Za branami zámeckých parků: Jak šlechta skutečně spravovala svá panství

Zámecký pán se svou chotí rozšafně procházejí udržovaným francouzským parkem. Užívají si klidného odpoledne, které bude zakončeno koncertem zámeckého orchestru. To je však jen jedna z mnoha částí panského života. Hned zítra ráno musí po delší nepřítomnosti vyrazit na obhlídku svého velkostatku, který mu na všechny tyto světské radosti vydělává…

V představách značné části lidí utkvěla představa aristokracie jako zahálčivé vrstvy společnosti, která akorát tyje z produktů práce svých poddaných. Tento pohled se rozšířil především v dobách socialismu a samozřejmě se jedná o velmi zkreslený obraz. 

Pokud chtěla šlechta přežít a udržet si svou moc, musela se dosti ohánět a poddanské dávky, které představovaly hlavní zdroj příjmů ve středověku, nejpozději od 16. století nedostačovaly. Na scénu tudíž přišlo podnikání ve vlastní režii, které začalo generovat nové příjmy, jež bylo později možné investovat do nákladného dvorského života. A co se týče vykořisťování poddaných – ačkoliv se o něm nedá hovořit v tom smyslu, že drábové bičovali nebohé sedláky nebo jim brali majetky, v jisté, mnohem rafinovanější podobě přece jen existovalo.

Páni a poddaní

Když se řekne velkostatek, evokuje tento pojem masivní hospodářství, na kterém se obhospodařuje velké množství půdy. Do jisté míry je to pravda, nicméně tento pojem také můžeme v mnoha ohledech ztotožnit s pojmem panství. Jednalo se o základní ekonomicko-správní jednotku v českých zemích, v jeho rámci se nejen řešily podnikatelské záležitosti šlechty, ale též běžné životní osudy lidí. Tehdejší stát vstupoval do právních vztahů mezi poddanými a vrchností velmi málo, a řešení většiny problémů a sporů se tak dělo právě v hranicích panství.

Z toho vychází, že podmínky pro podnikání a rozvoj se diametrálně lišily od situace ve městech. Aristokrat, jehož panství mu bylo domovem, a v případě fideikomisu, panství, které se nesmělo dělit a dědil je vždy a pouze jeden dědic, měl kromě snahy o co největší zisk ještě zodpovědnost za svoje poddané. Ti měli obvykle pevně ukotvená práva. 

Například ačkoliv byly všechny usedlosti i s pozemky, na kterých hospodařili venkované nebo obyvatelé městeček, dědičně zakoupené – tedy patřily majiteli panství – nemohl s nimi šlechtic libovolně nakládat. Potřeboval-li určitý kus pozemku, muselo buď dojít k výměně, nebo byl nucen počkat, až bude grunt bez dědice, a poté ho vyjmout z rustikálu a začít na něm hospodařit v rámci dominikálních pozemků. To se hojně dělo po třicetileté válce, když byla značná část usedlostí opuštěná. Pro úplnost je ještě třeba dodat, že vrchnost mohla přinutit hospodáře se gruntu vzdát, nicméně ve většině případů se tak dělo, když byl daný sedlák neschopný. Gruntu se v tom případě zpravidla ujímal některý z jeho dědiců.

Český kapr je prostě artikl

Jedněmi z častých případů, kdy vrchnost někdy složitě, jindy za pomoci nátlaku měnila pozemky, představovalo zakládání rybníků. Právě tento druh hospodaření vrchnosti se stal u nás jedním z nejrozšířenějších, a to především v 16. století. Mělo to vícero důvodů. Jednak existovala vytrvalá poptávka po bílkovinách, kterou rybí maso dokázalo uspokojovat. Kapři, kterých se v rybnících chovalo zdaleka nejvíce, představovali také vhodné postní jídlo.

Co bylo ale nejdůležitější, stavba rybníků nezabrala mnoho času, zpravidla se využívaly přirozené krajinné prvky, zejména údolí, kdy se postavila jen krátká hráz na zadržování vody. V průběhu roku rybníky nevyžadovaly – na rozdíl například od dobytka – žádnou velkou péči. Zdaleka největší díl práce představoval výlov, což však byla v případě opravdu velkých rybníků práce na pár dní, u těch menších pak záležitost jednoho náročného dopoledne. Občas bylo také zapotřebí rybníky udržovat tak, že se vypustily a rozoraly, nicméně to se dělo jednou za pár let. Ryby vyprodukované u nás, především v jižních Čechách, nacházely odbytiště i za zemskými hranicemi, v Rakousku nebo německých zemích.

Dvory jako základ

Vrchnostenské dvory měly v rámci velkostatku specifické postavení. Ačkoliv z jejich produkce plynuly do panské pokladny mnohdy nezanedbatelné příjmy, jejich hlavní úkol spočíval především v koordinaci logistiky a dodávání základních surovin jako například obilí a chmele do panského pivovaru a dalších odvětví vrchnostenského podnikání. Dvorové hospodaření tak představovalo páteř většiny velkostatků – když nedokázalo produkovat dostatek primárních surovin, negativním způsobem ovlivňovalo další hospodářská odvětví. Významným faktorem byla produktivita práce. Sehnat schopné pracovníky byla vždycky řehole, a častokrát se muselo zvažovat, zda se bude ve větší míře využívat neplacená práce poddaných, nebo se sáhne po placených dělnících.

Podobu dvorového hospodaření ve značné míře určovaly klimatické podmínky. Toto do jisté banální konstatování nicméně zahrnuje základní předpoklad, kdy v Jizerských horách nebude nikdo příčetný rozvíjet pěstování vína. Nicméně takřka všude se vyskytovalo v základu obilnářství a chov dobytka. Především chov byl klíčový pro jakékoliv další zemědělské či průmyslové podniky, a to především produkcí hnojiva a vstupních materiálů, jako byla vlna a surová kůže. Spíš okrajovou roli hrál potom prodej masa, jelikož se nedalo dlouhodobě uchovávat, vyjma nasolování a uzení. Z živočišných produktů měl výzam především prodej tuků, mimo jiné sýrů nebo sádla.

Pivovar, toť zlatý důl!

Jedním z dlouhodobě nejvýnosnějších podniků na panství býval pivovar. Důvody, proč se právě vaření zlatavého nápoje stalo jednou z páteří vrchnostenské ekonomiky jsou překvapivě podobné těm v případě rybníkářství. Za prvé tu existoval stálý odbyt, jelikož pivo, jako rozšířené potěšení pro široké masy, se konzumovalo ve velkém a všude. Druhým důvodem byla malá náročnost na pracovní sílu. Samozřejmě je do celé rovnice zapotřebí dosadit pracovníky, kteří sklízeli obilí a chmel, a stejně tak povozy nutné k přepravě, nicméně samotné vaření příliš zaměstnanců nepotřebovalo.

V neposlední řadě se prodej alkoholu velmi dobře sleduje, a i v případě, že jej vrchnost nehodlala sama vařit či pálit, dal se dobře zdanit. To se stávalo například u pálenky. U té vrchnost takřka nikdy nedokázala dosáhnout zisku, a tak právo na její produkci nechávala za poplatek třetím stranám, poměrně často Židům.

Oproti dnešku se pivo vařilo především z pšeničného sladu a z mnoha panství víme, že pivovary ponejvíce produkovaly svrchně kvašené tmavé pivo, které například v brtnickém pivovaru tvořilo v druhé polovině 17. století až 90 % veškeré produkce. Mezi další druhy piv patřilo například světlé pšeničné, spodně kvašený bitter nebo takzvané čerstvé pivo. V dobách největšího rozmachu tvořily výnosy z pivovarnictví 40 někdy i 60 % veškerých hrubých příjmů na panství. To se však mohlo razantně změnit v případě, kdy bylo potřeba dokupovat vstupní suroviny jako chmel, a především obilí na slad.

Přímusy aneb nucený odkup

Ačkoliv se nedá mluvit o tom, že by poddaní trpěli pod údery biče, jejich postavení v rámci celého systému velkostatku nebylo z dnešního pohledu akceptovatelné. Kromě toho, že zde existovala robota, která se však dosti lišila v závislosti na panství i období, představovaly zdaleka největší zátěž takzvané přímusy. Zjednodušeně šlo o povinnost odebírat určité druhy panského zboží a nemožnost si ho – legálně – vyrábět doma.

Jednou z nejčastějších komodit, kterou si poddaní museli od vrchnosti kupovat, byl právě alkohol, přičemž dominovalo již zmíněné pivo. Celá struktura byla dovedena k dokonalosti o to víc, že kromě samotného vaření a distribuce piva vrchnost kolikrát vlastnila i významnou část hospod, které se na panství nacházely a z nichž odváděl nájemce ještě stálý plat. Samozřejmě se toto pravidlo mohlo uplatňovat na téměř jakýkoliv produkt, ale z dlouhodobého hlediska se právě pivo ukázalo jako nejlepší při poměru cena výkon. Na panství tak často vznikal absolutní monopol.

Bylo by ovšem chybou tvrdit, že šlechtické pivovary díky tomu, že měly zajištěný odbyt, pivo šidily. Aristokracie většinou dbala na svůj obraz a dodávat kvalitní zboží představovalo věc cti. Kromě toho šla část produkce i na vývoz a cizí kupec by jen stěží zaplatil za šmejd podřadné kvality.

Průmyslová výroba a další zdroje příjmů

Rozhodně nelze opomíjet ani další podnikatelské – často průmyslové – aktivity šlechty. Mezi takové podniky lze zařadit například papírny, valchovny (zpracování sukna), výrobny potaše (látka, která se využívá při výrobě skla) a další. Vrchnost se v případě průmyslových podniků jako tyto nicméně nezřídka uchylovala k pronájmům. Dělala tak proto, že každodenní řízení bylo velmi nákladné a s nejistým výsledkem. Kromě stabilního pronájmu bývalo obvyklé, že například výrobce sukna kasírovali podle množství vyrobené látky. Co si však šlechta nechávala téměř vždy ve vlastních rukou, byla výroba materiálů jako cihly, vápno, a především pak zpracování dřeva. 

Není možné popsat veškeré druhy podniků, které u nás vrchnost provozovala, nicméně z uvedeného výčtu je patrné, že aristokracie ve svých podnikatelských aktivitách jednala dosti racionálně. Samozřejmě, že tehdejší ekonomický systém umožňoval vytvořit prostředí, ve kterém prakticky, alespoň na lokální úrovni, neexistovala konkurence, což značně oslabovalo možnosti inovací a tlak na zlepšování kvality. Rozhodně však nelze tvrdit, že by česká šlechta byla zahálčivou vrstvou, která jen tyla ze svých poddaných.

---

Čtěte také:

Život v porobě: Nevolníci v českých zemích čelili tvrdému zacházení, bídě i hladu

O právech a svobodě připadající dnešním generacím jako samozřejmost si naši předkové po většinu historie mohli nechat jenom zdát. Ještě několik století nazpět se naprostá většina...