Richmond nad Temží, kde se nachází největší londýnský královský park a špičkové turistické atrakce, jako je palác Hampton Court, zpopularizoval americký komediální televizní seriál Ted Lasso.

Každoroční průzkum realitního webu Rightmove, kterého se zúčastnilo více než 26 000 lidí, ukázal, že k subjektivnímu pocitu štěstí nejvíce přispívá vnímání „hrdosti, sounáležitosti a komunity“. Klíčovým ukazatelem, který přispívá k pocitu štěstí, patří podle realitního webu přístup obyvatel k zeleni a přírodě.

Exkluzivní čtvrť plná zeleně

Je to za posledních 12 let poprvé, kdy se londýnská lokalita dostala na první místo v žebříčku „Happy at Home Index“. Na druhém místě se letos umístil Winchester v hrabství Hampshire a na třetí pozici město Monmouth ve Walesu. V loňském roce zvítězilo cornwallské přímořské město St Ives a v roce 2021 se na prvním místě umístil Hexham v Northumberlandu.

Podle společnosti Rightmove činí průměrná nabídková cena nemovitostí v této čtvrti, která je oblíbená mezi bohatými a slavnými, téměř milion liber, což je bezmála třikrát více než průměrná cena ve Velké Británii (362 000 liber, v přepočtu zhruba 10 milionů korun). V Richmondu mají své domy takové celebrity jako Mick Jagger, Brad Pitt, David Attenborough nebo třeba televizní moderátorka a modelka Holly Willoughby.

Kromě bujné zeleně a rozlehlých parků se ve čtvrti nachází také 6,6 km dlouhá pěší trasa podél řeky Temže přes Twickenham do Kingstonu. Podle realitního makléře Tima Bannistera letošní výsledky „ukazují, že obyvatelé si i nadále cení bydlení v blízkosti zeleně a přírodních krás, což jsou atributy, které se během pandemie staly ještě důležitějšími“. Potěšení z úspěchu v žebříčku vyjádřil i londýnský starosta Sadiq Khan.

Vévodům, hrabatům i baronům platili poddaní daně, aniž by ovšem měli šanci ovlivnit, zda je pán investuje do jejich ochrany, nebo do vlastní reprezentace. Je ovšem fér dodat, že mohutné vyzdobené hrady, které v návštěvě vyvolávaly údiv, patřily do repertoáru dovedné diplomacie. Stejně tak bylo možné bohatě zásobené stoly pro významné hosty a potenciální spojence zahrnout do nákladů na obranu panství – a tím i poddaných.

Společenská událost

Hodování patřilo ke společenským událostem už v době kamenné, přestože o tom máme pouze nepřímé archeologické důkazy. Vyšší vrstvy všech vyspělejších starověkých civilizací pak samozřejmě holdovaly pestré stravě, kterou jim jejich krajina a doba nabízely. Neváhaly přitom pohostit své přátele, a ukázat tak velkorysost, pohostinnost, zdvořilost, ale rovněž moc a bohatství. Pouze podle místních zvyklostí se lišilo, zda muži a ženy usedali k tabuli zvlášť, či dohromady, jestli u jídla převážně leželi, či seděli, zda byly k dispozici lázně nebo dřevěné stoly, jestli se pilo víc vína, piva, či medoviny… Nejvíc zpráv o opulentních hostinách máme z pozdního Říma, na nějž pak přímo navazovala raně středověká šlechta.

Nicméně do římských zvyků – zahrnujících především lázně, lehátka, věnce, vonné masti, otroky s mísami vody na mytí rukou a dostatek vína – se zamíchaly pohanské tradice původně barbarských národů. Elita keltských, germánských či slovanských kmenů, kde se bujaře oslavovalo v rozlehlých halách hradišť, si vystačila s posezením u dřevěných stolů s lavicemi, jež se prohýbaly pod korbely medoviny a piva.

Když si člověk uleví…

Podrobnější popisy velkých hostin raného středověku bohužel chybějí, nebo jsou velmi vzácné, a také ikonografického materiálu existuje málo, nebo spíš téměř žádný. Přesto o hostinách víme, protože se u nich občas udály významné dějinné události. Jedním z mála dokladů o kvalitě jídla se stal poměrně kuriozní nález z anglického Yorku. V roce 1972 tam archeologové odkryli dvacet centimetrů dlouhý a pět centimetrů široký zkamenělý exkrement, který po sobě v tehdejším Jórviku okolo roku 900 zanechal statný viking s dobrým apetitem. 

Rozbor „artefaktu“ ukázal, že se dotyčný nacpal množstvím masa a chleba, ale klidné trávení mu narušili střevní paraziti, kterých se našlo nemálo. Exkrement si získal takovou popularitu, že nadšení návštěvníci dokonce shodili jeho vitrínu a rozbili koprolit na tři kusy. Proto se musel restaurovat, převézt na bezpečnější místo a dnes tvoří jakýsi neoficiální symbol Vikingského centra Jórvik. Nutno podotknout, že by se autor zmíněného výtvoru jeho osudu a slávě asi notně podivil.

Prestiž hodovních síní

Z vrcholného středověku po roce 1200 už máme přece jen o něco podrobnější zprávy. Původní hierarchie kmenových náčelníků a velmožů se v té době již transformovala do feudálního a monarchistického systému, takže si moc v zemi nárokovala vedle krále i řada šlechticů. Sídlili v kamenných hradech, ovládali okolní území s vesnicemi a městečky a potřebovali podtrhnout vlastní důležitost.

Hrad s hodovní síní či rytířským sálem tvořil středobod panství, a tedy i místo diplomatických jednání a hostin. Základní zvyky při stolování se velmi podobaly od Skandinávie až po Středomoří. Rozdíl spočíval v dostupnosti surovin, ale osvědčené lahůdky včetně rozličného koření se dovážely z orientu do všech koutů Evropy, takže jediné omezení spočívalo v čerstvosti. Ryby a další mořské plody pochopitelně jedli hlavně lidé v pobřežních oblastech, zatímco k nám se dostaly pouze nasolené.

Prvotním a nejdůležitějším pokrmem reprezentativního menu se stala zvěřina, protože právo lovit patřilo šlechtě, takže tím pán mimo jiné předváděl svou vysokou úroveň. Ještě lepší pak bylo, když se mohl pochlubit, že servírovaného jelena či kance zastřelil sám. Až do 13. století se zvěřina při slavnostních příležitostech nepodávala „povinně“, ovšem s blížícím se koncem středověku už byla hostina bez ní nepředstavitelná a nedůstojná. Schopný kuchař každopádně dokázal „připravit“ jelena i z vola a divočáka z domácího prasete.

Lov, tanec a turnaje

Jedna věc je každodenní jídlo chudého šlechtice ve 13. století a něco jiného královská svatba ve století šestnáctém. Bohaté rody si však dávaly záležet, aby se oběd – ve většině Evropy hlavní pokrm dne – neodbýval nějakou ledabylou konzumací. Pokud to bylo možné, sešla se u stolu celá rodina a sluhové postupně přinášeli předkrmy, několik hlavní chodů, a dokonce zákusek. Pouze v době půstu se jídelníček přeorientoval na ryby, zeleninu a jiná lehká jídla. Půst hrál ostatně v životě středověkých lidí významnou roli a někdy podle církevních pravidel platil až polovinu dní v roce.

Při návštěvě sousedního šlechtice nebo při důležitém obchodním či politickém jednání však museli sluhové a kuchaři zapojit maximum dovedností, aby mohl pán předvést svoji urozenost. Slavnost pak trvala celý den, nebo i několik dní a její součást tvořilo také pozvání hostitele na lov, hudba a písně najatých trubadúrů, případně tanec a další zábava. U stolů, jež se prohýbaly pod tíhou vybraných pokrmů, pobíhali či leželi lovečtí psi a čekali na zbytky a kosti. Šlo o ideální zpracování biologického odpadu a popsaný zvyk ostatně známe už ze starověku. Nejvyšší stupeň oslav potom představovaly ojedinělé velkolepé události jako svatby, křty nebo korunovace. Kromě výrazně většího množství jídla i zábavy při nich nebylo výjimkou ani pořádání rytířských turnajů.

Jídlo na podívanou

Kupodivu ani u nejbohatších hostin nebývaly stoly mnohdy pevné, ale jednalo se spíš o velké desky spočívající na kozách. Zdobené ubrusy se pak průběžně měnily kvůli znečištění. Jednotlivé chody a druhy jídel se počítaly i na stovky, přičemž desítky sluhů a kuchařů pod vedením kuchmistra chystaly nejen krmě vybrané chuti, ale především pastvu pro oči – protože právě zářivé barvy a nečekané kreace měly hosty ohromit. Takovým „jídlům na podívanou“ se v německy mluvících končinách, včetně našich zemí, říkalo „šauesen“.

Na tabuli se tudíž dostávala celá jehňata či telata, nebo dokonce jeleni, vyzdobení nejrůznějšími barvami, z nichž nejprestižnější byla pochopitelně zlatá. Kuchařské umění tak spočívalo nejen v dosažení vybrané chuti, ale také v nalezení správných barevných ingrediencí. Například žluté či zlatavé odstíny zajišťoval šafrán coby náležitě drahé koření, zelená se získávala z petržele a kuřecí játra zas barvila do hněda.

Ptáci i beránci

Dochoval se například popis následujícího vizuálně ohromujícího pokrmu: Představte si páva opečeného vcelku i s ocasem a korunkou, které se předem pomazaly těstem, aby se po dokončení slouply. Peří se poté opět dotvořilo obarveným těstem a cukrem, šafrán zajistil zlatavé zbarvení a voilà – máme tu zlatého páva! Podobně se mohli podávat také kohouti či slepice, a někdy se dokonce opeřenec stáhl z kůže, jež se následně vyplnila sekaným masem různých barev a chutí do podoby ptáka…

Existuje i recept na celou velikonoční zahradu s pečeným beránkem, jemuž sice chybí kůže, ale je potřený fíkovou zavařeninou a na ni se mají přilepit umělé kudrlinky. Rohy se udělají z těsta, kopýtka se pozlatí a tlamu je třeba nabarvit na červeno. Také stromy v zahradě vzniknou z různých obarvených pokrmů, doplněných figurkami ptáků, zvířat i lidí – samozřejmě rovněž jedlých. Listy se potom vytvoří z oplatků.

Nejen maso

Co tedy vlastně velmožové a panovníci jedli? Všechno, co tehdejší příroda nabízela, včetně dovozu z orientu. Chyběly samozřejmě zaoceánské plodiny jako brambory, rajčata a další. Největší část jídelníčku představovalo maso, které se však dost rozšířilo i mezi obyčejné lidi – zejména po morových ranách, kdy obyvatel ubylo, ale dobytek zůstal. 

Rovněž šlechtici jedli husté polévky a kaše, jež se také mohly rozmanitě barvit. Různé druhy ovoce a zeleniny znamenaly samozřejmost, stejně jako chleba a další pečivo, byť ne v takovém množství jako u obyčejných lidí. Důležitou složku tvořily mléčné výrobky, přičemž kvalitní francouzské sýry se u šlechty vysoce cenily. 

Zajímavé je, že maso se dělilo podle přípravy: Pečené náleželo obvykle nejbohatším vrstvám, zatímco smažené jedli spíš měšťané a vařené či dušené pak většinou obyčejní vesničané. Cukr byl sice v našich končinách vzácný, ale už od 13. století dokázali lidé na Kypru využít vodní mlýny ke zpracování cukrové třtiny z orientu. Italští kupci tak následně po celé Evropě nabízeli cukrové homole, někdy i ochucené, z nichž mohly vznikat různé sladkosti. 

Pokud se o amerických a britských bombardovacích náletech na třetí říši hodně ví a debatuje, obdobné sovětské operace představují daleko méně známé téma. SSSR svá dálková letadla nasazoval opakovaně a poměrně účinně, ačkoli v měřítku podstatně menším než západní Spojenci. Každopádně se i sovětské vedení utvrdilo v přesvědčení o významu těžkých bombardérů a počítalo s nimi pro dopravu jaderných zbraní.

Image

Čtěte také

Smrtonosní giganti nebeských výšek (1): Strategické bombardéry během studené války

Letouny inženýra Tupoleva

Vhodná konstrukce však chyběla, takže inženýr Andrej Tupolev dostal od Stalina příkaz okamžitě okopírovat letoun B-29, jelikož SSSR disponoval několika exempláři, které na jeho území nouzově přistály. Tak vznikl typ Tu-4, v kódu NATO známý jako Bull. Pochopitelně se jednalo jen o dočasné řešení, ale SSSR se pak vydal poněkud jinou cestou než USA, protože při vývoji bombardéru další generace vsadil na turbovrtulový pohon. Výsledkem se stal Tu-95, běžně označovaný též jako „Medvěd“, jelikož v systému NATO dostal kód Bear. 

K pohonu obrovského stroje slouží čtyři turbovrtulové motory, jež pohánějí protiběžné vrtule. Letoun díky nim dosahuje rychlosti až 925 km/h, dopraví 15 tun výzbroje a nabízí dolet 15 000 km, avšak také stojí za zmínku, že údajně jde o nejhlučnější letadlo všech dob. Kromě své primární úlohy nosiče pum či řízených raket se využívá též coby námořní průzkumný prostředek (verze Tu-142). Do služby byl přijat v roce 1956 a podobně jako B-52 stále spolehlivě slouží. Kancelář Tupolev posléze vyvinula i menší proudový bombardér Tu-16 (západní kód Badger), který se také projevil jako vynikající víceúčelová platfoma například pro tankování, námořní průzkum či elektronický boj.

Novější sovětské bombardéry 

Konkurenci letadel kanceláře Tupolev představovaly výsledky práce konstruktéra Vladimira Mjasiščeva, jenže ty se nikdy nesetkaly s nějakými velkými úspěchy. Jeho proudový stroj M-4 Molot (kód Bison) vstoupil do služby v roce 1956 jako letadlo, které mělo zajišťovat útoky na významné cíle v USA, provázela jej však řada potíží. 

Po úpravách vznikla nová varianta zvaná 3M, ale ani ta nesplnila očekávání, takže většina letadel byla přestavěna na pomocné (zejména tankovací) stroje. Jen ve fázi prototypu zůstal ambiciózní, leč problémový nadzvukový letoun M-50, jenž obdržel kód Bounder a vzbudil velké obavy, protože se samozřejmě nevědělo, že se nedostal do sériové výroby. Velice podobně tomu bylo i s dalším nadzvukovým strojem Suchoj T-4 (někdy se užívá i název Su-100), jenž také zůstal ve fázi testů. 

Stále ve službě

Nadále tak dominovala letadla kanceláře Tupolev, která koncem 50. let vytvořila typ Tu-22, první nadzvukový bombardér, který v SSSR postoupil do sériové produkce. Dostal západní kód Blinder a také vyvolával značný strach, sovětské letectvo jej však pokládalo spíše za zklamání. Jeho výkony totiž neodpovídaly skutečnému strategickému bombardéru, protože nabízel akční rádius méně než 5 000 km, a navíc se obtížně ovládal. Pracovalo se však na jeho nástupci s měnitelnou geometrií křídla, který původně začínal jako modernizace Tu-22 a nese název Tu-22M (kód Backfire), byť jde prakticky o úplně nové letadlo. Do služby se dostal v roce 1972 a varianta Tu-22M3 pořád slouží, ačkoliv oficiálně nepatří mezi strategické bombardéry. Jedná se ale spíše o politické rozhodnutí, jelikož se díky tomu nepočítá do limitů odzbrojovacích dohod. 

Tu-22M se nachází na spodní hranici této kategorie, zatímco na špičku patří obrovský Tu-160 (kód Blackjack), který vypadá trochu podobně jako B-1B, ale je daleko větší a výkonnější. Maximální hmotnost činí 275 tun (z toho až 45 tun tvoří výzbroj), stroj dosahuje rychlosti Mach 2 a jeho dolet činí přes 12 000 km.

Stroje od Britů...

Do vývoje strategických bombardérů se pustily také další státy. Stranou nemohli zůstat Britové, kteří již během druhé světové války rozpracovali program stroje Vickers Valiant. Do služby se dostal roku 1955 jako první z „véčkových“ letounů, jak se běžně nazývá trojice britských bombardérů z údobí studené války. Valiant užíval zcela konvenční řešení, ale o druhém stroji Avro Vulcan se to rozhodně říci nedalo. Šlo o bezocasý letoun s křídlem tvaru delta, jenž dosahoval těsně podzvukové rychlosti a přepravil téměř 10 tun bomb. Do služby se dostal roku 1956 a o dva roky později se přidal ještě třetí „véčkový“ bombardér Handley Page Victor, který se vyznačoval křídlem s charakteristickým srpovým půdorysem a velice zvláštně řešenou přídí trupu. 

Zajisté největší oblibě se těšil vulcan, jenž jako jediný z trojice prodělal i ostré válečné nasazení, protože na jaře 1982 provedly tyto stroje (za podpory letounů Victor v úloze tankerů) sedm pumových náletů na argentinské síly na Falklandách. Britové také měli v plánu zavést do služby nadzvukový bombardér, ale slibný stroj BAC TSR.2 zůstal pouze ve stadiu prototypu. 

...a Francouzů 

Výčet evropských strategických bombardérů zakončuje francouzský stroj Dassault Mirage IV, který vstoupil do služby v roce 1964 a vypadal v podstatě jako obří verze stíhaček řady Mirage s delta křídlem. 

Obě západoevropské nukleární velmoci své bombardéry vyřadily, kdežto USA stále provozují stroje B-52H a B-1B a vedle nich novější „neviditelné“ letouny Northrop B-2A Spirit. V Rusku slouží typy Tu-22M3, Tu-95MS a Tu-160 a Čína užívá stroje série Xian H-6, jak se jmenuje zcela přepracovaná varianta Tu-16. Všechny tři mocnosti však už vyvíjejí i nové bombardéry (B-21 Raider, PAK DA Poslannik a H-20), což prokazuje, že se s touto kategorií letecké techniky nadále počítá.

Ničivky z rodu Leishmania patří mezi obávané parazitické prvoci ze skupiny bičivek, blízce příbuzných trypanozomám, původcům spavé nemoci. Vyvolávají různé formy onemocnění zvaného leishmanióza, jehož nejzhoubnější formy končí bez včasného zásahu lékařů smrtí. Kožní forma onemocnění nebývá smrtelná, zanechává ale zohyzďující jizvy. Touto formou onemocní každoročně ve světě asi milion lidí.

K původcům kožní leishmaniózy patří i ničivka Leishmania mexicana, která je přenášená krevsajícím hmyzem. Infekce touto ničivkou vyvolává ošklivé vředy, které se velmi špatně hojí. Překvapivé ale je, že pro většinu nakažených nejsou tyto vředy téměř vůbec bolestivé. 

Proč vředy od ničivky nebolí?

Odborník na imunologii parazitických onemocnění Abhay Satoskar z Ohijské státní univerzity a jeho kolegové se na onemocnění způsobené ničivkou Leishmania mexicana zaměřili. Prozkoumali i širší souvislosti onemocnění a studovali také metabolické změny, k nimž při infekci touto ničivkou v těle dochází. 

Dřívější hypotézy předpokládaly, že ničivka nabourává aktivitu imunitních proteinů cytokinů, které hrají významnou roli v signalizování pocitu bolesti. Satoskarův tým ale vyloučil, že by cytokiny byly plně zodpovědné za pozorované „vypínání bolesti“ ničivkou. Místo toho identifikovali tři produkty metabolismu ve tkáni napadené ničivkou, které by mohly hrát významnou roli – puriny, kyselinu arachidonovou a látky vznikající přeměnami kanabinoidů. Výsledky tohoto výzkumu zveřejnil vědecký časopis iScience.

TIP: Řešení opiátové krize: Vědci jsou na stopě nové generace léků proti bolesti

Výzkum je teprve v počátcích. Pokud se ale vědcům povede dotáhnout ho do konce, mohl by přinést fascinující nové typy přípravků proti bolesti. Léčba odvozená od „triků“ ničivky by totiž nemusela působit v mozku, jako to dnes dělají opiáty, ale vypínala by bolest přímo v místě poranění či obtíží. Asi není nutné zdůrazňovat, jak přínosná by to byla změna pro léčbu bolesti.

Soukromé a vojenské organizace monitorují část ze 170 milionů kusů vesmírného odpadu na oběžné dráze. Jsou však omezeny tím, jak velké objekty mohou detekovat. Pomocí radaru nebo optických systémů lze momentálně sledovat pouze kusy větší než softbalový míč, což představuje pouze méně než 1 % vesmírného odpadu. V současné době se proto rodí nový postup, který má umožnit rozlišit i vesmírný odpad menší než jeden milimetr v průměru.

Projekt nazvaný Space Debris Identification and Tracking (SINTRA) hodlá využít nejmodernější senzory k detekci plazmových vln vytvářených polem kosmického smetí. Nové senzory se budou používat spolu s těmi stávajícími, jako jsou pozemní radary, družicové sledovací systémy a optické senzory, aby bylo možné identifikovat a sledovat (pokud možno) veškerý kosmický odpad.

Mapování kosmických srážek

„V současné době detekujeme vesmírný odpad prostřednictvím objektů, které odrážejí světelné nebo radarové signály,“ vysvětluje Nilton Renno z Michiganské univerzity, profesor klimatických a vesmírných věd. „Čím jsou objekty menší, tím těžší je pro naše přístroje zachytit dostatečně intenzivní odražené světlo nebo radarové signály.“

SINTRA je čtyřletý projekt, který má pomoci zdokonalit senzory potřebné k detekci signatur orbitálního smetí. Jde o společný projekt, na kterém se podílí vojenský dodavatel BlueHalo a také několik univerzit. Myšlenkou projektu SINTRA je vyhledávání elektrických signálů vysílaných mračny vesmírného odpadu. Srážející se kusy kosmického smetí se rozpadají na drobné úlomky, z nichž se část vlivem tepla vzniklého při nárazu vypaří a přemění na nabitý plyn.

„Když se oblak nabitého plynu a úlomků kosmického smetí rozpíná, vytváří energetické výboje, které se podobají statickým výbojům, jež se objevují po tření čerstvě vyprané deky,“ uvádí Mojtaba Akhavan-Tafti, odborný asistent v oblasti věd o klimatu a vesmíru a inženýrství a vedoucí vědecký pracovník projektu za Michiganskou univerzitu.

Nabité úlomky plynu a úlomky trosek mohou vytvářet pulsy elektrického pole, kdykoli se k sobě dostatečně přiblíží, a vytvářet tak další elektrické výboje. Tyto signály trvají jen zlomek sekundy, mohly by ale pomoci sledovat kusy vesmírného odpadu a mračna mikroskopických úlomků, které vznikají při srážkách trosek.

Bezpečnější oběžná dráha

Podle nejnovějších počítačových simulací týmu Michiganské univerzity například při srážce dvou kusů hliníku při typické orbitální rychlosti dojde k elektrickému výboji dostatečně silnému na to, aby ho ze země detekovala 26metrová anténa s kvalitním radiopřijímačem. Podobně by měly být impulsy elektrického pole detekovatelné citlivějšími rádiovými soustavami, jako je například síť NASA Deep Space Network.

V případě úspěšného projektu by SINTRA umožnila poprvé sledovat výskyt velmi malých trosek a snížila by tak riziko pro celosvětový kosmický provoz. Kosmické smetí na nízké oběžné dráze Země (LEO) má průměrnou rychlost dopadu 36 000 km/hod. Proto i ty nejmenší úlomky mohou způsobit významné poškození provozních družic.

Na realizaci konceptu SINTRA je však třeba ještě hodně pracovat. Frekvence elektrických signálů se může měnit v závislosti na rychlosti srážky a další proměnné přináší i materiál, z něhož se úlomky skládají. I to by mohlo jejich detekci zkomplikovat. Důležitá bude také síla generovaného signálu. Ten musí být dostatečně silný, aby prošel zemskou atmosférou a mohly jej zachytit pozemní přístroje.

Psychologové dnes evidují stovky nejrůznějších fobií – od těch nejběžnějších, jako je strach z pavouků, hadů, uzavřených prostor nebo třeba z létání, existují i nepoměrně bizarnější fobie. A právě do této kategorie lze zařadit i nomofobii, kterou se rozhodly blíže prostudovat rumunské vědkyně Alexandra Mafteiová a Acnana-Maria Pătrăușanuová z Univerzity Alexandru Ioan Cuza v Jasech.

Název nomofobie je odvozen z anglického „no mobile phone phobia“ a odborníci ji definují jako nezdravou obavu z nedostupnosti mobilního telefonu. Že nejde o vyloženě okrajový problém, dokládá například průzkum společnosti YouGov z roku 2019, který ukázal, že 44 % dotazovaných Britů pociťovalo neklid a nepohodlí, pokud nemohli používat svůj mobilní telefon k udržování kontaktu se svými blízkými. Mezi nejčastější důsledky nomofobie patří úzkost, deprese a pocity sociální izolace.

Mafteiová a Pătrăușanuová se prostřednictvím online dotazníků obrátily na 559 studentů a absolventů vysokých škol ve věku mezi 18 až 45 lety. Respondentů se vědkyně dotazovaly na míru používání mobilního telefonu a jejich život na sociálních sítích. Mimo jiné vědkyně hodnotily míru narcistických rysů dotazovaných, míru jejich závislosti na sociálních médiích a související stres.

TIP: Bojíte se a nemáte proč? Jak vznikají nejrůznější fobie a jak se jich lze zbavit?

Z jejich výzkumu, publikovaného v respektovaném a recenzovaném vědeckém časopisu The Journal of Psychology, vyplývá, že lidé s narcistickými sklony jsou na chytrých mobilních telefonech více závislí a nomofobií trpí častěji než zbytek populace. Více nomofobiků badatelky identifikovaly mezi mladšími respondenty, což podle nich zřejmě souvisí s tím, že mladší lidé tráví v online světě více času a jejich identita bývá utvářena právě v online prostředí.

Úplné jasno v otázce síly krokodýlího skusu zjednal až tým paleobiologa Gregory M. Ericksona, který se rozhodl podstoupit všechna rizika daného úkolu. Členové týmu podrobili zkoumání sílu stisku všech 23 žijících krokodýlích druhů a zjistili, že nejsilnější skus mají krokodýli mořští (Crocodylus porosus).

200× silnější než člověk

Tento největší druh krokodýla disponuje silou skusu 260 kg/cm² (tedy 3 700 psi nebo 16 460 newtonů). Pro srovnání – lidské čelisti dosahují hodnot 10–14 kg/cm² (150–200 psi, 890 newtonů), hyeny, lvi a tygři umí skousnout silou asi 70 kg/cm² (1 000 psi, 4 450 newtonů). 

Erickson a jeho kolegové měřili skus více než pět metrů dlouhých krokodýlů mořských a také krokodýlů nilských, aligátorů, kajmanů, gaviálů a dalších druhů. Přitom jim vyšel pozoruhodný vzorec – síla skusu byla závislá výhradně na velikosti konkrétních jedinců. Jinak řečeno byli krokodýli mořští vítězi této soutěže proto, že byli největší. 

TIP: Největší krokodýli světa: Rekordmani současnosti i minulosti

Kdyby teoreticky žil srovnatelně velký aligátor, jeho zuby by téměř určitě dokázaly vyvinout stejně silný tlak. Z toho vyplývá, že z hlediska vývoje byli krokodýli zřejmě už v počátcích svého vývoje na silné čelisti odkázáni.

Různé tvary čelistí, zubů i různé velikosti druhů se vyvinuly až později z této společné vlastnosti. Proto jsou krokodýli úspěšnou vývojovou větví stromu života. Nebo jak to vyjádřil G. M. Erickson: „Jsou to opravdu neobyčejně utváření živočichové, kteří obývají prostředí na okraji vodních ploch už 85 milionů let. Jsou to tak silní tvorové, že jim tato místa za celou dobu zkrátka nikdo nedokázal vyrvat.“

Na přelomu letošního října a listopadu došlo k sérii velkých podmořských erupcí ve vulkanicky velmi „horké“ oblasti u japonského ostrova Iwodžima. Během těchto erupcí vznikl zhruba kilometr od jižního pobřeží Iwodžimy nový vulkanický ostrov, který dostal jméno Niidžima (Nový ostrov).

Jak potvrdily satelitní snímky ze 3. listopadu, ostrůvek Niidžima je viditelný i z vesmíru. Nejvyšší bod ostrova se tyčí jen zhruba 20 metrů nad mořskou hladinou a jeho rozloha se pohybuje okolo 100 metrů čtverečních. Počátkem listopadu erupce ustávaly a odborníci se domnívali, že ostrov brzy zmizí pod hladinou moře.

Nová erupce na Niidžimě

Situace se ale změnila 23. listopadu, kdy došlo k dalším mohutným erupcím. Nad Niidžimou se vytvořil mohutný sloup popela a dýmu, který sahal do výšky okolo 200 metrů. Vše nasvědčuje tomu, že podmořský vulkán v této oblasti ještě neřekl své poslední slovo.

Vulkanologové si zatím nejsou jistí, zda nová série erupcí přispěje k zachování ostrova Niidžima anebo naopak uspíší jeho zánik. Stále platí, že o osudu nového vulkanického ostrova rozhoduje především jeho složení. Pokud Niidžimu tvoří především láva, která dokáže odolávat vlnám, nejsou jeho vyhlídky úplně bez šancí.

Iwodžima i s novým ostrůvkem Niidžima jsou součástí Ohnivého kruhu v Pacifiku, kde se v důsledku tektonických pohybů odehrává spousta vulkanických erupcí i zemětřesení. Objevení nových ostrovů či jejich částí zde není nic výjimečného. Ostatně Niidžima není jediným vulkanickým ostrovem tohoto jména – podstatně větší ostrov Niidžima se nachází v oceánu asi 163 kilometrů jižně od Tokia a má za sebou bohatou historii erupcí i zemětřesení.

O jeho původu mnoho nevíme. Pocházel ze severoitalského města Pordenone, které se v letech 1270 až 1276 nacházelo v držení českého krále Přemysla Otakara II. Takzvaný pařížský rukopis Odorikových vzpomínek na Dálný východ uvádí jeho jméno ve formě „Odalricus Boëmus“, tedy „Oldřich, Čech“. Kronikář Jan z Viktringu ho měl za syna českého vojáka, podle jiného pozdního podání znělo Odorikovo příjmení Mattiusi. Vezmeme-li tedy všechny indicie dohromady, zdá se být pravděpodobné, že Odorik byl potomkem českého vojáka Matúše, který do oblasti Furlánska, kde Pordenone leží, přišel s Přemyslovými vojsky a možná se tady usadil. O Odorikovi tak můžeme mluvit jako o italském cestovateli českého původu.

Než se vydal na cesty

Odorik (Odorico, možná Oldřich) se narodil nejspíš během sedmdesátých let 13. století. V mladém věku vstoupil do františkánského řádu a po studiích byl nějakou dobu poustevníkem v jihofrancouzské Provenci, v Arménii a na počátku 14. století v jižním Rusku. Právě tenkrát se asi naučil některým asijským jazykům. O tomto pobytu se sám Odorik nezmínil, ale píše o něm jeho známý, vikář Konrád z Pegau.

Vybaven cestovními zkušenostmi se Odorik někdy v letech 1314–1318 vydal na svou nejdelší a nejvýznamnější cestu. Pravděpodobnější je asi pozdější datum, neboť ještě v roce 1317 je v Udine zaznamenán jistý mnich Odorik jako svědek listiny. Přestože cesty do Orientu byly ve středověku výjimečnou záležitostí, Odorik nebyl první, kdo se tímto směrem vydal. Z papežského pověření putoval k mongolským vládcům už v polovině 13. století Giovanni del Piano Carpini (jedním z jeho průvodců, bohužel jen stručně zmiňovaným, měl být i český mnich Štěpán) a po něm vlámský mnich Willem Rubroeck. Činili tak v bláhové naději, že se Mongolové spojí s křesťany proti nevěřícím, především Arabům. Také náš misionář měl vyhledat mongolského chána, sídlícího tehdy již téměř století v Pekingu.

Na východ v těch dobách putovali také obchodníci včetně příslušníků benátské rodiny Polů, z nichž pocházel i legendární Marco Polo. Jeho sedmadvacetileté putování do Mongolska a Číny, podniknuté mezi roky 1271 a 1298 a záhy zpracované v podobě cestopisu, se stalo inspirací pro mnoho dalších. S velkou pravděpodobností o Polovi slyšel i Odorik. Lákavou myšlenkou zůstává představa, že se oba cestovatelé setkali osobně.

Putování mezi nevěřící

Z Evropy vyšel Odorik směrem k Černému moři, aby „navštívil země nevěřících, chtěje skliditi nějakou žeň duší“. Doprovázel ho irský mnich Jakub, který s ním absolvoval přinejmenším začátek a konec cesty. Přes Konstantinopol, kde krátce pobyl ve františkánském klášteře, se Odorik přeplavil po Černém moři do Trabzonu v dnešním Turecku. Dále pokračoval po starých karavanních cestách přes maloasijská pohoří do Erzurumu a do perského Tabrízu. Přes suché íránské vnitrozemí přešel do Jazdu a chtěl pokračovat do Indie, ale v tom mu zabránily boje mezi mongolskými panovníky, kteří tehdy ovládali větší část Asie. Odorik se proto musel vrátit do Mezopotámie, přičemž „na cestě tam minul věž Babylonskou“. 

Přes Bagdád se dostal do Basry na pobřeží Perského zálivu, odkud plul do rušného přístavu Hormuz a následně do indického města Tany (Thána poblíž Bombaje), kde byli roku 1321 umučeni čtyři františkánští misionáři. Podle některých verzí Odorikova cestopisu misionář jejich kosti přenesl do kláštera v čínském Zaytonu. Podél indického pobřeží plul k jihu na Mobar (zřejmě Cejlon) a do země Lamori, jednoho z království na ostrově Sumatra. Jako jeden z prvních Evropanů se dostal až na Jávu, kde na něho mocně zapůsobil tamní královský palác, „bohatší a krásnější než kterýkoliv jiný na světě“. Povšiml si, že mu Polárka zcela zmizela z dohledu, a že se tedy octl na jižní polokouli. 

Další průběh putování je ze stručného cestopisu poněkud nejistý a zmatený. Snad Odorik pokračoval přes Borneo a Vietnam do jižní Číny, kterou nazýval Horní Indií či Manzi.

V chánově říši

V Číně Odorik navštívil přístav Kuang-čou (Kanton), odkud pokračoval do již zmíněného kláštera v Zaytonu (snad Ťien-čou) a do Chang-čou na východním pobřeží, které nazval největším městem na světě – obdobně velkolepě toto centrum zapůsobilo i na Marka Pola. Dále pak zamířil na sever do Chilenchu (asi Nanking), k obrovské řece Jang-c-ťiang. Podle misionářova popisu byla v nejužším místě široká asi sedm mil. Po soustavě čínských kanálů pak františkán doputoval konečně do cíle své cesty, Pekingu, kam dospěl asi roku 1325. 

V té době byl Velkým chánem Jesün-Temür, pravnuk slavného Kublajchána. V císařském městě strávil Odorik tři roky. Ve svém cestopise později zanechal řadu cenných zpráv o místním dvoře, ale jaká byla jeho vlastní činnost v Číně, kolik přivedl nových duší Bohu a čím se vyznamenal, o tom bohužel prameny mlčí.

Asi roku 1328 nastoupil Odorik zpáteční cestu. Ve střední Číně přitom navštívil legendární takřečenou zemi krále Jana, o které napsal, že „ani setina není pravda z toho, co se o ní zajisté tvrdí“. Jako vůbec první Evropan přišel do království zvaného Tybet (Tibet), jež patřilo pod svrchovanost Velkého chána. Zmínil se snad i o Lhase, sídle dalajlámy, „papeže modloslužebníků“. Jestli ji skutečně viděl, ale zůstává sporné. 

Český sinolog Vladimír Liščák příslušné zmínky interpretuje tak, že Odorik prošel přes oblasti na pomezí Mongolska, Číny, Ujgurska a Tibetu, které se tehdy nacházely pod tibetským vlivem, a že za onoho vládce nevěřících považoval místního buddhistického předáka (lámu). Další trasa misionářovy cesty je neznámá. Lze předpokládat, že prošel přes Hindukúš a Persii zpět do Evropy.

Návrat zuboženého poutníka

Na jaře 1330 se objevil v Pordenone nemocný stařec, který zdejší obyvatele jen obtížně přesvědčoval, že je bratr ze zdejšího kláštera františkánů, který před mnoha lety odešel do vzdálených zemí. Dlouho se v rodném městě nezdržel. Chtěl pokračovat do papežského Avignonu, ale nemoc ho přinutila znovu se zastavit v klášteře v Padově. Právě zde nadiktoval Odorik svoje zážitky z Asie bratru Guillemovi de Solagna. Jeho zprávy o dálných krajích jsou ve srovnání s obšírnějším Markem Polem věrohodné a střízlivé. Obsahují mnoho informací o obyvatelích, stravování či pokladech, ale zmínil i užívání papírových platidel nebo lov pomocí ochočených kormoránů. Škoda, že toho nenadiktoval víc. Jak se sám zmínil: „Toto všechno já, bratr Oldřich, jsem viděl a dal napsati. A mnoho úžasného jsem opomenul, protože lidé, kteří to neviděli, by nevěřili.“

Aniž svůj cestopis dokončil, pokračoval Odorik po nějaké době do Pisy, ale zde se nemoc znovu ozvala, a tak se nechal převézt do kláštera v Udine v rodném Furlánsku. Tam vyčerpaný cestovatel 14. ledna 1331 zemřel, asi ve věku padesáti let. Při pohřbu došlo k zázračnému uzdravení jisté šlechtičny a věřící roznesli oděv, vousy i rakev mrtvého, takže musel být pohřbíván hned několikrát. Nakonec jeho tělo uložili do skvostného sarkofágu v klášterním chrámu.

V jeho diecézi Odorika už krátce po smrti považovali za svatého a jako takový byl také zařazen do sbírky životopisů světců Acta sanctorum, vydávané od 17. století učenými belgickými jezuity. Nicméně oficiálního blahořečení se Odorik dočkal až v roce 1755. V jeho rodném Pordenone stojí kostel San Udelrico s cestovatelovou bronzovou sochou a rovněž nový chrám, zasvěcený přímo blahoslavenému Odorikovi, postavený v letech 1987–1992 podle návrhu významného švýcarského architekta Maria Botty. V souvislosti s možným obnovením procesu svatořečení byly v roce 2002 nově prozkoumány i Odorikovy zčásti mumifikované ostatky.  

Představa existence mimozemského života je fascinující. Stále ale poněkud tápeme v tom, kde bychom ho měli vlastně hledat. Zaměřujeme se především na Mars a nově i na měsíce plynných obrů – Europu nebo Enceladus, kde se zřejmě nalézají podpovrchové oceány. Nepochybně ale existují i další možnosti…

Astronomové před časem objevili zajímavé organické látky, včetně polycyklických aromatických uhlovodíků, v molekulárních mračnech. To jsou oblasti ve vesmíru, kde převažuje molekulární vodík, ale vyskytuje se tam i řada dalších látek. Mohl by v takovém prostředí, které se velmi liší od planet či měsíců, existovat nějaký život?

Život v mračnech

Čínský odborník Lei Feng z Čínské akademie věd a Nankingské univerzity se domnívá, že taková myšlenka stojí za průzkum. Ve své studii, která doposud neprošla recenzním řízením, se zabývá možností, že by život vlastně mohl původně pocházet z molekulárních mračen. Podle této představy by takové prvotní organismy mohly být metanogenní a acetogenní, které jako vedlejší produkty svého metabolizmu produkují metan, respektive kyselinu octovou.

Prostředí molekulárních mračen je z našeho prostředí extrémní a nehostinné. Feng je ale přesvědčen, že by tam život v určité podobě mohl fungovat. Klíčovou podmínkou by byla přítomnost vhodné kapaliny. Tou by podle Fenga mohly být molekuly vodíku, které se chovají jako kapalina za teplot zhruba mezi 14 a 20 kelviny. Shodou okolností jde o typickou teplotu molekulárních mračen.

TIP: Molekulární mračno Sagittarius B2 je smrdutou chemickou laboratoří

Dalším zásadním předpokladem pro přítomnost života v molekulárních mračnech je možnost získávání dostatečného množství energie. Feng dospěl k závěru, že metanogenní organismy, které by využívaly reakci oxidu uhelnatého, oxidu uhličitého nebo acetylénu s molekulami vodíku, mohou získat dostatek energie na to, aby přežily v molekulárních mračnech. Vypadá to, že molekulární mračna můžeme přiřadit ke slibným místům pro hledání mimozemského života.