Libye: Zlobivé dítko Afriky

18.04.2013

Od převratu v roce 1969 se vztahy Libye se Západem stále zhoršovaly. Režim plukovníka Kaddáfího si vysloužil punc bašty terorismu, který se ke konci snažil přebít vstřícností. Občanská válka v roce 2011 uvrhla zemi v chaos

<p>Gepard vděčí za své lovecké úspěchy schopnosti skvěle manévrovat, a držet se tak těsně za kořistí</p>

Gepard vděčí za své lovecké úspěchy schopnosti skvěle manévrovat, a držet se tak těsně za kořistí


Reklama

Současná libyjská vlajka je používána od začátku Libyjské občanské války v roce 2011 a byla hlavním symbolem revoluce. Tři široké vodorovné pruhy symbolizují tří historické libyjské kraje: červená – Fezzán; černá – Kyrenaika; zelená – Tripolsko. Uprostřed vlajky je umístěn bílý půlměsíc a pěticípá hvězda. Předchozí libyjskou vlajku tvořil jen zelený obdélník. Byla to jediná státní vlajka světa, která používala jen jednu barvu bez jakýchkoli dalších motivů. Zelená je libyjskou národní barvou a vyjadřuje i respekt k islámu.

Moderní dějiny Libye byly 40 let spojeny s postavou plukovníka Muammara Abu Minyar al-Kaddáfího. Ačkoli stárnoucí politik nikdy neměl oficiálně přidělen veřejný úřad nebo titul, byl už od roku 1969 faktickou hlavou tohoto severoafrického státu.

Kaddáfí se narodil v roce 1942 v chudém pouštním regionu Sirte. Dostal tradiční náboženské vzdělání a později navštěvoval přípravnou školu Sebha ve Fezzanu. V roce 1961 byl vyloučen pro nežádoucí politické aktivity a v témže roce vstoupil do vojenské akademie v Benghází. Tu v roce 1965 absolvoval a poté byl poslán na dodatečný výcvik do Velké Británie v Královské vojenské akademii v Sandhurstu. V roce 1966 se vrátil zpět do Libye a byl jmenován důstojníkem zvláštních jednotek.

Plukovník v čele státu

Prvního září 1969 provedla malá skupina vojenských důstojníků pod vedením Kaddáfího pečlivě plánovaný vojenský převrat. Všichni nejvyšší vojenští činitelé byli v tu dobu mimo hlavní město a král Idris se léčil v Turecku. Díky tomu se vůči převratu nezvedl téměř žádný odpor. Monarchie byla okamžitě zrušena a vůdcové převratu vyhlásili vznik Libyjské arabské republiky (od roku 1977 Libyjská arabská lidová socialistická džamáhíria). Teprve asi za týden vešlo ve známost, že vůdcem převratu a tajemné „Revoluční rady“ je Muammar Kaddáfí, který byl až do smrti titulován jako „Bratr vůdce.“ Kromě toho, že se nechal z kapitána povýšit na plukovníka, ovšem neměl žádný oficiální titul. Podle jeho vlastních slov „Libyi vládl lid,“ – proto prý nepotřeboval žádný grandiózní titul nebo vysokou vojenskou hodnost.

Kaddáfího revoluční rada zavřela americké a britské základny na libyjské půdě, pozavírala vojenské příznivce monarchie, posílila armádu a zavřela veškeré deníky, kostely a politické strany. Všechen majetek, který patřil Italům a Židům s cizí státní příslušností, byl zabaven a ze země bylo vyhoštěno téměř 30 000 italských usedlíků. Uvěznění politických oponentů znamenalo pozoruhodný primát – nejvíce vězňů na hlavu na světě. Na druhou stranu Revoluční rada vložila velké prostředky do zemědělství a dlouhodobých programů rozvoje a životní úroveň obyčejných Libyjců se začal pozvolna zvyšovat.

Otec Arabů

Kaddáfí postavil svůj režim na směsici arabského nacionalismu, prvcích sociálního státu a „přímé lidové demokracii“. Systém, který umožnil soukromé vlastnictví malých společností, zatímco stát ovládal všechny velké, pojmenoval „Islámský socialismus“. Do popředí postavil islámskou morálku, mimo zákon pak alkohol a hazard. Svoji politickou filozofii vymezil v Zelené knize, vydané ve třech dílech mezi lety 1975 a 1979. Ve skutečnosti ale byla politická skutečnost Libye mnohem méně idealistická a režim musel pro své zachování často sáhnout k násilí.

V mezinárodní politice Kaddáfí vsadil na kartu pan-arabismu a pan-islamismu. V roce 1972 se pokusil vytvořit „Federaci arabských republik“ (Libye, Egypt a Sýrie), ale různost všech tří zemí odsoudila myšlenku k zániku. Postupně čekal podobný osud i snahy o spojení Libye s Tuniskem (1974), Sýrií (1980), Čadem (1981), Marokem (1984), Alžírskem (1986) a Súdánem (1991). Je pozoruhodné, že navzdory těmto neúspěchům a mnoha vážným sporům, které Libye s okolními zeměmi v minulosti měla (např. vleklý územní spor s Čadem o pás Aouzou mezi roky 1973 až 1994), zůstává se svými sousedy po dlouhou dobu v míru a dokonce přátelských vztazích.

Zavržený režim

Libyjský režim byl od 70. let minulého století spojován s mnoha teroristickými akcemi a Kaddáfí měl image hlavního mecenáše mezinárodního terorismu. Pravděpodobně podporoval i Hnutí černého září, které stálo za masakrem na letní olympiádě v Mnichově v roce 1972. Kvůli mnoha podobným projevům nepřátelství zavedly v roce 1982 Spojené státy proti Libyi rozsáhlé ekonomické sankce. V roce 1984 byla před Libyjským velvyslanectvím v Londýně zastřelena policistka Yvonne Fletcherová, která dohlížela na demonstraci proti Kaddáfímu. Britové byli přesvědčeni, že smrtící výstřely vyšly z oken ambasády, ale libyjští vyslanci se zaštítili diplomatickou imunitou a po desetidenním obléhání jim byl povolen návrat do Libye. Britská vláda přerušila jakékoli diplomatické styky s Tripolisem a libyjský status nepřátelského a nebezpečného státu byl na dlouhá léta zpečetěn.

V roce 1986 USA obvinily Libyi z podílu na palestinských atentátech na letištích ve Vídni a Římu v prosinci 1985, při nichž bylo zabito 20 lidí. Kaddáfí označil tyto útoky za heroický čin. Napětí dále eskalovalo vojenské cvičení amerického námořnictva demonstrativně prováděné blízko libyjského pobřeží. Pumový útok v dubnu 1986 na diskotéce v Berlíně zabil dva lidi a více než 200 zranil. Podnik navštěvovalo mnoho amerických vojáků a Spojené státy činily za tento útok odpovědnou Libyi. Odvetné ostřelování Tripolisu a Benghází americkými raketami znamenalo smrt asi 130 lidí, mezi nimi i Kaddáfího adoptované dcery.

V prosinci 1988 vybuchla nálož plastické trhaviny na palubě letu 103 společnosti Pan Am z Londýna do New Yorku. Při pádu letadla, jehož trosky dopadly ve městě Lockerbie ve Skotsku, zahynulo 270 lidí, z toho 189 Američanů. Dalších 10 let mezinárodního politického života Libye bylo touto katastrofou poznamenáno. Kaddáfí dlouhou dobu odmítal vydat mezinárodnímu soudu dva Libyjce obviněné z útoku. Až v roce 1999 byl přemluven jihoafrickým prezidentem Nelsonem Mandelou a generálním tajemníkem OSN Kofi Annanem k vydání obviněných do Holandska, kde byli souzeni podle skotského práva. Teprve v roce 2003 Libye formálně přijala odpovědnost za atentát a Kaddáfí se zavázal zaplatit odškodné v celkové výši 2,7 miliard dolarů rodinám 270 obětí katastrofy.

Zpět do „slušné společnosti“

Od poloviny 90. let začal Kaddáfí pracovat na zlepšení vztahů se západním světem. Už v roce 1999 se Libye zavázala bojovat proti Al-Kaidě a po útoku 11. září 2001 byl Kaddáfí jedním z prvních, kdo jej jednoznačně odsoudili. Po svržení iráckého režimu Saddáma Husajna prohlásil Kaddáfí, že jeho země má zbraně hromadného ničení a je připravena se jich vzdát. Je možné, že jednal ze strachu, aby jeho režim neskončil stejně jako vláda v Iráku, ale odborníci tvrdí, že šlo o další logický krok normalizace vztahu se Západem.

Postupně byly vůči Libyi rušeny sankce mnoha západních zemí a v březnu 2004 navštívil zemi britský premiér Tony Blair – první vrcholný politik západního světa po mnoha desítkách let. V květnu 2006 i Spojené státy plně obnovily diplomatické styky s Libyí a vymazaly ji ze seznamu teroristických zemí. Obrat Muammara Kaddáfího od zapřisáhlého nepřítele Západu ke „spolubojovníkovi v mezinárodní válce proti terorismu“ se dá pochopit. Kaddáfího ideály se neuskutečnily: nevznikla žádná arabská unie, nejrůznější polovojenské organizace, které Muammar podporoval, nedosáhly svých cílů a zánik Sovětského svazu posílil Spojené státy.

Jeho režim i život ukončila v roce 2011 občanská válka. 7. července 2012 se pak konaly volby do přechodného parlamentu. Panovaly sice ostré spory kvůli počtu delegátů z jednotlivých částí Libye v kongresu, ale to zažehnala Národní přechodová rada. Následně pozorovatelé EU a OSN označili průběh voleb za úspěšný, a tak mohla být 8. srpna 2012 předána moc parlamentu.

STRUČNÉ DĚJINY

Ve starověku byly části libyjského území ovládány Féničany, Kartagiňany, armádou Alexandra Velikého a nakonec (v šestém století) Byzantskou říší. V roce 647 vpadla na území západní Libye armáda 40 000 Arabů a následující staletí byla ve znamení islamizace a arabizace původního berberského obyvatelstva.

Na začátku 15. století byly libyjské přístavy útočištěm pirátských lodí. V roce 1510 obsadili Tripolis Španělé a později byl přístav předán Maltským rytířům. Roku 1538 ovšem přístav opět padl do rukou pirátům, když jej dobyl pirátský král Khair ad-Din (známý spíše jako Barbarossa, nebo Rudá brada). Teprve za více než dvě stě let byli bukanýři v Tripolisu zcela vymýceni.

V roce 1711 si v Libyi uzurpoval moc Ahmed Karamanli, bývalý jízdní důstojník turecké armády, a založil dynastii Karamanli, která zemi ovládala po dalších 124 let. Roku 1835 turecká vláda využila místních nepokojů a opět se v Libyi ujala moci. V době rozpadu turecké velmoci v roce 1911 převzala vládu nad libyjským územím Itálie. V roce 1920 italská vláda ustanovila šejka Sidi Idrisiho správcem území. Poté, co se Itálie vzdala veškerých nároků a OSN uznalo libyjské právo na vytvoření samostatného státu, se Sidi Idris stal králem samostatné Libye.

24. prosince 1951 vyhlásila Libye samostatnost. Když byly v roce 1959 objeveny velké ropné rezervy, znamenalo to přeměnu jedné z nejchudších zemí světa v ekonomicky stabilní stát. Finance se ovšem soustředily v rukou úzké elity, což vedlo k rostoucí nespokojenosti. V záři 1969 provedla skupina vojenských důstojníků, v čele s 27letým Muammarem Kadáfím, vojenský převrat. Král Idris byl uklizen do egyptského vyhnanství a nová revoluční vláda vyhlásila Libyjskou arabskou republiku.

V lednu 2011 se protesty v ostatních arabských zemích přelily i do Libye. Kaddáfí reagoval střílením do demonstrantů. Během několika dní protesty přerostly v otevřené povstání. Ačkoli Kaddáfí nadále prohlašoval, že coby „vůdce revoluce“ vytrvá, rychle ztrácel půdu pod nohama. Po četných dezercích vojáků, generálů i libyjských ministrů, povstalci postupovali k hlavnímu městu Tripolisu. 20. října byl Muammar Kaddáfí zabit povstalci a o tři dny později dočasná národní přechodná rada vyhlásila osvobození od Kaddáfího režimu.

LIDÉ

Obyvatelstvo

Počet obyvatel: 5 613 380 (odhad z července 2012)
Očekávaná doba dožití: 77,83 let
Prům. počet dětí: 2,12 na jednu ženu
Kojenecká úmrtnost: 12,7 z 1 000 živě narozených
Věková struktura: 27,7 % děti do 14 let, 68,4 % obyv. ve věku 15 až 64 let, 3,9 % obyv. je starší více než 65 let
Etnické složení: Berberové a Arabové 97 %, ostatní 3 % (Řekové, Maltésané, Italové, Egypťani, Pákistánci, Turci, Indové a Tunisané)
Náboženství: sunniští muslimové 97 %, ostatní 3 %
Jazyky: oficiální jazyk je arabština
Nezaměstnanost: 10 % (odhad z roku 2009)
Gramotnost: 89,2 %

Politika

Typ vlády: provizorní parlamentní republika
Nezávislost od: 24. prosince 1951 (kdysi součást Otomanské říše, později území ovládané Italy, po 2. SV pod správou OSN)
Hlava státu: prezident Mohamed Yousef el-Magariaf (od 10. prosincve 2012); šéf vlády: premiér Ali Zeidan (od 14. listopadu 2012)
Volby: prezident je volen Generálním národním kongresem, datum příštích voleb ještě není určeno

Ekonomika

Libyjská ekonomika je závislá na ropě, která stojí za 95 % exportních zisků, asi 65 % HDP a 80 % státních příjmů. Libyjská vláda v posledních letech pokročila v ekonomických reformách a snaží se o začlenění země do mezinárodního prostředí. Prvním krokem bylo v roce 2003 prohlášení, že Libye zastavuje programy na výrobu zbraní hromadného ničení. V důsledku toho byly zrušeny téměř všechny mezinárodní sankce a Libye přitahuje stále více zahraničních investorů.

HDP na hlavu: 6 000 USD (odhad z roku 2011)
Měna: libyjský dinár (LYD), 1 USD = 1,22 LYD
Zemědělská produkce: pšenice, ječmen, olivy, datle, citrusy, zelenina, arašidy, sojové boby; dobytek
Průmyslová produkce: nafta, ocel a železo, zpracování jídla, textil, rukodělná výroba, cement

GEOGRAFIE

Rozloha: 1 759 540 km2, tedy asi 22násobek ČR a více než polovina rozlohy Indie
Hranice: Egypt 1 115 km, Čad 1 055 km, Alžírsko 982 km, Tunisko 459 km, Súdán 383 km, Niger 354 km
Délka pobřeží: 1 770 km
Podnebí: přímořské v severní části, vnitrozemí suché, velká část je poušť
Nejnižší a nejvyšší bod: Sabkhat Ghuzayyil -47 m / Bikku Bitti 2 267 m

  • Zdroj textu:
  • Zdroj fotografií: Shutterstock, Wikipedie

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Ledoborec Polarstern vyplul 20. září 2019 z norského Tromsø a 6. října se v Severním ledovém oceánu připojil ke kře. Šedá šipka znázorňuje, kterým směrem se loď zřejmě vydá. Do přístavu v německém Bremerhavenu by se měla podle plánu vrátit letos v říjnu.

Zajímavosti

V prachu se může skrývat rezistence na antibiotika 

Věda

Půlmilionový roj sarančat pustinných (Desert locust) dokáže za jediný den spořádat stejné množství jídla jako 10 slonů, 25 velbloudů nebo 2 500 lidí. Velké roje mohou mít až 80 milionů jedinců.

Revue

Bohatství v kopcích nad solným jezerem objevili už neolitičtí zemědělci

Historie

Požár při testu motorů Reaver.

Vesmír

Jádro oblasti rozšíření kakadu palmového (Probosciger aterrimus) se omezuje na region Nové Guineje a cíp na severu Austrálie.

Příroda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907