Smrtící zub: Krvavé tažení Sigurda Mocného skončilo bizarní tragédií
Norský velmož Sigurd Mocný z Orknejí měl po vítězné bitvě nad skotskými Pikty všechno – slávu, kořist i useknutou hlavu poraženého nepřítele připevněnou k sedlu jako trofej. Netušil však, že právě tento hrůzostrašný suvenýr přivodí jeho smrt. Podle severských ság se škrábl do nohy o křivý zub z hlavy a na následnou infekci zemřel.
Když král Harald Krásnovlasý v 9. století začlenil souostroví Orkneje do sjednoceného Norska, svěřil je svému „nejmilejšímu a věrnému příteli“ jménem Ragnvald Øysteinsson Mørejarl. Podle ság měl být tento mocný vikinský náčelník potomkem mytických postav Moře, Ohně, Větru a Sněhu, dále otcem legendárního zakladatele normandského vévodství Rolla a v 31. generaci prapředkem dnešního britského krále Karla III. Ragnvald ale zůstal na svém pevninském panství a na Orkneje roku 875 poslal jako správce s titulem jarla (hraběte) svého bratra Sigurda Øysteinssona, známého také pod přízviskem Mocný. Sigurd se zasloužil o dobytí Orknejí coby navigátor jedné z králových lodí.
Zabijte aspoň jednoho!
V divokých osmdesátých letech 9. století, kdy sever Evropy sužovaly vikinské nájezdy, se Sigurd Mocný spojil s neméně obávaným vikinským vůdcem Thorsteinem Rudým. Tito dva bojovníci zahájili odvážné tažení, jehož cílem bylo ovládnutí severního Skotska – území tehdy obývaného tvrdohlavým a houževnatým národem Piktů.
Podle ság a středověkých kronik se vikingům podařilo podrobit si rozsáhlé oblasti včetně okolí dnešního Inverness, strategicky významného centra Skotské vysočiny při jezeře Loch Ness, kde se měla nacházet mocenská základna místního piktského vládce jménem Máel Brigte, přezdívaného Křivozubý. Přestože dnes může tato přezdívka znít úsměvně, tehdejší kontext nasvědčuje, že šlo o muže obávaného a zkušeného v boji.
K významnému střetu mezi Nory a Pikty došlo kolem roku 892, kdy Sigurd navrhl Máelu Brigtovi mírové jednání – šlo o obvyklý, ale občas též zrádný tah v dobách, kdy čest a klam často představovaly dvě strany téže mince. Podmínky zněly jasně: každá strana se dostaví pouze se čtyřiceti muži. Jenže Sigurd měl jiné plány. Místo čtyřiceti bojovníků přikázal, aby každý jeho jezdec s sebou vezl dalšího muže, takže měl k dispozici oddíl o osmdesáti mužích. Když se Máel Brigte dostavil na sjednané místo, rychle pochopil, že byl zrazen. Pohled na vikinské koně s dvěma páry lidských nohou na každém boku jej přivedl k zuřivosti. Jeho slova vstoupila do legend: „Zabijte alespoň jednoho, než sami padnete!“
Bitva byla vskutku nelítostná. Sigurd přikázal polovině svých mužů, aby sesedli z koní a obešli protivníka ze strany, zatímco zbytek podnikl čelní útok na piktské řady. Přes veškerou statečnost Máel Brigtových mužů byla jeho družina poražena a jejich vůdce padl.
Podivná smrt
Sigurd, opojený vítězstvím, nařídil useknout padlým nepřátelům hlavy a připevnit je k sedlům svých bojovníků jako symbol krvavého triumfu. Sám si na sedlo uvázal hlavu Máel Brigta – snad jako varování dalším odpůrcům. Tato hrůzná trofej se mu však stala osudnou. Při návratu se jeden z vyčnívajících zubů mrtvého protivníka zaryl Sigurdovi do lýtka. Co původně vypadalo jako nepatrné poranění, se záhy změnilo v hnisající, život ohrožující ránu. Infekce se rozšířila po celém těle a Sigurd podlehl otravě krve. Tak skončil slavný vikinský jarl, jenž přelstil své nepřátele, ale osud přelstít nedokázal.
Po Sigurdově smrti připadla správa Orknejí jeho synovi, který však vládl jen krátce – zemřel bezdětný během několika měsíců. V důsledku toho se vláda nad ostrovy vrátila zpět do rukou Ragnvalda Øysteinssona. I na něj čekal pohnutý osud. Nespokojení královi synové ho překvapili, obklíčili jeho dům a upálili ho i s šedesáti družiníky.
