Ztracená průkopnice: Dokážou vědci po 60 letech najít místo přistání Luny 9?
Historická mise Luna 9 v roce 1966 otevřela cestu k dobývání Měsíce, jenže ani po šesti dekádách není známé přesné místo jejího přistání. Nově se do pátrání po tomto lunárním pionýrovi zapojili britští vědci a ruský popularizátor.
Před šedesáti lety se lidstvo poprvé dotklo povrchu jiného kosmického tělesa. Nešlo o americký program Apollo, ale o sovětskou sondu Luna 9, která 3. února 1966 úspěšně přistála v Oceánu bouří na přivrácené straně Měsíce.
Lunární pionýr
Přistávací pouzdro s přístroji po dopadu v Oceánu bouří krátce ožilo a během následujících dnů naprosto zásadně přispělo k našemu poznání Měsíce: odeslalo k Zemi pět panoramatických snímků přistávací zóny, a potvrdilo, že je úroveň lunární radiace bezpečná pro pobyt lidské posádky. V neposlední řadě také vyvrátilo mýty o vlastním záření našeho souputníka či představy, že jeho povrch tvoří pouze jemný prach. Luna 9 jako první kosmické plavidlo dokázala bezpečně přistát na jiném vesmírném tělese než na Zemi.
Paradoxně ale dnes přesně nevíme, kde tento historický aparát leží. A to i přesto, že měsíční povrch je dnes zmapován téměř do posledního kamene. Americká sonda Lunar Reconnaissance Orbiter (LRO) i indická Čandraján-2 pořídily snímky našeho souputníka v takovém rozlišení, že na nich lze rozpoznat místa přistání Apolla i stopy sovětských lunárních roverů.
Jenže Luna 9 je malá. Pouzdro měřilo v průměru jen 50 centimetrů a je tak příliš malé na to, aby ji bylo snadné odlišit od okolních balvanů a trosek. Orbitální kamery sice dokážou rozlišit objekty o velikosti půl metru, ale když hledáte kulatý objekt mezi stovkami podobně velkých kamenů, je to jako pátrat po zrnku prachu v poušti.
Sovětský deník Pravda tehdy zveřejnil souřadnice přistání. Jenže přesnost navigace 60. let nebyla zrovna špičková. Odborníci připouštějí, že chyba mohla činit i desítky kilometrů.
Moderní detektivka
Pátrání dostalo nový impuls díky ruskému popularizátorovi vědy Vitaliji Jegorovovi. Ten už dříve identifikoval sondu Mars 3 na snímcích z americké oběžné dráhy Marsu. Při pátrání po Luně 9 použil Jegorov kombinaci původních snímků z roku 1966, topografických dat z laserového výškoměru sondy LRO a metody triangulace.
Výsledkem jeho snažení jsou nové souřadnice, vzdálené asi 25 kilometrů od „oficiální“ sovětské polohy. Podle Jegorova světlo a stín na rekonstruovaném místě odpovídají historickým snímkům téměř dokonale. Přesto zatím vidí jen několik pixelů – nic víc.
Paralelně s Vitalijem Jegorovem pracuje na pátrání po Luně 9 i tým z University College London vedený Lewisem Pinaultem. Britští vědci pro tento účel upravili algoritmus původně určený k hledání mikrometeoritů tak, aby identifikoval lidské artefakty na Měsíci. Po natrénování na snímcích Apolla dokázal systém rozpoznat i místo přistání sovětské Luny 16. A v okolí oficiálních souřadnic Luny 9 označil několik podezřelých objektů. Kandidáti z obou výzkumných přístupů bohužel leží desítky kilometrů od sebe.
Rozuzlení možná už letos
Klíčovou roli arbitra by mohla sehrát indická mise Čandraján-2, jejíž kamery dosahují rozlišení až 25 centimetrů na pixel. To by teoreticky stačilo k rozlišení centrálního těla sondy i jejích čtyř rozvinutých „okvětních lístků“. Pokud se podaří získat cílené snímky, mohla by se záhada dočkat po šesti dekádách svého rozuzlení.
Nejde pochopitelně jen o symboliku. Vědci chtějí zjistit, jak se materiály po desítkách let mění v extrémních podmínkách Měsíce – v prostředí bez atmosféry, v prudkých teplotních výkyvech a pod bombardováním mikrometeoritů. A pak je tu i lidský rozměr. Jak říkají sami „lunární archeologové“: možná jednou budou turisté létat na Měsíc a navštěvovat místo, kde jsme se poprvé jemně dotkli jiného světa.
