Drzoun s velkou kuráží: Co možná nevíte o rosomácích sibiřských

Rosomáci prosluli svou žravou nenasytností a nevyčerpatelnou energií. Jsou pořád v pohybu, stále šmejdí a pátrají po potravě. Při honu za jídlem převracejí klády a kameny, nahlížejí do děr a hrabou v nich. Evolucí jsou přímo stvořeni k přežití: Nemají speciální nároky na prostředí, dokážou žít v hustém jehličnatém lese stejně dobře jako v tundře nebo v horách. Umí šplhat na stromy a jsou i skvělými plavci.

Pro život v mrazivých podmínkách jsou rosomáci skvěle vybaveni. Na jejich dokonale izolující husté srsti promaštěné přírodními oleji se netvoří námraza. Huňaté ocasy jim slouží jako přikrývka při odpočinku a malá ouška zabraňují úniku tepla. Vysoké obočí s výstupky ochraňují oči a nápadně širokými a velmi silnými čelistmi dokáže zvíře drtit i kosti. Zužitkuje tak i mršinu, která už byla obrána jinými šelmami.

Březost „na počkání“

Podobně jako jiné kunovité šelmy mohou samičky rosomáka využít takzvanou prodlouženou březost a provokovanou ovulaci. V tom případě vajíčko po počátečních fázích rýhování odpočívá v děloze v neaktivním stavu a teprve po různě dlouhé době se uchytí v děložní sliznici. Až od toho okamžiku dochází k normálnímu vývoji zárodku. Prodloužená březost u rosomáků trvá osm až devět měsíců, délka skutečné březosti je sedm až osm týdnů.

Před porodem (tedy zpravidla v únoru) si samice vyhrabe mělkou noru, nebo si najde vhodný úkryt. Rosomáci mívají jedno až šest mláďat (nejčastěji 2–3). Při narození váží malí rosomáci 90–100 gramů; jsou kojeni do osmi až deseti týdnů. V případě nutnosti dokáže matka přenášet mláďata v tlamě. Po deseti týdnech je již bere s sebou na lov. Mnoho mláďat ovšem nepřežije svou první zimu. 

Na konci léta a počátkem podzimu se cesty mláďat a matky rozdělují. Specialisté na rosomáky však tvrdí, že matky poznají své potomky při náhodných setkáních i po několika letech.