Nástupce slavného čtyřmotoráku: Bombardér Avro Lincoln a jeho nasazení v závěru druhé světové a na začátku studené války
Společnost Avro se za druhé světové války proslavila jako výrobce nejúspěšnějšího britského těžkého bombardéru Lancaster. Konstrukci se pokusila dovést k dokonalosti evolucí do podoby typu Lincoln. Ten sice přišel příliš pozdě na to, aby se zapojil do bojů, stal se nicméně jedním z významných strojů nastupující studené války.
Bombardéry Avro Lincoln australského letectva v roce 1950. (foto: Wikimedia Commons, State Library of Victoria, PDM 1.0)
Royal Air Force si v závěru války objednalo celkem 2 254 letadel Avro Lincoln, která měly stavět továrny Avro v Chaddertonu a Yeadonu, dále společnost Metropolitan Vickers v Trafford Parku a továrny firmy Armstrong Whitworth v Bagintonu a Bitteswellu. Očekávala se rovněž produkce v Kanadě. Výroba se rozběhla na začátku roku 1945 a za letadla, která z linek sjela ještě v období druhé světové války, je možné považovat pouze první sériovou verzi Lincoln Mk.I. Vzniklo od ní 82 strojů a produkce poté přešla na variantu Mk.II.
Válečné verze Mk.I
Lincoln Mk.I můžeme charakterizovat jako dálkový těžký bombardér se sedmičlennou osádkou. Poháněla jej čtveřice kapalinou chlazených řadových dvanáctiválců Rolls-Royce Merlin 85, každý o výkonu 1 305 kW. Defenzivní výzbroj se již odklonila od neúčinných 7,7mm kulometů, které nosily britské bombardéry po téměř celou druhou světovou válku. Menší počet úvodních letadel zprvu obdržel hřbetní střeleckou věž Martin 250 CE.23 s dvojicí 12,7mm kulometů a starší ocasní střeleckou věž Frazer-Nash FN.82 s čtyřkulometem slabé ráže 7,7 mm.
Záhy však byla (u dříve postavených strojů zpětně) zavedena definitivní podoba výzbroje: ve věžích na přídi (dálkově ovládaná typu Boulton Paul F) a na konci trupu za ocasními plochami (Boulton Paul D) se nacházely dvojice kulometů ráže 12,7 mm. Na hřbetě trupu se nacházela věž Bristol Type 17 Mk.II vyzbrojená dvojicí 20mm kanonů. Nosnost byla stejná jako u lancasterů, stroj unesl ve velké pumovnici 6 350 kg munice v různých kombinacích. Maximální pumový náklad činil 9 979 kg.
Dodávky sériových Lincolnů Mk.I stavěných u mateřské společnosti probíhaly od února 1945 a do 8. května 1945, kdy skončila válka v Evropě, bylo zalétáno a otestováno kolem 50 kusů. Královské letectvo je prozatím umisťovalo hlavně u servisních jednotek (Maintenance Units) – k řadovým perutím Velitelství bombardovacího letectva se ovšem tyto stroje nikdy nedostaly a ze stavu byly vyřazeny na konci roku 1949.
Směr Pacifik?
„Jedničky“ nicméně sloužily ještě za války k různým testům. Bombardovací vývojová jednotka (Bombing Development Unit) ve Feltwellu převzala první Lincolny Mk.I koncem května 1945. Další kusy šly ke specializovaným útvarům, jako byla telekomunikační letecká jednotka (Telecommunications Flying Unit) v Deffordu či torpédová letecká vývojová jednotka (Aircraft Torpedo Development Unit) v Gosportu. K testům je používala rovněž motorářská společnost Rolls-Royce v Hucknallu.
Royal Air Force s lincolny počítalo zejména pro Tiger Force (TF), tedy uskupení určené pro operace proti Japonsku. Měly se s eskortami dálkových stíhaček de Havilland Hornet a North American Mustang podílet na denních i nočních náletech a doplňovat údery amerických superfortressů. Japonsko se tedy mělo stát podle představ britských leteckých stratégů cílem podobné kombinované ofenzivy jako nacistické Německo.
Plánům však učinil přítrž rychlý konce války na Dálném východě. Japonsko kapitulovalo po svržení dvou atomových pum a vstupu SSSR do války již v srpnu 1945 a 31. října došlo ke zrušení TF. Lincolny se následně staly standardním typem Velitelství bombardovacího letectva na britských letištích.
Prvním bombardovacím útvarem RAF přezbrojeným na lincolny se stala 57. peruť v East Kirkby. Nejdříve získala tři stroje nové verze Mk.II, pro které v srpnu 1945 zřídila zkušební letku (takzvanou Lincoln Trials Flight). Další kusy přebírala v září 75. squadrona a po jejím zrušení 44. peruť. Veřejnosti se typ poprvé představil 29. října téhož roku ve Farnborough.
Bojovník pro studenou válku
Lincolny Mk.II poháněly motory produkované v USA: Packard Merlin 68, 68A nebo Merlin 300 o výkonu 1 305 kW. K výbavě náležel také radar H2S Mk.IIIG nebo IVA. Po skončení války se produkce lincolnů nezastavila a pokračovala dále, neboť RAF s těmito stroji počítalo jako se základním typem těžkého bombardéru pro případný konflikt se Sovětským svazem a jeho vazalskými státy. Produkce dala 447 strojů Avro Lincoln Mk.II.
Poslední z „dvojek“ vyrobených mateřskou firmou Avro byl dodán na jaře 1946. Hlavním producentem se stala společnost Armstrong Whitworth, která do dubna 1951 vyrobila 229 exemplářů. Nakonec vzniklo celkem 624 letadel všech verzí, z toho 550 ve Spojeném království, 73 v Austrálii a jedno v Kanadě.
Královské letectvo lincolny provozovalo velmi dlouho a letadla se například v letech 1946 a 1948 zúčastnila několika dálkových propagačních startů. Úvodní proběhl v říjnu 1946, kdy trojice strojů absolvovala 32 189 km dlouhý let z anglického Scamptonu do chilského Santiaga a zpět.
Celkových 20 perutí vyzbrojených lincolny a patřících do Bomber Command zprvu působilo výhradně z britských letišť, od roku 1950 však byly některé stroje detašovány také v zámoří. Královské letectvo počítalo s jejich využitím během korejské války a v roce 1951 prošlo úpravami pro toto nasazení v opravárenských dílnách Avro v Langaru celkem 42 strojů. Bojově je RAF nicméně použilo až během operací proti levicovým povstalcům (potažmo bojovníkům za dekolonizaci) v Malajsku a rebelům Mau Mau v Keni. Poslední stroje tohoto typu ze stavu vyřadilo roku 1963.
