Věrní a stateční: Psí vojáci ve službách americké armády
Zvířata se v armádách uplatňovala už od nepaměti – vedle koní či dalších kopytníků se osvědčili zejména psi. Vojáci Spojených států amerických je ve Velké válce na rozdíl od kolegů z evropských zemí příliš nevyužívali, o to více je uplatnili během druhého globálního konfliktu.
Když v prosinci 1941 vstoupily Spojené státy do války, měla americká armáda jen necelou stovku psů, z nichž většina sloužila k tahu saní. Už následující měsíc se kynoložka Arlene Erlanger zasloužila spolu s dalšími milovníky psů o vznik programu Dogs for Defense, ve kterém armáda požádala civilisty, aby darovali své čtyřnohé miláčky na podporu válečného úsilí.
Dogs for Defense
Dne 13. března 1942 pak náměstek ministra války Robert Patterson oficiálně zřídil program válečných psů, nazvaný K-9 Corps. Zpočátku se přijímalo 32 plemen, ale do roku 1944 se seznam postupně zúžil na sedm nejvhodnějších: německé a belgické ovčáky, dobrmany, kolie, sibiřské husky, malamuty a eskymácké psy. Zvířata byla cvičena 8–12 týdnů a po základním výcviku v poslušnosti putovala do jednoho ze čtyř (později šesti) specializovaných středisek, která je připravila pro úkoly strážní, hlídkové, spojovací nebo k vyhledávání min.
V aktivní bojové službě se příslušníci sboru K-9 ukázali užiteční především tím, že upozorňovali hlídky na přítomnost nepřítele a zabraňovali tak překvapivým útokům. Do specializovaných výcvikových středisek se dostalo 18 000 psů, téměř 8 000 z nich však neuspělo ve zkouškách. Mezi důvody patřila vzrušivost při hluku či střelbě, nemoci, špatný čich a nevhodný temperament. Výcvikem procházeli i psovodi, kteří měli od července 1943 k dispozici příručku TM 10-396.
Pro USMC a pobřežní stráž
V březnu následujícího roku zřídil Proviantní sbor (Quartermaster Corps), pod nějž sbor K-9 spadal, takzvané čety válečných psů, aby pomáhaly americkým silám operujícím v Evropě a Tichomoří. Z 15 takto organizovaných armádních čet sloužilo sedm na starém kontinentě a osm v Pacifiku. Sbor námořní pěchoty vytvořil 10 čet a vlastní středisko Camp Lejeune, přičemž používal odlišné postupy při náboru i výcviku svých válečných psů.
Mariňáci se odchýlili od metod armády (i Pobřežní stráže), když spolupracovali přímo s Klubem dobrmanů, který jim dodával dobře vychovaná zvířata. Ve většině středisek se preferovali čistokrevní samci, ale byli akceptováni i kříženci nebo kastrované feny. Pobřežní stráž představovala v tomto výjimku, neboť feny naopak upřednostňovala.
Psí veteráni
Experimentovalo se také s výcvikem psů pro lokalizaci raněných vojáků na bitevním poli (od května 1944), nakonec se ale od tohoto programu upustilo, protože zvířata nedokázala rozlišit raněné muže od mrtvých. Po skončení války prošli psi několikatýdenním přeškolováním, při němž se učili omezovat své instinkty k útoku, zvykali si na ruch měst a různé typy lidského chování.
Každý pes, který byl navrácen do civilního života – buď k původním majitelům, nebo k adoptivním – putoval domů s příručkou popisující péči o válečné „vysloužilce“. Při této proceduře opět pomáhala organizace Dogs for Defense. Mnoho psovodů však původní majitele požádalo, aby si mohli nechat svého svěřence, se kterým je pojilo vzájemné pouto vybudované společnými válečnými útrapami.
