El Comandante Castro: Partyzán, nezvladatelný revolucionář i krutý diktátor

28.11.2016 - redakce 100+1

Po pět desetiletí vůdce jediného komunistického státu na západní polokouli, hrdina Latinské Ameriky, revolucionář, provokatér, tvrdý diktátor, neúnavný řečník, nesmrtelná legenda a symbol Kuby, stejně jako doutníky nebo třtinový cukr. Tím vším byl, a pro některé stále je, El Comandante Fidel Castro

El Comandante Fidel Castro -<p>Pro Bílý dům představoval vládce Havany úhlavního nepřítele. CIA údajně jen v letech 1959–1963 provedla neuvěřitelných 638 pokusů o atentát.</p>
El Comandante Fidel Castro -

Pro Bílý dům představoval vládce Havany úhlavního nepřítele. CIA údajně jen v letech 1959–1963 provedla neuvěřitelných 638 pokusů o atentát.


Reklama

Fidelis v latině znamená „věrný“, výraz Castrus vychází ze slova „síla“. Pravidlo nomen omen ke kubánskému vůdci sedí vskutku znamenitě. Již od mládí byl výbušný a konfliktní, během studií na jezuitské škole rád provokoval a bouřil se proti autoritám. Když mu bylo devatenáct, vyrazil bojovat za svržení diktátora Rafaela Trujilla do Dominikánské republiky a poté se zapojil do občanské války v Kolumbii. Byl fascinován politikou a vstoupil do Strany kubánského lidu, známé také jako Ortodoxní strana. Na havanské univerzitě, kde vystudoval práva, založil v září 1952 konspirační organizaci s cílem vyvolat na 100. výročí narození legendárního kubánského hrdiny José Martího ozbrojené povstání proti autoritářskému režimu Fulgencia Batisty.

Revoluce v plenkách

Castrovy revoluční snahy začaly velmi skromně. Jeho partyzáni měli pouze jeden samopal, pár zastaralých pušek a pistolí. Aby měli na výzbroj, museli prodat auta, hodinky nebo obrazy. I samotný výcvik probíhal velmi amatérsky. Jako první cíl k rozšíření revoluce si vybrali starou vojenskou pevnost Moncada v Santiagu de Cuba. 26. července 1953 se pokusili o útok, ale jedna část partyzánů ve tmě zabloudila a jiná zbytečnou střelbou do vzduchu zburcovala spící vojáky. Výsledkem byli tři mrtví a osmašedesát zatčených, včetně Castra.

V říjnu téhož roku proběhl proces, v němž byl za pokus o puč odsouzen na 15 let. Revolucionář samouk, vynikající v řečnickém umění, změnil soudní slyšení ve svou „one man show“ a obhajobou práva Kubánců na důstojný život znemožnil obžalobu. I ve vězení neúnavně šířil zápal pro revoluci a jeho jméno se stalo známým po celém ostrově.

Koncem roku 1956 se Castro se svými partyzány znovu vrátil na Kubu, aby rozehrál další revoluční partii. I tentokrát štěstěna ukázala odvrácenou tvář. Podle plánu se partyzáni měli vylodit na jihovýchodě ostrova, připojit se ke stovce příslušníků odboje a společně obsadit několik měst při pobřeží, přičemž opět počítali s podporou obyvatel. Jenže kvůli špatnému počasí na moři Castrův člun připlul na smluvené místo v Los Cayuelos se značným zpožděním a oddíly čekající na pobřeží mezitím akci zrušily.

Z hor do Havany

Mnoho odpůrců režimu považovalo Castrovy partyzány za romantické snílky. Cestu ke svržení Batisty viděli spíše v sabotážích, atentátech a stávkách dělníků, než v guerille v horách. Ale Fidel dosahoval nebývalých úspěchů. Přidávali se k němu nejen další vesničané, ale také mladí lidé z měst, prchající před Batistovým terorem, jehož oběťmi byli především nevinní civilisté. Zatímco za dva roky zabila vládní vojska zhruba tisícovku partyzánů, policie za stejnou dobu popravila až dvacetinásobek lidí, obviněných z pomoci guerille. Partyzáni pokračovali v nenadálých útocích na vojenské a vládní budovy. 

Demoralizované vojsko nemělo ponětí o skutečné síle partyzánů a začalo vykazovat porážky, i když Batista nasadil na boj s Castrem 12 000 mužů. Bylo spuštěno vysílání partyzánské rozhlasové stanice, klíčové provincie Las Villas, Pinar del Río, Oriente a Camagüey se dostaly pod nadvládu povstalců, posádky armády se vzdávaly jedna po druhé. Castrovo křídlo partyzánské armády dobylo města Maffo a Jiguaní a konečně v posledních dnech roku 1959 vstoupilo do Santiaga de Cuba. El Comandante si mohl konečně vychutnat i kapitulaci velitele pevnosti Moncada, kde revoluční boje před šesti lety začaly. Oddíly pod velením Che Guevary mezitím obsadily město Santa Clara na severozápadě ostrova a valily se směrem k Havaně.

Fulgencio Batista poznal, že prohrál boj s trpaslíkem, a uprchl do exilu. 2. ledna 1959 byla vyhlášena generální stávka a následujícího dne Castro přednesl v rádiu legendární projev, považovaný za neoficiální počátek jeho vlády nad ostrovem. 

El Máximo Líder

Po Batistově pádu se najednou objevila celá řada politických subjektů. Oživlé politické strany usilovaly o demokratizaci a vyhlášení voleb, přičemž soupeřily o nejvýhodnější pozice. Castro chvíli nechával událostem volný průběh, ale pak razantně zakročil a za pomoci výhrůžek si pro sebe zajistil úřad předsedy vlády.

V červenci 1959 vytvořil jednobarevný kabinet a začal realizovat národní obnovu Kuby dle svých představ. Jako jedno z prvních opatření vláda provedla pozemkovou reformu a bez náhrady znárodnila majetek velkých firem, čímž si rozhněvala USA. Nově nesmělo soukromé vlastnictví půdy přesáhnout 400 hektarů.

Castro se také rozhodl vymýtit negramotnost a vyslal čtvrt milionu pedagogů na venkov. Zahájil výstavbu silnic, zdravotnických, sportovních a vzdělávacích zařízení, zaváděl elektřinu a vodovod i do zapadlých koutů země a zlepšil tak nejchudším vrstvám vyhlídky na důstojný život. Partyzáni, kteří se přes noc změnili v politickou elitu, cítili potřebu intelektualizovat celý revoluční proces. Tíhu úkolu na sebe vzal Che Guevara, jinak mající na starosti ekonomické otázky, a dal dohromady jakousi ideologickou soustavu, podle níž se měl řídit další vývoj nového kubánského režimu.

Na světovém pódiu

Premiéra Fidelovy Kuby v mezinárodní politice byla ztížena nepřátelstvím USA, které partyzánské elitě nemohly zapomenout znárodnění miliardových majetků firem. 18. září 1960 Castro přicestoval do New Yorku na 15. Valné shromáždění OSN, kde se jednalo o dekolonizaci. Setrval zde deset dní, ale vzhledem k tomu, že den před příjezdem nechal zestátnit dvě americké banky, nečekalo ho vřelé uvítání. Tisk se o kubánské delegaci vyslovoval velmi nelichotivě, imigrační oddělení dělalo průtahy s udělením víz, agenti FBI Castrovi nařizovali, že nesmí opustit Manhattan. 

Americká vláda také nařídila zabavit letadlo kubánské delegace, údajně jménem věřitelů, jímž chtěla zčásti vynahradit ztráty za vyvlastněný majetek. Toho brilantně využil sovětský vůdce Nikita Chruščov, který byl rovněž přítomný na konferenci, a dal Kubáncům k dispozici jeden vládní letoun Iljušin. Američané tak svou neobratností napomohli zrození kubánsko-sovětského svazku. Castro se původně na Sověty díval podobně přezíravě jako na Američany nebo Brity. Považoval je za nenasytné imperialisty a odmítal jejich zasahování do vývoje socialismu na ostrově. Hlásal, že každý národ má právo zvolit si svou cestu.

Horké chvilky

Prezident Kennedy v dubnu 1961 povolil tajnou operaci CIA, která vyzbrojila exilové Kubánce a vyslala je s americkou leteckou podporou provést invazi a svrhnout partyzánskou kliku. Castro projevil mimořádnou duchapřítomnost, když kubánské letouny ukryl před nepřátelským bombardováním do lesů a vyčkával, dokud nezačalo samotné vyloďování invazních jednotek. Stalo se tak v proslulé Zátoce sviní. 

17. dubna 1961 se 1 300 amerických Kubánců dostalo na břeh a mělo v úmyslu postupovat do vnitrozemí, když znenadání přišel pozemní i letecký protiútok. Mezi invazními silami nastal zmatek. Dvě dopravní lodě byly potopeny, ostatní se daly na úprk. Castrovy tanky a obrněné vozy vetřelce zcela odřízly. Dva dny probíhaly tuhé boje, načež se útočníci vzdali. Fidel si připsal další triumf a blahosklonně zajatce vyměnil za zdravotnický materiál.

V Havaně tušili, že Zátoka sviní nebyla posledním pokusem Američanů, jak na Kubě dosáhnout převratu, a rozhodli se proto opatřit si náležitou ochranu. Od 12. července 1962 probíhaly pod krycím jménem Anadyr transporty sovětských raket na Kubu. Washington se ke svému zděšení až o měsíc později dozvěděl, že jen pár set kilometrů od pobřeží Floridy se nachází sovětské odpalovací zařízení jaderných zbraní, schopných zničit celé východní pobřeží USA. Svět se ocitl na prahu třetí světové války a nejistota trvala až do konce října, kdy Sověti s Američany uzavřeli dohodu. Demontáž odpalovacích zařízení proběhla výměnou za slib, že se Bílý dům vzdá záměrů obsadit Kubu. Castro zuřil, že se velmoci domluvily za jeho zády, ale dokázal, aby se na Kubu v ony kritické týdny upíraly zraky celého světa. 

Nezvladatelný

Ani Sověti neměli se svým spojencem lehkou práci. Castro byl nejhorlivějším podporovatelem třetího světa a mezinárodního osvobozeneckého boje. V lednu 1966 zorganizoval v Havaně tzv. Tříkontinentální konferenci, kde se stylizoval do role zachránce chudých zemí. Sliboval podporu Vietnamu či Angole, čímž chtěl bez ohledu na rady a zájmy dosavadních spojenců provádět vlastní politiku

Číňané jej obvinili z revisionismu a zastavili Kubě dodávky rýže. Castro jako odpověď pohrozil personálu čínské ambasády, že pokud budou nadále pokračovat v šíření maoistických materiálů, budou vykázáni a zastupitelský úřad se uzavře. Sovětští vůdci Chruščov a Brežněv, s nimiž si nikdy příliš nerozuměl, ostře kritizovali permanentní revoluci na Kubě. Podle jejich názoru měl ostrov svobody přejít k budování společnosti a hospodářství po sovětském vzoru. El Comandante se Sovětům vzepřel a prohlásil, že každá země má právo na vlastní cestu socialismu.

Ústup do ústraní 

Kuba přežívala hlavně díky pomoci SSSR, proto pro ni konec osmdesátých let znamenal pohromu. Výměna se zeměmi sovětského bloku představovala 85 % kubánského zahraničního obchodu, což najednou ustalo. Scházely základní potravin a v zemi reálně hrozil hladomor. Tisíce Kubánců se proto rozhodly absolvovat extrémně nebezpečnou plavbu přes Mexický záliv na Floridu. Aby se vyhnul masovým demonstracím, provedl Castro v roce 1993 zdánlivě nemožný krok. Legalizoval americký dolar jako druhou měnu na Kubě a otevřel síť státních dolarových obchodů, kde byl, na rozdíl od běžných obchodů, k dostání široký sortiment zboží. Chudší občané tedy nadále trávili hodiny se stále bezcennějšími přídělovými lístky ve frontách, zatímco majetnější pohodlně nakupovali za „nepřátelskou měnu“. 

Postupně přidával i další „nesocialistická“ opatření. V omezené míře povolil soukromé podnikání, zpoplatnil vysokoškolské studium, snažil se na Kubu nalákat zahraniční investory a zpeněžit nerostné bohatství ostrova včetně ropy a niklu. Správně pochopil, že velké možnosti skrývá i turistický ruch, a dal zelenou masivní výstavbě hotelových komplexů. Revoluční étos i boj proti tržnímu hospodářství utichal.

21. října 2004 osmasedmdesátiletý vůdce po dlouhém projevu ve čtyřicetistupňových vedrech zakopl a upadl. Musel být operován a od té doby byl pod kontrolou lékařů. Svým nástupcem určil svého o pět let mladšího bratra Raúla Castra. V pátek 25. listopadu, ve věku 90 let Fidel Castro zemřel.

  • Zdroj textu:

    Válka REVUE Speciál – Diktátoři

  • Zdroj fotografií: Shutterstock

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

V roce 1923 zvítězil italský jezdec Ugo Sivocci s vozem Alfa Romeo v legendárním závodě Targa Florio. 

Zajímavosti

Petriho miska se štetičkovcem Penicillium chrysogenum, z něhož byl poprvé izolován penicilin.

Věda

Pro meč až do Francie

Anna Boleynová (1501–1536)

Anna Boleynová neměla na muže zrovna štěstí. A coby druhá manželka Jindřicha VIII. si zrovna nepolepšila. Rodit mužské potomky se jí pohříchu nedařilo. Na první pokus přivedla na svět „jen“ budoucí královnu Alžbětu I., poté následovaly tři potraty. V té době asi nebyla ta nejpříjemnější společnice. Navíc nepřátel měla vždy víc než dost. Nařčení z toho, že je králi nevěrná a za jeho zády kuje pikle, na sebe nenechalo dlouho čekat. Nebo se Jindřich prostě jen zakoukal do Jany Seymourové a potřeboval jí udělat po svém boku místo? V roce 1536 je Anna obviněna z velezrady (a pro jistotu také z cizoložství, incestu a čarodějnictví) a putuje do vězení v Toweru.

Dál už je to prosté. Jako čarodějnice by měla správně být upálena na hranici, ale to si její bývalý manžel nepřeje. Dokonce vyslyší její poněkud neobvyklou prosbu, a to aby byla sťata mečem. V Anglii se tehdy bez výjimky popravuje sekyrou. Jindřich VIII. milostivě odloží výkon o celé dva dny, než z Calais dorazí mistr dlouhého meče. Samotný průběh je překvapující. Dalo by se čekat, že Anna řekne králi v poslední chvíli něco peprného. Proto se tu také tísní davy. Místo toho ale vyzve všechny přihlížející, aby se s ní naposledy pomodlili. A pak už se jde na věc. Lidé tehdy odcházejí z popravy rozčarováni: ta překrásná a do poslední chvíle pokorná světice měla být nehodnou čarodějnicí? Něco tu evidentně nesedí…

Historie
Revue
Vesmír

Americký náklaďák GMC CCKW-353 

Válka

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907