Krev sající příšera Chupacabra: Pravda o tajemné krvežíznivé zrůdě

21.03.2017 - Jaroslav Petr

Je chupacabra výplodem rozjitřené lidské fantazie, nebo jde o existující, dosud nepopsanou šelmu?

U texaského Cuera byly objeveny mršiny tří záhadných holých zvířat. Hlava jedné z mršin byla uložena do mrazáku pro pozdější analýzy
U texaského Cuera byly objeveny mršiny tří záhadných holých zvířat. Hlava jedné z mršin byla uložena do mrazáku pro pozdější analýzy

Reklama

U zrodu legendy o neznámém krvežíznivém tvoru stála záhadná smrt osmi koz na Portoriku v roce 1995. Každé mrtvé zvíře na hřbetě údajně neslo stopy po třech bodných zraněních a bylo do poslední kapky zbavené krve. Co kozy zabilo?

Zdálo se, že vysvětlení by mohl poskytnout zážitek Madelyne Tolentinové, která jen o pár měsíců později spatřila poblíž portorického města Canóvanas poměrně mohutného tvora velikosti menšího medvěda. Od krku přes hřbet až k základu ocasu se mu táhnula řada bodlin. Zvíře dostalo jméno „chupacabra“ nebo také „chupacabras“, což lze ze španělštiny volně přeložit jako „ten, který saje kozí krev“.

Skutečnost, nebo výplod fantazie?

Zpětně byla záhadné příšeře připsána na vrub smrt domácích zvířat zabitých v roce 1975 poblíž portorického městečka Moca. Také na jejich tělech se našly bodné rány a také tato zvířata byla zbavena krve. První teorie spojovaly zabití zvířat u Mocy s vyznavači jakéhosi satanského kultu. Později však převládl mezi místními obyvateli názor, že na vině byl i tehdy „vysavač koz“.

TIP: Smrt krásných stromů aneb Proč umírají australské eukalypty?

Zprávy o podivném savci, který je často líčen jako zcela holý a bez srsti, přicházejí z celého amerického kontinentu – od státu Maine v USA na severu po Chile na jihu. Od Peru na západě, po Brazílii na východě. Z řady těchto pozorování vybočují jen sporadické zprávy o výskytu chupacabry v Rusku nebo na Filipínách.

Podle některých odborníků je chupacabra jen výplod lidské fantazie. Madelyne Tolentinovou zjevně inspirovalo k jejímu popisu chupacabry shlédnutí tehdy nového sci-fi hororu „Mutant“. O významné roli lidské obrazotvornosti by svědčily velmi různorodé popisy zvířete. Někteří svědci tvrdí, že chupacabra má osm nohou. Jiní jsou přesvědčeni, že jeho holá kůže má zelenou barvu a další přísahají, že se zvíře pohybuje podobně jako klokan a je s to zdolat jediným skokem vzdálenost šesti metrů. Nechybí svědectví o rudě žhnoucích očích nebo o rozeklaném jazyku podobném jazyku velkých hadů.

Výtvor osminohého roztoče

Poměrně početná skupina biologů přisuzuje pověstem o „vysavači koz“ reálné jádro. Těm hrají do not nálezy mršin, jejichž vzhled se v mnoha ohledech shoduje s popisy chupacabry.

V červenci roku 2004 zabil jeden texaský rančer holé zvíře bez srsti, které útočilo na jeho dobytek. V říjnu téhož roku se ve stejné oblasti našly dvě mršiny připomínající chupacabru. V roce 2007 byly poblíž texaského Cuera objeveny mršiny hned tří záhadných holých zvířat. Podařilo se je vyfotografovat a hlava jedné z mršin byla uložena do mrazáku pro pozdější analýzu. V roce 2010 byla v Texasu zastřelena živá chupacabra a také vzorky z její tkáně se dostaly do univerzitních laboratoří k analýzám.

Rozbory DNA všech vzorků odebraných z těl údajných texaských chupacaber ovšem skončily v podstatě jednotným verdiktem – šlo o kojoty nebo jejich křížence s vlky či domácími psy.

Podivný vzhled dodala těmto jinak běžným a v Americe dobře známým šelmám masivní nákaza kožními parazitickými roztoči. Zvířata byla napadena psí varietou zákožky svrabové (Sarcoptes scabiei canis) popřípadě i trudníkem psím (Demodex canis). „Chupacabru udělá ze zdravého zvířete maličký osminohý živočich,“ říká americký biolog Barry O´Connor z University of Michigan.

Bouřlivé seznámení s roztoči

Jak je možné, že kojoti napadení roztoči získají tak děsivý vzhled, že v nich lidé najednou vidí cizího záhadného tvora?

Člověk žije s parazitickou zákožkou svrabovou evolučně velmi dlouho. Svrab lidi trápil zřejmě už dávno v pravěku. Náš imunitní systém se tomu stačil přizpůsobit a drží roztoče na uzdě. Když první zemědělci domestikovali zvířata, nabídla se zákožkám „přestupní stanice“ – dostali se z člověka na psy, kočky, koně, skot, kozy, ovce a prasata. I tito živočichové už měli dost času, aby se jejich imunitní systém naučil se zákožkami bojovat.

Na divoké populace psovitých šelem – například lišky nebo kojoty – se zákožky přenesly z domácích zvířat poměrně nedávno. Sveřepý boj cizopasníka s jeho obětí zuří dodnes plnou silou. „Kdykoli dojde k přenosu parazita na nový druh hostitele, bývá průběh onemocnění hodně ošklivý. Poškození organismu je rozsáhlé, úmrtnost vysoká,“ konstatuje Barry O´Connor.

Roztoči se v kůži nového druhu obětí masově množí a vyvolávají rozsáhlé kožní záněty. Kůže se mění. Vázne v ní přívod krve do chlupových váčků. Chlupy odumírají a vypadávají. Pokud se k napadení roztočem přidá i bakteriální infekce, je dílo zkázy dokonáno. Liška nebo kojot masivně napadený cizopasnými roztoči slábne. Lov obvyklé kořisti je už nad jeho síly a začne si vybírat snazší cíl. Proto lišky, kojoti a další zvířata postižená „chupacabřím syndromem“ napadají domácí drůbež, ovce nebo kozy.


Jak se zrodil „vysavač koz“

„Chupacabra“ nebo „chupacabras“ je složenina tvořená španělskými slovy „chupar“ čili „sát“ a „cabra“, kterým se v témže jazyce označuje koza. Vystihuje jednu z typických vlastností záhadného tvora. Napadá domácí zvířata a k jeho nejoblíbenější kořisti patří kozy. Svým obětem vysává krev. Je to tedy „vysavač koz“.


Paraziti, kteří stvořili chupacabru

Zákožka svrabová (Sarcoptes scabiei)

Zákožky patří mezi cizopasné roztoče, kteří napadají člověka a řadu dalších savců včetně psovitých a kočkovitých šelem. Jejich obětí se mohou stát i kopytníci, vačnatci nebo lidoopi. Oplodněné samičky zákožky se zavrtávají do povrchových vrstev kůže a kladou tam vajíčka. Z těch se zhruba po týdnu vylíhnou larvičky, které žijí z kůže hostitele. Po proměně v dospělce pokračují zákožky ve svém životním cyklu. Dospělá zákožka žije tři až čtyři týdny a pak ji nahradí další pokolení těchto parazitů.

U člověka se projeví infekce zákožkou svědivou vyrážkou, která je lidově označována jako svrab. U zvířat se většinou používá termín „prašivina“. K přenosu onemocnění dochází těsným tělesným kontaktem. Napadení zákožkou nebývá většinou nijak masivní. Obvykle žije na hostiteli nejvýše několik desítek roztočů. Jimi způsobená vyrážka ale silně svědí a rozškrábaná kůže se může zanítit. U oslabených, starých zvířat může nákaza propuknout s velkou silou.

Trudník psí (Demodex canis)

Trudníci jsou droboučcí roztoči s doutníkovitým tělem, kteří obvykle žijí v chlupových váčcích. Věda zná asi sedm desítek druhů. Člověka napadá trudník tukový (Demodex folliculorum) a trudník mazový (Demodex brevis). Psovité šelmy trápí trudník psí. Žije hluboko v chlupových váčcích a jeho přenos ze zvířete na zvíře vyžaduje poměrně intenzivní tělesný kontakt. Samice může například nakazit trudníkem svá mláďata. V drtivé většině případů nemá napadení tímto roztočem vážnější průběh. Pokud má ovšem zvíře oslabený imunitní systém, může banální nepříjemnost přerůst v závažné onemocnění. Kůže masivně napadená trudníky ztrácí srst. Někdy je povrch kůže suchý, ale mohou se vytvářet i puchýřky a mokvající rány, které bývají druhotně infikovány bakteriemi, především stafylokoky. Pak dochází k poničení kůže i ve velkých, souvislých plochách.

  • Zdroj textu:

    Příroda 12/2010

  • Zdroj fotografií: Shutterstock, www.canadatop.com, exilez.com

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

T-Pod společnosti Einride se jako první autonomní kamion může zařadit do běžného provozu.

Zajímavosti
Revue

Oblíbené smažené vodní ploštice na trhu v Thajsku

Věda

Rover Curiosity se blyští na snímku kamery HiRISE

Vesmír

Batolec červený v plné kráse   

Příroda
Historie

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907