Kámen-nůžky-papír: Oblíbená dětská hra má původ ve starověké Číně

Nůžky stříhají papír, kámen tupí nůžky, papír balí kámen. Kdo by tuhle hru neznal? Inu, každý, kdo vyrůstal od Evropy na východ zná minimálně jednu další variantu!

14.05.2022 - Radomír Dohnal



Oblíbená losovací hra, při níž vítěze a poražené odlišuje to, jaký symbol rukou po rozpočítání ukáží, je nenáročná a praktická. Má ale poměrně dlouhou a složitou historii. Prapůvodně vznikla v Asii. A byť se v pravidlech zásadně neliší, přece jen byla o dost jiná.

Kde si lidé poprvé zahráli kámen-nůžky-papír? Pravděpodobně na předměstí Čchang-an, hlavního sídla desáté dynastie Chan zhruba 300 let před naším letopočtem. Mezi lety 206 až 200 př. n. l. pak už byla hra velmi rozšířená a její pravidla dobře ustálená a definovaná. Hráli ji mniši, zemědělci i vojáci. Někdy jen pro zábavu nebo pro rozdělení práce a úkolů. Jindy jako sprostý hazard se vším všudy. Říkalo se jí různě: huozhitou, huaquan nebo také shoushiling. Volně se to dá přeložit jako „ruční povely“.

Co se stonožkou?

S klasickými nůžkami a papírem byste tu ale nepochodili. Hrálo se tu o zápas mezi stonožkou, hadem a žábou. A zvolený symbol jste ukázali jen jedním prstem: ukazováčkem, palcem nebo malíčkem. Žába byla silnější než stonožka, zatímco sama podléhala hadovi. Tomu zase nebylo dobře po jedovatých stonožkách. V této rané podobě pak hra poprvé, ještě před změnou letopočtu, vyrazila za moře do Japonska. Na rozdíl od všeho čínského se tu tato kratochvíle stala velmi rychle populární. Jen v zemi vycházejícího slunce přejmenovali mnohonožku na slimáka. 

Později pak zastoupení zvířat zcela obměnili. V ryze japonské hře sansukumi-ken, což v překladu znamená „Tři, kteří se bojí ostatních“, se tak setkáme s nadpřirozenou liškou kitsune, která obelstí vesničany, statečným lovcem lišek a velitelem vesnice, kterému se zase musí podřídit lovec. Pravidla hry se drobet zkomplikovala. Používaly se totiž obě ruce, což vyžadovalo opravdu velké dávky pozornosti a rychlých reflexů. Poražený totiž obvykle dostal bambusovou tyčí za ucho. Hrálo se do omrzení či bezvědomí jednoho z účastníků! Což bylo zábavné spíše pro diváky než pro hráče.  

Další export

Ani v Číně se vývoj nezastavil. Když si tuto zemi ve 13. století podrobili Mongolové, přejali i část místních zvyků. Včetně důvěrně známé hry, která už používala nám známou trojici kámen-nůžky-papír. To, jestli za proměnou symbolů stojí nájezdníci, anebo se jedná o duševní produkt Made in China, známé není. V kameno-nůžko-papírové podobě však byla hra v 16. století znovu exportována do Japonska. Se stejným úspěchem, jako poprvé! Jen se tu jmenovala Janken. A tady se ji také o sto let později začali učit první mořeplavci a obchodníci, připlouvající z Evropy. Čína jim totiž tehdy byla neprostupně uzavřená.

Vyspělý západ Evropy objevoval díky námořníkům jednoduchou hříčku, kterou se v Asii bavili školáci. Možná v tom cítili něco exotického až pohanského. Zajímavostí přitom je, že Evropa sice přijala patřičná a dnes důvěrně známá gesta, ale zprvu odmítala stříhání papíru. Rovně natažená dlaň znamenala látku či plátno. 

Na konci 19. století během japonské dynastie Meidži se už hra úspěšně šířila do celého světa, včetně Austrálie nebo Jižní Ameriky. Když v roce 1921 píše o této „zábavné podivnosti z Číny“ Sydney Morning Herald, londýnský Times i americký Washington Herald, je největší záhadou, proč novináři upozorňují na hru už důvěrně známou. Francouzi tehdy píší pro změnu o jeu japonais – japonské hře, jejíž název uvádí jako Chi-fou-mi. Všichni ale vědí: kámen-nůžky-papír! 

Rozličná zvířena

Hra se pochopitelně dočkala nejrůznějších obměn, a to hned nedaleko místa svého vzniku. V Malajsii se hrálo vězeň-náušnice-slon. Slon rozdrtí vězně, vězeň ale zničí náušnici, a náušnice (patrně ve sloním uchu) zničí slona. Populární je tu také slon-člověk-mravenec. Indonésané zase experimentovali s verzí pták-voda-kámen. Filipínská varianta jak-en-poy se zase hraje na čas: oba hráči předříkávají čtyřverší říkanky a počítá se, kolik úspěchů mezitím dokázali zaznamenat.

TIP: Je libo partičku latrunculi? Tajemství pravidel hry, kterou se bavili staří Římané

Lehké si to neudělali ani v Koreji, kde se místní verze muk-jji-ppa hraje oběma rukama. Pokračuje se tak dlouho, dokud nezvítězíte či neprohrajete na obou rukách zároveň. Pořád ale platí, že kámen nůžky papír je navýsost užitečnou hrou, kterou můžete ve skupině řešit spory, sázky, důležitá rozhodnutí anebo se jen dobře pobavit. Stejně, jako před dvěma tisíciletími.


Další články v sekci