Zjevení Božské lásky: Šestnáct mystických vizí Juliany z Norwiche
Neví se, jak vypadala, kdy přesně žila ani jaké bylo její skutečné jméno. Přesto je Juliana z Norwiche připomínána coby jedna z význačných žen historie, neboť je autorkou nejstaršího známého textu v angličtině napsaného ženou, a nadto poustevnicí.
Jméno Juliana z Norwiche docela určitě nebylo tím, s nímž tato křesťanská mystička (asi 1342–1416) přišla na svět. Bylo jí přiřknuto poté, co se stala poustevnicí při kostele sv. Juliana v Norwichi. Dle zvyku totiž muži či ženy, kteří se rozhodli pro život ve zbožné samotě, přejímali jména světců, u jejichž svatostánků našli útočiště. Ačkoliv Julianina poustevnická cela byla zbořena krátce po roce 1530, kamenný norwichský kostelík zasvěcený sv. Juliánovi, jenž se později kvůli nedostatku peněz několikrát ocitl na pokraji zkázy a v roce 1942 byl vážně poničen bombovými nálety, si zvnějšku dodnes uchoval líbezný středověký charakter.
Osudný prožitek
Pro poustevnický život v blízkosti této stavby založené v 11. století se Juliana patrně rozhodla poté, co ve věku kolem třiceti let onemocněla tak vážně, až nabyla přesvědčení, že zemře. Několik dní balancovala na hranici mezi životem a smrtí a dne 8. května 1373 přijala poslední pomazání. Později popsala, že to bylo právě v tomto okamžiku, kdy měla pocit, že její tělo zcela ochabuje, že se jí kalí zrak a že postava Krista na kříži nad její postelí začíná krvácet ze svých ran. Během dvou následujících dní a nocí pak prožila celkem šestnáct vidění ze života a utrpení Ježíše Krista, které po svém zázračném uzdravení 13. května zachytila v takzvané krátké verzi svého díla Zjevení Božské lásky (v originále Revelations of Divine Love).
Právě v této syrové úpravě vzniklé bezprostředně po hlubokém mystickém prožitku Juliana také zanechala několik údajů o sobě, díky nimž mohla být identifikována jako ženská autorka. Ačkoliv samu sebe považovala za „prostou nevzdělanou bytost“, je z jejích textů zřejmé, že přinejmenším základní gramotnosti dosáhla, byť není známo, jakým způsobem.
O Julianiných hlubokých znalostech zejména na poli teologie svědčí rozšířená dlouhá verze Zjevení Božské lásky, která vznikla o několik desetiletí později, pravděpodobně až po roce 1400, a je výsledkem Julianina samostatného studia během let života v ústraní. V této dlouhé verzi autorka kromě podrobného popisu jednotlivých extatických vizí hluboce rozjímá o jejich významu a rozvíjí jejich duchovní obsah, přičemž se dotýká zejména konceptů Boží lásky a milosrdenství ve vztahu k lidskému hříchu i utrpení. Rozšířený text rovněž vyniká komplexnějším literárním slohem.
Fiktivní, nebo reálná postava?
Žádná z verzí Zjevení Božské lásky se nezachovala v originálním rukopise. Julianino dílo bylo proto známé pouze lokálně až do roku 1670, kdy jeho mladší opisy vydal tiskem benediktin Serenus Cressy (asi 1605–1674) pod souhrnným názvem XVI. Zjevení Božské lásky, prokázané oddané služebnici našeho Pána, tak zvané Matce Julianě, poustevnici z Norwiche, která žila v dobách krále Edvarda III.
Ohlas, který vzbudily poutavé popisy mystických zjevení i originální teologické výklady, vyústil v množství následných edic Julianiných textů v mnoha jazycích. Zároveň však vzbudil pochyby některých badatelů, kteří kvůli časové prodlevě mezi vznikem a vydáním děl začali považovat postavu Juliany z Norwiche za fiktivní. Moderní výzkum nicméně potvrdil její existenci, a to mimo jiné díky svědectví další anglické mystičky Margery Kempe (1373–1438). Ta Julianu navštívila kolem roku 1413, krátce před koncem jejího života, a popsala ji jako „Bohem vyvolenou“ a „odbornici na Božská zjevení i dobrou rádkyni“.
