Americká firma Colossal Biosciences pokročila v projektu „vzkříšení“ obřího novozélandského ptáka moa

Představa návratu vyhynulých zvířat dlouho patřila spíše do světa science fiction. Americká biotechnologická společnost Colossal Biosciences se však snaží tuto hranici posunout. Firma nedávno oznámila další krok v projektu „oživení“ novozélandského moa – obřího nelétavého ptáka, který vyhynul před asi šesti sty lety. Tentokrát nejde jen o genetické úpravy, ale o vývoj umělé skořápky.

Moa patřili k největším ptákům v dějinách Země. Přesahovali výšku tří metrů, vážili přes 200 kilogramů a kladli obří vejce. Právě jejich velikost dnes představuje zásadní problém, protože neexistuje žádný současný pták, který by mohl fungovat jako náhradní matka.

Návrat vyhynulého druhu? Ne tak docela

Colossal Biosciences proto vyvíjí umělý inkubační systém založený na silikonové membráně, která napodobuje vlastnosti skutečné skořápky. Technologie byla údajně úspěšně otestována na kuřatech. Dosavadní pokusy o vývoj embryí mimo vejce totiž často selhávaly kvůli nedostatku kyslíku. Nová membrána má kyslík propouštět podobně efektivně jako přirozená skořápka.

Přesto mnoho vědců upozorňuje, že skutečné „vzkříšení“ moa není možné. DNA se totiž postupně rozpadá a kompletní genom už nelze získat. Případný „nový moa“ by tak nebyl přesnou kopií původního zvířete, ale geneticky upraveným organismem, který by jej pouze připomínal. Podobný přístup firma použila už při projektu pravlka obrovského, kdy upravila asi dvacet genů vlka obecného.

Oznámení navíc vyvolalo mezi odborníky skepsi. Firma své výsledky zveřejnila pouze v tiskové zprávě a dosud nepředložila recenzovanou studii ani podrobná data. Podle evoluční genetičky Louise Johnsonové z univerzity v Readingu je proto obtížné skutečný význam objevu posoudit.

Vedle technických problémů se objevují i otázky etické a ekologické. Paleogenetik Carles Lalueza-Fox upozorňuje, že dnešní Nový Zéland už vypadá úplně jinak než v době, kdy moa žili, a není jasné, zda by podobný organismus měl v moderní přírodě vůbec místo.

Příběh moa tak ukazuje, že moderní genetika se pohybuje na hranici mezi špičkovým výzkumem, technologickým optimismem a mediální atrakcí. Ať už projekt dopadne jakkoliv, jedno je jisté: představa návratu dávno vyhynulých tvorů se pomalu přesouvá z románů do reálných laboratoří. Jak blízko jsme skutečnému „vzkříšení“ minulosti, ale zatím vůbec není jasné.