Jako exoplanety označují astronomové planety obíhající kolem jiných hvězd než Slunce. Na jejich vyhledávání se podílí řada pozemních i vesmírných dalekohledů a první takové těleso se podařilo objevit v roce 1995. Vědci předpokládají, že se v kosmu vyskytuje mnoho hvězdných systémů hostících exoplanety. „Pokud by v očekávaném množství nebyly nalezeny, museli bychom zřejmě náš pohled na vesmír revidovat,“ podotýká Petr Kabáth.

Život jinde ve vesmíru

Při pohledu z vesmíru se Země jeví jako malá modrá tečka, kterou od nepřátelského okolního prostředí odděluje tenoučká, ale životně důležitá slupka v podobě atmosféry. A v ní bují život. Lidé se přitom již od nepaměti ptají, jestli někde existuje další taková planeta?

Od chvíle, kdy člověk zvedl oči k obloze a spatřil hvězdy, se začal takto ptát. O planety nejen ve Sluneční soustavě se zajímali už řečtí badatelé. Když pozorovali nebe, všimli si, že některé objekty zdánlivě stojí na místě a jiné se pohybují. Prvním tedy začali říkat stálice a ony pohybující se tuláky pak nazvali planetami, i když netušili, co zmíněné objekty ve skutečnosti představují.

Také astronomové se trpělivě snaží zjistit, zda je naše Země výjimečná. A ptají se, jestli je i život tak ojedinělý, nebo se ve vesmíru vyskytuje běžně. Proč nás uvedené téma tolik přitahuje?

To proto, abychom se dozvěděli, zda jsme ve vesmíru sami, nebo existují nějaké jiné planety, kde by se mohl život nacházet. Chceme se dozvědět, kolik takových exoplanet je a jaké mají statistické rozložení. Jestli jich existuje málo, nebo moc a jestli je hodně těch malých, či naopak velkých. A zda vznikají v podobném disku jako ve Sluneční soustavě, nebo je všechno úplně jinak. A samozřejmě chceme vědět, jestli existuje planeta podobná Zemi, tedy s oběžnou dobou okolo 365 dní kolem hvězdy podobné Slunci a s povrchovou teplotou umožňující udržení kapalné vody. Asi nejdůležitější otázka pak zní, zda je ve vesmíru život podobný tomu, jaký známe – čili na bázi uhlíku.

Mohl by život vypadat i docela jinak, třeba tak, jak si ho představoval astronom Carl Sagan?

Pokud by se na popsaných exoplanetách mohl život vyskytovat, pak předpokládáme, že by se podobal tomu našemu. Že by závisel především na vodě, což znamená, že by daná planeta musela kroužit v takzvané obyvatelné zóně u své mateřské hvězdy – neboli přesně v takové vzdálenosti, která umožňuje udržení kapalné vody. Pokud bychom si to měli přiblížit, tak třeba Venuše ani Mars se v uvedené zóně nepohybují: Zmíněnou výsadu má ve Sluneční soustavě pouze Země.

Život by však mohl fungovat i na jiné bázi, než je voda. Sagan uvažoval například o jeho možném výskytu v plynné atmosféře Jupitera…

V roce 1975 Carl Sagan v časopise Astrophysical Journal skutečně publikoval článek, v němž popisoval, jak by mohl život na Jupiteru vypadat. On totiž vše důkladně propočítal a navrhnul i mechanismus, jak by mohl takový život v tamní atmosféře na bázi vodíku a helia fungovat. Podle jeho predikcí by se v ní vznášeli „plavci“ a kolem by se pohybovali „lovci“, kteří by je lovili. Proto je třeba počítat s tím, že se případné jiné živé formy mohou od těch pozemských i zásadně odlišovat.

Kolik je obydlených světů?

Působíte na Astronomickém ústavu v Ondřejově. V jeho areálu se mimo jiné nachází socha žáby, která se prostřednictvím Nerudových Písní kosmických s hlavou zvednutou k nebi ptá, „jsou-li tam žáby taky“. Jsou?

Jelikož máme v současné době potvrzeno již přes pět tisíc exoplanet, mohly by tam být. Musíme však uvážit, že dobře prozkoumaných je jich pouze několik stovek. A navíc nám chybějí především ty malé – tedy velikostí podobné Zemi – u nichž víme, že mají atmosféru a tak dále. A právě tam bychom mohli život očekávat.

Americký astronom Frank Drake zformuloval v šedesátých letech rovnici, podle níž by se dal určit počet planet s vyspělou civilizací. K jakému číslu dospěl? 

Frank Drake se o život ve vesmíru velmi zajímal. Se svou slavnou rovnicí přišel v roce 1961, coby teprve budoucí předseda správní rady institutu SETI neboli známého projektu zaměřeného na hledání mimozemských civilizací. Zmíněná rovnice obsahuje několik členů, a tudíž i veličin, které do ní ovšem v současné době nedokážeme dosadit, jelikož je neznáme. Proto se astronomové ve svých výsledcích poměrně značně rozcházejí. Sám Drake dospěl k deseti tisícům možných vyspělých civilizací, ale například právě Sagan byl se svým optimistickým názorem úplně někde jinde a odhadoval jejich počet na deset milionů.

V současné době pátrá po exoplanetách několik misí. Očekávají vědci jiné výsledky?

Tak kupříkladu mise PLATO bude hledat především dvojče Země čili exoplanetu, která obíhá okolo hvězdy podobné Slunci tak jako ta naše zhruba za 365 dní. Předpokládáme, že by měla zmíněná mise objevit několik desítek podobných těles. V opačném případě se budeme muset ptát, zda jsme jako lidé skutečně tak jedineční a proč. A budeme muset přehodnotit náš fyzikální pohled na vesmír, jak ho známe.

V obyvatelné zóně

Jak vznikl pojem „exoplaneta“ a jak se jednotlivé exoplanety označují?

Exoplaneta je planeta, která tak jako Země krouží kolem mateřské hvězdy, a pokud by se pohybovala v obyvatelné zóně, mohl by se na ní vyskytovat i život. Podle pravidel Mezinárodní astronomické unie se exoplanety obíhající jednu hvězdu obvykle označují jménem, nebo častěji označením hvězdy a přidáním malého písmene. První planeta objevená v daném systému nese v názvu písmeno b, přičemž mateřská hvězda má označení A, a dalším objeveným planetám se poté přiděluje vždy následující písmeno v abecedě.

Vědí astronomové, u kterých hvězd mohou exoplanety hledat? 

Pokud se mateřská hvězda podobá Slunci, lze předpokládat, že by alespoň na některé z exoplanet v jejím potenciálním systému mohly panovat příznivé podmínky pro život. Pokud by se však v centru planetárního systému nacházel pulzar, můžeme si být takřka jistí, že by jeho vyzařování výskyt živých forem na tamních exoplanetách znemožnilo.

Jak náročnou disciplínu hledání exoplanet představuje?

Exoplanety pozorujeme především prostřednictvím jejich radiálních rychlostí a také zákrytovou metodou. V případě zákrytu je velmi těžké odhalit malou planetu u velké hvězdy. Mnohem snazší je objevit velké těleso u malé hvězdy díky hlubšímu zákrytu, který můžeme v její světelné křivce pozorovat. A možná i v tom tkví důvod, proč jsme ještě nenarazili na svět podobný Zemi.

První objev

První potvrzená exoplaneta, 51 Pegasi b, přinesla svým objevitelům v roce 2019 Nobelovu cenu za fyziku. O jaké těleso se jednalo?

První exoplanetu objevil v roce 1995 tým švýcarských astronomů Michela Mayora a Didiera Queloze pomocí ešeletového spektrografu ELODIE, schopného měřit radiální rychlosti s velkou přesností. „Échelle“ znamená „schody“ a jde asi o jediné francouzské slovo, které znám. Exoplaneta 51 Pegasi b se svými rozměry a hmotností podobá Jupiteru, ale mateřskou hvězdu podobnou Slunci obkrouží zhruba jednou za tři dny. Nachází se k ní tedy mnohem blíž než Merkur ke Slunci.

Objev 51 Pegasi b umožnil stejný dalekohled, jako je náš Perkův dvoumetrový teleskop. Jde tedy o dobrý přístroj pro hledání exoplanet?

Spousta objevů exoplanet se odehrála na observatořích ESO, ale o případ zmíněné první exoplanety nešlo. Tu se podařilo objevit na observatoři v Provence, a to dalekohledem s podobně velkým zrcadlem, jako má právě náš Perek. Jeho modernizace v roce 2020 bezprecedentně zvýšila světelný zisk pro oba spektrografy, což zajišťuje vstup většího množství fotonů, a proto lze nyní pozorovat méně jasné objekty: V testovacím provozu se ukázalo, že je možné opravdu sledovat například exoplanetární systémy až kolem dvanácté magnitudy.

Od zákrytů po přechody

Dá se pomocí již zmíněných radiálních rychlostí exoplanet zjistit i jejich hmotnost, a tudíž také případná podobnost se Zemí?

Mayor s Quelozem pozorovali spektrální čáry hvězdy 51 Pegasi a zaměřovali se na jejich relativní pohyb vůči vybranému vztažnému snímku. Pokud by totiž hvězdu obíhala planeta, leželo by těžiště soustavy mimo střed hmotnosti hvězdy. Obě by pak kroužily okolo společného těžiště, a tudíž by se i hvězda pohybovala vůči pozorovatelům nenulovou rychlostí. Právě uvedená rychlost se nazývá radiální, přičemž čím hmotnější planeta, tím rychlejší pohyb hvězdy kolem společného těžiště – a ten se pak promítne do posuvu spektrálních čar. Při srovnání spekter v různých bodech dráhy hvězdy vidíme, že se spektrální čáry pohybují zleva doprava a zpět.

U hvězdy 51 Pegasi zaznamenali Mayor s Quelozem změny radiálních rychlostí zhruba od minus padesáti do plus padesáti metrů za sekundu. Drobná nevýhoda metody spočívá v tom, že musíme znát sklon oběžné dráhy planety, což ze samotné spektroskopie zjistit nelze. Nicméně její kombinací s předchozí fotometrickou metodou zákrytů se dá hmotnost určit přesně.

Jaké další metody detekce exoplanet existují a jaké parametry zmíněných těles dokážou potvrdit? 

Další metodu představuje také již zmíněná detekce pomocí zákrytu disku hvězdy planetou. Zákryty se pozorují ve fotometrických datech, tedy při pozorování běžnou CCD kamerou umístěnou na dalekohledu, který monitoruje velký počet hvězd a hlídá, jak se v čase mění jejich jasnost. Pokud planeta prochází před hvězdou, zakryje část jejího disku a způsobí pokles její jasnosti. Ten je možné zaznamenat, přičemž je úměrný podílu ploch planety a hvězdy. Plynný obr jako 51 Pegasi b by způsobil pokles jasnosti kolem několika procent.

První exoplaneta pozorovaná uvedenou metodou, HD209458b, také obíhá svoji hvězdu velice blízko s periodou v řádu několika dnů. Kombinací zákrytu a spektroskopie lze potom získat přesný poloměr a hmotnost hvězdy. Obě zkombinované metody nám tudíž umožní doslova změřit a zvážit a poté přesně určit například hustotu planety a odvodit její složení. Metodu zákrytu využívají vesmírné mise jako CoRoT, Kepler, nyní TESS a v budoucnu PLATO, které pozorují nebo pozorovaly miliony hvězd a hledaly u nich poklesy jasnosti způsobené přechodem planet před jejich diskem. Kepler přitom dokázal nalézt několik tisíc exoplanet.

Dalekohledy současné i budoucí

Zmínil jste teleskop TESS zaměřený na tranzity exoplanet. Jaké nové poznatky daná mise přinesla? 

Předchozí průzkumy pomocí pozemních dalekohledů objevily především obří exoplanety. TESS dosud nalezl několik stovek planet různých velikostí, od plynných obrů po malá kamenná tělesa.

Které vesmírné mise či pozemní teleskopy se na vyhledávání exoplanet zaměřují nejvíc? 

Mimo teleskopy Kepler a TESS jde především o budoucí misi PLATO, která by měla hledat sluneční soustavy podobné té naší – a naše výzkumná skupina se do uvedeného projektu významně zapojila. V budoucnu po startu mise PLATO, která bude monitorovat zhruba milion jasných hvězd, očekáváme velké množství systémů s kandidáty na planety. Ty pak bude nutné dále sledovat ze Země a potvrdit či vyvrátit, že se opravdu jedná o exoplanety. Popsaných adeptů budou tisíce a vyžádají si tisíce hodin pozorovacího času. Planety bude možné sledovat i pomocí dalekohledů, jako je náš dvoumetrový Perek nebo rovněž dvoumetrový teleskop Alfreda Jensche na observatoři v německém Tautenburgu. Po roce 2029 by pak měla startovat mise ARIEL a zaměřit se přímo na pátrání po exoplanetárních atmosférách.

Mezi zajímavé projekty pro studium exoplanet patří i PLATOSpec. Jaké má základní cíle? 

Projekt PLATOSpec slouží k hledání a charakterizaci exoplanet, ale také ke spektroskopickým pozorováním hvězdných pulzací nebo horkých hvězd i dalším astrofyzikálním tématům. A jeho vedoucím pracovištěm se stal Astronomický ústav české Akademie věd. Zásadní cíl představovala instalace moderního ešeletového spektrografu na dalekohled se zrcadlem o průměru 1,52 metru, který se nachází na observatoři La Silla v Chile. PLATOSpec od loňského října pomocí měření radiálních rychlostí spektroskopickou metodou odhaluje nové planety z jižní polokoule. 

Hlavní úkol spočívá v charakterizování plynných, ale rovněž menších exoplanet a v měření jejich poloměrů i hmotností v kombinaci s daty z vesmírných misí TESS a později PLATO. Umožní nám to pochopit vývoj a stavbu plynných obrů, ale také vybrat slibné kandidáty na druhou Zemi, na něž se dále zaměří větší dalekohledy jako observatoř ESO Paranal v Chile.

Do projektu PLATOSpec se zapojí rovněž Perkův teleskop. Jaké informace nám může zprostředkovat?

Perkův i Jenschův dalekohled se na „lovu exoplanet“ podílejí pomocí spektrografů, které mohou měřit radiální rychlosti s přesností až na několik metrů za sekundu. Oba tedy dokážou objevovat planety podobné Jupiteru nebo o něco menší, ale přispívají také k jejich charakterizaci. Perkův dalekohled bude doplňovat pozorování ze severní polokoule, kam PLATOSpec nevidí.

Česko v akci

Dalo by se nějak specifikovat, co může projekt PLATOSpec spolu s objevy exoplanet přinést běžným lidem?

Především se jedná o mezinárodní projekt, ve kterém má Česká republika velmi dobré jméno. A na to může být skutečně hrdý každý z nás. Dále zmíněný projekt zaručuje důležitou spolupráci s průmyslem, a tudíž i součinnost při vývoji různých přístrojů a technologií, jako jsou infračervené detektory, ešeletová mřížka, broušení zrcadel a jejich pokovování. V souvislosti s tím bych rád zmínil i CCD kamery a jejich praktické uplatnění v technologiích mobilních telefonů – což si mnoho uživatelů třeba ani neuvědomuje. Jde také o zásadní příležitost pro mladé astronomy, kteří se tak dostanou k opravdu dobrému přístroji a budou moct získat skvělé zkušenosti. Dá se říct, že budeme mít vynikající přístroj a k dispozici zhruba tři sta dvacet pozorovacích nocí. Důležitou roli hraje i fakt, že projekt vedeme.

A mohl by nám pomoct rovněž s odpovědí na otázku, zda jsme v kosmu sami?

Vědecký výzkum nám jistě pomůže s dalším pochopením náležitostí vesmíru. Pokud zjistíme, jak fungují vzdálené planetární systémy, může nás to zpětně přivést ke zjištění, proč Sluneční soustava vypadá právě takto a co to může ve vesmírných měřítkách znamenat – tedy potažmo i k tomu, jak je to s inteligentním životem v kosmu obecně. Možná si někdo řekne, jak ho ovlivní fakt, že se miliardy kilometrů daleko vyskytuje planeta podobná Zemi. Ale dovolím si tvrdit, že mě to obohatí a mohu si vážit sám sebe, že se o takové věci zajímám, a mohu o nich i někomu dalšímu říct. Že se zajímám o něco, co v mém přesvědčení dává hluboký smysl a co svým způsobem obohacuje celé lidstvo.

Petr Kabáth

Petr Kabáth (*1980) vystudoval fyziku na Freie Universität Berlin a pokračoval doktorským studiem v astrofyzikálním oboru výzkumu exoplanet na Techni­sche Universität Berlin a Deutsches Zentrum für Luft- und Raumfahrt. Poté nastoupil jako postdoktorand a později coby astronom do Evropské jižní observatoře v Chile, kde strávil pět a půl roku podporou přístrojů na observatoři Cerro Paranal. V roce 2015 se vrátil do Česka jako Purkyně Fellow na Astronomický ústav Akademie věd do Ondřejova, kde založil Skupinu výzkumu exoplanet. Nyní je vedoucím projektu nového spektrografu PLATOSpec a české účasti ve vesmírné misi PLATO.

 

Image

Čtěte také

Jak se točí Země? Velký rozhovor s Janem Vondrákem z Astronomického ústavu Akademie věd

Cesta někdejšího vrchního velitele dohodových sil Ferdinanda Foche takzvanými zeměmi sanitárního kordonu, oddělujícími západní Evropu od sovětského Ruska – z Varšavy přes Prahu a Bratislavu až po Budapešť – přišla zdánlivě jako na zavolanou. Svou polévku si na ní chtělo přihřát hned několik významných politických hráčů. Zatímco ministr zahraničí Edvard Beneš hledal příležitost pro zlepšení vztahů s Paříží, představitelé pražské Moderní galerie v ní viděli šanci na velkorysý nákup francouzského umění. Katolické kruhy v zemi zase vítaly návštěvu silně věřícího vojevůdce, skrze kterého chtěly zvýšit vlastní prestiž a oblibu v zemi.

Druhý Napoleon?

Na maršála mělo čekat vpravdě státnické uvítání. Již mnoho dní před očekávaným příjezdem informovaly noviny o Fochově významu a s poněkud nedůstojnou servilitou jej přirovnávaly k Napoleonovi a zdůrazňovaly jeho zásluhy na vzniku Československa. Na hranicích s Polskem na něj čekal luxusní salonní vlak, který ho dopravil do hlavního města. Doprovod mu dělali čelní představitelé armády včetně generálů Aloise Podhajského, Jana Syrového a velitele francouzské vojenské mise Eugèna Mittelhausera. 

Po příjezdu do Prahy Foche přivítaly nastoupené vojenské oddíly a cestu z nádraží na Hrad lemovaly jásající davy složené převážně z příslušníků tělocvičných jednot Sokol a Orel. Školáci dostali po dobu maršálovy návštěvy prázdniny a měli se účastnit jeho slavnostního přivítání. Aplaus střídal aplaus, projev střídal projev. Pražský starosta Karel Baxa například při příležitosti Fochovy návštěvy radnice ve své řeči zdůraznil: „Vaše vítězství, pane maršále, vítězství vašeho génia, zachránilo také naši vlast československou… Za války naše myšlenky a naše naděje odlétaly denně k Francii, na jejíž frontě útoky byly nejhroznější. Za těchto nevýslovných strastí vaše veliká vítězství, pane maršále, přinesla nám jistotu, že naše vlast jest osvobozena.“ 

Poté oznámil přejmenování Jungmannovy ulice na pražských Vinohradech na Fochovu třídu (dnešní Vinohradská). Vojevůdce se poté účastnil dalších recepcí a přehlídek, při nichž mimo jiné dekoroval některé legionářské velitele. 

Především konzervativní a náboženské kruhy však v uvítání maršála zašly ještě dál. Rudolf Medek a Viktor Dyk skládali na jeho počest oslavné verše. Katolíci mu zase plánovali udělat zvláštní prohlídku českých kostelů a zasvětit jej do „tajemství svatojánské cesty“. Že podobné iniciativy nebyly příliš příjemné ani Fochovi samotnému, dokládá, že na několika místech  své cesty požádal, zda by jej hostitelé již mohli nechat o samotě.

Fochiáda čili pendrekiáda

Celou akci však doprovázela i větší ostuda. Levicové názory nalezly silnou odezvu v části pražského univerzitního studentstva. V hlavní organizaci posluchačů čs. vysokých škol – Ústředním svazu československého studentstva – došlo k rozkolu a sporu o to, zda  se oficiálního přivítání maršála zúčastnit. Vedení svazu ovládané převážně sociálně demokraticky smýšlejícími osobami se rozhodlo akci bojkotovat, což vedlo k ostré reakci katolicky orientovaných studentů. V klíčovém okamžiku pak velká část vysokoškoláků nejenže při oficiálním přivítání chyběla, ale uspořádala také protestní akce. Na schůzi na Žofíně se potom Fochovi příznivci a odpůrci střetli a musely zasáhnout bezpečnostní složky, které dav rozehnaly. K další potyčce pak došlo ještě na Národní třídě.

Kauza měla další dohru v podobě novinových diskusí a polemik o roli čs. studentstva. Pravicové kruhy neváhaly přístup vysokoškoláků označit za zradu poškozující zájmy republiky. Lidové noviny psaly, že studentstvo „nedovedlo v historickém okamžiku pochopiti význam Fochovy návštěvy a zpronevěřilo se tradicím československého studentstva, stojícího vždy s národním zápalem v předních řadách bojovníků za politickou a kulturní svobodu národa“. Oproti tomu levicové  kruhy iniciativu studentů vítaly, zdůrazňovaly jejich právo protestovat a celou kauzu překřtily kvůli údajně neadekvátní reakci policie na „pendrekiádu“. 

Dozvuky celé „fochiády“, jak se později celé akci začalo říkat, se pak táhly ještě dlouhé měsíce. Celou událost nakonec trefně komentovaly realistické noviny Čas blízké prezidentu Masarykovi: „U nás, aby se cizinci pomalu báli ukázat: budou obtěžováni stejně dotěrnými oslavami jako obhroublostmi.“

Image

Čtěte také

Rozdrobíme republiku: Jak si počínaly národy v mladém Československu?

Těžko bychom v dějinách křesťanství našli pozoruhodnější osobnost, než byl Augustin (354–430), biskup z Hippo. Tento muž, který spatřil světlo světa v africké Numidii, obohatil křesťanskou knihovnu o spisy, jako jsou Vyznání, O obci Boží či O Trojici. Díky své činnosti se řadí mezi nejvýznamnější církevní otce západního křesťanství. Za jeho zásluhy se mu dokonce dostalo svatořečení. 

Augustin přitom měl v mládí do svatosti rozhodně daleko. Své by o tom mohla vyprávět jeho matka Monika († 387), která se s ním něco natrápila. Snad za její nekonečnou trpělivost ji církev také svatořečila. Neskrývají se však pod svatým nánosem černé skvrny? Zdá se, že ani ona nebyla tak dokonalá, jak bychom si mohli myslet. Dnes bychom ji možná označili za „pěknou semetriku“. Či bychom tím této těžce zkoušené ženě ukřivdili? 

Nehorázný prostopášník 

Monika a její manžel, významný úředník římské správy Patricius († 372) se dmou pýchou. Jejich syn právě začal v Kartágu studovat rétoriku. Manželé si již malují synovu zářivou budoucnost. Snad kvůli svým ctižádostivým plánům je zbožná Monika ochotna přehlédnout, že Augustin se rozhodně nevěnuje jenom studiu. Oddává se všemožným zábavám a patří k častým návštěvníkům nevěstinců. „Vzplanul jsem totiž ve svém jinošském věku touhou nasytit se radostmi a opovážil jsem se oddati se bujným rozmařilostem a hanebným požitkům smyslné lásky,“ líčí Augustin o mnoho let později ve svém díle Vyznání. 

V sedmnácti letech však budoucí velký teolog zakotvil ve svazku trvalejšího rázu. Zahořel totiž láskou k dívce jménem Melánie, s níž žil dlouhých čtrnáct (podle některých zdrojů patnáct) let. Tímto milostným vzplanutím však jeho matka nemohla být nikterak potěšena. Melánie totiž pocházela z nejnižší společenské vrstvy, možná byla dokonce otrokyní, takže o sňatku nemohla být ani řeč. Navíc, i kdyby manželství s Melánií připadalo v úvahu, Monika si v té době rozhodně nepřála, aby se Augustin oženil. To by mu totiž bránilo ve společenském vzestupu. 

Nezodpovědný otec 

„Čekám dítě,“ oznamuje Melánie Augustinovi radostnou zprávu. Ten se v té době dozvěděl o smrti svého otce a z milenčina sdělení neměl pražádnou radost. Bylo mu pouhých osmnáct let. Rozhodně nechtěl zasvětit svůj život péči o potomka. Dívku bezohledně opustil a v doprovodu svého přítele Harmodia se vrátil do rodného města Tagaste. Jeho přítel zde však záhadně onemocněl a zemřel. Pohnulo se tváří v tvář smrti v kariéristovi Augustinovi svědomí, a proto se vrátil zpátky k Melánii? Motivy jeho činu nejsou jasné, nicméně učenec poté žil s Melánií a jejich synem mnoho let ve společné domácnosti. K překvapení všech dal navíc Augustin svému dítěti jméno Adeodatus, což znamená Bohem darovaný. 

Soužití se ctižádostivým vzdělancem však nebylo žádnou výhrou. Augustin prý často Melánii dělal žárlivé výstupy. Ji i syna nezřídka nechával samotné, aby se mohl dál věnovat budování kariéry. Snad mu to ani nelze dávat příliš za vinu, neboť jej v tom bezpochyby ovlivnila jeho matka. V jiných ohledech se ovšem Augustin Moniččinými radami neřídil… 

Nepřítel křesťanství 

Ač sama zbožná křesťanka, nenechala Monika svého syna pokřtít. V té době to nebylo nijak neobvyklé. Panovalo totiž všeobecné přesvědčení, že hřích spáchaný po křtu je horší než předtím. Monika tedy svého milovaného hocha seznámila se základy křesťanství a doufala, že si časem najde cestu do náruče církve sám. Navzdory jejím vroucným modlitbám však Augustin nejevil sebemenší zájem stát se Kristovým učedníkem. Pak jí zasadil nejhorší ránu… 

„Stal jsem se manichejcem,“ oznámí jí jednoho dne. Monika zbledne. Náboženské učení zvané manicheismus popírá božství Ježíše Krista i Boží všemohoucnost. Proč jen Bůh dopustil, aby se Augustin stal členem té rouhačské sekty? Mladý muž svou matku nijak nešetří. Její víře se vysmívá a otevřeně pohrdá Biblí. Tuto pro křesťany tak důležitou knihu považuje učený Augustin za spis pro prosťáčky. „Písmo se mi zdálo být nehodným srovnání s důstojností slohu Ciceronova,“ vzpomíná teolog ve svých Vyznáních. Co způsobilo jeho obrat ke Kristu? 

Truchlící kajícník 

Augustinova cesta ke křesťanství nebyla vůbec snadná. Vzdělanec se nejprve zhruba po devíti letech rozloučil s manicheismem. Během svého pobytu v Miláně se Augustin seznámil s biskupem Ambrožem (340–397), který na něj silně zapůsobil. Učenec se začal hlouběji zajímat o křesťanství, avšak stále jím zmítaly pochybnosti. V takto rozpolceném stavu ho našla jeho matka. Neváhala a přesvědčila ho, že by se měl konečně oženit. Pro tento účel už mu vyhlédla mladičkou nevěstu ze vznešeného rodu. Aby však mohlo dojít k zasnoubení, musel se Augustin zbavit Melánie. Nakonec podlehl matčině nátlaku a svou dlouholetou družku poslal zpátky do Afriky. Syna Adeodata si ovšem nechal u sebe. „Mé srdce tolik na ní lpící bylo zasaženo, těžce poraněno a dlouho krvácelo,“ napsal o svých pocitech z rozloučení se zapuzenou milenkou Augustin. 

Zní to však poněkud pokrytecky, protože netruchlil dlouho. Na svou desetiletou nevěstu sice musel čekat ještě dva roky, ale v mezičase si našel další a mnohem atraktivnější milenku Dionu… Nakonec však z plánované svatby s bohatou dívenkou sešlo. 

V Augustinovi svádějí boj dvě protichůdné touhy. Jedna jeho část se touží stát křesťanem, druhá si přeje užívat pozemských rozkoší. Jednoho dne zaslechne ze sousedního domu dětský hlas, který opakuje slova: „Vezmi a čti!“ Tato prostá slova přimějí učence, aby otevřel Bibli. A konečně jej obrátí ke Kristu. Alespoň tak to líčí legenda. 

My víme, že asi ve třiatřiceti letech konečně přijal hříšný Augustin křest. Spolu s ním rozšířil řady Kristových následovníků i jeho syn Adeodatus. Toto rozhodnutí přišlo právě včas. Krátce poté totiž v Ostii odešla Augustinova matka Monika na věčnost. Snad ji drželo při životě jenom čekání na synovo „zmoudření“! 

Zhruba tři roky po Moničině smrti potkala Augustina další rána. Bůh si k sobě povolal jeho milovaného Adeodata. Napravený hříšník se však touto tragédií nenechal zdrtit. Vrhl se do literárních vod, dokonce je považován za nejplodnějšího autora své doby. Ve svých čtyřiceti dvou letech usedl na biskupský stolec v Hippo. Smrtka zaklepala na dveře významného teologa, když dosáhl sedmdesáti šesti let.

Image

Čtěte také

Nekřesťanský křesťan Konstantin Veliký: Chrámy zasvětil Kristu i Fortuně

Aitana Lópezová je mladá dáma z Barcelony, která ráda hraje videohry a živí se modelingem. Na svém instagramovém profilu sdílí fotky z cest a momentky ze všedního života. Její zážitky baví 346 tisíc sledujících. A s takovou fanouškovskou základnou není divu, že podle zpravodajského webu Euronews vydělává Aitana jen díky spolupráci se známými značkami až deset tisíc dolarů měsíčně.

Lidé ji milují, korporáty taky. Problém spočívá v tom, že slečna Lópezová neexistuje. Na svém profilu uvádí, že je „AI influencerka“ a „virtuální duše“, což ovšem fanouškům nebrání, aby na každý její post reagovali spoustou srdíček a četnými výrazy náklonnosti. Velká část zmíněných 346 tisíc lidí si přitom Aitaninu falešnou existenci pravděpodobně neuvědomuje. Na jedné straně jde o klasický příznak současné doby, na straně druhé ovšem vyvstává otázka, kolik podobných profilů na sociálních sítích existuje. A není jich už víc než účtů běžných uživatelů?

Člověk v opozici

Odpověď je možná děsivější, než bychom si přáli – a než by byli provozovatelé sociálních sítí ochotní přiznat. Internet jako takový představuje do značné míry stále anonymní místo, kde si nezřídka nemůžeme být jistí, zda náš oblíbený obsah vytváří člověk, nebo stroj. Mezi skloňované online konspirace patří i tzv. teorie mrtvého internetu, podle níž není síť sítí ani zdaleka tak aktivně udržovaná lidmi, jak se na první pohled zdá. Naopak na ní prý převládla populace tzv. botů a zanesla ji uměle vytvářeným obsahem, který se veřejnosti dávkuje skrz algoritmy tak, aby se s ní dalo snáz manipulovat. 

Podobně jako jiné konspirační teorie musíme i „mrtvý internet“ přijímat s notnou dávkou skepse. Na rozdíl od ploché Země či nacistické základny na odvrácené straně Měsíce nicméně stále roste počet důkazů, jež na činnost botů a také umělé inteligence poukazují. Ostatně žijeme v době, kdy AI dokáže mluvit, tvořit text, skládat hudbu či malovat obrázky, tak proč by nemohla tajně „osídlovat“ sítě? V roce 2016 například z výzkumu společnosti Imperva vyplynulo, že boti mohou za 52 % veškerého dění na webu. A portál The Independent zas přinesl zprávu, že předloni obstarali 49,6 % internetového provozu.

Vzpoura strojů

Citelné je to například na sociální síti X, dříve známé jako Twitter, kde boti podle některých studií reprezentují až 14 % uživatelské základny čítající okolo 368 milionů účtů. Střízlivější odhady hovoří o 5 % a k uvedenému číslu odkazuje také podnikatel Elon Musk: Když síť v roce 2022 převzal, situace s falešnými profily se prý značně zhoršila. 

Příklad nabízí třeba post, v němž údajně zaznívá mluvená kazaština a autor ji vtipně přirovnává k pokusu o nastartování dieselového motoru v mrazu. Úsměvný příspěvek si vysloužil víc než 24 tisíc srdíček a přes dva tisíce sdílení. Problém tkví v tom, že se zvuková stopa videa poškodila, takže se nahrálo zcela „němé“, což jaksi bere vtipu vítr z plachet. Obrovský úspěch postu tak lidé připisují právě botům, kteří jej navzdory defektu ve velkém sdíleli. A podobných příkladů existuje na síti X nepočítaně. 

Jen loni navíc FBI ve Spojených státech zakročila bezmála proti tisícovce falešných profilů šířících proruskou propagandu. Ukrajinská tajná služba SBU pak na území Ukrajiny zasahovala v 21 bytech, kde odhalila servery a čtečky pro tisíce SIM karet sloužících k registraci na různé sociální sítě. Zmíněná „farma botů“ využívala k psaní příspěvků umělou inteligenci a zajišťovala posty přibližně pro milion účtů.

Miliardy na odpis

Výjimku však nepředstavuje ani Facebook, jehož úpadek je v posledních letech zřejmý i běžným uživatelům. Žádosti o přátelství chodí od pochybných profilů, jež dotyčného obratem přesvědčují, aby si předplatil jejich lechtivé streamy. Stránky, které daný uživatel nesleduje a většinou ho nezajímají, mu zaplevelují zeď nesmyslnými či naprosto bizarními videi a zjevně falešnými obrázky – kupříkladu Ježíšem vytvořeným z krevet. 

Paradoxní je, že ačkoliv lze tento vizuální odpad na první pohled rozeznat a odmítnout, získávají podobné příspěvky desítky tisíc „lajků“ i sdílení. Z komentářů pod nimi se však valí směs podivné angličtiny, kusých vět a pochybných sdělení od jedinců s minimálně zaplněnými profily, s podezřele malým počtem přátel a s takřka nulovou aktivitou na zdi. Vše zkrátka nasvědčuje, že uměle udržovaná facebooková stránka sdílela obrázek vygenerovaný umělou inteligencí, na který začaly reagovat desítky tisíc falešných profilů obstarávaných boty.

Neoddiskutovatelnou realitou zkrátka zůstává, že jsou všechny sociální sítě doslova prošpikované podvodnými účty. Podle webu Statista například Facebook ve čtvrtém čtvrtletí roku 2023 identifikoval a smazal 691 milionů falešných profilů. Rekord pak zaznamenal na začátku roku 2019, kdy jich odstranil 2,2 miliardy. Místo každého smazaného účtu se ovšem vyrojí několik dalších a stihnou napáchat škodu dřív, než si na ně síť došlápne. Co tedy provozovatelům sociálních platforem brání situaci řešit radikálněji? Samozřejmě peníze. 

Zisky světí prostředky

Řada indicií nasvědčuje, že Facebook postupně „umírá“: Zatímco v květnu 2021 ho aktivně používalo 208 milionů Američanů, k loňskému únoru už jich bylo jen necelých 159 milionů. Globálně pak v daném období zmíněná sociální síť, jež loni oslavila dvacet let, přišla o 397 milionů unikátních návštěvníků. Společnost Meta na problém zareagovala tím, že přestala zveřejňovat konkrétní čísla aktivních uživatelů Facebooku a raději uvádí celkový počet uživatelů „rodiny produktů Meta“, kam spadá také Instagram, WhatsApp a další. Fakt, že má Facebook potíže, lze ovšem vyčíst i z jeho nových služeb.

Pravda je totiž taková, že si sociální síť stávající uživatele udrží a nové přiláká pouze tehdy, pokud se na ní něco děje. Čím víc obsahu na ní vznikne, tím víc ho lidé mohou konzumovat, což je udržuje „přikované“ k monitorům počítačů a displejům telefonů. Pokud tedy tvorba kvůli ztenčující se základně reálných uživatelů stagnuje, musí se do udržitelných výšin vyhnat uměle. Nejde přitom sice o etickou cestu, ale z hlediska zisku se jeví jako nejsnazší.

Síť vždycky vyhrává

Společnost Meta tak například ve Spojených státech rozjela službu AI Studio, jejíž pomocí si mohou uživatelé Facebooku a Instagramu vytvářet umělé společníky nebo také AI verze sebe sama. Sociální síť založená proto, aby spojovala lidi, se tedy stává místem četných interakcí s boty, a situace nejspíš zajde ještě dál. Meta totiž plánuje Facebook zaplnit také vlastními umělými obyvateli, kteří mimo jiné zvládnou komentovat cizí příspěvky a dávat jim „lajky“. Od září 2023 působí takových entit na zmíněné síti a na Instagramu už dvacet osm.

Pokud tedy uživatel nasdílí něco, co by v reálném světě nevyvolalo odezvu, přispěchá umělá inteligence na pomoc a přidá pár komentářů či hodnocení, aby dotyčný neztratil motivaci k vytváření dalšího obsahu. V praxi totiž platí, že ať už na sociální síti komentujeme, hádáme se s ostatními, rozčilujeme se u podivných videí, dojímáme se nad obrázky štěňátek, nebo prostě jen sledujeme krátká videa, profituje z toho v první řadě samotná síť. A zájem lidí se proto musí udržet za každou cenu.

Masa se nemýlí

Nebezpečí spočívá v tom, že si kdokoliv může zaplatit či vytvořit armádu falešných profilů, jež ho budou zdánlivě podporovat. Počet sledujících pak nejen otevírá dveře k obchodním partnerstvím, jako v případě Aitany, ale také jde pro řadu uživatelů o jasné znamení, že má daný influencer nebo politik pravdu. Vždyť proč by ho jinak podporovalo tolik fanoušků? Falešné účty tak mohou snadno šířit různé kontroverzní nepravdy, ale lidé o nich budou mnohem méně pochybovat. Například příspěvky na facebookovém profilu slovenského premiéra Roberta Fica mají neobvyklé množství zdvižených palců od uživatelů z Bangladéše a Šrí Lanky. Jeho novoroční projev si vysloužil 50 tisíc „lajků“, tedy trojnásobek oproti příspěvkům zpěvačky Beyoncé, kterou ovšem sleduje 56 milionů lidí.

Popsané uvažování je problematické obzvlášť s ohledem na fakt, že pro mladé generace tvoří sociální sítě hlavní zdroj zpravodajství. Australský výzkum ukázal, že 46 % jedinců ve věku 18–24 let čerpá zprávy o světě výhradně ze sociálních sítí, které však umějí šít tok informací na míru: Pomocí řady algoritmů ukazují každému pouze obsah, s nímž „souzní“. Nově tak zdánlivou pravdu na sítích určuje také bezpočet falešných účtů, které se mohou k podivným světonázorům přiklánět.

Kdo uteče, vyhraje?

Řešením je ze sociální sítě odejít nebo se snažit přimět její provozovatele ke změně situace. Jakmile například Meta oznámila, že bude Facebook díky umělé inteligenci ještě „sociálnější“, zvedla se taková vlna nevole, že společnost letos začátkem roku začala své AI profily potají stahovat. V oficiálním prohlášení zaznělo, že správci našli chybu, kvůli níž si běžní uživatelé nemohli přítomnost AI profilů odfiltrovat. Umělé existence tak sice na chvíli utichly, ale nikdo nepochybuje, že neřekly poslední slovo… 

Situace samozřejmě není zcela tragická a lidé z internetu nezmizeli – jen se v moři AI a botů začínají ztrácet. Na pozadí hrozby konce sítě sítí se však objevují platformy jako třeba Cara, které umělou inteligenci striktně odmítají. Reální uživatelé zkrátka útočiště na internetu vždy najdou, nepůjde ovšem o masivní projekty spravované gigantickými korporacemi typu Mety. 

Až se tedy budete příště na sociální síti s někým hádat nebo se pohoršovat nad podivnými obrázky, případně natrefíte na pochybné politiky či influencery, podporované záhadně početnou armádou profilů, přistupujte k nim skepticky. Klasické „důvěřuj, ale prověřuj“ hraje dnes totiž na internetu důležitější roli než kdy dřív.

Image

Čtěte také

Kam zmizela pravda a proč věříme lžím? Jak moc o nás rozhodují sociální sítě?

Skokan Andersonův (Odorrana andersonii) je poměrně běžná žába tropů a subtropů. Žije na stinných místech podél potoků a řek v zalesněné i zemědělské krajině, od Indie přes jihozápadní Čínu až do Vietnamu. Tento skokan je známý tím, že vydává silný zápach, kterým se snaží odradit nebezpečné predátory.

Cesar de la Fuente z americké Pensylvánské univerzity a jeho kolegové si tohoto obojživelníka důkladně prohlédli a podařilo se jim v jeho těle objevit zajímavý peptid Andersonin-D1, který má antimikrobiální účinky. Výsledky výzkumu uveřejnil odborný časopis Trends in Biotechnology.

Žabí peptid

Zmíněný peptid po vyloučení z těla bohužel tvoří shluky, což z něj nedělá dobrého kandidáta pro klinické použití. Vědci proto udělali určité zásahy do jeho struktury. Badatelé testovali vytvořené syntetické varianty peptidu AndD1 na bakteriích. Ukázalo se, že jsou účinné přinejmenším jako antibiotika typu polymixin B, která se využívají jako léčba poslední záchrany u vysoce rezistentních bakterií. Velmi dobrým znamením bylo, že peptid neškodí lidským buňkám ani neničí užitečné bakterie v lidském mikrobiomu.

Experimenty s upraveným žabím peptidem rovněž ukázaly, že je účinný v boji s koloniemi, které obsahují více různých bakterií. Peptid AndD1 je obzvláště účinný vůči gramnegativním bakteriím, jako je Escherichia coli, Pseudomonas aeruginosa, Acinetobacter baumannii nebo Klebsiella pneumoniae. Často jde o rezistentní typy bakterií, které je obtížné léčit. Peptid tropického skokana by se proto mohl stát účinnou zbraní proti  těmto infekcím.

Německý vesmírný startup Isar Aerospace se sídlem v Mnichově je připravený poprvé vypustit nosnou raketu Spectrum. Před pár dny získali povolení od Norského úřadu pro civilní letectví (NCAA), které platí od 20. března. Je to vůbec první pokus o let nosné rakety na orbitu z území kontinentální Evropy.

Start mise, která nese název „Going full Spectrum,“ byl původně naplánován na pondělí 24. března. Kvůli nepříznivému počasí, zejména kvůli silnému větru, byl start odložen na neurčito. Situace se neustále vyvíjí. Podle informace zveřejněné ve čtvrtek 27. března by raketa Spectrum měla odstartovat nejdříve v sobotu 29. března, pokud bude počasí příznivé.

Polární start

Start 28 metrů vysoké dvoustupňové rakety na kapalné palivo se má uskutečnit z kosmodromu Andøya Space na norském ostrově Andøya, 300 kilometrů severně od polárního kruhu. V budoucnu by odtud mělo létat na orbitu až 30 misí ročně. Bude-li start úspěšný, raketa poletí severozápadním směrem přes Norské moře. Tímto způsobem by mohla dopravit komerční náklad na retrográdní oběžnou dráhu. První let nicméně s žádným nákladem nepočítá. 

Vývoj rakety Spectrum trval šest let. Není sice opakovaně použitelná, ale Isar Aerospace kladli důraz na nízké náklady a snadnou výrobu. Raketa je postavená převážně z uhlíkových kompozitů a využívá 3D tištěné kovové součásti motorů. Dokáže vynést až 1 000 kg nákladu na nízkou oběžnou dráhu a až 700 kg na heliosynchronní dráhu. Tyto parametry řadí Spectrum mezi nejvýkonnější rakety dneška pro vynášení malých satelitů.

Jde o první pokus, kdy bude raketa Spectrum testovaná jako celek. Občas se sice stane, že se raketa dostane na orbitu už při prvním zkušebním letu, ale Isar Aerospace počítají s tím, že raketa svůj premiérový let spíše nedokončí. Ať už ale Spectrum doletí až na oběžnou dráhu či nikoliv, její tvůrci by měli získat dostatek cenných letových dat. Pokud program rakety Spectrum uspěje, měl by významně podpořit soběstačnost Evropy v letech do vesmíru. 

Image

Čtěte také

Konečně na orbitě: Startup Astra napočtvrté uspěl s letem na oběžnou dráhu

Strůjce jednoho z nejzločinnějších režimů 20. století nebyl důstojník z povolání, nepocházel z rodiny velitelů, neabsolvoval vojenskou školu ani sám nikdy nevelel žádné jednotce. Přesto se jako hlava státu nespokojil s postavením nejvyššího velitele, a stal se vrchním velitelem. Do dějin se nicméně nezapsal jako „největší vojevůdce všech dob“, nýbrž jako jeden z nejobludnějších válečných zločinců.

Od umění k válce

Adolf Hitler se narodil v rodině rakouského úředníka. Po absolvování základní školy nebyl přijat na vídeňskou Akademii výtvarných umění. Jelikož bez maturity nemohl studovat architekturu, živil se příležitostnými pracemi, malováním plakátů a prodejem pohlednic. V roce 1913 se přestěhoval do Mnichova.

Ačkoliv ho rakouské úřady shledaly neschopným vojenské služby, přihlásil se v roce 1914 v pětadvaceti letech jako dobrovolník do německé armády. Byl odveden a zařazen do 16. bavorského rezervního pěšího pluku, kde prodělal výcvik i bojové nasazení na západní frontě.

Ke konci prvního válečného roku byl povýšen na desátníka a vyznamenán Železným křížem druhé třídy, neboť měl zachránit život velitele pluku. Poté byl nasazen jako spojka mezi plukovním velitelstvím a štáby jednotlivých praporů, takže již nebyl v první linii a měl daleko větší šance na přežití. V roce 1916 ho zranila střepina z granátu na levém stehnu. Po pětiměsíční léčbě se na jaře 1917 vrátil na frontu. V srpnu 1918 obdržel Železný kříž první třídy, o dva měsíce později se stal obětí plynového útoku a dočasně oslepl. Odvezli ho do zázemí, kde v nemocnici strávil poslední měsíce války. Revoluci v Německu i uzavření příměří odsoudil a označil je za „největší podlost století“.

Na frontě se Hitler choval podle svého motta: „Nadřízené ctít, neodporovat jim a slepě je následovat.“ Nikdy si nestěžoval na špatné zacházení s vojáky, nepil ani nekouřil a nenavštěvoval nevěstince. Také nemluvil o svých přátelích či rodině, v přestávkách mezi boji sedával nejraději sám stranou, četl si nebo maloval. Zážitky ze zákopů zásadním způsobem dotvořily jeho osobnost.

Německý historik Kahn k tomu výstižně napsal: „V Hitlerově mozku (…) bublala již brzy velmi výbušná směs, která byla živena mrtvolnými jedy tří impérií, která zanikla za první světové války: V Rakousku (…) nasál všeněmecký supernacionalismus, který spojoval nenávist ke Slovanům a antisemitismus s pohrdáním demokracií a třídní socialismus. S vilémovským císařstvím sdílel jeho přeceňování sama sebe, a jeho pád připisoval (…) ‚ráně dýkou‘ ze strany Židů, svobodných zednářů, demokratů a marxistů do zad údajně v poli neporazitelné armády (...). Z carské říše se k němu připojili pobaltští Němci (…) a odkázali mu přesvědčení, že v sovětském Rusku nabyl ‚židovský bolševismus‘ moci nad ‚podřadným‘ Slovanstvem, vyřazením ‚germánské panské vrstvy‘ je ale Rusko ‚zralé pro pád‘.“

V duchu těchto zásad budoval nacionálně-socialistickou stranu, sepsal knihu Můj boj a vyhrál parlamentní volby.

Image

Čtěte také

Recept na válku: Čím oslovoval Adolf Hitler své voliče a co jim sliboval?

Před začátkem mistrovství světa v šachu, které se konalo mezi listopadem a prosincem loňského roku, panovalo velké napětí a nejistota. Úřadující šampion Ting Li-žen z Číny se totiž dlouhodobě nad šachovnicí trápil: Několik měsíců se mu nepodařilo na turnajích zvítězit, měl psychické potíže a obecně se zdálo, že nebude titul obhajovat v nejlepší formě. 

Na druhou stranu Ind Gukeš Dommaradžu sice ovládl turnaj kandidátů, čímž získal možnost šampiona vyzvat, nešlo však přehlédnout fakt, že je mu teprve osmnáct let. Jeho kariéra začala již v roce 2015 a zkušeností na poli vrcholového šachu měl dost, ale souboj o titul mistra světa je zničující i pro mnohem starší a vytrvalejší borce. Hraje se na 7,5 vítězného bodu, přičemž za výhru získá hráč jeden bod a při remíze obdrží oba půl bodu. Klání zahrnuje maximálně čtrnáct her a při nerozhodném stavu následuje tiebreak. Duel se přitom často natáhne za hranici pěti hodin, takže se koná jen jeden denně.

Stačí jediná chyba

Po mentální i fyzické stránce jde o ekvivalent maratonu, kdy si hráči musejí dobře rozvrhnout síly, nezapomínat na přípravu a nepanikařit, pokud se jim něco nepodaří. Jak u rozhozeného Tinga, tak u mladého Gukeše přitom hrozilo, že se obrovský tlak na jejich hře projeví. Když ovšem poprvé zasedli k šachovnici, panovala úplně jiná situace. Ting se totiž dostavil ve vrcholné formě a v první hře soupeře udolal. Následovala remíza a poté zas zvítězil Gukeš. V řadě dalších napínavých remíz se oba pohybovali na ostří nože a vždy stačil jediný špatný tah, aby protivníkovi poskytli výhodu.

Jedenáctý duel ovládl Gukeš, ve dvanáctém se zas prosadil Ting, který podle komentátorů předvedl perfektní hru a soupeři v podstatě nedal šanci. Mladík však odpověděl remízou, a do poslední standardní hry turnaje tak oba borci nastupovali se stejným počtem bodů: Vítěz se měl stát mistrem světa, ale v případě remízy by přišel na řadu tiebreak. Nervozita se dala krájet a finální duel měl nakonec dlouhých 58 tahů. Hráči se během nich navzájem připravili o většinu figurek a o závěru v podobě remízy už nikdo nepochyboval. Pak se však Ting dopustil takřka školácké chyby a jediným tahem věží své šance zhatil. Gukeš tudíž získal nejen trofej, ale také titul historicky nejmladšího mistra světa a k němu odměnu ve výši 1,35 milionu dolarů.

Šachy, nebo život

Ačkoliv Ind po skončení zápasu nad šachovnicí plakal, přemožen emocemi a vyčerpáním, jeho utkání s Tingem nebylo ani zdaleka nejdelší v historii. Uvedený rekord patří mistrovskému klání Anatolije Karpova, který obhajoval titul proti tehdy teprve 21letému Garrymu Kasparovovi. Zatímco moderní formát povoluje maximálně čtrnáct klasických her, v roce 1984 se měl stát šampionem ten, kdo jako první zvítězí šestkrát. Když ovšem 10. září usedli oba borci k šachovnici, nikdo nečekal, že se jejich klání protáhne až do následujícího roku. 

První dvě hry skončily remízou, třetí ovládl Karpov – a pak také šestou, sedmou a devátou. Následovalo šestnáct remíz a další Karpovova výhra. K vítězství mu tedy chyběl jediný bod, jenže Kasparov chytil druhý dech a zvítězil ve 32., 47. i 48. hře. Tehdy už ovšem nekonečný maraton oba borce natolik vyčerpal, že jej prezident Světové šachové federace Florencio Campomanes ve stavu pět ku třem raději zastavil. Šampionát se tak jako jediný v historii musel obejít bez výsledku. Federace záhy zorganizovala další hru, tentokrát s jinými pravidly: Mezi 3. zářím a 9. listopadem 1985 se bojovalo o nejlepší výsledek po 24 duelech a z vítězství se nakonec radoval Kasparov s třinácti body, zatímco Karpov jich získal jedenáct.

Mistrovství mě nezajímá!

Zničující tempo, vyčerpání a obrovský tlak, jež se s mistrovskými hrami pojí, jsou pověstné. Ne každému hráči je přitom příjemné takovou zátěž podstupovat a například Magnus Carlsen, objektivně nejlepší šachista všech dob, i kvůli ní na post mistra světa rezignoval. Do finálového zápasu naposledy nastoupil v roce 2021 a jeho vyzyvatelem se stal Jan Něpomňaščij. Proti fenomenálnímu Norovi však nedosáhl na jediné vítězství, a naopak mu hned čtyřikrát podlehl. Magnus nicméně po turnaji uvedl, že další titul už nejspíš obhajovat nebude, protože mu zkrátka chybí motivace. 

Nedá se přitom říct, že by si odstoupením z šampionátu nějak uškodil: Na poli šachu stále dominuje, ale spíš v kratších herních formátech. A respektu mezi hráči se těší dodnes. Ostatně i Gukeš po loňské výhře prohlásil, že se sice stal mistrem světa, ale nejlepším šachistou zůstává Magnus.

Podívaná v kavárně

Navzdory proslulosti popsané zničující hry mezi Karpovem a Kasparovem se stále nejedná o nejvýjimečnější duel v dějinách. Tím se zřejmě stala hra z roku 1851, kdy se v Londýně konal první mezinárodní šachový turnaj historie. Událost se odehrávala v St. George’s Chess Clubu, nicméně k oné jedinečné podívané došlo na poměrně nečekaném místě – v kavárně Simpson’s Grand Divan Tavern, kam si pánové chodili odpočinout, trochu popít, vykouřit doutník a zahrát si partii šachu jen tak pro radost.

Ze stejného důvodu se tam ve zmíněném roce 1851 ocitli také Adolf Anderssen a Lionel Kieseritzky. Oba patřili k vynikajícím hráčům, nicméně druhý zmíněný měl spíš pověst šibala. Coby učitel matematiky žil v Paříži a mimo jiné editoval šachový časopis La Régence. Ve francouzské metropoli proslul hlavně hraním se slabšími protivníky, jež porážel navzdory faktu, že začínal s handicapem – obvykle se dobrovolně vzdal několika figurek. Na „hospodské poměry“ byl tedy výjimečně nadaný, ale za nejlepšími šachisty světa zaostával. Anderssen byl přitom jedním z nich.

Génius má plán

Ačkoliv se oba muži měli potkat na turnaji, rozhodli se, že si spolu dají také přátelskou hru v Grand Divanu. Zasedli tedy ke stolu, Anderssen se chopil bílých figur a táhl. Začátek byl nenápadný a v baru jejich partii zřejmě nikdo nevěnoval přílišnou pozornost. Během pár výměn se však začala hra vyvíjet nečekaným směrem, protože papírově silnější Anderssen najednou přicházel o figurky – a na první pohled se zdálo, že naprosto zbytečně: Nechal si vzít bílého střelce, několik pěšců, a nakonec také obě věže.

Je pravda, že v polovině 19. století se hrály tzv. romantické šachy. Tehdejší hráči neměli k dispozici počítače ani dnešní obsáhlé teoretické znalosti a namísto promyšlených zdrženlivých tahů upřednostňovali ty odvážné, často riskantní, jež prohlubovaly divácký i hráčský zážitek. Nicméně to, co předváděl Anderssen, hraničilo se sebezničením. 

Kolem stolu se už nejspíš shlukovali zvědavci, neboť z diváckého odstupu začínalo být zřejmé, že má génius plán a figurek se nezbavuje náhodně. Přestože tedy Kieseritzky likvidoval jeden soupeřův kámen za druhým, situace na šachovnici pro něj přestávala být příznivá. 

Nesmrtelná hra

Pomocí obětovaných figur Anderssen svým protivníkem manipuloval a dostával jej tam, kde ho chtěl mít. Ke konci se totiž ukázalo, že Kieseritzky navzdory obrovské početní převaze nenachází na šachovnici útok, jímž by dokázal vyhrát. Anderssen se naopak zbylými koňmi a střelcem nebezpečně přibližoval k jeho králi, který se najednou ocitl na velmi omezené herní ploše. Finální tahy si pak Němec doslova vynutil a tím předposledním dal černému šach dámou, Kieseritzky ji však sebral koněm. V každé jiné hře by šlo o fatální chybu, jenže Anderssen k údivu přítomných obětoval dámu schválně. Černý totiž pohnul koněm coby posledním klíčovým obráncem krále, a bílému tak v dalším tahu nic nebránilo dát zbývajícím střelcem mat. 

Genialita soupeřových tahů zaskočila Kieseritzkého natolik, že poslal zápis klání telegraficky do časopisu La Régence a duel pojmenoval Nesmrtelná hra. Anderssen sice poté londýnský turnaj ovládl, nicméně podobně úžasné partie už na něm nepředvedl. Ačkoliv se tedy stal pomyslným mistrem světa, do dějin se zapsal především svou schopností manipulovat protivníkem, kterou ukázal ve volném čase v kavárně. Dodnes se přitom jedná o nejčastěji citovanou partii a vedle odborných publikací pronikla také do popkultury – například do legendárního snímku Blade Runner z roku 1982 natočeného režisérem Ridleym Scottem.

Image

Čtěte také

Velmistr proti počítači: Památná šachová bitva mezi Garry Kasparovem a počítačem Deep Blue

Čínští vědci použili drony vybavené laserovou technologií LIDAR, aby s jejich pomocí odhadli počet stromů v celé Číně, ve všech jejích rozmanitých ekosystémech. Po vynaložení nemalého úsilí dospěli k číslu 142,6 miliard stromů, což znamená, že v Číně mají zhruba 100 stromů na jednoho obyvatele.

Je to sice úctyhodný počet, zvlášť s přihlédnutím k tomu, že mnohé oblasti Číny jsou poměrně hustě osídlené, podle odborníků ale může být skutečný počet stromů v Číně ještě vyšší. Je totiž možné, že uvedený postup vzhledem k technickým omezením, vede k podceňování skutečných výsledků.

Lesy pod drobnohledem

Jak uvádí Qinghua Guo z Institutu dálkového průzkumu Země a geografických informačních systémů Pekingské univerzity, rozumný odhad čínské populace stromů je zásadní pro zhodnocení fungování ekosystémů, a také pro odhad množství uhlíku, jaké je uloženo v biomase stromů. Výsledky jejich práce uveřejnil oborný časopis Science Bulletin.

Guo s kolegy vytvářejí detailní mapy rozšíření čínských stromů, které se stanou podkladem pro naplnění ekologických a klimatických cílů, které si Čína vytyčila. „Naše studie představuje první mapování hustoty stromového pokryvu v Číně ve vysokém rozlišení,“ vysvětluje Guo. „Výsledky výzkumu přispějí k globálnímu managementu a obnově ekosystémů v Číně.“

Badatelé pochopitelně nepočítali všechny čínské stromy jeden po druhém. To by bylo příliš velké sousto. Namísto toho pomocí dronů detailně prozkoumali plochu o rozloze 1 400 čtverečních kilometrů. Pořízené snímky poté analyzovala umělá inteligence a výsledek vědci extrapolovali na celou Čínu.

Velká zelená zeď

Ať už zjištěné množství čínských stromů odpovídá skutečnosti nebo ne, jisté je, že celková zalesněná plocha se v zemi utěšeně rozrůstá. Zejména na severu Číny totiž již několik let běží projekt, jehož cílem je pomocí výsadby stromů zabránit rozšiřování pouští Gobi a Taklamakan. Projekt Velké zelené zdi – známý také jako Program tří severních ochranných pásem - byl zahájen v roce 1978 s předpokládaným termínem dokončení v roce 2050, kdy by mělo být vysazeno až 100 miliard stromů. Velká zelená zeď je přitom již nyní největším vysázeným lesem na světě s více než 66 miliony stromů.

Image

Čtěte také

Podle statistických odhadů roste na Zemi 73 274 druhů stromů

Žraloci mají pověst tichých zabijáků – na rozdíl od mnoha jiných druhů ryb jim chybějí orgány pro vydávání zvuků. Vědci byli proto přesvědčeni, že žraloci, kterých existuje více než 500 druhů, pod vodou žádné zvuky nevydávají. Nyní se ale zdá, že žraloci konečně prolomili mlčení.

Cvakající žraloci

Tým vědců nedávno zaznamenal, že žraloci jednoho druhu vydávají pod vodou krátké vysokofrekvenční cvakání. Výsledky studie, publikované v odborném časopisu Royal Society Open Science, představují první známý případ, kdy žralok aktivně vydává zvuk.

Zmíněné zvukové projevy jako první zaznamenala mořská bioložka Carolin Niederová, hlavní autorka nové studie, když pracovala na svém doktorátu na Aucklandské univerzitě na Novém Zélandu. Její projekt byl zaměřen na sluchové schopnosti několika druhů žraloků, včetně hladkouna novozélandského (Mustelus lenticulatus) – malého druhu žraloka, který se vyskytuje v pobřežních vodách kolem Nového Zélandu. 

Niederová hladkouny studovala v nádrži vybavené hydrofony. Díky tomu se jí podařilo zachytit zvláštní „cvakání“. Podle vědkyně šlo o cílené projevy – jednotlivá cvaknutí trvala přibližně 48 milisekund, jejich frekvence se pohybovala od 2,4 až 18,5 kHz a nejhlasitější projevy dosahovaly až 156 decibelů. Žraloci tyto zvuky vytvářejí zřejmě svými zploštělými zuby, smysl jejich zvukových projevů je ale nejasný. Niederová se přiklání k myšlence, že může jít o projev stresu, varování nebo vyjádření agrese. S velkou pravděpodobností tyto zvuky žralokům neslouží ke komunikaci, neboť hladkouni registrují zvuky pouze do 800 Hz.

Vzhledem k tomu, že výzkum žraloků probíhal v laboratorních podmínkách také není jasné, zda podobné zvuky produkují hladkouni i ve volné přírodě. Je ale možné, že podobné zvuky vydávají i další druhy žraloků.

Image

Čtěte také

Vědci chtějí odposlouchávat velryby pomocí optických kabelů