Takhle vzniká revoluce: Co se před půlstoletím odehrálo na Kubě?

13.08.2018 - Robert Vlk

Neděle 26. července roku 1953. Santiago de Cuba se opile probouzí po bouřlivé noci oslav a karnevalů. V doznívajícím veselí si nikdo nevšímá kolony aut s mladými a špatně ozbrojenými idealisty, kteří touží svrhnout nenáviděnou diktaturu...

<p>Castro se svými stoupenci nakonec režim diktátora Batisty v roce 1959 svrhl.</p>

Castro se svými stoupenci nakonec režim diktátora Batisty v roce 1959 svrhl.


Reklama

Boj za nezávislost Kuby proběhl ve dvou válkách na konci 19. století. Druhá, vedená mezi roky 1895 až 1898, ukončila španělské panování na Kubě. I díky vojenské pomoci USA, které dění na Kubě pozorně sledovaly a měly s ní své vlastní plány. 

Kuba se stala samostatným státem. Byla to však samostatnost pouze oficiální a tudíž zdánlivá. I když roku 1902 opustily Kubu zbytky americké armády, vliv mocného 150 km vzdáleného souseda na ostrově zůstal. Tzv. Plattův dodatek, který byl v roce 1901 připojen k nové kubánské ústavě, umožňoval USA zasahovat do vnitřních záležitostí Kuby a v případě potřeby vojensky na Kubě intervenovat.  

Od diktatury k diktatuře

Na Kubě brzy zavládlo ovzduší korupce, rozmohl se hazard i obchod s drogami. Společenské ovzduší přálo terorismu a násilí. Nemálo tomu dopomohla diktatura generála Gerarda Machada, bývalého účastníka války za nezávislost. Protivládním centrem se stala Havanská univerzita, studentské skupiny však používaly stejnou taktiku boje, jako vládní garnitura: tedy terorismus a gangsterismus.   

Machadova diktatura, nazývaná machadato, byla v roce 1933 sice svržena vzpourou seržantů pod vedením Fulgencia Batisty, ale s nástupem tohoto bezskrupulózního muže se situace na Kubě příliš nezměnila. Zemi dál dominovala všudypřítomná korupce a americké společnosti těžily ze svého vlivu nad ostrovem.

V roce 1940 se Batista stal prezidentem. Přijal novou demokratickou ústavu, příliš ji však nedodržoval. Dál bezohledně využíval armádu a policii jako nástroj teroru proti svým politickým odpůrcům. V roce 1944 se Batista z politiky stáhl, ale už v roce 1952 chystal v nových volbách triumfální návrat. Když pochopil, že vůči kandidátovi protikorupčně zaměřené Ortodoxní strany nemá šanci na úspěch, provedl spolu s 18 důstojníky vojenský puč. Obsadil vládní budovy, rozpustil parlament, zrušil politické strany a taky ústavu, kterou sám v roce 1940 přijal. A to vše za podpory Washingtonu. 

S mafií za zády

Kuba první poloviny 20. století patřila k oblíbeným destinacím mafiánů, těžících z velmi dobrých vztahů s vládnoucí garniturou. V roce 1946 zde měly zasedání špičky americké mafie, mezi nimiž nechyběly nejdůležitější osoby amerického podsvětí, jako byl např. Meyer Lansky či Lucky Luciano. S prvním jmenovaným měl velmi dobré vztahy i Batista, který mafii vybízel k zakládání kasin a hotelů, přičemž je vydatně finančně podporoval.

Odhaduje se, že organizovaný zločin na Kubě vytěžil ze svého podnikání, které zahrnovalo prostituci, drogy, hazardní hry a dokonce nelegální potraty, přibližně 100 miliónů dolarů ročně. Přesto se diktátor Batista dál mohl opírat o podporu USA. Vzájemný vztah trefně ilustroval William Wieland působící v té době na ministerstvu zahraničí. „Vím, že je Batista mnohými považován za pěkného hajzla... Ale zájmy Ameriky stojí na předním místě. Aspoň je to náš hajzl.“

Mladý ambiciozní právník 

Mladý právník Fidel Castro, syn bohatého podnikatele s cukrovou třtinou, po Batistově puči založil na havanské univerzitě Hnutí mládeže století. Dokonce vystoupil s vlastní obžalobou diktátora, v níž pro něj žádal přes sto let vězení. Samozřejmě neuspěl, nicméně si udělal skvělou reklamu do příštích let.

Fidel Castro byl ambiciózní muž plný sebedůvěry. Věřil ve své poslání svrhnout diktaturu a přivést na Kubu zpátky svobodu a demokracii. Vedle těchto zajisté ušlechtilých cílů v něm dřímala neukojitelná touha po moci, která však poněkud stála v kontrastu k demokratickým zásadám. Díky svému řečnickému daru a skvělému přesvědčovacímu umění kolem sebe dokázal shromáždit sympatizanty nejen z řad studentů, ale i z jiných společenských vrstev a profesí.

V hlavě tohoto muže brzy uzrál plán, jak svou revoluci provést. Plán odvážný až šílený, jak se ke Castrově nelibosti vyjádřil Mario Muňoz, jeden z jeho spolubojovníků, poté, co jej poprvé uslyšel. 

Kasárna Moncada

Počítal s přepadem santiagských kasáren Moncada, přilehlé nemocnice a justičního paláce, jejichž okna by sloužila povstalcům ke krytí hlavního voje vstupujícího do kasáren. Tam se měli zmocnit zbrojního arzenálu a společně s revolučně zaměřeným lidem svrhnout nenáviděného diktátora Batistu. A to vše měla provést skupina 130 nedokonale ozbrojených mužů a dvou žen! Sama proti několika stovkám vojáků! Castro vůbec nepočítal s možným zpožděním, nečekanými náhodami a chybujícím lidským faktorem. Navíc nikdo z revolucionářů, včetně jejich vůdce, nevěděl, jak to uvnitř kasáren vypadá, ani kde zbrojnice vlastně leží!

Rebelové se sešli 25. července na statku v Siboney, vzdáleném asi 15 km od města. Už předtím si jej pronajali pod záminkou chovu kuřat. Teprve tam se většina poprvé dozvěděla, co je čeká. Haydée Santamariová a Melba Hernandezová, jediné dvě účastnice, mezitím našívaly výložky na uniformy, kterými se chtěli útočníci maskovat. Někteří, například již zmíněný lékař Mario Munoz, začali pochybovat o Fidelově zdravém rozumu, zvlášť když viděli nekvalitní zbraně, kterými měli proti dobře vyzbrojené armádě bojovat.

Castro však všechny výtky pohrdlivě přešel a zdůraznil, že akce je zcela dobrovolná. Právě pocit sounáležitosti se skupinou nakonec zvítězil i nad pochybovači. Hrdinská smrt v boji za spravedlivější společnost jim přišla přijatelnější, než „zbabělé“ couvnutí. 

A tak v ranních hodinách vyjela kolona 26 aut směrem ke kasárnám. Kolik revolucionářů skutečně bylo, není dnes možné zjistit, jelikož údaje se liší a pohybují se od 100 do 150 lidí. Jisté však je, že Fidel Castro seděl v druhém voze a v ruce držel americký samopal.  

Masakr, jenž se stane mýtem

Ještě než přijeli na místo, dostalo se Fidelovo auto do střetu s náhodně projíždějícím vojenským vozem. Došlo k přestřelce, která upozornila ostatní vojáky. Moment překvapení byl ztracen. Navíc část vozů zabloudila a ztratila se v santiagských ulicích. Justiční palác i nemocnici se sice podařilo obsadit, ale do vlastních kasáren vnikla jen část revolucionářů. Ti namísto zbrojnice obsadili ložnici s neozbrojenými vojáky. Castro nakonec musel dát povel k ústupu.

TIP: El Comandante Castro: Partyzán, nezvladatelný revolucionář i krutý diktátor

Zemřelo 8 útočníků a 13 vojáků. Asi 20 mužů uprchlo do nedalekých hor. Zbytek byl zajat. Nechvalně proslulý velitel santiagské posádky Alberto del Rio Chaviano, známý pod přezdívkou Šakal, sliboval povraždit za každého mrtvého vojáka 10 povstalců. Nemluvil do větru. Zajatí revolucionáři byli buď ihned zastřeleni, nebo jim byli uřezávány varlata či vylupovány oči.

Fidel byl 1. srpna nalezen vojáky v horské chatrči a jen díky příteli rodiny, arcibiskupu Manuelovi Arteagy a místnímu poručíku, nebyl předán vojákům, ale policii. Unikl tak jisté smrti. V soudním procesu, který následoval, „vyfasoval“ 15 let do vězení na ostrově Isla de Pinos. V cele však pobyl jen dva roky, neboť v roce 1955 byl díky Batistově amnestii propuštěn. Později bude na léta ve vězení vzpomínat jako na „nejšťastnější období života“...

  • Zdroj textu:

    100+1 historie

  • Zdroj fotografií: Archiv redakce

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Zajímavosti

Bitva na Kulikově poli 

Historie

Letecký snímek pahorku Navan Fort

Věda

Přivrácenou stranu Měsíce možná zpočátku silně zahřívala rozpálená Země. Nemohlo by jít o příčinu odlišného geologického vývoje obou jeho polokoulí?

Vesmír
Zajímavosti

Po vítězství u Kurska se Abdulin zúčastnil bojů u řeky Dněpr a koncem listopadu 1943 utrpěl u Znaměnky vážné zranění.

Válka

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907