Scott vs. Amundsen (2): Závod slavných polárníků se změnil v tragédii

04.07.2021 - Vilém Koubek

Výprava vedená Robertem Scottem sice Jižního pólu dosáhla, čekalo je ale zklamání. Na místo dorazili pět týdnů po Amundsenovi. To nejhorší na ně ale teprve čekalo…

<p>Na jižním pólu Scottova skupina zjistila, že je Amundsen předběhl víc než o měsíc. Jejich zklamání je přímo hmatatelné i na fotografii, kterou na pólu pořídili.</p>

Na jižním pólu Scottova skupina zjistila, že je Amundsen předběhl víc než o měsíc. Jejich zklamání je přímo hmatatelné i na fotografii, kterou na pólu pořídili.


Reklama

Pro Scottův tým znamenalo zdolání trasy dlouhé více než 1 300 kilometrů naprosté utrpení, ale 17. ledna 1912 nakonec došli do cíle: Již den před dosažením točny však bylo jasné, že závod prohráli. „To nejhorší, nebo skoro nejhorší se vyplnilo,“ zapsal si do deníku Robert Falcon Scott, když 16. ledna odpoledne spatřili ve sněhobílé krajině temný flek, který se při pohledu zblízka ukázal být norskou vlajkou. Na místě ji vztyčila Amundsenova výprava, a to o celých pět týdnů dřív. 

Úvodní část: Scott vs. Amundsen (1): Závod slavných polárníků se změnil v tragédii

Pro morálku mužů, už tak nahlodanou otřesnými podmínkami a horšícím se zdravotním stavem, šlo o těžkou ránu. Jejich zklamání je přímo hmatatelné i na fotografii, kterou na pólu pořídili. Posléze se tam na jednu noc utábořili a vydali se na cestu zpět, jež měla vydat na dva další měsíce strádání. 

„Antarktida je strašné místo a velmi mne rmoutí, že jsme přes vynaložené úsilí nedosáhli prvenství,“ uvedl Scott v deníku. „Teď nás čeká zoufalá pouť domů. Jsem zvědav, zda ji zvládneme.“ Na více než tisícikilometrový návrat se vydali zmožení a zlomení. Měli hlad, mrzli a hlavní technický asistent Edgar Evans se také potýkal se zraněním: 31. prosince si o sáně pořezal ruku a rána se zanítila. Deset dní před dosažením pólu se o něm Scott v deníku zmiňoval jako o „velkém dříči“, jelikož navrhl či přímo vyrobil sáně, stany, stupačky a řadu dalšího improvizovaného vybavení. „Teprve teď si uvědomuji, jak neocenitelným je mi asistentem,“ zapsal si velitel. 

Poslední procházka

Jenže o necelý měsíc později už Evans představoval víc přítěž než pomoc. V důsledku infekce, omrzlin a celkové únavy 16. února zkolaboval, a přestože se podle svých slov následujícího dne cítil dobře, během cesty zaostával, až mu došly síly. Když se k němu skupina vrátila, nalezla jej blouznícího, částečně svlečeného a omrzlého. Evans se jim omluvil s tím, že zřejmě omdlel. Z posledních sil jej tedy dopravili do bezpečí stanu, kde vzápětí zemřel.   

Druhého března dorazili k jednomu ze stanovišť se zásobami na Rossově šelfovém ledovci, ale ani tam věci nenabraly optimističtější směr – právě naopak. Polárníkům totiž takřka došel olej a ani s obnovenými zdroji nebylo jisté, že jim palivo vydrží k další zásobovací zastávce vzdálené 114 kilometrů. Teplota přitom pravidelně klesala pod minus 40 stupňů a bez oleje si jednoduše nedokázali rozpouštět led k pití. Ačkoliv je tedy obklopovala zmrzlá voda, zároveň trpěli dehydratací. 

Kvůli jednotvárným a chudým pokrmům s nedostatkem vitaminů je v pozdějších fázích výpravy postihly i kurděje, které se projevují krvácením z dásní, pod kůží či do svalů a poruchou krvetvorby. Naopak Amundsenovi lidé měli nejen dost pestré stravy, takže jim kurděje nehrozily – ale díky masu ze zabitých psů údajně dokonce přibrali. 

Tak umírají gentlemani

Lawrence Oates navíc již před zbylými členy nedokázal skrývat bolest, kterou mu způsobovaly omrzlé nohy – do jedné z nich se mu posléze pustila gangréna a všem začínalo být jasné, že ani on se do vlasti nevrátí. Oates si uvědomoval, že se stal přítěží, a nechtěl skupinu zdržovat stejně jako Evans. Nakonec tak vzal život do svých rukou a 17. března opustil stan se slovy: „Na chvíli se jdu projít.“ Už se však nevrátil.  

„Snažili jsme se ho zastavit, ale zároveň jsme si uvědomovali, že je hrdinou a pravým britským gentlemanem. Všichni doufáme, že až přijde naše chvíle, budeme schopni nevyhnutelnému čelit v podobném duchu,“ zapsal si Scott, aniž tušil, že se zbývající trojice ocitne ve stejné situaci již za pár dní: 21. března jim do dalšího zásobovacího stanoviště zbývalo 17 kilometrů, ale prudce se horšící počasí je uvěznilo ve stanu. 

Tou dobou už jim došlo palivo a neměli jak získávat vodu, byli vyčerpaní, omrzlí, dehydrovaní a zoufalí. Když se okolnosti ani v následujících dnech nelepšily, přijali muži svůj osud a po zbývající čas si zapisovali do deníků události posledních dnů i vzkazy pro své milované. Závěrečné řádky ve Scottově deníku pocházejí z 29. března: „Je to smutné, ale už dále nedokážu ani psát,“ stojí téměř nečitelně ke konci. „Pro boží smilování, postarejte se o naše drahé.“ 

Nesportovní vítěz

Ze svého stanu již polárníci nevyšli a pátrací čety jejich těla objevily až 12. listopadu 1912, osm měsíců od posledního zápisu. Britská veřejnost se o osudu výpravy dozvěděla v únoru následujícího roku, ovšem spíš než o tragédii se mluvilo o hrdinství. Dobývání jižního pólu se stalo jedním z nejodvážnějších činů v britských dějinách a značně přibarvená legenda o neohrožených mužích se dokonce vyučovala ve školách. Nad jejich smrtí truchlil i král Jiří V. a vzpomínkové akce se zúčastnilo na deset tisíc lidí. Scottova poslední slova rezonovala britskou veřejností natolik, že se vybralo dost peněz k zaopatření pozůstalých a ještě zbylo na založení výzkumného ústavu Scott Polar Research Institute v Cambridgi.

Amundsen se do civilizace vrátil živý a zdravý, nicméně ovace jej nečekaly. Jeho odklon od snahy dobýt severní pól byl vnímán jako podlý. Fakt, že se svým snažením postavil proti Scottovi a uměle tak vyvolal závod, kterého se Robert Falcon se svými muži v podstatě musel zúčastnit, se pokládal za nedžentlmenský a nesportovní. V Británii začátku 20. století přitom pro váženého člověka neexistovalo moc horších obvinění. 

TIP: V sevření ledové kry: Jak u severního pólu bojoval o život český vědec František Běhounek

Norský král Haakon VII. však Amundsenovi udělil medaili za zásluhy a dobrodruhovi se navzdory pošramocené pověsti v následujících letech nežilo špatně. Vítězná výprava jej finančně zaopatřila a pomohla mu založit lodní dopravní podnik, který prosperoval i během válečných let. Smrt si pro něj přišla až v roce 1928: Tehdy se za záhadných okolností ztratil, když spolu s dalšími letěl na pomoc posádce vzducholodi Italia, jež ztroskotala při přeletu nad severním pólem.

Reklama




Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

V aréně římského Kolosea bojovali vedle exotických zvířat také jezevčíci. (foto: Unsplash, Katie BernotskyCC0)

Věda

Nový bombardér B-21 Raider je vybaven mimo jiné technologií stealth, která umožňuje unikat pozornosti radarů. (foto: Air Force, CC0)

Zajímavosti

Portrét Pabla Picassa z roku 1908. (foto: Wikimedia Commons, CC0)

Historie

Obří satelit BlueWalker 3 funguje na oběžné dráze od letošního září. Kvůli své vysoké odrazivosti se stal jedním z nejjasnějších objektů na noční obloze. (foto: Leaf SpaceCC0)

Vesmír
Příroda

Stepan Bandera v exilu spolupracoval s několika zpravodajskými službami, například s CIA, Brity i Západním Německem v pozici konzultanta na země za železnou oponou. Zemřel v roce 1959 v Mnichově po útoku kyanidem. Příkaz k jeho zavraždění vydal tehdejší nejvyšší představitel Sovětského svazu Nikita Chruščov. (foto: Wikimedia Commons, CC0 - kolorováno)

Historie

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907