Krása Havany mizí v troskách: Kuba nedokáže zachránit unikátní památky

Někdejší Havana lákala návštěvníky nejen nedalekými prosluněnými plážemi, ale zejména nezaměnitelnou architektonickou krásou. Dnes padají největší perly koloniálního stavitelství a přepychové domy svým obyvatelům doslova na hlavu




Od roku 1982, kdy se Stará Havana ocitla na seznamu chráněných památek UNESCO, zde probíhají rozsáhlé rekonstrukce prakticky nepřetržitě. Zlí jazykové však tvrdí, že celá tato snaha je tak trochu „naoko“. Místo nekonečného zvelebování několika málo výstavních budov by podle nich měly opravy směřovat spíše k zlepšování nízké kvality bydlení většiny obyvatel Staré Havany. 

Mizející poklady 

Zatímco několik stavitelských unikátů kubánské metropole se opět skví svojí dávnou slávou, většina domovů obyvatel Staré Havany se nachází ve stavu nejen tristním, ale i životu nebezpečném. Na vině chátrání původních historických budov je nejen jejich stáří, ale i tamní horké a vlhké klima. V kombinaci s naprostým nezájmem úřadů o jejich údržbu se jejich zdi sypou na prach. 

 „Budovy stojí pouze dílem štěstěny,“ prohlásil nedávno architekt Jose Antonio Choy, prezident kubánské neziskové organizace pro ochranu havanské moderní architektury. A jiný kubánský architekt, Orestes del Castilo, k tomu dodává: „Mnohé stavby budou zcela zničeny do deseti let.“ 

Mnohdy se přitom jedná o opravdové stavitelské unikáty – v Havaně najdeme nejen výstavní ukázky španělských barokních a neoklasicistních budov, ale i jedny z nejkrásnějších příkladů architektury 20. století, zahrnující např. paláce ve stylu art deco z třicátých let nebo modernistické budovy z let padesátých.

Alarmující čísla 

Za vše hovoří čísla ze dvou sousedních městských částí Staré a Centrální Havany – každý týden se zde částečně nebo úplně zhroutí jedna budova a obyvatelé nemají jinou možnost, než žít nadále v jejích ruinách. 

Podle oficiálních statistik sedm z deseti domů vyžaduje větší opravy. Mezi hlavní problémy, sužující místní obyvatele, patří například zastaralá elektroinstalace, pouze základní nebo úplně chybějící přísun vody, nestabilní podlahy, propadající se stropy a stěny. Podtrženo, sečteno – aby město umístilo potřebné obyvatele do vyhovujících podmínek, potřebovalo by dnes 300 000 dalších obytných prostor. A ty samozřejmě nemá. 

Úpadek „Paříže Karibiku“ 

Přitom pouhých šest desetiletí zpátky se ještě Havana nacházela na vrcholu své slávy a právem se pyšnila přízviskem „Paříž Karibiku“. Vyhlášené centrum zábavy  a nedalekých sluncem zalitých pláží tehdy proslulo i neobyčejnou architekturou – její velkolepé domy, kasina a kluby byly pro svou krásu známé po celém světě. S nástupem komunistického režimu Fidela Castra koncem padesátých let minulého století však město prakticky ze dne na den zšedlo a zpustlo. Kluby byly hromadně uzavřeny a veškerý život se vytratil i z přepychových vil dřívějších boháčů, které režim vyhnal do exilu.  Novou výstavbu obstaraly nevzhledné socialistické bloky, ne nepodobné těm ze zemí Sovětského svazu. 

Dřívější skvosty stavitelství začaly kvůli nedostatečné údržbě a neexistujícím vládním programům nezadržitelně chátrat. Za celkovým nezájmem státu můžeme podle názorů odborníků hledat především politickou motivaci – Castrovi prý zkrátka přepychové budovy až příliš připomínaly někdejší éru Kubánské republiky a bylo tedy na místě se jich zbavit. Místní chudé obyvatelstvo samozřejmě nedokáže ze svých mizivých příjmů obstarat ani základní opravy. 

Záchrana v poslední chvíli? 

Roku 1982 kulminovaly snahy o zachování zdejšího architektonického dědictví zápisem Staré Havany na seznam ohrožených památek UNESCO. Věci se daly do pohybu a podle oficiálních informací se již od té doby podařilo zrestaurovat celou jednu třetinu zmíněné oblasti. Jenže jaká je realita? 

Peníze do oprav Staré Havany očividně proudí, avšak pouze do určitých jejích částí. Nejlépe je na tom zřejmě historické centrum Havany – má totiž exkluzivní smlouvu se státem, která mu dovoluje využívat část výnosů z provozu hotelů, restaurací, obchodů a pronájmu tamních nemovitostí. Z celkového ročního zisku pohybujícího se kolem 60 milionů dolarů (1,2 miliardy Kč) si tak na rekonstrukci budov utrhne až polovinu. 

Mimo peněžní toky 

Pro jiné městské čtvrti, jakými jsou Centrální Havana, Vedado nebo El Cerro, však podobně příznivá finanční schémata neexistují. Za nejzranitelnější v tomto směru odborníci označují právě Centrální Havanu. Ta totiž, s více než 160 000 lidmi žijícími na ploše jen asi 3,4 km² představuje vůbec nejhustěji obydlenou část Kuby. Předimenzované chlouby někdejšího stavitelství se tu však každým dnem mění v trosky. Podobná situace panuje i ve čtvrti Vedado. Jedna z obyvatelek místních rezidencí, Isabela Riveronová, našla dokument, podle něhož se řadí její dům z 19. století k národním památkám v nejvyšším stavu státní ochrany. V praxi to však podle ní nic neznamená – stát nepomůže ani s opravami, ani s finančním příspěvkem. 

Stará nová Havana 

Dnešní pohled na někdejší středisko Karibiku je tak poněkud dvojznačný. Na jednu stranu centrem pulsují všudypřítomné opravy (např. rozsáhlá rekonstrukce podzemního potrubí) a programy vlády i investorů se starají o zachování mizejících pokladů architektury. Na druhou stranu tu však nalezneme desítky tisíc obyvatel žijících v hroutících se stavbách, v horším případě v troskách svých někdejších domovů. 

Soukromý trh bez makléřů

Navzdory přetrvávající vládě komunistického režimu lze kupodivu na Kubě mluvit o existenci trhu s nemovitostmi. Ten se v zemi objevil v listopadu roku 2011 poté, co prezident Raúl Castro (bratr Fidela Castra) poprvé po půl století legalizoval soukromý prodej realit. Věc má ale drobný háček – makléřská činnost dosud zlegalizovaná nebyla a většina prodejců nemovitostí tudíž pracuje načerno.

TIP: Stará Havana: Barvy zašlé slávy amerických aut

Zásadní otazník se vznáší také nad cenami nemovitostí – např. vilka v koloniálním stylu s několika ložnicemi a prostornou verandou vyjde nakupujícího na v přepočtu pět milionů korun. Je tedy více než jasné, že průměrný Kubánec se mzdou pohybující se kolem 35 dolarů (750 Kč) měsíčně nemůže na nákup luxusního domu ani pomyslet. Přitom zákony nařizují, že zakoupit nemovitost může pouze občan Kuby, který zde má trvalé bydliště. Přesto se od roku 2011 prodalo v zemi již více než 45 000 domů. Podle odborníků za tímto faktem stojí především kapitál cizinců, často členů exilových komunit, kteří se pro koupi domů spojují s příbuznými žijícími na Kubě.


Další články v sekci