prchá 23. ledna 1963 na palubě nákladní lodi Dolmatova do Oděsy a odtud do Moskvy. Partii na dvě strany hrál bez odhalení třicet let!
V Sovětském svazu jej vítají s nadšením. Sepisuje paměti a užívá si luxusu, ale také propadá alkoholismu, trpí depresemi a sebedestruktivními sklony. Když 11. května 1988 umírá, získává posmrtně řád Hrdiny Sovětského svazu a jeho podobizna se dostane i na poštovní známky.
Otázkou zůstává, proč jej CIA nechala déle než rok v Bejrútu na svobodě. Spekuluje se o tom, že Britové sami měli zájem na tom, aby Philby zmizel do Moskvy: ušetřili si tím velmi ostudný soudní proces. Škody, které za třicet let Kim Philby napáchal, se ještě dodnes nedají přesně vyčíslit.
Další články v sekci
Tisíce let staré okovy odkrývají krutou realitu těžby zlata v Egyptě
Objev 2 200 let starých okovů v egyptském zlatém dole Al-Ghuzza dokazuje, že těžba zlata za Ptolemaiovců nebyla jen zdrojem bohatství, ale i lidského utrpení.
V egyptské části Východní pouště se nachází lokalita Al-Ghuzza (též Ghozza nebo např. Wadi al-Ghuzza). Za vlády Ptolemaiovců se zde nacházel starověký důl, v němž se těžilo zlato, které pomáhalo financovat vojenská tažení egyptského vládce Ptolemaia I. Sótéra. Ten v Egyptě panoval v letech 305 až 282 před naším letopočtem.
Nedávno zde archeologové objevili dva páry železných okovů, které naznačují, že za zlato pro Ptolemaiovce platili lidé velmi vysokou cenu. „Objev okovů doplňuje starověké texty,“ vysvětluje Berangere Redonová pro plaformu Live Science. „Jde o texty, které popisují životní podmínky horníků v egyptských dolech, a také se zmiňují o přítomnosti válečných zajatců a zločinců."
Zlato z egyptské pouště
Důl Al-Ghuzza byl rozsáhlým komplexem zahrnujícím vesnici s obytnými domy, ulicemi a dokonce i lázněmi. V oblasti bylo nalezeno velké množství keramických střepů (ostrakonů), které sloužily jako improvizovaný „papír“. Některé z nich dokládají, že část horníků dostávala mzdu a zpracovávala přírodní rudu pomocí ručních mlýnských kamenů.
Původně se archeologové domnívali, že všichni horníci byli svobodní, protože v Al-Ghuzze chyběly střežené ubikace, na rozdíl od jiných dolů, kde vchody do kolektivních ubytoven hlídaly strážnice. Nález okovů však naznačuje, že v dole pracovali i nuceně nasazení dělníci. Zlatý důl byl v provozu zhruba v letech 250 až 200 před naším letopočtem a objevené okovy jsou tak jedněmi z nejstarších v celém okolí Středozemního moře.
Jedna sada nalezených okovů se skládala ze sedmi kotníkových kruhů a dvou spojovacích článků, druhá obsahovala čtyři články a fragmenty dvou kotníkových kruhů. Okovy byly objeveny v budově sloužící ke skladování spolu s velkým množstvím odpadu ze zpracování rudy a dalšími železnými předměty. Svým designem blízce připomínají okovy ze stříbrného dolu v řeckém Laurionu, což podle archeologů naznačuje, že Řekové přenesli své znalosti důlního inženýrství do Egypta během Ptolemaiovské éry.
Další články v sekci
Houby na pokraji vymření: Červený seznam IUCN odhaluje alarmující čísla
Mezi ohrožené druhy přibývají houby. Podle aktualizovaného Červeného seznamu IUCN je 411 druhů hub ohrožených vymřením.
Ohrožení vymřením se netýká jen živočichů a rostlin. Podle aktualizovaného Červeného seznamu IUCN přesáhl počet ohrožených druhů hub tisícovku. Je to potvrzení neblahého vlivu odlesňování, šíření zemědělských ploch a urbanizace přírody, kvůli kterým jsou houby na mnoha místech světa na ústupu.
Červený seznam IUCN v tuto chvíli obsahuje celkem 169 420 druhů, z nichž je 47 187 ohroženo vyhynutím. Nově k nim přibylo 482 druhů hub, čímž počet druhů hub na Červeném seznamu dosáhl 1 300. Z nich je podle údajů Červeného seznamu nejméně 411 ohrožených vymřením.
Vymírající houby
„Houby jsou přehlíženými hrdiny života na Zemi. Stojí na nich mnohé ekosystémy, ale dlouho přicházely o zaslouženou pozornost,“ vysvětluje generální ředitelka IUCN Grethel Aquilarová. „Díky úsilí expertů i občanských vědců jsme pokročili s Červeným seznamem. Teď je na něm přes 1 000 druhů hub z celkového počtu 155 tisíc známých druhů.“
Pokud jde o příčiny ohrožení, 279 druhů hub Červeného seznamu je ohroženo vymřením kvůli rychlému rozšiřování zemědělských a zastavěných ploch, které nahrazují původní prostředí těchto hub. Relativně novým faktorem je vliv oteplování, kvůli němuž je jen v USA více než 50 druhů hub ohroženo vymřením kvůli častějším požárům.
Nejméně 198 druhů hub uvedených na seznamu je postiženo odlesňováním. Obzvláště ničivé je přitom plošné kácení vzrostlých lesů, například ve Skandinávii. 91 druhů hub Červeného seznamu je na vymření kvůli dusíkatým hnojivům, která se stále používají ve velkém množství. Je to vážný problém například v Evropě, kde jsou hnojením ohrožené druhy tradiční venkovské krajiny, jakým je například voskovka prostřední (Hygrocybe intermedia).
Další články v sekci
Nejhlubší místo na Zemi? Plné života i lidského odpadu
Od prvního ponoru na dno Marianského příkopu uplynulo více než 60 let a díky moderním ponorkám dnes víme, že tato nejhlubší část oceánu je nejen fascinující ekosystém, ale také smutné svědectví lidského znečištění.
V roce 1960 se švýcarský inženýr Jacques Piccard s poručíkem amerického námořnictva Donem Walshem coby první lidé v historii octli na pomyslném dně naší planety. Jejich úctyhodnému výkonu ale noviny nevěnovaly přílišnou pozornost. Objevilo se sice pár článků, ale ve srovnání s pokrytím, jakého se o necelou dekádu později dostalo přistání na Měsíci, působily reportáže o ponoru spíš jako poznámka pod čarou či okrajová zmínka. Pro podmořské výzkumníky se však jednalo o naprosto zásadní událost, která nás ujistila, že lze zkoumat i absolutní zemské hlubiny.
Rušno v prohlubni
Než se ovšem do prohlubně vydala následující výprava, uběhla řada let. V roce 1995 tam zamířila bezpilotní ponorka Kaikō, v roce 2008 pak dálkově ovládané plavidlo ABISMO a o rok později Nereus.
Jako další odvážlivec se rozhodl do hlubin sestoupit filmový režisér James Cameron: Autor kasovního trháku Titanic usedl v roce 2012 do ponorky Deepsea Challenger a na dno klesal pouhé 2 hodiny a 36 minut, tedy skoro dvakrát rychleji než Trieste. Při dosednutí se pak podařilo naměřit hloubku 10 908 metrů. „Přistál jsem na velmi měkkou, jakoby želatinovou pláň,“ vzpomínal režisér.
Cameron hodlal původně v prohlubni strávit zhruba šest hodin, na rozdíl od batyskafu Trieste Piccarda a Walshe ale postihla jeho ponorku řada problémů – především začala z jejích hydraulických ramen unikat ovládací kapalina a znemožňovala výhled z kabiny. Po dvou a půl hodinách se tak režisér vydal zpět a cesta vzhůru mu trvala asi 90 minut. Následně prohlásil, že na dně neviděl žádné ryby ani jiná stvoření přesahující velikostí 2,5 cm. Svým počinem přitom nejen dorovnal hloubkový rekord Trieste, ale zároveň si připsal prvenství v kategorii sólových ponorů.
Frekventovaným místem se prohlubeň Challenger stala až počínaje rokem 2019, a to díky ponorce Limiting Factor, známé dnes také pod názvem Bakunawa. Ta se totiž na dno Marianského příkopu vydala opakovaně, konkrétně již devatenáctkrát, a může tudíž za drtivou většinu tamního „provozu“. Na její palubě se do prohlubně podíval mimo jiné první Australan, Novozélanďan, Asijec či penzista. A právě ona v roce 2019, hned při svém premiérovém ponoru na dno Challengeru, překonala rekord Trieste – dosáhla hloubky 10 927 metrů.
Sáčky a pivo
Na palubě se tehdy nacházel texaský investor a dobrodruh Victor Vescovo a následně přišel s šokujícím prohlášením, že se znečištění nevyhýbá ani nejhlubšímu místu světových oceánů: Na dně Marianského příkopu údajně zahlédl igelitový sáček a obaly od sladkostí. S podobným tvrzením se vrátila také Dawn Wrightová, profesorka geografie a oceánografie na Oregon State University.
V roce 2022 se zúčastnila zatím posledního sestupu do prohlubně, s cílem prozkoumat její nezmapovanou část. Ke svému zděšení však na dně jen málo navštěvované oblasti objevila láhev od piva, zpola zahrabanou v sedimentu. „Odpad pronikl do neznámých zákoutí planety dřív než člověk. Jde o zřetelnou ukázku, jak nezvratně lidé ovlivňují svět kolem sebe,“ dodala po výpravě.
Díky četným ponorům však rovněž víme, že ani v tak extrémních hloubkách nepanuje úplné mrtvo. Odebrané vzorky například potvrdily, že se stal Marianský příkop domovem jednobuněčných prvoků dírkonošců, ale obývají ho také třeba sumýši přezdívaní „mořské okurky“. Zřídla tamního mikroskopického života tvoří bahenní sopky a hydrotermální průduchy, z nichž proudí voda bohatá na živiny. Navzdory temnotě a obrovskému tlaku tudíž není pochyb, že se jedná o úchvatnou oblast. Už v roce 2009 se proto proměnila v americký národní monument, což jí zaručuje vysoký stupeň ochrany.
Další články v sekci
Webbův teleskop demaskoval záhadný objekt na špici Kosmického tornáda
Detailní pozorování Webbova dalekohledu vyřešilo zajímavou záhadu spojenou s blízkou čerstvě zrozenou hvězdou.
Herbig-Harovy objekty jsou často velmi malebné výtrysky hmoty, které bouřlivě proudí z čerstvě zrozených hvězd. Pro astronomy to bývá velmi atraktivní a esteticky hodnotná podívaná. Občas se dokonce stane, že se s Herbig-Harovým objektem pojí zajímavá záhada, jako v případě objektu HH 49/50.
Když tento relativně blízký objekt pozoroval v roce 2006 vesmírný Spitzerův infradalekohled, vědci ho pokřtili „Kosmické tornádo.“ Objekt HH 49/50, který se nachází ve vzdálenosti asi 630 světelných let v souhvězdí Chameleona, totiž skutečně připomíná tornádo zamrzlé ve vesmírném prostoru. Odborníky ale také mátl zvláštní nezřetelný objekt na špici „tornáda.“
Záhada na špici tornáda
Nedávno se na objekt HH 49/50 zaměřil Vesmírný dalekohled Jamese Webba a jeho pozorování přinesla fantastický kompozitní snímek, který astronomům umožnil prozkoumat Kosmické tornádo ve velkém detailu. Díky tomu mohli astronomové vyřešit „záhadu“ objektu na špici „tornáda“.
Na zmíněném snímku jsou patrné dramatické tvary materiálu vyvrženého z mladičké hvězdy. Současně je na něm jasně vidět, že dříve záhadný nezřetelný objekt je vlastně mnohem vzdálenější a vizuálně velmi pěkná spirální galaxie, kterou pozorujeme shora. Shodou okolností se z našeho pohledu nachází přímo na špici Kosmického tornáda, ale jinak s ním nemá vůbec nic společného.
Čerstvě narozená hvězda a s ní spojený objekt HH 49/50 se nachází v komplexu kosmických mračen Chamaeleon I. To je jedna z nejbližších aktivních hvězdných porodnic Mléčné dráhy, kde se přímo před našima očima rodí velký počet hvězd podobných našemu Slunci. Pozoruhodné je, že i chemické složení této hvězdné porodnice je velmi blízké prostředí, v němž před miliardami let vznikla Sluneční soustava.
Další články v sekci
Fosilní vosička s mucholapkou: Neobvyklý objev z dávné minulosti
V myanmarském jantaru starém 99 milionů let objevili paleontologové zvláštní vosičky s unikátním „čelistním“ aparátem na zadečku.
V Myanmaru se nacházejí velmi bohatá naleziště jantaru, zkamenělé pryskyřice z dávných stromů, který vědcům často slouží jako časová schránka uchovávající pradávné organismy. Některé z těchto organismů jsou pro vědce důvěrně známé a podobají se dnes žijícím druhům. Častokrát jde ale velmi zvláštní fosilie, které nemají v dnešní přírodě blízkou obdobu. Týká se to i podivuhodných vosiček z příbuzenstva zlatěnek, které s týmem čínských kolegů zkoumal dánský paleontolog Lars Vilhelmsen z Kodaňské univerzity.
Vosička s mucholapkou
Badatelé objevili v pryskyřici staré 99 milionů let celkem 16 vosiček samičího pohlaví, které popsali jako nový druh i rod Sirenobethylus charybdis, jediný druh nové čeledi Sirenobethylidae. Nově popsané vosičky jsou zvláštní – zatímco přední část těla odpovídá dnešním vosičkám, zadní část připomíná past masožravé rostliny mucholapky podivné (Dionaea muscipula).
Vzhledem k tomu, že v dnešní přírodě neznáme žádný druh hmyzu s podobným orgánem, není úplně jasné, k čemu sloužil. Podle vědců jej vosičky mohly používat k lapání kořisti nebo k přidržování sexuálního partnera.
Podle Larse Vilhelmsena se ale jako nejpravděpodobnější jeví možnost, že jej vosičky Sirenobethylus charybdis používaly při kladení vajíček do těla kořisti. Některé dnešní parazitické vosičky si při kladení vajíček dočasně znehybňují kořist pomocí svých končetin. Dávným vosičkám k tomu mohl sloužit zvláštní orgán na jejich zadečku.
Zmíněnou tezi podle paleontologa podporuje skutečnost, že u nalezených vosiček se tato struktura nacházela v různých polohách, což naznačuje její schopnost sevření podobně jako čelisti. Potvrdit či vyvrátit tento předpoklad by mohlo srovnání se samečky. Ty se se ale vědcům nalézt nepodařilo.
Další články v sekci
Úpadek morálky? Studie naznačuje, že jde jen o iluzi
Studie vědců Harvardské univerzity naznačuje, že široce sdílený pocit úpadku společnosti je ve skutečnosti spíše iluzí. Lidé mají tento pocit již nejméně 70 let.
Podle dva roky starého průzkumu agentury Gallup je 54 % Američanů přesvědčeno, že stav morálních hodnot v zemi je „špatný“. V rámci průzkumů jde o rekordní číslo. Přibližně 83 % respondentů se domnívá, že morálka upadá a nejsou sami: Údaje z průzkumu zveřejněné v roce 2023 v časopisu Nature naznačují, že lidé ve více než 60 zemích světa sdílejí obecný pocit, že lidé jsou dnes méně morální než dříve.
V pasti konfirmačního zkreslení
Nedávná studie Adama Mastroianniho a Daniela Gilberta z Harvardské univerzity, která vychází ze starších i novějších průzkumů, do kterých se zapojilo více než 12 milionů respondentů z celého světa mezi lety 1949-2021, ale tvrdí, že lidé mají tento pocit již nejméně 70 let. Účastníci průzkumů obecně odhadovali, že morální úpadek začal přibližně v době, kdy se narodili, bez ohledu na to, jak je to dávno. Když však byli požádáni, aby uvedli konkrétní příklady, které ilustrují onen deklarovaný pokles morálky, jen málokdo dokázal nějaký uvést.
Badatelé dospěli k závěru, že představa upadající morálky, je podle všeho iluzí. Jednou z hlavních příčin tohoto zkresleného vnímání mohou být zprávy akcentující negativní informace a tendence zapomínat nebo si hůře pamatovat vlastní špatné zkušenosti. Minulost tak pro mnoho lidí vypadá růžověji než současnost.
