Peklo v podzemí: Jak vypadaly německé betonové bunkry na Sommě

Jádro německé defenzivy na Sommě tvořily tři zákopové linie a dvě pásma překážek z ostnatého drátu o šířce 30 m. Vše doplňovaly podzemní bunkry z betonu a oceli, v některých případech umístěné v hloubce až 9 m. Kryty i zákopy spojovaly s pozicemi rezerv, velitelstvími a bateriemi telefonní linky. Hloubkový charakter dodávala defenzivě síť zodolněných bodů rozmístěných 900 m za zákopy. Zatímco v zapuštěných krytech s betonovými stropy se schovávaly štáby a části mužstva, další vojáci dleli ve spojovacích chodbách a bunkrech vyhloubených ve tvrdém vápencovém podloží. Nešlo o obyčejné zákopy, ale o důmyslné pevnosti prakticky imunní vůči kanonádě. Pečliví Němci opevnili také stovky domů v okolních vsích – ze stavení s hlubokými sklepy vytvořili nenápadné pevnůstky s kulomety a minomety.

Od dřeva k betonu 

Kvalita vilémovských krytů u Sommy měla svůj původ v dosavadním průběhu války. Němci v její první polovině – s výjimkou bitev u Yper a Verdunu  – zůstávali v defenzivě. A záhy pochopili, že pokud jejich pěšáci mají přežít dělostřeleckou přípravu před útokem Dohody, musejí mít k dispozici bezpečné prostory. V těch by nejen přečkali i několikadenní ostřelování, ale měli by též možnost odpočinku. Z těchto pohnutek se zrodily první betonové objekty, které vilémovští ženisté začali ve velkých počtech stavět ve Flandrech. Ukázaly se jako natolik výhodné, že se jejich výstavba roku 1915 rozšířila po celé západní frontě. Němci se stali průkopníky i mistry v budování polních betonových bunkrů a jejich um se naplno projevil právě v úvodu bitvy na Sommě. 

Nejběžnější úkryty pro pěchotu sestávaly z podzemní místnosti v hloubce kolem 4 m, spojené se zákopem dvojicí šikmo stoupajících chodeb. Všechny části bývaly zprvu zpevněny jen dřevěnými konstrukcemi. Popsané uspořádání mělo několik nevýhod včetně tenké vrstvy zeminy nad ústím zmíněných chodeb – při přímém zásahu hrozila destrukce ústupových tras a tím i zasypání východu z krytu. Myšlenky na riziko uvěznění ve vlhké a temné kobce k morálce mužstva příliš nepřispívaly, a tak se zejména stropní partie začaly vyztužovat vrstvou betonu. 

Stavba objektů s betonovými prvky byla v polních podmínkách náročná, a jestliže se pozice nepřítele nacházely nedaleko, nemohla uniknout jeho pozornosti. Britové i Francouzi po zjištění takových aktivit obvykle zahájili dělostřelbu a německým ženistům nezbylo než se naučit svou práci kamuflovat – třeba pomocí maskovacích plachet nebo využíváním zbytků budov u fronty.

Včas zpozorovat nepřítele 

Vzhledem k různorodosti terénu museli Němci často improvizovat a na rozdíl od úkrytů infanterie ve fortových pevnostech takřka neexistovaly typizované bunkry. Běžně vznikaly nesymetrické objekty s nepropojenými vrstvami betonu i nepravidelně položenou armaturou. Pokud se betonem vyztužovaly též boční stěny, málokdy jejich tloušťka překročila metr. 

Komplikovanost výstavby vedla inženýry k přemýšlení, jak svou práci urychlit, aniž by výrazněji snížili odolnost krytů. Osvědčilo se kupříkladu použití betonových kvádrů s kruhovými otvory k protažení armovacích tyčí. Houževnatost takového objektu se po zalití armatury dalším betonem podstatně zvýšila.

Nějakou dobu zkoušeli Němci z kvádrů dělat i stropy, avšak ukázalo se, že po zásahu se konstrukce snadněji zhroutí. Proto raději kombinovali stěny poskládané z kvádrů s betonovou střechou odlitou na míru až na místě. Bunkry stavěné tímto způsobem se objevovaly především v nejtěsnější blízkosti fronty – třeba právě v liniích podél Sommy. Pokud mohli vilémovští ženisté pracovat bez rizika bombardování (například při budování Hindenburgovy linie), sázeli výhradně na betonové monolity. 

Jeden z předpokladů úspěšné defenzivy zákopové linie vyztužené popsanými úkryty spočíval v rychlém předávání informací – zejména těch o zastavení nepřátelské kanonády a nástupu pěchoty. K tomuto účelu Němci potřebovali odolná pozorovací stanoviště, jež mívala podobu jednoduchých pancéřových pozorovatelen. Vojáci odtamtud mohli sledovat protivníka buď průzory, nebo zákopovým periskopem prostrčeným otvorem ve stropu. Pancéřové prvky však vykazovaly značnou hmotnost, a proto pozorovatelny v polních opevněních musely být oproti těm ve fortových pevnostech výrazně odlehčené. To znamenalo i nižší odolnost, takže přestály jen zásah granátů menších ráží nebo střepin.

Bezzubí dělostřelci 

I tak představoval transport pancéřových konstrukcí do bezprostřední blízkosti fronty náročný úkol. Konstruktéři je proto navrhovali buď jako skládací, nebo měly duté stěny teprve po instalaci vyplňované betonem. Nejčastější pozorovací prvek představovala pětiúhelníková pozorovatelna s průzory vpředu a otvorem pro periskop nahoře. V rovinatém terénu kolem Sommy se Němci snažili, aby bunkry kopírovaly okolní krajinu, a tak se jen velmi výjimečně objevovaly dělostřelecké pozorovatelny ve formě vícepatrových betonových věží. 

Vzhledem k propracovanosti pěchotních krytů není divu, že do nich britské granáty nedokázaly skrz vrstvu zeminy proniknout. Němečtí pěšáci tak během dělostřelecké přípravy Dohody sice prožili několik děsivých dnů prakticky uvěznění v podzemí, nicméně utrpěli jen minimální ztráty a zůstala jim plná bojeschopnost. Nedostatečný průzkum navíc podcenil hloubku a strukturu obranného systému, takže královští generálové naivně věřili, že intenzivní kanonáda pěšákům snadno otevře cestu.

Přes tyto chyby nelze říct, že by britští plánovači protivníka podcenili. K rozlousknutí bunkrů měli totiž přispět i ženisté, kteří se podkopali pod německou první linii a rozmístili tam nálože. Po skončení dělostřelecké přípravy zaznělo 1. července 1916 v 7.20 několik ohlušujících detonací – to explodovaly obrovské miny položené pod obranná postavení. Na první pohled způsobily protivníkovi značné škody a pozorovatelé mohli v dalekohledech spatřit obří krátery ve vilémovské přední linii. Ve skutečnosti betonové kryty utrpěly jen minimálně a naddimenzované nálože útočníkům spíše uškodily – krátery měly tak strmé stěny, že jimi nastupující infanterie nedokázala projít. 

Britové navíc udělali fatální chybu, neboť mezi výbuchy a zahájením zteče nechali uplynout 10 minut. Ty bohatě stačily k tomu, aby zalarmovaní obránci vyběhli z netknutých úkrytů, rozmístili kulomety a připravili se k palbě…