Venuše rotuje pozpátku a Uran leží na boku. Proč mají planety různě skloněné rotační osy?
Na první pohled by se dalo očekávat, že budou mít planety vzniklé z jedné protoplanetární mlhoviny své rotační osy „seřazené“ stejně a všechny se budou otáčet v tomtéž smyslu. Jenže tomu tak není.
Sklon zhruba 23,5° u Země způsobuje střídání ročních období v mírném pásu a období sucha a dešťů v pásu tropickém. Náklon ale periodicky mírně mění v rozsahu 22,1° až 24,5°. (ilustrační foto: Shutterstock)
Naivní modely předpokládají, že když protoplanetární mlhovina fragmentuje, přebírají planetesimály část jejího úhlového momentu a zachovávají smysl otáčení. Čekali bychom tedy, že rotační osa směřuje kolmo na oběžnou rovinu planety.
Realita je však pestřejší a náklony os otáčení se u jednotlivých oběžnic naší soustavy velmi liší: Například u Země se jedná o 23,5°, u Uranu o 98°, a u Venuše dokonce o 177°, což znamená rotaci retrográdní čili v opačném smyslu než oběh. Ve skutečnosti najdeme nízké sklony rotačních os pouze u Jupitera a Merkuru.
Sklony rotačních os a doba rotace planet Sluneční soustavy. (ilustrace: NASA, CC BY 4.0)
Na změnách jejich orientace se podílely nesčetné interakce v průběhu formování Sluneční soustavy. V rané fázi vývoje se náhodně srážely větší planetesimály a jejich impakty mohly polohy os otáčení významně ovlivnit. V současnosti se takto vysvětlují jejich extrémní pozice v případě Uranu či Venuše.
Dále se projevuje gravitační vliv dalších těles, který vede typicky ke kolísání nebo oscilacím náklonu vůči oběžné rovině. Na pozici osy má vliv i vnitřní dynamika či slapové působení přirozených satelitů: Například Měsíc ji u Země stabilizuje v náklonu 23,5° vůči ekliptice a jde o jeden z důležitých faktorů, které umožnily rozvoj bohaté biosféry.
