Město pand, chrámů a ohnivého jídla: Čínský Čcheng-tu snoubí dávné tradice s moderním velkoměstským životem
Srdce S’-čchuanu, zřejmě nejznámější a také jedné z nejkrásnějších čínských provincií, tvoří město Čcheng-tu. Dvacetimilionová metropole nezapomíná na dávné tradice, kultivuje domácí kuchyni a mimo jiné se stala i útočištěm pand.
Čcheng-tu je sice plné výškových budov, ale tamní ulice nezapomínají ani na svou minulost. (foto: Shutterstock)
Fotogalerie 4
Návštěvu Čcheng-tu se hodí začít na náměstí Tchien-fu, které představuje pomyslný středobod města a od každého lákadla nabízí zajímavou ochutnávku: Prostranství obklopují výškové budovy a zdejší život nikdy neutuchá. Ráno bývá náměstí plné lidí spěchajících do práce. Zástupy chodců se valí ven z metra a postupně se trousí do mrakodrapů, ale mizí také v postranních uličkách a tamních podnicích. Proudění davů je hektické, zdánlivě nekonečné, a když se na chvíli zastavíte, abyste ho pozorovali, zcela vás zhypnotizuje.
Centrální fontánu obklopují pečlivě upravené trávníky s květinami. Nechybí však ani socha bývalého předsedy komunistické strany Mao Ce-tunga. Jeho obliba v moderní Číně již značně opadla a zdejší skulptura zůstává jednou z „pouhých“ zhruba dvou tisíc, které v zemi ještě stojí. Mao vše kolem sebe sleduje přísným pohledem, jako by nemohl uvěřit, jak daleko se lidová republika od jeho smrti dostala: Mezi lidmi se proplétá policejní robot, děti v parku nacvičují různé choreografie.
Travnaté plochy jsou ovšem i doménou důchodců, kteří ráno přicházejí cvičit tai-či a večer zase tancovat. Na jednom náměstí tak zažijete chaos i klid, modernitu i kulturu – a v bočních uličkách se rovněž dobře tradičně najíte.
Cesta do minulosti
Coby obchodní centrum spojovalo Čcheng-tu dlouhá staletí východ Číny s Tibetem. Do Lhasy je to odtud ostatně blíž než do Pekingu, a tak se v metropoli mísily různé, často exotické vlivy. Řada historických památek se bohužel nedochovala, ale přesto si město uchovává jistou tradiční atmosféru – kterou posilují i místa jako chrámový komplex Wen-šu Jüan. Z náměstí Tchien-fu se k němu dá dojít pěšky, a i když nejde o úplně krátkou cestu, nenechte se odradit: Poznáte při ní totiž řadu obyčejných čtvrtí a zjistíte, jak vypadá místní život bez příkras. Jakmile pak spatříte zdobenou bránu, budete již blízko cíli.
Tamní ulice, obchody se starožitnostmi, čajovny a vše ostatní vypadá jako výsledek mnohasetleté tradice. Nejspíš se proto neubráníte pocitu, že jste se ocitli v minulosti. Kořeny chrámového komplexu sahají až do 7. století, takže patří k nejstarším památkám ve městě. Jeho nádvoří dnes tvoří oázy klidu v ruchu metropole a při jejich procházení narazíte na velké kamenné želvy, oltáře s vonnými tyčinkami i udržované zahrady. Minout byste pak rozhodně neměli ani pagodu Tisíce buddhů.
Ústa v plamenech
Po všem tom chození vám nejspíš vyhládne, a nastane tedy ideální chvíle k návštěvě některého z místních podniků, kde lze ochutnat proslulou s’-čchuanskou (česky tradičně sečuánskou) kuchyni. Pokud se rozhodnete okusit autentický pokrm nepřizpůsobený turistům, zamiřte do postranních uliček, kam chodí jíst domácí. Ke kulinářským legendám patří tzv. hot pot, který si obvykle objednává celá rodina či skupina přátel. Jde totiž o velkou nádobu plnou horkého vývaru, jehož chuť staví na sečuánském pepři i spoustě pálivých papriček a do nějž se postupně namáčejí kousky zeleniny či tenké plátky masa. Sečuánský pepř mírně otupuje ústa, ale nedejte se odradit – časem si onen pocit zamilujete.
Tradiční hot pot není jídlo pro jednoho. Objednávají si ho celé rodiny nebo skupiny přátel. (foto: Shutterstock)
Kung-pao v nějaké podobě už jedl asi každý, ale autentická verze je výrazně pikantnější a kořeněnější. Jedná se o kuřecí maso s arašídy, pořádnou porcí chilli papriček, sečuánského pepře a také jarní cibulky. Obzvlášť v zapadlých podnicích mimo hlavní tepny si pak nechte připravit i dan dan nudle, podávané s mletým vepřovým a spoustou pikantního koření. Stačí kousek, a pocítíte velmi zajímavou směs chutí, načež vám ústa pohltí plameny…
Černobílé ikony
Nasyceni historií i lokální kuchyní můžete vyrazit za zřejmě nejoblíbenější atrakcí města – do výzkumné stanice pro pandy. Černobílí medvědi se stali symbolem Čcheng-tu a místní jsou si tohoto lákadla vědomi. Natrefíte tam proto na vše od obchodů s odpovídajícími suvenýry až po sochy roztomilých chlupáčů.
Pandy nejsou právě akční. Nejspíš je tedy uvidíte, jak spí nebo si pochutnávají na bambusu. (foto: Shutterstock)
Cesta do stanice trvá ze středu města zhruba hodinu, načež stanete před bránou do areálu, který přivítal první návštěvníky již v roce 1987 a dnes patří k nejvýznamnějším na světě. Původně tam pečovali o pouhých šest pand zachráněných z divočiny. Jejich populace se však rozrůstala a mezi roky 1987 a 2008 stanice odchovala 124 ikonických tvorů.
Přestože má centrum dlouhou historii, vše je tam zcela moderní a přehledné značení vás postupně dovede do jednotlivých pavilonů, na vrchol bambusové věže či do malé kavárničky. Pandy přitom uvidíte uvnitř i ve výbězích, ale jelikož nejde o zrovna aktivní tvory, nejspíš je spatříte buď při spánku, nebo při svačení bambusových listů.
Nejvyšší na světě
Čcheng-tu představuje rovněž skvělý bod, odkud vyrazit na toulky po provincii. Například v městské prefektuře Le-šan se nad říční hladinu vypíná obří socha Buddhy z červeného pískovce. Město na březích dravých řek Ta-tu a Min odjakživa tvořilo obchodní křižovatku. A buddhistický mnich Chaj Tchung nechal právě nad jejich soutokem vytesat do skály sochu, jež měla rozbouřenou vodu mírnit a strážit. Práce začaly v roce 723 a trvaly až do roku 803, takže se Chaj pohledu na hotové dílo nedožil.
Skulptura se v průběhu staletí dočkala několika zásahů po řádění živlů a se svými 71 metry dodnes drží post nejvyšší sochy Buddhy na světě: Jen samotná hlava měří bezmála patnáct metrů, uši mají sedm metrů a prsty jsou zhruba osmimetrové. Důmyslným dílem navíc procházejí kanálky na odvod dešťové vody. Pěšky se k soše dostanete doslova na dosah ruky, zatímco z paluby lodi vám zvolna vpluje do výhledu a ukáže se vám jako na dlani.
Panda za milion
Pandy se nesmějí prodávat – od Číny si je lze pouze vypůjčit. A pokud tak chce nějaká země učinit, musí jednat přímo s tamní vládou. Případná dohoda pak zahrnuje nemalý poplatek ve výši okolo milionu dolarů ročně. Dnes tedy v zoologických zahradách mimo lidovou republiku žije asi jen 50–60 černobílých medvědů.