Psi rozumějí lidským tvářím lépe, než jsme si mysleli. Jejich mozek rozlišuje strach, hněv i radost

Psi dokážou rozpoznávat lidské výrazy obličeje a reagovat na ně. Nová studie, publikovaná v časopise iScience, nyní ukazuje, že nejde jen o naučenou reakci na známá gesta či tón hlasu. Když psi sledují lidskou tvář, jejich mozek reaguje různě podle toho, jakou emoci výraz obličeje vyjadřuje. Zvlášť výrazná je přitom reakce na šťastný, tedy usměvavý obličej.

Vědci sledovali mozkovou aktivitu psů pomocí funkční magnetické rezonance (fMRI) a zobrazovali jim fotografie lidských tváří s různými výrazy. Psi viděli tváře vyjadřující štěstí, smutek, hněv nebo strach.

Jednotlivé emoce vyvolávaly odlišné vzorce aktivity v různých částech psího mozku. Výsledky tak naznačují, že psí mozek dokáže lidské emoce nejen vnímat, ale do určité míry je také rozlišovat.

Jak psí mozek reaguje na lidskou tvář

Výzkum nebyl jednoduchý už jen proto, že jeho účastníky byli psi. V prvním experimentu vědci naučili osm zvířat, aby v přístroji pro magnetickou rezonanci několik minut prakticky nehybně seděla.

Vědci jim následně ukazovali fotografie obličejů neznámých lidí. Některé tváře měly neutrální výraz, jiné se usmívaly. Výzkumníci přitom sledovali, které oblasti psího mozku se při pohledu na jednotlivé výrazy aktivují.

Ukázalo se, že šťastné tváře vyvolávaly v mozku psů specifickou aktivitu, a to hned v několika oblastech. Jednou z nich bylo jádro nucleus caudatus, tedy část mozku spojovaná především se zpracováním odměny a motivace.

Právě nucleus caudatus je z hlediska vztahu člověka a psa mimořádně zajímavý. Jde totiž o oblast, která se u psů aktivuje například tehdy, když ucítí pach známého člověka nebo očekávají pamlsek. Podle Laury Cuayaové, spoluautorky studie, proto může reakce na šťastný lidský obličej souviset se systémem odměny.

Jednoduše řečeno, lidský úsměv může být pro psa pozitivním signálem. Neznamená to samozřejmě, že pes v tu chvíli automaticky prožívá štěstí stejným způsobem jako člověk. Výzkumníci nedokážou z mozkové aktivity zjistit přesnou subjektivní zkušenost zvířete. Mohou však sledovat, že určitý typ lidského výrazu spouští v jeho mozku odlišnou reakci.

To odpovídá i běžné zkušenosti majitelů psů. Zvíře často sleduje obličej svého člověka a reaguje na jeho výraz, ještě než dostane jakýkoli další pokyn. Nový výzkum nyní naznačuje, že za tímto chováním stojí skutečné rozdíly v mozkovém zpracování jednotlivých výrazů.

Psí mozek rozlišuje strach a hněv

Vědci se následně pokusili zjistit, zda psí mozek pouze rozlišuje pozitivní emoce od negativních, nebo zda dokáže rozpoznat i jednotlivé negativní emoce.

Druhého experimentu se proto zúčastnilo dvanáct psů, kterým výzkumníci ukázali tváře vyjadřující štěstí, smutek, hněv a strach. Výsledky znovu ukázaly nejsilnější reakci na šťastné obličeje. Zároveň se však objevily zajímavé rozdíly mezi některými negativními emocemi.

Mozková aktivita psů se lišila například při pohledu na vystrašenou tvář ve srovnání s tváří vyjadřující hněv nebo smutek. Vědci tak poprvé zaznamenali, že psí mozek dokáže rozlišovat alespoň některé jednotlivé negativní emoce. Mezi hněvem a smutkem se naopak významný rozdíl neobjevil a zatím není jasné proč.

Podle kognitivního neurovědce Kuna Guoa z britské University of Lincoln je právě tento výsledek významný. Naznačuje totiž, že psí mozek nepracuje pouze s jednoduchým schématem „pozitivní versus negativní“, ale dokáže u některých emocí zachytit i jemnější rozdíly. V tomto ohledu se jeho fungování podobá lidskému mozku.

Desítky tisíc let společného života

Schopnost psů reagovat na lidské emoce nepřekvapuje jejich majitele ani samotné vědce. Psi a lidé spolu žijí po tisíce, možná desítky tisíc let a během této doby se mezi oběma druhy vytvořilo mimořádně těsné pouto.

Pro psy má schopnost správně interpretovat lidské signály praktický význam. Člověk pro ně představuje zdroj potravy, bezpečí i sociálních kontaktů, a proto se vyplatí věnovat pozornost jeho chování. Výrazy obličeje přitom mohou poskytovat důležitou informaci o tom, co člověk právě prožívá a jak by se pes měl zachovat.

Výzkum proto zapadá do širšího obrazu domestikace psů. Je možné, že během dlouhého společného vývoje získali mimořádnou citlivost k lidským sociálním signálům. Zůstává však otázkou, nakolik je tato schopnost vrozená a nakolik se jednotliví psi učí číst lidské obličeje během života.

Vrozený talent, nebo naučená schopnost?

Studie má v tomto ohledu několik omezení. Psi, kteří se výzkumu účastnili, pocházeli z milujících rodin a byli zvyklí na kontakt s lidmi. Je proto možné, že měli více zkušeností s pozitivními lidskými emocemi než například s projevy silného hněvu.

Výzkumníci navíc psům ukazovali tváře neznámých lidí. Jejich reakce tak nemusí odpovídat tomu, co by se odehrávalo při pohledu na majitele. Laura Cuayaová a Raúl Hernández-Pérez, hlavní autor studie, předpokládají, že známé tváře by mohly v psím mozku vyvolávat ještě výraznější reakce.

Není také jasné, jakou část této schopnosti mají psi vrozenou a jakou získávají učením. Pes, který strávil celý život po boku člověka, může mít s lidskou mimikou mnohem více zkušeností než zvíře, které s lidmi přichází do kontaktu jen omezeně. Budoucí výzkum proto bude muset oddělit vliv evoluce od vlivu individuální zkušenosti.

Pes váš úsměv nepřehlédne

Jedním z nejzajímavějších závěrů studie je, že lidský úsměv může mít na psa velmi konkrétní neurologický efekt. Podle Hernández-Péreze psi lidským obličejům skutečně věnují pozornost a samotný úsměv může vyvolat malou reakci v oblastech mozku spojených se zpracováním odměny.

Neznamená to, že každý úsměv automaticky způsobí u psa stejný pocit jako pamlsek. Výzkum ale ukazuje, že pro něj nejde o bezvýznamný vizuální podnět. Psí mozek na lidský výraz reaguje způsobem, který souvisí s pozitivním zpracováním odměny.

Studie tak přidává další dílek do skládačky vztahu mezi člověkem a jeho nejstarším domestikovaným společníkem. Psi zřejmě nevnímají naši tvář pouze jako zdroj povelů nebo pohledů. Jejich mozek dokáže z lidské mimiky získávat informace o našem emočním stavu – a některé z těchto výrazů pro ně mohou být samy o sobě pozitivním signálem.