Stalinův obojživelník s britskými kořeny: Zapomenutý tank T-37A

Mezi největší producenty tančíků patřila britská zbrojovka Armstrong-Vickers, která koupila i firmu Carden-Loyd Tractors, jež vyvinula řadu designů této kategorie. Mnohé posléze dosáhly značných komerčních úspěchů, a to včetně exportu do Sovětského svazu. Tamní tančík T-27 v mnohém vycházel z britského vzoru, avšak nesplnil očekávání, a proto Rudá armáda začala záhy hledat náhradu, od které navíc žádala i obojživelné schopnosti. Také v tomto případě šlo o inspiraci z Velké Británie, kde se malý plovoucí tank představil veřejnosti už v roce 1931.

Výpomoc z ostrovního království

Sovětští konstruktéři nejdříve otestovali domácí designy obojživelných obrněnců T-33, T-41 a T-37, ani jeden však nevyhověl specifikacím, takže zůstalo jen u malého počtu vyrobených kusů, byť poslední z typů se jevil jako poměrně slibný. Vedoucí činitelé se tudíž znovu rozhodli, že ani tento projekt se neobejde bez technologické pomoci z kapitalistické země. Následoval tedy další obchod s britskou firmou Armstrong-Vickers, jež prodala Moskvě dva plovoucí tančíky. 

Po jejich prostudování mohli sovětští konstruktéři uskutečnit některé změny designu T-37, které vedly ke zrodu definitivní sériové verze T-37A. Úpravy se týkaly zejména podvozku. Očekávalo se, že Rudá armáda převezme první obojživelníky této verze již do konce roku 1932, nový obrněnec se však projevil jako hodně složitý, a proto se sériová výroba rozběhla až v následujícím roce. V listopadu 1933 se pak T-37A ukázaly na moskevské vojenské přehlídce, kde zanechaly silný dojem, za kterým ale reálné provozní zkušenosti dosti zaostávaly. Tanky totiž trpěly častými poruchami  a příliš nezvládaly obtížný terén, takže nedokázaly dobře zastávat svůj hlavní úkol, a sice průzkum ve prospěch těžších typů obrněnců.

Obojživelníky na Dukle

Díky lodnímu šroubu v zádi a nízké hmotnosti opravdu mohly plavat, ale v praxi se tato jejich schopnost využívala jen vzácně. Za nízkou hmotnost se platilo slabým pancéřováním, které chránilo nanejvýš proti střelám z pěchotních zbraní. Vnitřní prostory byly velmi stísněné a výzbroj v podobě jednoho kulometu DT se jevila jako nedostačující. Všechny tyto problémy se potvrdily během agrese proti Polsku a zejména v zimní válce proti Finsku, jelikož T-37A si nevedly příliš dobře a mnoho kusů bylo ztraceno kvůli poruchám.

Rudá armáda už používala i další obojživelník T-38, ani ten ale nesplnil očekávání a skutečný průlom se dostavil až díky tanku zcela nové konstrukce T-40. Vozidla T-37A se omezeně uplatňovala také během obrany proti německé invazi, avšak dosahovala jen minimálních úspěchů. Od roku 1942 už se T-37A na frontě vykytovaly výjimečně, ačkoli někdy sloužily v pomocných úlohách, zejména jako tahače. Coby málo známou zajímavost lze uvést, že 22 tanků T-37A a T-38 obdržela také 2. československá samostatná paradesantní brigáda v SSSR, jež potom tyto obrněnce použila v boji během karpatsko-dukelské operace.

---

Čtěte také:

Sovětský obojživelný tank PT-76: Dobrý plavec, ale slabý bojovník

Sovětský plovoucí lehký tank PT-76 měl za úkol především podporovat obojživelné výsadky. V této úloze se osvědčil, ale v případě, že došlo k jeho nasazení v roli klasického středního tanku,...