V sedle napříč Amerikou: Rozhovor s českým motorkářem brázdícím Spojené státy
Vyprahlé pouště, zasněžené hory, prérie, nekonečný modrý obzor Tichého oceánu i zelené kopce připomínající českou krajinu – to vše se dá spatřit ze sedla legendární čtyřsetkilové motorky. Václav Urban popisuje, jak náročné je na ní urazit desítky tisíc kilometrů napříč kontinentem.
Říká se, že Spojené státy nabízejí nejkrásnější scenérie na světě. Je to podle vás pravda?
Na mých fotkách vždycky uvidíte to nejlepší, co jsem zažil. Ale když je někomu ukazuju, současně koriguju očekávání pramenící z toho, jaké to máme tady u nás. Připadá nám, že dvě stě kilometrů z Prahy do Brna je „daleko“. Jenže Amerika má úplně jiná měřítka, a když někam jedete, tak je to desetkrát víc. Mezi všemi krásnými místy, která navštěvuju, leží spousta pustiny, nekonečných pouští, prérií a neúrodné krajiny – uvidíte ji dokonce i v Montaně, která se považuje za mimořádně krásnou. Zažijete jízdu přes stovky mil naprosto ničeho.
Lidé se občas diví, proč jezdím po dálnici. Ale když se potřebuju přesunout z Montany do Colorada, nemá smysl se „ploužit“ přes hory, pokud tedy nechci zrovna vyhledávat scenérie. Ano, pro nás jsou strhující, ale úžasné vyhlídky dělí obrovské vzdálenosti. Můj nejdelší výlet zabral dva měsíce a dvacet tisíc kilometrů.
Jak vás vlastně napadlo objíždět Ameriku?
Pracoval jsem pro Microsoft a často se mi stávalo, že jsem vyjel na nějakou konferenci do USA a pak jsem měl týden volno, než začala další konference… Takže jsem zjistil, že mám spoustu času a můžu něco někde objevovat. Půjčil jsem si tedy motorku a začal jsem objíždět jednotlivé státy podle toho, jak se konaly akce.
Co udělá tolik času stráveného v sedle s tělem?
Chce to cvik. Naštěstí stroj, který mám, je na to přizpůsobený. Moje motorka nabízí velmi pohodlné sezení, vyhřívání sedačky i řídítek nebo jejich chlazení. Já ji v podstatě „řídím zadkem“ – po čase s tím strojem tak trochu srostete. Pohodlně si natáhnu nohy, pustím tempomat, do reproduktorů muziku a kochám se. Navíc mám zvedací štít, který tvoří v cestovní kategorii značky Indian zvané „touring“ nebo taky „cruiser“ úplný standard. Člověk je za ním jako v bavlnce.
Občas takhle s kávou v ruce předjíždím sportovní motorkáře, kteří na těch strojích musejí ležet, a ti mi se závistí ukazují palec nahoru. Přesto dodržuju pravidlo každých zhruba sto mil zastavit, abych se protáhl a dotankoval. Denní normu mám tři sta až čtyři sta mil (480–640 km, pozn. red.).
Jak často se dají vidět cruisery na amerických silnicích?
Dost. Ale překvapivě u nás taky. Vzal jsem pár Američanů na různé naše motorkářské srazy v Evropě a oni jsou vždycky strašně překvapení, že se tady na akci sjede dvě stě, tři sta, pět set motorek. A je to ještě mnohem víc, když se potkávají třeba příznivci jedné značky: Když se v Praze konají Harley Days, uvidíte na jednom místě tisíce strojů. V Americe to tak není, protože aby se z různých států sjelo dvě stě motorek, to vyžaduje děsně komplikovanou logistiku.
Nedávno jsem byl v Arkansasu nebo v Coloradu, tam lidé přijíždějí ze vzdálenosti tisíců mil – někdo po vlastní ose, někdo motorku naloží do přívěsu nebo na pickup. Takže na dálnicích jsou tyhle stroje vidět hodně. Samozřejmě dominuje Harley a kupodivu je tam menší podíl sportovních japonských motorek, ty najdete spíš jen kolem velkých měst. Na těch se opravdu špatně dělá tisíc kilometrů.
Jak motorkáře vnímá společnost? Filmy je často vyobrazují jako gangstery, ale jaká je realita?
Bikerská kultura se v Americe vnímá pozitivně. Vesměs jsou všichni organizovaní v nějakých klubech. Buď jde o takzvané kolečkáře, kteří nejsou pravými „MC“, tedy členy motorkářského klubu. Anebo o ty, kteří MC jsou – a to má spoustu pravidel, do kterých se tady nechci úplně pouštět. Tyhle kluby typu Hells Angels, Pitbulls nebo Bandidos znamenají svět sám pro sebe, jsou neformálně řízené shora. Jedná se o komunity, které vznikly v šedesátých a sedmdesátých letech jako motoristické gangy, což už ale myslím zmizelo. Dneska se o tom spíš jen točí filmy nebo seriály jako Sons of Anarchy (česky Zákon gangu, pozn. red.). Ale obecně je tahle kultura vnímaná pozitivně.
Mnozí motorkáři jsou vojenští veteráni a ježdění znamená jakési prodloužení jejich dobrodružného života. Být veteránem v Americe je něco naprosto jiného než tady. Mají slevy úplně na všechno, na motorky, na hotely, na zdravotní péči a tak dál. Jsou disciplinovaní, nedělají trable. Navíc každá akce, na které jsem byl, byla spojená s nějakou charitou. Přijedete tam, udělá se jízda a na konci každý něco přinese – motorkářské vybavení, plechové cedule, nějaký štědrý dealer motorek dá do dražby celý stroj – a udělá se aukce. Na to je vždycky vyhrazený poslední večer a vyberou se někdy i desítky tisíc dolarů. Výtěžek jde například na dětskou nemocnici, a když jsem byl třeba v Minnesotě, šly peníze na vybavení a školní pomůcky pro indiánské děti.
Dělají to i kluby s divokou pověstí, jako Hells Angels: Údajně v nějakém obchodě vykoupili všechny kola a věnovali je dětem. Vytváří to „pozitivní vibrace“, nejsou v tom žádné negativní emoce. Takže když děláme velké vyjížďky, což blokuje dopravu, tak nás lidi zdraví – nesetkal jsem se s odmítavým postojem. Koukají na to s hrdostí, protože jde o americké stroje.
Říkal jste, že se často jedná o veterány. Kdo je typický biker? Podle fotek to vypadá hlavně na pány ve středním věku. Je to dané tím, že už si můžou dovolit slušnou motorku a najdou čas jezdit?
Je zajímavé to sledovat i v marketingu dominantních značek, tedy Harley Davidson a Indian Motorcycle. Obě vzešly z kultury „boomerů“ a Harley trochu zaváhal, protože dlouho neměl konkurenci: Indian zkrachoval v roce 1953 a obnovil výrobu až v roce 2012. Takže si Harley mohl dlouho dělat, co chtěl, lidi ty stroje kupovali. Situace se ovšem změnila s návratem Indianu a jeho marketingu, který způsobil, že představa zarostlého špinavého chlápka v kůži vymizela. Přišli noví, mladší jezdci, schopní ovládat velké stroje – ta motorka váží skoro půl tuny, to není legrace. Stroje se začaly dělat víc sexy, víc pro mladé.
Zrovna před pár dny uvedl Indian na trh nové stroje pro roky 2025 a 2026, které se mnohem míň podobají klasickým cruiserům s třásněmi, to mizí. Jezdí spousta úspěšných lidí – třeba můj kamarád, který prodal firmu a teď si prostě užívá života. V USA navíc tvoří zhruba třetinu motorkářů ženy, takže spektrum jezdců je široké a firmy na to musejí reagovat. V zásadě jde tedy o člověka mezi čtyřiceti a šedesáti lety, který hledá nějaké naplnění. A pokud se otřu o politiku, tak jsou to všichni republikáni. Jedná se o myšlení založené na volnosti, soběstačnosti, zodpovědnosti… Rád si s nimi povídám, i když jsem někdy za exota.
Proč? Říkáte jim, jak to u nás funguje?
Já jsem hrdý Čech. Pracuju v mezinárodních firmách už třicet let a naučil jsem se jednat s narovnanými zády. Když jsem v devadesátých letech dělal pro Holanďany, tak se na nás dívali jako na východ, ale já jsem se vždycky choval stylem „já pán – ty pán“, což mi zůstalo. A tohle mají Američani rádi. Jsou nadšení z každého, kdo je nezávislý a má pevné životní hodnoty. Vždycky jim říkám, že jsme malí – menší než metropolitní oblast Los Angeles – ale že máme skvělé jídlo, auta, pivo, holky a taky krásnou Prahu.
Když Česká zbrojovka koupila jejich Colt, byli z toho nejdřív úplně zděšení, protože jejich národní stříbro koupil někdo ze země, kterou ani nedokážou najít na mapě. Ale teď už se nebojí, naší pověsti to hodně prospělo. Pak se objevily taky iniciativy okolo Ukrajiny, a i to nás dost zviditelnilo. A když jim ukazuju fotky z našich srazů, na kterých je spousta veteránů a indianů, tak jsou úplně ohromení.
Málo se to ví, ale u nás mezi světovými válkami působil dovozce, který sem indiany vozil, a v té době šlo o nejprodávanější značku motocyklů, což znamená v našem regionu úplnou anomálii. Odhadem je tu asi stovka veteránských indianů, které teď mají cenu od milionu výš a pořád jezdí. Američanům přitom samozřejmě imponuje, že má naše bikerská komunita ráda jejich kulturu, a fascinovaně například sledují oslavy osvobození v Plzni.
Pořádný stroj asi nepředstavuje levnou záležitost…
Záleží, co si můžete dovolit. Moje kamarádka – veteránka, která byla nasazená v Koreji a v tehdejší SRN – si koupila jednu motorku, pak druhou a k tomu si pořídila veterána. Spousta lidí nemá jen jeden stroj, což platí i pro mě: Jedna motorka je na dálky, jedna na kafe a malé vyjížďky a jedna na terénní expedice. V Americe jsem si stroj původně půjčoval, ale pak jsem dospěl k tomu, že jde o mrhání penězi. Takže jsem si jednu koupil, mám ji tam zaparkovanou u dcery, která žije v San Franciscu, a když jednou za čas přiletím, vezmu si ji a za měsíc ji zase vrátím.
Motorkáři se obecně rádi předhánějí, kolik má kdo najeto. Já mám zatím na kontě třiačtyřicet amerických států, ale chybí mi Aljaška. V červenci se chystám na Kanadu. Američtí bikeři toho mívají najeto hodně, ale většinou jen doma. Když pak přijedou sem, bývají úplně v šoku, protože nejsou zvyklí na úzké silnice, na hustý provoz a na malá městečka. Zmíněná kamarádka takhle najela na benzinku v protisměru a všichni z toho byli úplně paf – ale ona jen udělala to, co se v Americe dělá běžně.
V aktuální nabídce Indianu jsem na nových modelech viděl velké displeje, elektronickou regulaci brzd, zvukové asistenty… Jde o zásadní rozdíl oproti strojům, které vyrážely na silnice před dvaceti lety?
Staří motorkáři nad tím samozřejmě ohrnují nos. Nechtějí žádné asistenty při naklánění do zatáček – protože tím se má přece ukázat vaše jezdecké umění. Na druhou stranu se napříč průmyslem dostává do popředí bezpečnost, často i uzákoněná, takže dnes umějí motorky spoustu chytrých věcí, včetně hlídání mrtvého úhlu. Nejčastější havárie v Americe představuje „rear end collision“, kdy do vás někdo nabourá na křižovatce. Takže pokud se k vám někdo zezadu řítí větší rychlostí, začne motorka řvát a blikat a máte pár vteřin, abyste se situací něco udělali. Osobně například vypínám asistenta pro průjezdy zatáčkou, ale pro mladé jezdce se hodí.
Motorky jsou dnes o hodně těžší, ale taky se výrazně zlepšily jejich jízdní vlastnosti. Když jsem si v roce 2000 v Texasu vypůjčil svého prvního harleye, měl jsem pocit, že z něho kvůli vibracím vypadne motor. Strašně špatně se s ním jezdilo. S moderní motorkou zatočíte jedním prstem, navíc máte tempomat, navigaci a výkonnou muziku.
Někdy ale jezdci všechny zmíněné inovace záměrně vypínají. V USA se jezdí úplná šílenost, King of the Baggers neboli závody cruiserů obraných doslova na kostru. U nás se nic podobného nevidí, ale v Americe jsou populárnější než superbiky. Vypadá to trochu komicky, protože motorky jsou sice obrané na kapotu, ale zůstávají na nich brašny. A i když mají všechny asistenty vypnuté, jezdí stejně rychle jako superbiky, ačkoliv jsou dvakrát těžší. Chce to fakt mistrovství. Poslední tři velké závody vyhrál indian.
Vraťme se na začátek: Která z amerických scenérií vám přišla nejkrásnější?
Vezmu to z opačného konce. Dostával jsem dotazy, proč jsem dlouho odmítal jet Route 66. Odpovídal jsem, že jde o komerci založenou na nostalgii, kde ovšem člověk zas tak moc nevidí. Je tam spousta rádoby atrakcí z šedesátých let, všichni tam v létě vyrazí, takže silnice jsou ucpané, a pořád se vám někdo snaží prodat nějakou blbost s logem R66. Nakonec jsem si loni projel ten nejstarší úsek, ale nemělo smysl jet až do Chicaga.
Mezi nejznámější motorkářské trasy patří taky Tail of the Dragon, tedy „dračí ocas“: Vede mezi Severní Karolínou a Tennessee, měří zhruba dvanáct mil a je na ní 283 zatáček. Jedná se o čistě turistickou past ucpanou auty a občas potkáte začátečníky, kteří se tam vyválejí ve škarpě.
A cesty, které nosíte v srdci?
Kamarád z Montany má velký ranč – a to je místo, které mě uchvátilo. Léto tam trvá asi jen tři nebo čtyři měsíce, načež je strašná zima, ale to léto je úžasné. Mají tam všechno: zasněžené Rocky Mountains, přes které vede Beartooth Highway, a dole prérie, jezera, bizony… Pak se mi coby suchozemci strašně líbí Oregon Coast Highway, která měří asi sedm set mil a prochází podél Tichého oceánu. Překvapilo mě Nové Mexiko, které má člověk z westernů zařazené jako pouštní krajinu, ačkoliv je tam spousta krásných zelených míst. A pak třeba Million Dollar Highway v Coloradu, proražená skrz skály a plná památek na doby, kdy se v místě těžilo stříbro. Velmi neobvykle na americké poměry tam nenajdete svodidla, takže pokud špatně zabrzdíte, letíte ze svahu dvě stě metrů někam dolů.
A zajímavou zkušenost představuje Death Valley, kde je teda v létě šílené horko, zatímco noci jsou mrazivé: Loni v listopadu jsem tam ráno škrábal led ze skla, což se mi nikde jinde nestalo. A mám rád i Arkansas – je celý zelený, řídce osídlený a strašně se podobá naší krajině. V Americe je prostě všude co vidět.
Václav Urban
Pochází z Doks u Máchova jezera. Pracoval ve Výzkumném ústavu živočišné výroby, následně přešel do IT sektoru. Založil vlastní firmu, později působil v mezinárodních korporacích (Microsoft, Accenture), dnes je ředitelem divize v nadnárodní konzultační společnosti. Kromě jízdy na motorkách miluje lyže, otužování a kolo. Má tři děti.
