Jak se zrodilo westernové klišé o indiánech snažících se ulovit lokomotivu?
Železnice je symbolem průmyslové revoluce, civilizace a také kolonizace. Co se dělo, když koleje dospěly i na „divoký“ západ USA?
Dějiny USA jsou do značné míry i dějinami soužití a střetů s původními obyvateli. Rychlý rozvoj země se neobešel bez železniční dopravy. Koleje zpočátku protínaly krajinu, ze které už indiáni zmizeli. Když se ale Spojené státy po vyčerpávající občanské válce nadechly k dalšímu rozmachu a železnice směle vyrazila k západu, na obzoru čekaly kromě vysokých hor také jedny z nejbojovnějších indiánských kmenů.
Začala se budovat trať, která měla překlenout kansaské pláně a spojit východ s bílým osídlením v Coloradu. A hlavně o něco severněji se podél řeky Platte plánovala transkontinentální železnice. Shodou okolností obě trasy mířily na území, kde lovily a kočovaly dva kmeny, které dělaly kolonistům a armádě už řadu let největší vrásky – Lakotové a Šajeni. Po kolonách krytých vozů, rančerech, farmářích a dostavníkových linkách přisupěl vlak. Přivážel další cizince, plašil zvěř a často zapaloval prérii. Indiáni neměli důvod jásat.
Pohár trpělivosti
Kansaská železnice se dotýkala hlavně jižních Šajenů. Ti ji byli ochotni tolerovat, pokud podél trati nezačnou přibývat ranče, farmy a pevnosti. Jenže na jaře 1867 armáda vypálila Šajenům velkou vesnici a křehké příměří skončilo. Rozzuření válečníci až do pozdního léta napadali usedlosti a dostavníkové stanice. Jejich pozornosti neunikly ani železniční čety, které už s kolejemi dospěly na šajenské území.
Indiáni se objevovali prakticky denně a několik měsíců blokovali stavbu. V tu dobu druhá trať, transkontinentální železnice, dorazila do oblasti, kterou považovali za svou doménu Lakotové a severní Šajeni. Právě tady se indiánům podařil husarský kousek – vykolejili vlak. V roce 1868 Lakotové ohnuli koleje a položili mezi ně svazek dřevěných pražců, které omotali drátem strženým ze sloupů telegrafního vedení. Náraz vlaku do nastražené překážky stál dva členy osádky život. Jednoho z nich rozdrtil kotel lokomotivy. Nešlo ale o první případ. O rok dřív pokořili čoudící ocelovou nestvůru severošajenští válečníci pod vedením svého vůdce Kropenatého vlka…
Železná cesta
V létě 1867 vedl náčelník Kropenatý vlk válečnou výpravu proti Poníům. Když se začátkem srpna vraceli, čtyři míle západně od osady Plum Creek, kde dnes stojí nebraský Lexington, se přiblížili k řece Platte. Na severním břehu si všimli „železné cesty“ – lesklých kolejí nové železnice společnosti Union Pacific. Nikdy nic takového neviděli. Z vysokého hřebene si prohlíželi trať. Krátce nato poprvé v životě zahlédli vlak. Z dálky vypadal malinký. Ale pomalu se šinul k nim, zvětšoval se a vypouštěl páru a dým. Když přijel blíž, napadlo je, že vypadá jako běloch, který kouří lulku. Vlak projel. Válečníci pobídli koně a zamířili dolů. Zajímalo je, jaké ta věc nechala stopy.
Po kolejích se pohybovali tam a zpátky bílí lidé v lehkých vozech. Důležitou roli v tom, co se dělo dál, sehrála ještě jedna věc. Armáda na jaře uštědřila Šajenům těžkou ránu. Vypálila jednu z jejich vesnic. Kropenatý vlk a jeho muži bělošské vítězství rozebírali. Dospěli k závěru, že vojáci asi mají dobré kouzlo, protože tak zvláštně jezdí a dělají tak divné věci. Rozhodli se vojáky napodobit. Během výpravy proti Poníům jezdili dva vedle sebe, ne jeden za druhým jako obvykle. Jeden z Šajenů ukořistil polnici a občas na ni zatroubil, jak to viděli u vojáků…
Vraťme se ale k železničním kolejím, kde jsme Kropenatého vlka a jeho muže zanechali. Šajeni dál jeli ve dvojstupu. Muž s polnicí zatroubil. Válečníci se na signál rozvinuli do rojnice, jak to okoukali od kavaleristů. Chvíli drželi rojnici, potom se zase seřadili po dvou vedle sebe. Bílí jim nevěnovali pozornost. Šajeni soudili, že je považují za vojáky a nevšímají si jich. V těch dobách pomáhali s hlídáním železnice Poníové, indiánští spojenci bílých. Lidé na dráze si šajenské válečníky nejspíš spletli s poníjskými armádními průzkumníky, což byla osudná chyba.
Drezína
Šajeni překročili koleje. Důkladně je prozkoumali. Pak jeli dál a přebrodili řeku Platte. Mezi válečníky se rozproudila debata o všech problémech, které bílí cizinci Šajenům působili. Čím víc o tom mluvili, tím víc se v nich vařila krev. „Bílí si vzali všechno, co jsme měli, a ožebračili nás,“ řekli si. „Nemůžeme to jen tak nechat. V těch velkých vozech na železné cestě je určitě něco cenného, třeba oblečení. Když se nám povede ty vozy shodit ze železa, po kterém jedou, a rozbít je, zjistíme, co se v nich ukrývá. Pak si vezmeme, co se nám hodí.“
Mladíci jménem Urzon a Rezavý vlk to hned chtěli zkusit. Našli kmínek stromu a přivázali ho ke kolejím drátem z telegrafního vedení. Pak se válečníci posadili a čekali, co se stane. Padla noc, a tak nedaleko trati rozdělali velký oheň. Dlouho po setmění zaslechli rachot. Byl slabý, ale stále sílil. Ve tmě viděli, že se blíží jakási malá věc a na ní se něco hýbe nahoru a dolů. Šlo o drezínu, na které dva muži pumpovali pákou. Když železničáři zahlédli oheň a kolem něj válečníky, začali pumpovat ještě usilovněji. Měli v úmyslu indiány rychle minout. Když si všimli klády, bylo už pozdě. Vůz narazil, vylétl do vzduchu a opustil koleje. Osádka drezíny dopadla na zem. Muži se zvedli a utíkali do noci. Válečníci je ale dohnali.
Ruční drezína vezla šest mužů, kteří jeli prozkoumat, proč nefunguje telegraf. Šajeni je střelili a skalpovali. Přesto jeden přežil. Angličan William Thompson předstíral, že je mrtvý, a neprozradil se, ani když mu jeden z válečníků odřezával skalp. Odjíždějící Šajen skalp ztratil. Majitel ho sebral a vydal se k nejbližší stanici. Tam se o něj postarala záchranná výprava a muže odvezla do Omahy. Cestou uchovával skalp ve vědru s vodou. Doufal, že půjde přišít zpátky na hlavu. Jistý lékař se o to neúspěšně pokusil. Thompson se vrátil do Anglie a později lékaři poslal svůj vyčiněný skalp.
Jeden z mnoha drsných a neuvěřitelných příběhů amerického západu. Dlužno dodat, že Šajeni našli v drezíně dvě pušky. Když za něco na zbraních zatáhli, hlavně se nečekaně zlomily. „To je škoda, že jsou rozbité. Mohli jsme mít dvě dobré pušky,“ posteskli si válečníci. Byly to spencerovky, první zadovky, s nimiž se setkali, a Šajeni netušili, že právě takto mají fungovat.
Velká ryba
Šajeny úspěch nadchl. Rozhodli se, že druhý den zkusí něco většího. Spící zajíc navrhl, aby vlak převrhli: „Když ohneme koleje nahoru a roztáhneme je, ta věc možná vypadne. Potom se podíváme, co je uvnitř.“ Ostatním to připadalo jako dobrý nápad. Dali se do díla. Na konci kolejnice vytáhli hřeby a pomocí sochorů ji jednu nebo dvě stopy ohnuli vzhůru a zkroutili do strany. Usadili se opodál a čekali. Setmělo se a stále se nic nedělo. Konečně si nízko nad obzorem planiny všimli světélka. „Vychází jitřenka,“ řekl jeden Šajen. „Ne, to je podobná věc, jakou jsme viděli,“ namítl druhý. Třetí válečník poznamenal: „První zmizelo a ukazuje se další!“ Později zjistili, že viděli přední světla dvou vlaků, které jely za sebou.
Kropenatý vlk poslal podél kolejí muže na nejrychlejších koních. Měli zjistit, o co jde. Náčelník radil, aby na zdroj světla ječeli a křičeli. Doufal, že tu věc zastraší. Muži odjeli a brzy odhalili, že první světlo patří vlaku, který míří k nim. Otočili koně a hnali se tryskem zpátky. Jenže vlak je k jejich zděšení začal předjíždět. Pokusili se ho zastavit. Někteří na něj stříleli, jeden dokonce zkoušel chytit lokomotivu do lasa. Když se jezdci přiblížili, hlučná obluda splašila koně. Strojvůdce stupňoval tempo. Pak vlak dospěl k mezeře na trati. Lokomotiva se vymrštila a vagony se s velkým rámusem srazily. Když všechno trochu utichlo, ze zadní části soupravy přiběhl muž se svítilnou. S hlasitým láteřením utíkal k lokomotivě. Jediný přežil náraz. Tím ale své štěstí vyčerpal. Válečníci ho bez váhání zabili.
Za prvním jel druhý vlak. Se skřípěním zabrzdil daleko od místa nehody a zahoukal. Podél trati se k havarované soupravě vydalo čtyři nebo pět mužů. Šajeni je nechali na pokoji. Druhý vlak krátce nato začal couvat a odsupěl do tmy. Ráno se válečníci pustili do plenění. Našli sekeru a díky ní se dostali do prvního vozu. Tam narazili na bednu plnou sekyrek. Pak už jim nedělalo potíže kamkoli se prosekat. Objevili balíky hedvábí a kalika, pytle mouky, cukru, kávy a dalších potravin, krabice s botami a oblečení. Našli i krabičky s obědy pro osádku — chléb, něco sladkého a slaninu. Ve vlaku byl také soudek whisky. Někteří Šajeni se řádně opili.
Šajenští mladíci se bavili s balíky kalika. Přivázali cíp k ohonu koně a pak jezdili po prérii sem a tam. Balík se rozmotal a za nimi vlál dlouhý pruh látky. Byla to náramná legrace. Zúčastnění se při té vzpomínce ještě po letech smáli. Válečníci naložili koně lupem, vytáhli z kotle lokomotivy žhavé uhlíky, rozházeli je po vagonech a vrak podpálili. Ve chvíli, kdy odjížděli, přirachotil další vlak a o kus dál zastavil. Z vozů vystoupili vojáci s koňmi. Šajeny ale jenom zpovzdálí sledovali.
Následky
Vlakový incident měl dohru. Zvěst o vykolejené soupravě se jako stepní požár šířila od jednoho indiánského tábora ke druhému. Tlupa šajenského náčelníka Krocaní nohy, ke které se připojili i nějací lakotští přátelé, se vypravila k vraku, aby si také něco odnesli. Náčelník byl přesvědčen, že nehrozí žádné nebezpečí, a povolil účast i ženám a dětem. Zpráva o útoku se ale rychle rozlétla i mezi bílými. Ve zvláštním vlaku se na místo řítil major North se čtyřiceti poníjskými průzkumníky.
Dorazili krátce předtím, než se Krocaní noha a jeho lidé vrátili pro druhou várku kořisti. Poníové v modrých vojenských uniformách se k nim hned rozjeli. Šajeni, ozbrojení většinou luky a kopími, neměli proti opakovačkám a koltům Poníů žádnou šanci. Padlo sedmnáct válečníků. Šajenská radost se rychle změnila ve smutek.
Podobných konfliktů bylo od padesátých do sedmdesátých let 19. století mnoho. Všichni soudní Šajeni, Lakotové nebo Komančové si uvědomili, že civilizaci nezastaví – nanejvýš ji na dva dny trochu zbrzdí, jako se to podařilo mužům Kropenatého vlka. Indiáni se blížili k výhybce a museli se rozhodnout, zda zmizí se světa, který už nebude pro ně, nebo se v něm naučí žít.
