Scott vs. Amundsen (1): Závod slavných polárníků se změnil v tragédii

03.07.2021 - Vilém Koubek

Soupeření, které se rozpoutalo při dobývání jižního pólu, skončilo tragicky. Zatímco přelétavý Roald Amundsen z Norska si s antarktickými podmínkami poradil relativně snadno, britský favorit Robert Falcon Scott a jeho muži zahynuli

<p><strong>Roald Amundsen</strong> (vlevo) zajistil pro svou skupinu zvířecí kožešiny, jež chránily proti větru, dobře držely teplo a přirozeně větraly. <strong>Robert Falcon Scott</strong> (vpravo) a jeho muži navlékli mnoho bavlněných vrstev, pod nimiž nosili vlnu. Ta ale neodváděla pot, který na těle namrzal.</p>

Roald Amundsen (vlevo) zajistil pro svou skupinu zvířecí kožešiny, jež chránily proti větru, dobře držely teplo a přirozeně větraly. Robert Falcon Scott (vpravo) a jeho muži navlékli mnoho bavlněných vrstev, pod nimiž nosili vlnu. Ta ale neodváděla pot, který na těle namrzal.


Reklama

Na přelomu 19. a 20. století dospěl moderní člověk k přesvědčení, že dokáže překonat veškeré nástrahy přírody. Svou převahu přitom zkoušel prokázat i dobrodružnými výpravami do nejvíc nehostinných koutů planety, jimiž byly a stále jsou póly – přičemž ten jižní pro svou vzdálenost od Evropy platil za nebezpečnější. V době, kdy už vyšlo z módy rozšiřovat koloniální impérium, by proto jeho dobytí přineslo vítěznému národu ohromný kredit a nehynoucí slávu. A tak zatímco k severu pohlížel Nor Roald Amundsen, jih si vyhlédla stále ještě světová mocnost číslo jedna – Británie. Měla přitom důvod k optimismu, protože její expedice už u břehů Antarktidy několikrát zakotvily: Mezi léty 1901 a 1904 tam například vedl průzkumnou výpravu nadějný námořní poddůstojník Robert Falcon Scott.

Po návratu do vlasti získal ohromný věhlas a povýšil na kapitána. Když pak roku 1906 zdatný polárník Ernest Henry Shackleton spřádal plány na dobytí jižního pólu s cílem vztyčit tam britskou vlajku, cítil Scott, že má na antarktické prvenství výsadní právo. Svůj vliv proto využil, aby Shackletona odsunul na vedlejší kolej a sám se stal vedoucím britské expedice. Na cestu však hodlal vyrazit také s vědeckým vybavením a provést řadu pokusů, jež by člověku přiblížily takřka neprobádanou ledovou zemi.  

Telegram zkázy

Název Terra Nova získala výprava podle lodi, která ji na nebezpečnou pouť vezla. Cestu financoval jak soukromý sektor, tak vláda a z přístavu v Cardiffu plavidlo vyrazilo 15. června 1910: Směřovalo ke břehům Austrálie, odkud mělo pokračovat na Nový Zéland a k Antarktidě. Až do zakotvení v Melbourne se zdálo, že vše probíhá v pořádku a výpravu nic neohrožuje. Telegram, který na Scotta čekal v australské metropoli, mu však obrátil svět vzhůru nohama. 

Na pozadí jeho expedice se totiž odehrál dramatický zvrat v dobývání severního pólu, při němž Roalda Amundsena v září 1909 předběhl Američan Robert Peary. Norský polárník selhání nepřipouštěl, jenže výprava, která měla točnu pokořit, byla po letech plánování téměř připravená. Amundsen se tedy náhle ocitl v pozici lovce, jenž s nabitou zbraní tak dlouho mířil na kardinální úlovek, až mu ho těsně před výstřelem skolil někdo jiný. 

Nor však situaci vyřešil vskutku originálně: Rozhodl se ukořistit vavříny za dobytí jižního pólu. Protože si nebyl jistý, jak by natěšená veřejnost i sponzoři vnímali náhlou změnu kurzu, tajil svůj záměr úplně před všemi. Na loď Fram nastoupil i s dobrodruhy, jimž ovšem stále tvrdil, že míří k severní točně. O skutečném cíli – který měl výpravu oproti plánu protáhnout nejméně o dva roky a hrozil mnohem větším rizikem smrti mezi ledovými krami – údajně věděl pouze on, kapitán plavidla a dva další muži. Pravda se vyjevila až v okamžiku, kdy se loď stočila na jih k ostrovu Madeira, pod falešnou záminkou zkoumat tamní lokality.  

Připravit ke startu!

Když už nemělo smysl zapírat, seznámil Amundsen posádku i zbytek světa s plánem dobýt jižní pól. Svůj úmysl pak odhalil také Scottovi v krátkém telegramu zaslaném do Melbourne: „Informuji, že Fram na cestě do Antarktidy. Amundsen.“ Později norský polárník tvrdil, že britskou výpravu vnímal jako ryze vědeckou, s tím že u ní dosažení točny znamená pouze jakýsi bonus vedle hlavní výzkumné práce. Ve skutečnosti se však chtěl zřejmě projevit coby džentlmen a nevypadat jako „zloděj“ pokoušející se kolegovi tajně ukrást pod nosem vítězství, které dotyčný již předem vyhlásil s ohromnou pompou. Každopádně tak Nor rozpoutal závod o pokoření Antarktidy.

Pokud se Scott ocitl pod tlakem, nedal to na sobě znát. Novinářům dožadujícím se reakce sdělil, že odmítá zanevřít na vědecký aspekt své expedice jen kvůli vítězství. V Austrálii a na Zélandu nabral další zásoby a se silně přetíženou lodí vyrazil k Antarktidě. Po cestě je nicméně málem poslala ke dnu silná bouře, a v přívalech vln dokonce selhala čerpadla, takže se mořeplavci museli vody zbavovat pomocí kbelíků. 

Plavidlo řádění živlu přežilo, nicméně část zásob spolu s 10 tunami uhlí a 300 litry benzinu skončila v hlubinách oceánu. Následně Terra Nova ještě na 20 dní uvázla v zaledněné oblasti a během té doby spotřebovala dalších šest tun uhlí. Čtvrtého ledna 1911 konečně dorazila k antarktickému Rossovu ostrovu a zakotvila u Evansova mysu, kde muži rozbili tábor. 

Psi na práci i k jídlu

Základna sice skýtala řadu příležitostí pro vědecké bádání, nicméně cestu k jižnímu pólu prodlužovala o desítky kilometrů. Amundsen si toho byl vědom, a jelikož jeho expedice neměla žádné vědecké ambice, zakotvil v zátoce Velryb, asi o 96 kilometrů blíž k točně. Obě skupiny hodlaly překonat Rossův šelfový ledovec, zdolat ledovcový hřeben a pokračovat dál k cíli. 

O vítězi však nakonec nerozhodly ani tak badatelské pohnutky Scottova týmu, jako spíš jeho nepřipravenost na antarktické podnebí. Amundsen měl již za sebou řadu polárních cest a věděl, jak drsná krajina je čeká. Přepravu zásob proto svěřil psím spřežením, s nimiž si navíc počínal ryze pragmaticky: Jakmile dorazili na Jihopolární plošinu, členové expedice 24 psů z původních 52 zabili a snědli, přičemž si na mase pochutnali rovným dílem se zbývajícími chlupáči. Domů se tak vrátilo pouhých 11 tažných zvířat. 

Zároveň byli všichni Amundsenovi muži výborní lyžaři – výpravy se účastnil dokonce i Olav Bjaaland, šampion severské kombinace z roku 1902. A protože se dokázali ledovým územím pohybovat relativně rychle, zbývalo jim víc času na odpočinek.

Oblečení a zmrzlí 

Scott naopak dřív zakusil jen okrajové části polární krajiny a neměl dost zkušeností, aby své muže připravil na její nástrahy. Pro přepravu po bílých pláních hodlal využít troje motorové sáně, sibiřské poníky, psí spřežení a lyže. Jenže největší ze zmíněných motorových strojů se potopil při přesunu na pevninu, zatímco zbylé dva se neustále rozbíjely, takže výprava od jejich použití upustila. 

Podobný osud potkal koně, kteří se sice osvědčili při vykládání zavazadel z lodi na pevninu, ale při pochodu se propadali a neustále vláčeli břicha po sněhu. Polárníci je tedy nakonec utratili. Psů zas nebylo dost, aby těžké vědecké vybavení utáhli, a nikdo ze Scottových mužů s nimi neuměl pořádně zacházet. Pětici dobrodruhů tak nezbylo než náklad přesouvat vlastními silami.

Dokončení: Scott vs. Amundsen (2): Závod slavných polárníků se změnil v tragédii

Obtíž spočívala i ve zvolených oděvech. Amundsen poučen pobytem u Inuitů zajistil pro svou skupinu zvířecí kožešiny, jež chránily proti větru, dobře držely teplo a přirozeně větraly. Scott a jeho muži navlékli mnoho bavlněných vrstev, pod nimiž nosili vlnu. Jenže řešení, které může fungovat ve skotských horách, se naprosto nehodí do drsných podmínek pólů: Vlna sice udržuje u těla dobré mikroklima, ale s přemírou pocení nemůže voda odcházet a namrzá – což obratem vyžaduje mnohem víc energie na prosté zahřátí. To bylo ovšem v přímém rozporu s nedostatkem jídla, jímž výprava trpěla. Nutnost táhnout celý náklad svépomocí se stala posledním kamínkem v mozaice zkázy. 

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Historie

Černé díry se ukrývaly přímo před očima vědců. Nový výzkum našel způsob, jak je odhalit.

Vesmír

Lidské pozůstatky obětí erupce v domě „Casa del Fabbro“, včetně muže, jehož DNA vědci přečetli.

Věda

Stejně jako ostatní krokodýli, i gaviálové mají speciální smyslové orgány. Jedná se o drobné jamky v šupinách, které pokrývají tělo. Tyto jamky jsou schopny zachytit vibrace nebo změny tlaku vody, což napomáhá při hledání kořisti.

Příroda

Britské tanky postupují vpřed. Velitel stroje často šel před strojem a naváděl řidiče, aby se vyhnul překážkám.

Válka

Jihoamerické pralesy by mohly ukrývat až na čtyři tisíce doposud neznámých rostlinných druhů.

Zajímavosti

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907