Putování podél trati duchů: Dobrodružství na opuštěné železnici mezi Senegalem a Mali
Vlaky už po ní takřka nejezdí, přesto se africká železnice protínající Senegal a Mali stala přetrvávající upomínkou na koloniální léta a období ekonomického růstu. Její trasa je nádherná, ale zároveň velmi nebezpečná.
Představte si cestu podél železniční trati, kterou postupně pohlcuje africká divočina. Koleje jsou zarostlé křovinami, staré stanice zejí prázdnotou a v oparu zapadajícího slunce máte občas pocit, že jste koutkem oka zahlédli osamělé strážce minulosti. Takto dnes vypadá železnice Dakar–Niamey, kdysi klíčová spojnice mezi Senegalem a Mali. Někdejší významná obchodní tepna propojující zmíněné západoafrické státy téměř upadla v zapomnění a vlaky už jezdí jen na některých jejích úsecích. Coby odvážní dobrodruhové se však můžete vydat podél kolejí na jedinečnou pouť nedotčenou krajinou.
Na východ i na západ
Celá trasa původně měřila 1 287 kilometrů a pravidelné spoje na ni vyrážely do 80. let minulého století. Historie železnice přitom sahá až do závěru 19. století, kdy započala její stavba, zpočátku realizovaná francouzskými kolonialisty. Ti sice při dobývání nových území a rozvoji obchodu primárně vsázeli na splavné toky, nicméně řeka Senegal se pro jejich záměry příliš neosvědčila, a proto se rozhodli investovat do železnice.
Od roku 1881 tak vyrůstala trať z malijského Kayes na východ směrem k řece Niger, ale od počátku ji provázely obrovské problémy. Mimo jiné vázlo zásobování materiálem a mezi čínskými a marockými dělníky se začala šířit žlutá zimnice. Za dlouhých pět let vzniklo jen 54 kilometrů trasy a na dalších pět roků se práce v podstatě zastavily. Obrat nastal ve chvíli, kdy stavbu převzala francouzská armáda – a nakonec koleje dovedla až do senegalského přístavu Dakar. Dopravní tepna pak fungovala od roku 1924 a surové zdroje z vnitrozemí mohly díky ní putovat do celého světa.
Africký papiňák
Pokud si jako výchozí bod trasy zvolíte právě město Kayes, ležící asi osmdesát kilometrů od hranic Senegalu s Mali, pak postačí sjet z hlavní silnice a vyrazit prašnou cestou směrem k malijské metropoli Bamako. Po celou dobu vás přitom budou provázet zrezivělé koleje. Kayes bývalo důležitým a opravdu rušným dopravním uzlem, dnes mu však vládnou spíš nostalgické vzpomínky na dunění parních lokomotiv. Historie obce zhruba se 130 tisíci obyvatel sahá do 80. let 19. století a jejímu okolí se tenkrát říkalo „papiňák Afriky“: Ne snad, že by oblastí zmítaly občanské nepokoje, ale panovala tam extrémní vedra.
Po cestě na východ minete rovněž obří elektrárnu na přehradě Lac Manantali. Jeden z největších energetických projektů v regionu vznikl koncem 80. let minulého století a zásobuje elektřinou Mali, Senegal i Mauritánii. Jeho úkolem však bylo také regulovat tok řeky Senegal a tím zlepšit podmínky pro zemědělství. Plocha nádrže dosahuje úctyhodných 477 kilometrů čtverečních, a české Lipno by tedy pojala téměř desetkrát.
Peníze, nebo život!
Další zastávku představuje půlmilionová Kita, jež se proslavila tradiční hudbou a v minulosti tvořila centrum zpracování arašídů a bavlny vypěstovaných v okolí. Místní život plyne vlastním tempem a obyvatelé vítají všechny příchozí přátelským úsměvem, často je zastavují a ptají se, odkud dorazili a proč se vydávají právě touto cestou. V posledních letech tam totiž turisté zavítají jen zřídka. Tvrdí to i majitel zdejšího kempu Holanďan Casper, který vzpomíná na zlaté časy turismu a doufá, že se v zemi dřív či později podaří vyřešit problém s teroristy a skupinami ozbrojenců. Do té doby se prý bude věnovat farmaření…
S blížícím se Bamakem atmosféra na trase houstne a v uších se vám nejspíš ozvou Casperova slova o bezpečnosti. Ve vesničce Soribougou asi čtyřicet kilometrů před metropolí se auta shromažďují do konvoje, aby skrz oblast nechvalně proslulou častými přepadeními projela společně. Jde o riskantní úsek, kde si ozbrojenci často určují daň za bezpečný průjezd. Místní však jejich chování berou s ledovým klidem: Pro ně se jedná o normální součást cesty, a právě proto organizují konvoje.
Jako z encyklopedie
Podél trati leží také mnoho tradičních vesnic, s chýšemi z hliněných cihel banco nebo z udusané hlíny pisé a s doškovými střechami. Mezi nimi se pohybují ženy nosící vodu na hlavách, zatímco děti běhají bosé po prašných cestách. Vesničky jsou zkrátka malebné a budete si tam připadat, jako by vám před očima oživly obrázky z encyklopedií či dokumentárních filmů. Každé zastavení přitom skýtá příležitost k pořízení fotografií a k rozhovoru s místními, kteří jsou zájmem o jejich zapomenutou železnici často fascinováni.
Cestovat po Mali není možné, pokud se nedokážete vyrovnat s extrémními teplotami: Přes den panuje spalující horko, ale noci jsou příjemně chladné. V zemi sužované řáděním teroristů navíc v každém kontrolním bodě čekají vojáci. Armádní kontroly v Mali tvoří běžnou součást dne, neboť často slouží k udržení pořádku. Zároveň se však stávají příležitostí pro neoficiální výběr poplatků a může při nich dojít ke zbytečným konfliktům. Turistům se proto doporučuje obezřetnost.
Vzpomínky na zlaté časy
Výprava do uvedené části světa nezahrnuje pouze dobrodružství, ale také zdravotní rizika. Malárie, horečka dengue a bilharzióza tam patří mezi běžné nemoci a je nutné se proti nim chránit. Místní nemocnice bývají špatně vybavené, takže každý cestovatel musí mít zásobu léků a preventivních prostředků. Nejčastější příčinu zdravotních komplikací představuje kontaminovaná voda, proto ve vlastím zájmu pijte výhradně tu balenou či převařenou.
Ideální tečku za putováním podél trati každopádně nabízí návštěva malijského hlavního města Bamako. Tamní železniční stanice je honosná a upomíná na zlatou éru drážní dopravy. Vlaky sem už sice nejezdí, ale metropole pulzuje dál a hlavní přísady jejího koloritu tvoří trhy, ulice plné skútrů, vůně grilovaného kozího masa a nekonečný ruch. Bamako je navíc městem kontrastů: Vedle luxusních vil tam najdete rovněž chudinské čtvrti, které se navíc každým rokem rozrůstají, s tím jak se v nich usazují příchozí z venkova.
