Mistr kamene: Umělecká vášeň a excentrická genialita Michelangela Buonarrotiho
Jen těžko bychom hledali dokonalejší exemplář homo universalis, než jakým byl Michelangelo Buonarroti. Oslnivá hvězda tohoto sochaře, malíře, architekta a básníka rozzářila nebe pozdní renesance a její jas nepohasíná ani po staletích.
Představit si renesanci bez Michelangela je skoro stejně obtížné jako uvěřit, že jeho nadčasová díla vznikla před více než půl tisíciletím. Michelangelo Buonarroti přišel na svět 6. března 1475 v srdci toskánského venkova, v městečku Caprese nedaleko Arreza.
Jeho otec Lodovico di Leonardo Buonarroti pocházel z urozeného a váženého florentského rodu a několik let zastával v Caprese úřad starosty. Jeho mandát skončil krátce po Michelangelově narození a Lodovico se rozhodl vrátit zpět do Florencie. Své dva potomky nicméně v souladu se zvyklostmi tehdejších bohatých rodin poslal na vychování na venkov, a Michelangelo tak strávil svá raná léta ve vesnici Settignano, kde rod Buonarroti vlastnil zemědělskou usedlost. S trochou nadsázky později sochař vzpomínal, že byl „odkojen uměním a kamenným prachem“, neboť Settignano bylo tehdy výspou kameníků, kteří zde tvořili většinu populace.
Rozervaná osobnost
Michelangelo projevoval od nejútlejšího dětství umělecké sklony a mimořádné výtvarné nadání. „Veškerý svůj čas“ trávil pozorováním a načrtáváním všeho, co viděl. Kreslit ovšem musel tajně, protože jeho otec nepovažoval synovu vášeň za kratochvíli vhodnou pro člena „slavného a starobylého rodu“. O nesnadných začátcích i dalších okolnostech jeho života se dozvídáme především z díla Giorgia Vasariho, který byl sám významným renesančním malířem a rodákem z Arreza. Ve svém díle Životopisy nejvýznačnějších malířů, sochařů a architektů z roku 1550 uveřejnil první a podrobný Michelangelův životopis. Ten se z valné části zakládal na osobních poznatcích a postřezích jak samotného Michelangela, tak mnoha jeho současníků, neboť Vasari své dílo vydal ještě za umělcova života.
Sám Buonarroti po sobě zanechal rozsáhlou a pestrou pozůstalost sestávající se nejen z dochovaných děl a přípravných skic, nýbrž i pozoruhodného množství písemností, která z něj navzdory časové propasti činí jednoho z nejlépe probádaných a poznaných mistrů. Veškeré dochované záznamy se shodují na tom, že Michelangelo byl komplikovanou, excentrickou, vášnivou a velice expresivní osobností. V jednom ze svých raných sonetů trefně shrnul podstatu vlastní inspirace: „(…) mou potravou je jen to, co hoří a žhne, a v tom co jiným přináší smrt, já musím nalézt život.“ Dále poznamenal, že jeho díla vznikají z „rozbrázděné, do běla rozžhavené lávy“.
Tato senzualita a ohnivost zároveň způsobily, že v různých historických údobích byly jeho dílo i osobnost interpretovány různě, v souladu s dobovou etikou a morálkou. Taktně se zamlčovala Michelangelova vnitřní rozervanost, jelikož absolutně nekorespondovala s jeho postavením autora vynikajících děl vzniklých pro katolickou církev. Záměrně přehlížen a ignorován býval rovněž Buonarrotiho vztah k mladým a pohledným mužům, jejichž fyzická krása výrazně formovala jeho umělecký projev.
Umělcem stůj co stůj
Právě díky své nepoddajnosti, zanícenosti a vyhraněnému vkusu se mladý Michelangelo mohl vůbec stát umělcem. Tuto dráhu si zvolil navzdory přání své rodiny a ve věku třinácti let nastoupil do učení k Domeniku Ghirlandaiovi, který byl tehdy jedním z předních florentských malířů „a nejlepším učitelem, kterého bylo možné sehnat“. Podle původní smlouvy citované Vasarim měl Michelangelo zůstat v učení tři roky, už na konci prvního léta však studium opustil kvůli neshodám s mistrem. Možná největší vklad, který si z krátkého učňovského období odnesl, byly jednak základy techniky fresky, jimž se naučil na lešení ve florentském kostele Santa Maria Novella, kde tehdy Ghirlandai pracoval, a jednak seznámení s o šest let starším malířem Francescem Granaccim, s nímž Michelangela spojilo celoživotní přátelství.
Ačkoliv byl nesmírně nadaným a zdatným malířem i kreslířem, sám sebe vždy považoval především za sochaře. V sochařství spatřoval nejvyšší uměleckou formu, která pracuje s trojrozměrnou realitou. Tvrdil, že je to „skutečné světlo, zatímco malba je pouze jeho odrazem“. Díky svému příteli Granaccimu byl čtrnáctiletý Michelangelo někdy kolem přelomu let 1490 a 1491 přijat do Zahrady San Marco, která fungovala jako umělecká akademie financovaná vysoce postaveným florentským politikem, uměnímilovným Lorenzem de Medici. Lorenza uchvátil Buonarrotiho jedinečný talent a umožnil mladíkovi studovat pod vedením Bertolda di Giovanniho, jenž byl kdysi Donatellovým žákem.
Dopřál mu také řadu privilegií: dovolil mu bydlet ve svém skvostném paláci na Via Larga, platil mu hodiny s učencem Agnolem Polizianem a otevřel mu ke studiu své umělecké i knižní sbírky. Naneštěstí Lorenzo Medicejský zvaný Nádherný zemřel dříve, než se Michelangelo stačil proměnit ze studenta v hotového umělce, jenž by se svému patronovi odvděčil velkým dílem.
Pozvání do Říma
Smrt Lorenza Medicejského znamenala pro Michelangela ztrátu zázemí a finančních jistot. V politicky čím dál více rozkolísané Florencii, již před polovinou devadesátých let 15. století ovládl dominikánský kazatel a náboženský fanatik Girolamo Savonarola, navíc nenacházel pracovní příležitosti. Buonarroti proto hledal útočiště postupně v Benátkách a v Boloni, kde mu byl svěřen prestižní úkol: dokončení hrobky sv. Dominika přímo v jemu zasvěceném kostele. Monumentální mramorový komplex nad místem posledního odpočinku zakladatele slavného náboženského řádu začal být budován již ve 13. století a Michelangelo do něj měl vytvořit chybějící sochy sv. Petronie, sv. Prokula a klečícího anděla držícího svíčku.
Po dokončení boloňské zakázky se Michelangelo nakrátko vrátil do Florencie, kde zhotovil drobnou sošku Spící Amor. Její forma do posledního detailu odpovídající klasickému sochařství způsobila, že ji prostřednictvím obchodníka Baldassarra di Milanese za astronomickou částku koupil římský kardinál Raffaele Riario. Ten uvěřil, že se jedná o starověké římské dílo nalezené při vykopávkách.
Spící Amor se bohužel nedochoval, a nelze proto zjistit, jestli jej Michelangelo skutečně záměrně vytvořil jako padělek, nebo šlo jen o shodu náhod. Tato kuriózní epizoda každopádně vyústila v příležitost pracovat ve Věčném městě, kam Buonarrotiho pozval kardinál Riario poté, co odhalil, že soška je dílem žijícího umělce, jehož zatoužil poznat.
Dechberoucí Pieta
Michelangelo do Říma odešel 25. června 1496. První zakázkou, kterou pro svého nového mecenáše vytvořil, byla socha Bakchus. Nahého boha vína sochař rafinovaně zpodobnil nakloněného směrem dopředu, v póze naznačující opilost, a po bok mu postavil malého satyra kradoucího hrozny.
Jakkoliv se v této době vyjádřil, že zbožná umělecká díla se hodí jen „pro ženy, obzvláště staré nebo velmi mladé ženy, jakož i pro mnichy, jeptišky a určité šlechtice, kteří nedokážou cítit skutečnou harmonii,“ přijal od francouzského kardinála Jeana Bilhèrese zakázku na vytesání Piety pro vatikánskou baziliku svatého Petra.
Michelangelo se možná tohoto úkolu zhostil čistě kvůli prestiži, přesto si poetickou kompozicí sedící Madony s tělem jejího syna v náruči zajistil nesmrtelnou slávu. Dílo, které bylo ode dne svého odhalení popisováno jako „jedinečné a tak neuvěřitelně krásné“, přitahovalo pohledy k fyzické kráse mrtvého Krista, k elegantně splývajícím záhybům Mariina roucha i k její překvapivě mladé tváři zračící hluboký smutek a pokoru.
Kontrast mezi věčným mládím Panny Marie a zřetelnou dospělostí čitelnou ve smířené tváři Ježíše Krista vysvětlil sochař takto: „(…) cudné ženy si udržují svěžest mnohem lépe než ty, které cudné nejsou. Což teprve panna, jejíž tělo nikdy netrápila ani ta nejslabší necudná touha (…), pokud jde o Syna, není to žádný zázrak. Člověk, byť vtělený Bůh, prostě zestárl (…), z těchto důvodů jsem zobrazil Nejsvětější Pannu mnohem mladší, než by napovídal její věk, a Synovi jsem dopřál tolik let, kolik měl.“
Problematické papežské zakázky
Ani ne třicetiletý Buonarroti se po dokončení Piety vrátil do Florencie. Ve městě se po Savonarolově popravě uklidnily poměry a Michelangela tentokrát provázela sláva renomovaného umělce nad jiné vynikajícího dokonalým stylem, takže o práci nyní už neměl nouzi. Tou nejvýznačnější se stala zakázka zprostředkovaná kardinálem Francescem Todeschinim Piccolominim, která vyústila v ikonickou sochu krále Davida.
Michelangelovi však nebyla souzena Florencie, nýbrž Řím, kam se vrátil již roku 1505 na žádost papeže Julia II. Tato ambiciózní a mocná hlava katolické církve, jejíž povaha byla skoro tak složitá a rtuťovitá jako ta Michelangelova, zadala slavnému sochaři zakázku na vytvoření svého mauzolea, které mělo vzniknout ve Svatopetrské bazilice. Jednalo se o monumentální dílo, jež mělo zdobit na čtyřicet soch. Michelangelo se pustil do práce s obrovským nasazením. Vytvořil množství přípravných studií, a dokonce týdny objížděl kamenolomy, aby osobně dohlédl na vylámání perfektních mramorových bloků. Nestálý papež však zakrátko ztratil o projekt zájem a frustrovaný a až do morku kostí uražený Michalengelo opustil roku 1506 Řím. Vrátit se musel o dva roky později, kdy jej Julius II. pověřil jiným úkolem: výmalbou stropu Sixtinské kaple.
Sochař malířem
Papež věděl, že Michelangelo není malíř. A Michelangelo věděl, že papeže nemůže odmítnout, i kdyby tisíckrát chtěl, protože ani největšímu z umělců nebylo radno znelíbit se církevním autoritám: „(…) byl jsem přinucen, oprátku na hrdle, jít a požádat ho o prominutí.“ Ač se Michelangelo vyjádřil, že tohle není jeho povolání, práce na stropní výmalbě zahájil v květnu 1508 a k ruce si vzal patrně jen dva stálé pomocníky, z nichž jeden byl jeho věrný přítel Granacci.
Čtyři roky, po něž sveřepě a prakticky bez odpočinku tvořil fresky v Sixtinské kapli, doslova protrpěl: „Ztrácím tady čas, a pro nic za nic. Bůh mi pomoz!“ Ničila jej i práce na vysokých lešeních, již barvitě popsal v jednom ze svých sonetů: „(…) k nebesům vousy ježím, témě stáčí/ v týl se mi, prsa mám jak od harpyjí,/ a štětec, jak se z něho barvy lijí,/ přejnou mě strakatinou z hůry smáčí./ Kyčle mi vyhřezly v břich a dech mu ouží/ a na zadek mě rovnováha zmáhá/ a jak bych bez očí byl, vrávorám.“ Úmorná dřina se však vyplatila. Julius II. byl výsledkem naprosto unesen a jedna z ústředních scén zachycující stvoření Adama, kde boží prst letmým dotekem vdechuje život prvnímu člověku, se zařadila mezi nejslavnější díla historie.
Je nesmírně ironické, že člověk, který se nepovažoval za malíře, stvořil fresky, jež patří k vůbec nejvýznačnějším výtvarným dílům. Stejně paradoxně působí skutečnost, že renomé umělce, jehož ovládala vášeň, kterou promítal do zobrazování nahých mužských postav, vyrostlo především na církevních zakázkách.
Strach z věčného zatracení
Po smrti Julia II. Michelangelo pracoval také pro papeže Lva X. a Klementa VII. Posledně jmenovaný jej v roce 1534 požádal o ztvárnění Posledního soudu na hlavní oltářní stěnu Sixtinské kaple. Výsledek tříleté práce představuje Michelangelovo nejtemnější a nejsurovější dílo, do nějž vtělil svou vzrůstající hrůzu z „druhé smrti“ a strachu z věčného zavržení. Tento strach mnozí badatelé patrně právem přičítají jeho potlačovaným vášním: „Žiji v hříchu, žiji, abych se zabil, můj život nepatří mně, ale hříchu. Dobro je mi dáno nebesy, ale zlo pochází ode mne samého, z mé vůle, která mě zanechává bez lásky a péče.“
V roce 1532 se bezmála šedesátiletý Michelangelo seznámil s třiadvacetiletým Tommasem Cavalierim, v němž spatřoval ztělesnění krásy a ctnosti. Psal mu vášnivé dopisy a ze svých rozjitřených citů se vyznával v sonetech: „(…) bez Tvé duše se necítím živý (…) jsi-li blízko, spaluješ mě, jsi-li daleko, zabíjíš mě.“ Cavalieri byl Michelangelovou poslední a možná největší láskou. Tomuto ani žádnému z předchozích vzplanutí však Buonarroti nesměl dát jiný průchod než ten ve svém díle, ať už výtvarném či literárním.
Ztělesnění dokonalosti a geniality
Drsný Poslední soud popudil soudobou veřejnost: papežský ceremoniář da Cesenato označil za „nestoudnou věc, na místě tak ctěném udělat tolik nahých lidí, kteří bez zábran ukazují svoji nahotu, dílo nevhodné do papežské kaple, ale spíš do lázní či do krčmy,“ za což se mu Michelangelo mimochodem pomstil tím, že vyobrazení hrozivého Mínose dal Casenatovu tvář. Pozdějším cenzorním zásahům zakrývajícím choulostivé partie postav druhotně domalovanými drapériemi už ale zabránit nedokázal.
Stárnoucí Michelangelo se snad i kvůli ubývajícím silám v závěru své kariéry věnoval nejvíce architektuře. V roce 1546 byl pověřen přestavbou vatikánské baziliky sv. Petra, pro niž navrhl majestátní kopuli, která je dnes jedním z jejích nejcharakterističtějších prvků. Podílel se také na úpravách římské baziliky Santa Maria Maggiore. Zemřel ve Věčném městě 18. února 1564 obklopen hrstkou nejbližších včetně milovaného Tommasa Cavalieriho. Dožil se požehnaného věku 88 let, z nějž nepromarnil ani jeden jediný den. Jeho jméno zůstává synonymem pro dokonalost a genialitu, jeho dílo nepřestává uchvacovat a inspirovat.
