Zasekávaly se, přehřívaly a zamrzaly: Tři lehké kulomety, které vstoupily do dějin hlavně svou nespolehlivostí
Některé zbraně budí respekt, jiné spíš zoufalství svých střelců – a právě mezi ně patřily tři lehké kulomety, které prosluly mizernou pověstí.
Francouzský kulometčík pálí z chauchatu, zatímco nabíječ už chystá další plný zásobník. (foto: Wikimedia Commons, Jacques Ridel, PDM 1.0)
Řekne-li se „nejhorší kulomet všech dob“, většinou záhy následuje zmínka o francouzském Mle 1915 Chauchat. Přes spoustu chyb a problémů nelze této zbrani upřít jistou výjimečnost, neboť představovala jeden z prvních lehkých kulometů historie skutečně použitých na bojišti. Z tohoto důvodu postrádala jak těžkou trojnožku, tak nutnost obsluhy týmem vojáků.
Princip fungování lze vystopovat u pistole maďarského konstruktéra Rudolfa Frommera, od něhož plukovník Louis Chauchat převzal mechanismus dlouhého zákluzu hlavně při odběru plynů u jejího ústí. Volba 8mm náboje s okrajem přiměla Francouze vyvinout jedinečný dvacetiranný zásobník půlkruhového tvaru, jenž se stal charakteristickým prvkem celé zbraně.
Beznadějně poruchový
Francouzská armáda zavedla chauchat do výzbroje ve druhém roce Velké války. Rozbahněné zákopy západní fronty rychle ukázaly slabiny automatu o hmotnosti asi devět kilogramů, k nimž přispěly i postupné nevhodné zásahy konstruktérů ve snaze zjednodušit sériovou produkci. Výsledkem bylo hrubé dílenské zpracování a nekvalitní provedení většiny dílů.
Jako extrémně problematické se ukázaly zásobníky vyráběné z tenkého kovu a na jedné straně otevřené, takže do nich snadno pronikalo bláto i prach. Vzhledem k častým poruchám se vojákům jen zřídka podařilo vystřílet celou kapacitu bez pauzy vynucené zaseknutím, jehož následná oprava vyžadovala kompletní rozborku.
Přestože kulomet přestával fungovat i při sebemírnějším přehřátí, v závěru globálního konfliktu si hned 34 000 kusů pořídila také US Army. Přijala variantu střílející nábojem ráže .30-06 bez okraje, a tak se její „strojní pušky“ už vyznačovaly rovnými zásobníky. Americká munice ale měla vyšší výkonnost než francouzská, což mechanismus nadměrně opotřebovávalo. Své si s chauchatem užili i českoslovenští legionáři, u jízdních jednotek ho v malém množství používala též poválečná čs. armáda.
Pod názvem Gladiator (odvozeným od jména jedné z fabrik, která ho vyráběla) se nešťastný automat ve 20. letech vyvážel kupříkladu do Polska, Řecka nebo Belgie. Vzhledem k neodstranitelným závadám ovšem zbraň většinou pobyla ve výzbroji jen krátce a samotná Francie ji začala vyřazovat ještě před koncem roku 1918.
Nástupcem chauchatu se stával jednak americký BAR 1918, jednak domácí Châtellerault Mle 1924/29. Přesto si automat nezaměnitelného vzhledu zabojoval i ve španělské občanské válce na konci 30. let a přes beznadějnou zastaralost se několik exemplářů údajně objevilo ještě ve vietnamském konfliktu.
Fungoval jen zázrakem
Společnost Breda ve 20. letech zareagovala na požadavek italské armády na nový lehký kulomet vývojem několika typů. Generálové si nakonec jako standardní zbraň vybrali Modello 30, s nímž Mussoliniho svazky vstoupily do druhé světové války. Nešlo ale o šťastnou volbu a při debatách o nejhorších kulometech se tenhle kousek objevuje hned na druhém místě za chauchatem.
První potíže zaznamenali vojáci už při zvednutí a nesení kulometu. Měl na sobě totiž tolik výstupků, že se neustále zachytával o uniformu nebo výstroj. Pohon automatiky zajišťoval krátký zákluz hlavně a závěr se zamykal pomocí otočné objímky. Otevíral se však už v momentě, kdy v hlavni panoval vysoký tlak, což mohlo deformovat prázdné nábojnice.
Ve snaze eliminovat toto riziko zabudovali konstruktéři do zbraně olejové čerpadlo. Mazání usnadňovalo vyhazování „hilzen“, přesto docházelo poměrně často k jejich zaseknutí v komoře a následnému selhání zbraně. V už tak dost složité konstrukci tedy čerpadlo představovalo další zdroj potíží.
Aby jich nebylo málo, přítomnost oleje způsobovala rychlé zanášení mechanismu prachem, pískem i dalšími nečistotami, což zejména na severoafrickém bojišti představovalo noční můru obsluh. Na východní frontě si výrobek Bredy vedl lépe, ovšem pouze do chvíle, než dorazila pověstná ruská zima: tehdy nekvalitní italský olej zamrzel a kulomet se odmlčel úplně.
Zbraň střílela z uzavřeného závěru a u tohoto řešení se přímo nabízí umožnit obsluze pálit i jednotlivými ranami. U Bredy 30 zmíněná možnost chyběla, takže palba z uzavřeného závěru nepřinášela žádný benefit, a naopak působila kulometčíkům další vrásky: při delších dávkách se komora rozpalovala natolik, že i po ukončení palby mohlo samovolně dojít k nechtěnému výstřelu. Přehřátá hlaveň se sice dala vyměnit, jenže postrádala rukojeť a Italové tak museli používat tlusté rukavice.
Vojáci žehrali také na způsob zásobování střelivem. Na pravé straně pouzdra závěru se nacházel prvek připomínající vyměnitelný zásobník, jenže ve skutečnosti šlo o šachtu pro zasunutí rámečku s 20 náboji. Celý systém se vyznačoval křehkostí a při jeho sebemenším poškození se kulomet stával nepoužitelným. Pokud Modello 30 nějakým zázrakem fungoval, stejně mnoho práce neodvedl, neboť byl komorován pro málo výkonný náboj 6,5 × 52 mm a v praxi vykazoval kadenci jen 150 ran/min (ačkoliv mělo jít o 500 výstřelů).
Přes neuvěřitelný výčet vad se „třicítka“ používala až do konce války jako hlavní podpůrná zbraň družstva, protože duceho vojáci jinou zbraň téže kategorie neměli.
Francouzský vzor
Slabší chvilku si při vývoji jednoho ze svých modelů vybrali také Japonci. Lehký kulomet Nambu Typ 11 sloužil od roku 1922 do konce druhé světové války a osazený dvojnožkou se používal k mobilní palebné podpoře pěšího družstva. Jednalo se o první zbraň tohoto určení vytvořenou císařskými konstruktéry a jejich nezkušenost se na výsledku výrazně podepsala.
Design vycházel z francouzského Hotchkissu Mle 1909. Masivní hlaveň se chladila vzduchem a kvůli lepšímu odvádění tepla dostala žebrování. Nezávislá napínací páka se nacházela na levém boku, pažbu vyhnuli konstruktéři excentricky doprava, aby vyvažovala těžký podávací mechanismus na levé straně. Chod automatiky zajišťoval odběr plynů z hlavně, při němž se uplatňoval dlouhý píst spojený s nosičem závorníku. Uzamčení závěru řešila kyvná závora po vzoru Hotchkiss Mle 1914.
Základ atypického nabíjecího mechanismu tvořilo podávací zařízení, které u francouzských vzorů posunovalo nábojové rámečky do zbraně. Japonci nad něj však umístili jakousi „násypku“ pro vkládání pásků do pušky Arisaka Typ 38 (model 1905). Násypka pojala šest rámečků po pěti ranách a její vršek krylo víko, které silnou pružinou přitlačovalo náboje k podavači. Popsaný způsob zásobování se líbil zejména logistikům, neboť kterýkoliv voják vyzbrojený standardní opakovačkou mohl doplňovat střelivo i kulometčíkovi.
K výhodám řešení patřil též fakt, že umožňovalo Nambu Typ 11 zásobovat rychle a průběžně. Každý náboj byl během podávání do komory naolejován (vedle násypky se nacházelo víčko olejového zásobníku), a proto se ve zbrani hromadily nečistoty hrnoucí se dovnitř právě při nabíjení. Navzdory celkově dobrému výkonu tak podávací systém způsoboval nadměrné zanášení a následné zasekávání zbraně v boji.
Do ukončení výroby v roce 1941 vzniklo asi 29 000 exemplářů a Typ 11 se stal standardním lehkým kulometem císařských vojsk během invaze do Mandžuska (1931–1932) i v úvodní fázi druhé čínsko-japonské války (1937–1945). Přestože ho roku 1936 ve výzbroji oficiálně nahradil Typ 96, setrval v první linii až do porážky ostrovního císařství. Čínská armáda ukořistila mnoho kusů a vytáhla je proti původním majitelům, některé exempláře se dočkaly ještě nasazení v Koreji a ve Vietnamu.
