Osudný atentát: Královně Amélii Orleánské dalo Portugalsko mnohem méně než jí vzalo
Amélie d’Orléans známá spíše jako Amélie Portugalská rozhodně neměla na růžích ustláno. Pár dobře mířených výstřelů totálně změnilo celý dosavadní život její královské rodiny. V jediném okamžiku přišla o manžela i prvorozeného syna!
Provdala se do země, kde sílily protimonarchistické nálady a vraždu panovníka nepovažovali za nic nepatřičného, ba naopak, mnozí ji hodnotili jako záslužnou! A tak se Amélie nevyhnula pohledu do hrobu svých blízkých.
Asi neudiví, že většinu života strávila v exilu – tento úděl ji ovšem doprovázel už od dětství. Amélie d’Orléans (1865– 1951) totiž pocházela z rodu posledního francouzského krále Ludvíka Filipa Orleánského, kterého smetla revoluce v roce 1848. Narodila se a část svého dětství prožila v Anglii. Rodina čítající osm dětí se mohla do Francie vrátit teprve v sedmdesátých letech 19. století po pádu císaře Napoleona III. a po opětovném vzniku republiky.
Cesta na výsluní
Amélie vyrostla do (na dívku) nebývalé výšky. Měřila 182 centimetrů a rozhodně neoplývala velkou krásou. Přesto díky svému původu patřila k žádoucím nevěstám. Poprvé se na veřejnosti oficiálně objevila v roce 1884 na dvoře svého strýce krále Alfonse XII. v Madridu. Ten pravý společenský debut na ni ale teprve čekal.
Známější se Amélie stala o něco později, když navštívila vídeňský dvůr císaře Františka Josefa I. O cestě aristokratické rodiny samozřejmě referovaly noviny celé Evropy a dívčiny fotografie v nich nemohly chybět. Vzápětí začaly chodit Améliiným rodičům nabídky k sňatku. Tehdy zaujala také pozornost portugalské královny, která noviny „narafičila“ tak, aby si jich všiml její nejstarší syn Carlos. Mladíka Amélie na první pohled zaujala a zakrátko se jel s princeznou seznámit na zámek Chantilly. Brzy poté požádal Améliiny rodiče o její ruku.
Zasnoubení se slavilo v Paříži a patřilo k velkolepým událostem, jakou Francie už dlouho nezažila. Vyvolalo ovšem velkou nevoli v protimonarchistických kruzích. Brzy poté Améliinu rodinu znovu a tentokrát už napořád vykázali z Francie.
V nové vlasti
Amélie odjela do Portugalska vlakem. Podle starých zvyků a na znamení úcty se na hranicích převlékla do modro-bílých šatů, které symbolizovaly portugalskou královskou rodinu. Svatby, která se konala v květnu 1886, se účastnilo nepočítaně korunovaných hlav z celé Evropy. A to i přesto, že Portugalsko už dávno nehrálo prim jako kdysi v dobách zámořských objevů. Nyní šlo o hospodářsky zaostalou zemi potácející se na hranici existenční bídy.
Amélii přijali na portugalském dvoře dobře. Na nové prostředí si brzy zvykla a naučila se perfektně portugalsky. Přestože bylo manželství původně uzavřeno víceméně z politických důvodů, jevilo se jako harmonické a šťastné. Amélie přesně věděla, co se od ní očekává. Nezklamala. Po necelém roce od svatby – v březnu 1887 – přišel na svět první syn, následník Ludvík Filip.
S charitou narazila
Brzy si získala i sympatie prostého lidu. Předsevzala si, že zkvalitní jejich život. Navštěvovala humanitární organizace a sama se angažovala i ve vlastních aktivitách. Založila Institut na podporu práv pracujících a Národní ligu boje proti tuberkulóze. U vysoké šlechty a republikánského tisku však naopak tato její bohulibá činnost narazila na kritiku. Považovali její návštěvy chudých za skandální a obviňovali ji z přetvářky.
Zpočátku bydlel následnický pár v paláci Belém v Lisabonu, pak se přestěhovali do krásného vévodského paláce Vila Viçosa. Zde krátce po přestěhování málem došlo k tragédii, když v pokoji malého prince vypukl požár. Právě Amálie ho na poslední chvíli zachránila. Jenže byla těhotná a zanedlouho předčasně porodila dcerušku, která po několika hodinách zemřela. Od té doby propukly u Amélie zdravotní i psychické problémy, kterých se už nezbavila do konce života.
Proti monarchii
V roce 1888 převzali Carlos s Amélií plnění královských povinností za vážně nemocného portugalského krále Ludvíka. Ten v říjnu následujícího roku zemřel. Manželé pak v listopadu 1889 přivítali na svět druhorozeného syna Manuela. Úkolem nového panovnického páru bylo zlepšit politickou i hospodářskou situaci v zemi. Král podnikl několik zahraničních cest, jejichž cílem bylo bránit zájmy portugalských kolonií zejména v Africe. V zemi ho během té doby zastupovala Amélie jako regentka.
Nebylo to pro ni jednoduché. I když se chovala vlídně a ochotně naslouchala lidem a pomáhala jim, revolučním snahám se už nedalo zabránit. Král už dlouho ztrácel na oblibě, republikánská opozice sílila a získávala stále více příznivců ochotných svrhnout krále a nastolit republiku. O násilném odstranění krále se nyní už hovořilo veřejně.
Příležitost se naskytla 1. února 1908, když se panovník s rodinou vracel v otevřeném kočáře z Vila Viçosa do Lisabonu. Na Palácovém náměstí zaútočili na jejich vůz automatickými zbraněmi dva revoluční republikáni. Krále střelili do krku a na místě zemřel. Starší syn Ludvík Filip, rovněž smrtelně zraněný, ještě dvacet minut bojoval o život.
Duchapřítomná královna Amélie, která se nacházela v bezprostřední blízkosti atentátníků a jako zázrakem zůstala nezraněna, zachránila život alespoň mladšímu synovi Manuelovi. Začala totiž atentátníky mlátit mohutnou kyticí, kterou bezprostředně před atentátem dostala. I Manuela zasáhla kulka, ale přežil a hned druhý den ho prohlásili portugalským králem.
Kapitulace
Amélie pomáhala nezkušenému synovi zvládnout nelehkou situaci. Vedla politické rozhovory, předsedala státní radě, koncipovala oficiální dokumenty. Konec monarchie ale nezastavila. V říjnu 1910 se uskutečnily volby, v nichž těsnou většinou zvítězili republikáni. Ti provedli převrat a vyhlásili republiku. Přidala se k nim armáda, a tak musela bezmocná královská rodina kapitulovat a odejít do exilu. Amélie nejdříve využila nabídku svého bratra a žila v Anglii. Posledních třicet let pak strávila ve vlasti svých předků v Chesney poblíž Versailles, kde v roce 1951 zemřela.
Pohřeb se konal v Paříži a následně i v kostele São Vicente de Fora v Lisabonu. Amélii byly na příkaz diktátora Salazara vzdány pocty jako královně a její tělo bylo uloženo do klášterní hrobky královského rodu Braganza po boku manžela a synů…
