Jak nejlépe vládnout: Šest originálních státních zřízení historie

20.04.2021 - Radomír Dohnal

Britský premiér Winston Churchill pravil: „Říká se, že demokracie je nejhorší způsob vlády, s výjimkou všech ostatních způsobů, které jsme vyzkoušeli…“ Pár originálních systémů správy a vlády, které prošly testem historie na výtečnou, by se ale našlo…

<h3>Vůdci se musejí shodnout</h3><p><strong>Kartágo, 7.–2. století př. n. l.</strong></p><p>Kartaginci pustili monarchii k vodě a stali se „republikou“ už v 7. století př. n. l. V čele jejich státu nestál mocnář jeden, ale hned dva. Říkalo se jim <em>suffetes</em> a voleni byli ze sboru konzulů vždy na dvanáct měsíců. Mrzuté je, že dodnes netušíme, jak byli voleni konzulové. Víme jen, že funkce těchto dvou až tří stovek mužů byla doživotní. <strong>Suffetes vlastně jen schvalovali prohlasované závěry této rady konzulů. A v zásadě se buď shodli, nebo ne. Pokud jeden z nich nesouhlasil, putovala celá věc zpátky ke konzulům.</strong> Vypadá to trochu zdlouhavě, ale efektivně to zabraňovalo vzniku diktatury. Což byla politická nemoc, na kterou trpěli Římané. Když byla jejich moc v ohrožení, kartaginští státníci se rozhodovali velmi dynamicky. V době míru naopak dobře zvažovali všechny důsledky přijatých rozhodnutí. Mělo to své mouchy, ale fungovalo to dobře. <em>(foto: Wikimedia Commons, Christian Manhart, CC BY-SA 3.0 IGO + Wikimedia Commons, CC0)</em></p>

Vůdci se musejí shodnout

Kartágo, 7.–2. století př. n. l.

Kartaginci pustili monarchii k vodě a stali se „republikou“ už v 7. století př. n. l. V čele jejich státu nestál mocnář jeden, ale hned dva. Říkalo se jim suffetes a voleni byli ze sboru konzulů vždy na dvanáct měsíců. Mrzuté je, že dodnes netušíme, jak byli voleni konzulové. Víme jen, že funkce těchto dvou až tří stovek mužů byla doživotní. Suffetes vlastně jen schvalovali prohlasované závěry této rady konzulů. A v zásadě se buď shodli, nebo ne. Pokud jeden z nich nesouhlasil, putovala celá věc zpátky ke konzulům. Vypadá to trochu zdlouhavě, ale efektivně to zabraňovalo vzniku diktatury. Což byla politická nemoc, na kterou trpěli Římané. Když byla jejich moc v ohrožení, kartaginští státníci se rozhodovali velmi dynamicky. V době míru naopak dobře zvažovali všechny důsledky přijatých rozhodnutí. Mělo to své mouchy, ale fungovalo to dobře. (foto: Wikimedia Commons, Christian Manhart, CC BY-SA 3.0 IGO + Wikimedia Commons, CC0)

<h3>Dva týdny ročně</h3><p><strong>Island, 10.–13. století</strong></p><p>Vikingové zahnízdili na Islandu někdy kolem roku 850 a vzdálenost, která je dělila od rodného Norska, je nutila řešit své spory osobněji a pohotověji. Jarlové nemohli čekat, než s verdiktem autorit připlují poslové. <strong>Výsledkem tak byl roku 930 první středověký všelidový parlament Althing. Na magických útesech Thingvelliru se sešli jednou ročně – v létě, kdy bylo cestování nejpříhodnější. A během čtrnácti dní probrali vše potřebné do dalšího roku</strong>. Scházelo se tu 36 vůdců, každý doprovázený dvěma vyslanci z lidu zvanými gothis. Gothis dozírali na to, že jejich vůdci při jednání nezradí svou občinu a neuhnou z požadavků lidu. Společnou diskusi moderoval zvolený řečník (náčelník s tříletým funkčním obdobím), který řešil přijímání či rušení nových zákonů a nařízení. Jinak to bylo vcelku přátelské setkání: domlouvaly se tu sňatky a výhodné obchody, partnerství pro boj i mír. <em>(foto: Wikimedia Commons, CC0)</em></p>

Dva týdny ročně

Island, 10.–13. století

Vikingové zahnízdili na Islandu někdy kolem roku 850 a vzdálenost, která je dělila od rodného Norska, je nutila řešit své spory osobněji a pohotověji. Jarlové nemohli čekat, než s verdiktem autorit připlují poslové. Výsledkem tak byl roku 930 první středověký všelidový parlament Althing. Na magických útesech Thingvelliru se sešli jednou ročně – v létě, kdy bylo cestování nejpříhodnější. A během čtrnácti dní probrali vše potřebné do dalšího roku. Scházelo se tu 36 vůdců, každý doprovázený dvěma vyslanci z lidu zvanými gothis. Gothis dozírali na to, že jejich vůdci při jednání nezradí svou občinu a neuhnou z požadavků lidu. Společnou diskusi moderoval zvolený řečník (náčelník s tříletým funkčním obdobím), který řešil přijímání či rušení nových zákonů a nařízení. Jinak to bylo vcelku přátelské setkání: domlouvaly se tu sňatky a výhodné obchody, partnerství pro boj i mír. (foto: Wikimedia Commons, CC0)

<h3>Město jako vězení</h3><p><strong>Benátky, 8.–18. století</strong></p><p>I když technicky byly Benátky nejstarší evropskou republikou, ve skutečnosti šlo spíše o oligarchii, vládu mocných a movitých. Prvního dóžete si tu zvolili v roce 727 a komplikovaný systém přetrval až do roku 1797. <strong>V čele stál doživotní vůdce, čili dóže, který ale nemohl jmenovat své nástupce, a také nesměl město opustit. Byl nejvyšším představitelem, ale také vězněm svého města. Proto se staral o jeho rozkvět – byl to totiž celý jeho svět</strong>. I jeho korespondence byla veřejná, a pročítala si ji rada cenzorů. </p><p>Pak tu bylo <em>Collegio</em>, orgán sdružující čtyřicet představitelů elit, jakýsi senát, řídící diplomacii a finance. Rada Tří zase dozírala na civilní správu a velký kancléř byl jakýsi vrchní byrokrat. Ti všichni byli do svých funkcí jmenování Velkou radou, složenou z tisícovky hlasujících. Dokud nově založená kontrolní Rada deseti nezačala kumulovat moc a využívat k tomu tajnou policii, fungovalo tohle těžkopádné těleso výtečně: Benátky byly nejbohatším jihoevropským městem. <em>(Wikimedia Commons 1, CC0 + Wikimedia Commons, Twice25 & Rinina25, CC BY-SA 3.0)</em></p>

Město jako vězení

Benátky, 8.–18. století

I když technicky byly Benátky nejstarší evropskou republikou, ve skutečnosti šlo spíše o oligarchii, vládu mocných a movitých. Prvního dóžete si tu zvolili v roce 727 a komplikovaný systém přetrval až do roku 1797. V čele stál doživotní vůdce, čili dóže, který ale nemohl jmenovat své nástupce, a také nesměl město opustit. Byl nejvyšším představitelem, ale také vězněm svého města. Proto se staral o jeho rozkvět – byl to totiž celý jeho svět. I jeho korespondence byla veřejná, a pročítala si ji rada cenzorů. 

Pak tu bylo Collegio, orgán sdružující čtyřicet představitelů elit, jakýsi senát, řídící diplomacii a finance. Rada Tří zase dozírala na civilní správu a velký kancléř byl jakýsi vrchní byrokrat. Ti všichni byli do svých funkcí jmenování Velkou radou, složenou z tisícovky hlasujících. Dokud nově založená kontrolní Rada deseti nezačala kumulovat moc a využívat k tomu tajnou policii, fungovalo tohle těžkopádné těleso výtečně: Benátky byly nejbohatším jihoevropským městem. (Wikimedia Commons 1, CC0 + Wikimedia Commons, Twice25 & Rinina25, CC BY-SA 3.0)

<h3>Dnes vládne obuvník</h3><p><strong>Florencie, 13.–16. století</strong></p><p>Pro Florencii byl obchod na prvním místě. Proto v roce 1293 nastolili svéráznou formu „vlády lidu“, které říkali <em>popolo</em>. Nezapomínejte: obchod byl vše, a proto se hlasování o osudu města a kraje mohli účastnit jen členové cechů. <strong>Hlasovací právo tak získává sedm velkých gild (soudci, tkalci, penězoměnci, obchodníci s hedvábím, doktoři, kožešníci a výrobci vlny), které doplňuje pět malých gild (řezníci, ševci, kováři, zedníci a překupníci)</strong>. Dohromady pak volí svého <em>Signoria</em>, a to na pouze dvouměsíční funkční období. Signorio dostává podněty od jednotlivých cechů, sestavuje z nich jakýsi akční plán a se svým pobočníkem dává dohromady návrh zákonů. Ty ale musí nejprve schválit rada <em>Dvanácti dobrých mužů</em>. <strong>Podstatné je, že za dva měsíce nedokáže žádný vůdce napáchat mnoho škody, ani kumulovat moc a zvýhodnit jeden jediný cech. Proto se jednotlivé gildy víceméně střídaly</strong>. Systém trochu paralyzovaly celonárodní události: na to, jestli to táhnout s císařem, anebo papežem, měli i uvnitř cechů rozdílné názory. <em>(foto: Shutterstock)</em></p>

Dnes vládne obuvník

Florencie, 13.–16. století

Pro Florencii byl obchod na prvním místě. Proto v roce 1293 nastolili svéráznou formu „vlády lidu“, které říkali popolo. Nezapomínejte: obchod byl vše, a proto se hlasování o osudu města a kraje mohli účastnit jen členové cechů. Hlasovací právo tak získává sedm velkých gild (soudci, tkalci, penězoměnci, obchodníci s hedvábím, doktoři, kožešníci a výrobci vlny), které doplňuje pět malých gild (řezníci, ševci, kováři, zedníci a překupníci). Dohromady pak volí svého Signoria, a to na pouze dvouměsíční funkční období. Signorio dostává podněty od jednotlivých cechů, sestavuje z nich jakýsi akční plán a se svým pobočníkem dává dohromady návrh zákonů. Ty ale musí nejprve schválit rada Dvanácti dobrých mužů. Podstatné je, že za dva měsíce nedokáže žádný vůdce napáchat mnoho škody, ani kumulovat moc a zvýhodnit jeden jediný cech. Proto se jednotlivé gildy víceméně střídaly. Systém trochu paralyzovaly celonárodní události: na to, jestli to táhnout s císařem, anebo papežem, měli i uvnitř cechů rozdílné názory. (foto: Shutterstock)

<h3>S lidmi musíte vycházet</h3><p><strong>Rusko, 10–15. století</strong></p><p>Rusko bychom za kolébku demokracie na první dobrou nejspíš nepovažovali, ale systém vlády v malých knížectvích byl hodně inspirativní. <strong>Třeba v Novgorodě, kde pravděpodobně poprvé vznikl systém věče, tedy poradního shromáždění s demokratickým hlasováním</strong>. Čistě teoreticky se ho mohl účastnit každý dospělý muž, který ve městě žil. Ano, kníže byl nejvyšším vládcem, ale shluk rozhněvaných spoluobčanů jej také mohl snadno sesadit. </p><p>Aby se vláda nezvrhla v tyranii, vladař nesměl mít pro svou obranu více než 50 družiníků. Věče řešila každodenní témata: s kým obchodovat, co postavit, a kde na to vzít. Nebo jestli opravdu vstoupit do války. <strong>Fascinující na tom bylo, že města rostla a bohatla, protože sami lidé měli jasno v tom, co je zapotřebí udělat. Pro běžný život to bylo praktické</strong>. Bohužel se do toho vložil Tataři, kteří taková „nezávislá“ města dokázali snadno dobývat. Města se musela spojit a vládnout jim při obraně musel začít jeden velkokníže. Soustředění moci do rukou jedné osoby ale znamenalo zánik pravidelných referend. A samostatná města nakonec pohltila na počátku 16. století rozpínající se moskevské knížectví. <em>(foto: Wikimedia Commons, CC0)</em></p>

S lidmi musíte vycházet

Rusko, 10–15. století

Rusko bychom za kolébku demokracie na první dobrou nejspíš nepovažovali, ale systém vlády v malých knížectvích byl hodně inspirativní. Třeba v Novgorodě, kde pravděpodobně poprvé vznikl systém věče, tedy poradního shromáždění s demokratickým hlasováním. Čistě teoreticky se ho mohl účastnit každý dospělý muž, který ve městě žil. Ano, kníže byl nejvyšším vládcem, ale shluk rozhněvaných spoluobčanů jej také mohl snadno sesadit. 

Aby se vláda nezvrhla v tyranii, vladař nesměl mít pro svou obranu více než 50 družiníků. Věče řešila každodenní témata: s kým obchodovat, co postavit, a kde na to vzít. Nebo jestli opravdu vstoupit do války. Fascinující na tom bylo, že města rostla a bohatla, protože sami lidé měli jasno v tom, co je zapotřebí udělat. Pro běžný život to bylo praktické. Bohužel se do toho vložil Tataři, kteří taková „nezávislá“ města dokázali snadno dobývat. Města se musela spojit a vládnout jim při obraně musel začít jeden velkokníže. Soustředění moci do rukou jedné osoby ale znamenalo zánik pravidelných referend. A samostatná města nakonec pohltila na počátku 16. století rozpínající se moskevské knížectví. (foto: Wikimedia Commons, CC0)

<h3>Rozhodnutí chce čas</h3><p><strong>Severní Amerika, od 16. století</strong></p><p>Irokézská konfederace sdružovala pět a později šest kmenů. Ke vzájemné spolupráci je přiměl legendární šaman a válečník <strong>Haiwatha</strong>. Ukázal, že dobré slovo a ochotná pomoc nic nestojí a těžit z ní mohou všichni. Namísto šarvátek tak nastoupila jednota a smír, vedoucí k prosperitě. Na zklidnění bojovných Irokézů měl jistě podíl i fakt, že se v jejich společenstvích prosadil matriarchát. Jednotlivé klany, kterých bylo přes padesát, vedly matky rodu, ženy s nejpočetnějším příbuzenstvem. <strong>A když bylo zapotřebí v rámci konfederace něco prosadit, muselo se na společném postupu shodnout všech padesát představených</strong>. </p><p><strong>Znamenalo to velmi dlouhé, několikadenní řečnění a pokročilou schopnost argumentace</strong>. Matky dbaly na to, aby se jejich potomci měli dobře a rod vzkvétal. Unáhlené vyhlašování válek by tomu neprospělo. Na druhou stranu – <strong>když půl sta náčelnic dospělo ke shodě, věděly, že jejich rozhodnutí bude platit</strong>. Mimochodem, i když neznali abecedu, byly na těchto srazech schopny sestavit 117 článků vlastní „listiny svobod“, popisující náboženství, práva i povinnosti jednotlivce. K stvrzení úmluv jim stačily jen <em>wampumy</em>, zdobené šňůrky a pásky se symbolickými významy. <em>(foto: Wikimedia Commons 1 + 2, CC0)</em></p>

Rozhodnutí chce čas

Severní Amerika, od 16. století

Irokézská konfederace sdružovala pět a později šest kmenů. Ke vzájemné spolupráci je přiměl legendární šaman a válečník Haiwatha. Ukázal, že dobré slovo a ochotná pomoc nic nestojí a těžit z ní mohou všichni. Namísto šarvátek tak nastoupila jednota a smír, vedoucí k prosperitě. Na zklidnění bojovných Irokézů měl jistě podíl i fakt, že se v jejich společenstvích prosadil matriarchát. Jednotlivé klany, kterých bylo přes padesát, vedly matky rodu, ženy s nejpočetnějším příbuzenstvem. A když bylo zapotřebí v rámci konfederace něco prosadit, muselo se na společném postupu shodnout všech padesát představených

Znamenalo to velmi dlouhé, několikadenní řečnění a pokročilou schopnost argumentace. Matky dbaly na to, aby se jejich potomci měli dobře a rod vzkvétal. Unáhlené vyhlašování válek by tomu neprospělo. Na druhou stranu – když půl sta náčelnic dospělo ke shodě, věděly, že jejich rozhodnutí bude platit. Mimochodem, i když neznali abecedu, byly na těchto srazech schopny sestavit 117 článků vlastní „listiny svobod“, popisující náboženství, práva i povinnosti jednotlivce. K stvrzení úmluv jim stačily jen wampumy, zdobené šňůrky a pásky se symbolickými významy. (foto: Wikimedia Commons 1 + 2, CC0)

Reklama




Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Kočky hlazení nevyžadují, ale tolerují ho výměnou za krmení. Ukázalo se, že klíčem je respektovat požadavky malých šelem a nevnucovat se.

Zajímavosti

Ekonomické ztráty kvůli suchu činí na Jihozápadě za rok 2020 11,4 až 23 miliard dolarů (asi 247 až téměř 500 miliard Kč).

Věda
Reklama

Finští vojáci očekávají sovětský útok v krytu na linii VT, červen 1944.

Válka
Revue
Historie

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907