Libye: Zlobivé dítko Afriky

18.04.2013

Od převratu v roce 1969 se vztahy Libye se Západem stále zhoršovaly. Režim plukovníka Kaddáfího si vysloužil punc bašty terorismu, který se ke konci snažil přebít vstřícností. Občanská válka v roce 2011 uvrhla zemi v chaos

Milionový Tripolis - Více než milionový Tripolis je největším městem země, centrem moci, ekonomiky i kultury
Milionový Tripolis - Více než milionový Tripolis je největším městem země, centrem moci, ekonomiky i kultury

Reklama

Současná libyjská vlajka je používána od začátku Libyjské občanské války v roce 2011 a byla hlavním symbolem revoluce. Tři široké vodorovné pruhy symbolizují tří historické libyjské kraje: červená – Fezzán; černá – Kyrenaika; zelená – Tripolsko. Uprostřed vlajky je umístěn bílý půlměsíc a pěticípá hvězda. Předchozí libyjskou vlajku tvořil jen zelený obdélník. Byla to jediná státní vlajka světa, která používala jen jednu barvu bez jakýchkoli dalších motivů. Zelená je libyjskou národní barvou a vyjadřuje i respekt k islámu.

Moderní dějiny Libye byly 40 let spojeny s postavou plukovníka Muammara Abu Minyar al-Kaddáfího. Ačkoli stárnoucí politik nikdy neměl oficiálně přidělen veřejný úřad nebo titul, byl už od roku 1969 faktickou hlavou tohoto severoafrického státu.

Kaddáfí se narodil v roce 1942 v chudém pouštním regionu Sirte. Dostal tradiční náboženské vzdělání a později navštěvoval přípravnou školu Sebha ve Fezzanu. V roce 1961 byl vyloučen pro nežádoucí politické aktivity a v témže roce vstoupil do vojenské akademie v Benghází. Tu v roce 1965 absolvoval a poté byl poslán na dodatečný výcvik do Velké Británie v Královské vojenské akademii v Sandhurstu. V roce 1966 se vrátil zpět do Libye a byl jmenován důstojníkem zvláštních jednotek.

Plukovník v čele státu

Prvního září 1969 provedla malá skupina vojenských důstojníků pod vedením Kaddáfího pečlivě plánovaný vojenský převrat. Všichni nejvyšší vojenští činitelé byli v tu dobu mimo hlavní město a král Idris se léčil v Turecku. Díky tomu se vůči převratu nezvedl téměř žádný odpor. Monarchie byla okamžitě zrušena a vůdcové převratu vyhlásili vznik Libyjské arabské republiky (od roku 1977 Libyjská arabská lidová socialistická džamáhíria). Teprve asi za týden vešlo ve známost, že vůdcem převratu a tajemné „Revoluční rady“ je Muammar Kaddáfí, který byl až do smrti titulován jako „Bratr vůdce.“ Kromě toho, že se nechal z kapitána povýšit na plukovníka, ovšem neměl žádný oficiální titul. Podle jeho vlastních slov „Libyi vládl lid,“ – proto prý nepotřeboval žádný grandiózní titul nebo vysokou vojenskou hodnost.

Kaddáfího revoluční rada zavřela americké a britské základny na libyjské půdě, pozavírala vojenské příznivce monarchie, posílila armádu a zavřela veškeré deníky, kostely a politické strany. Všechen majetek, který patřil Italům a Židům s cizí státní příslušností, byl zabaven a ze země bylo vyhoštěno téměř 30 000 italských usedlíků. Uvěznění politických oponentů znamenalo pozoruhodný primát – nejvíce vězňů na hlavu na světě. Na druhou stranu Revoluční rada vložila velké prostředky do zemědělství a dlouhodobých programů rozvoje a životní úroveň obyčejných Libyjců se začal pozvolna zvyšovat.

Otec Arabů

Kaddáfí postavil svůj režim na směsici arabského nacionalismu, prvcích sociálního státu a „přímé lidové demokracii“. Systém, který umožnil soukromé vlastnictví malých společností, zatímco stát ovládal všechny velké, pojmenoval „Islámský socialismus“. Do popředí postavil islámskou morálku, mimo zákon pak alkohol a hazard. Svoji politickou filozofii vymezil v Zelené knize, vydané ve třech dílech mezi lety 1975 a 1979. Ve skutečnosti ale byla politická skutečnost Libye mnohem méně idealistická a režim musel pro své zachování často sáhnout k násilí.

V mezinárodní politice Kaddáfí vsadil na kartu pan-arabismu a pan-islamismu. V roce 1972 se pokusil vytvořit „Federaci arabských republik“ (Libye, Egypt a Sýrie), ale různost všech tří zemí odsoudila myšlenku k zániku. Postupně čekal podobný osud i snahy o spojení Libye s Tuniskem (1974), Sýrií (1980), Čadem (1981), Marokem (1984), Alžírskem (1986) a Súdánem (1991). Je pozoruhodné, že navzdory těmto neúspěchům a mnoha vážným sporům, které Libye s okolními zeměmi v minulosti měla (např. vleklý územní spor s Čadem o pás Aouzou mezi roky 1973 až 1994), zůstává se svými sousedy po dlouhou dobu v míru a dokonce přátelských vztazích.

Zavržený režim

Libyjský režim byl od 70. let minulého století spojován s mnoha teroristickými akcemi a Kaddáfí měl image hlavního mecenáše mezinárodního terorismu. Pravděpodobně podporoval i Hnutí černého září, které stálo za masakrem na letní olympiádě v Mnichově v roce 1972. Kvůli mnoha podobným projevům nepřátelství zavedly v roce 1982 Spojené státy proti Libyi rozsáhlé ekonomické sankce. V roce 1984 byla před Libyjským velvyslanectvím v Londýně zastřelena policistka Yvonne Fletcherová, která dohlížela na demonstraci proti Kaddáfímu. Britové byli přesvědčeni, že smrtící výstřely vyšly z oken ambasády, ale libyjští vyslanci se zaštítili diplomatickou imunitou a po desetidenním obléhání jim byl povolen návrat do Libye. Britská vláda přerušila jakékoli diplomatické styky s Tripolisem a libyjský status nepřátelského a nebezpečného státu byl na dlouhá léta zpečetěn.

V roce 1986 USA obvinily Libyi z podílu na palestinských atentátech na letištích ve Vídni a Římu v prosinci 1985, při nichž bylo zabito 20 lidí. Kaddáfí označil tyto útoky za heroický čin. Napětí dále eskalovalo vojenské cvičení amerického námořnictva demonstrativně prováděné blízko libyjského pobřeží. Pumový útok v dubnu 1986 na diskotéce v Berlíně zabil dva lidi a více než 200 zranil. Podnik navštěvovalo mnoho amerických vojáků a Spojené státy činily za tento útok odpovědnou Libyi. Odvetné ostřelování Tripolisu a Benghází americkými raketami znamenalo smrt asi 130 lidí, mezi nimi i Kaddáfího adoptované dcery.

V prosinci 1988 vybuchla nálož plastické trhaviny na palubě letu 103 společnosti Pan Am z Londýna do New Yorku. Při pádu letadla, jehož trosky dopadly ve městě Lockerbie ve Skotsku, zahynulo 270 lidí, z toho 189 Američanů. Dalších 10 let mezinárodního politického života Libye bylo touto katastrofou poznamenáno. Kaddáfí dlouhou dobu odmítal vydat mezinárodnímu soudu dva Libyjce obviněné z útoku. Až v roce 1999 byl přemluven jihoafrickým prezidentem Nelsonem Mandelou a generálním tajemníkem OSN Kofi Annanem k vydání obviněných do Holandska, kde byli souzeni podle skotského práva. Teprve v roce 2003 Libye formálně přijala odpovědnost za atentát a Kaddáfí se zavázal zaplatit odškodné v celkové výši 2,7 miliard dolarů rodinám 270 obětí katastrofy.

Zpět do „slušné společnosti“

Od poloviny 90. let začal Kaddáfí pracovat na zlepšení vztahů se západním světem. Už v roce 1999 se Libye zavázala bojovat proti Al-Kaidě a po útoku 11. září 2001 byl Kaddáfí jedním z prvních, kdo jej jednoznačně odsoudili. Po svržení iráckého režimu Saddáma Husajna prohlásil Kaddáfí, že jeho země má zbraně hromadného ničení a je připravena se jich vzdát. Je možné, že jednal ze strachu, aby jeho režim neskončil stejně jako vláda v Iráku, ale odborníci tvrdí, že šlo o další logický krok normalizace vztahu se Západem.

Postupně byly vůči Libyi rušeny sankce mnoha západních zemí a v březnu 2004 navštívil zemi britský premiér Tony Blair – první vrcholný politik západního světa po mnoha desítkách let. V květnu 2006 i Spojené státy plně obnovily diplomatické styky s Libyí a vymazaly ji ze seznamu teroristických zemí. Obrat Muammara Kaddáfího od zapřisáhlého nepřítele Západu ke „spolubojovníkovi v mezinárodní válce proti terorismu“ se dá pochopit. Kaddáfího ideály se neuskutečnily: nevznikla žádná arabská unie, nejrůznější polovojenské organizace, které Muammar podporoval, nedosáhly svých cílů a zánik Sovětského svazu posílil Spojené státy.

Jeho režim i život ukončila v roce 2011 občanská válka. 7. července 2012 se pak konaly volby do přechodného parlamentu. Panovaly sice ostré spory kvůli počtu delegátů z jednotlivých částí Libye v kongresu, ale to zažehnala Národní přechodová rada. Následně pozorovatelé EU a OSN označili průběh voleb za úspěšný, a tak mohla být 8. srpna 2012 předána moc parlamentu.

Poprava objednaná Sarkozym?

V říjnu 2012 prosákly na veřejnost informace, že Kaddáfí byl zabit francouzským agentem. Ten měl jednat na příkaz tehdejšího francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho. Tyto domněnky potvrdil i libyjský zpravodaj Ramí Ubajdí. Podle francouzského deníku Corriere della Serra k tomu francouzského prezidenta donutila obava, že Muammar Kaddáfí zveřejní podrobnosti o jeho údajné půjčce na Sarkozyho prezidentskou kampaň.

STRUČNÉ DĚJINY

Ve starověku byly části libyjského území ovládány Féničany, Kartagiňany, armádou Alexandra Velikého a nakonec (v šestém století) Byzantskou říší. V roce 647 vpadla na území západní Libye armáda 40 000 Arabů a následující staletí byla ve znamení islamizace a arabizace původního berberského obyvatelstva.

Na začátku 15. století byly libyjské přístavy útočištěm pirátských lodí. V roce 1510 obsadili Tripolis Španělé a později byl přístav předán Maltským rytířům. Roku 1538 ovšem přístav opět padl do rukou pirátům, když jej dobyl pirátský král Khair ad-Din (známý spíše jako Barbarossa, nebo Rudá brada). Teprve za více než dvě stě let byli bukanýři v Tripolisu zcela vymýceni.

V roce 1711 si v Libyi uzurpoval moc Ahmed Karamanli, bývalý jízdní důstojník turecké armády, a založil dynastii Karamanli, která zemi ovládala po dalších 124 let. Roku 1835 turecká vláda využila místních nepokojů a opět se v Libyi ujala moci. V době rozpadu turecké velmoci v roce 1911 převzala vládu nad libyjským územím Itálie. V roce 1920 italská vláda ustanovila šejka Sidi Idrisiho správcem území. Poté, co se Itálie vzdala veškerých nároků a OSN uznalo libyjské právo na vytvoření samostatného státu, se Sidi Idris stal králem samostatné Libye.

24. prosince 1951 vyhlásila Libye samostatnost. Když byly v roce 1959 objeveny velké ropné rezervy, znamenalo to přeměnu jedné z nejchudších zemí světa v ekonomicky stabilní stát. Finance se ovšem soustředily v rukou úzké elity, což vedlo k rostoucí nespokojenosti. V záři 1969 provedla skupina vojenských důstojníků, v čele s 27letým Muammarem Kadáfím, vojenský převrat. Král Idris byl uklizen do egyptského vyhnanství a nová revoluční vláda vyhlásila Libyjskou arabskou republiku.

V lednu 2011 se protesty v ostatních arabských zemích přelily i do Libye. Kaddáfí reagoval střílením do demonstrantů. Během několika dní protesty přerostly v otevřené povstání. Ačkoli Kaddáfí nadále prohlašoval, že coby „vůdce revoluce“ vytrvá, rychle ztrácel půdu pod nohama. Po četných dezercích vojáků, generálů i libyjských ministrů, povstalci postupovali k hlavnímu městu Tripolisu. 20. října byl Muammar Kaddáfí zabit povstalci a o tři dny později dočasná národní přechodná rada vyhlásila osvobození od Kaddáfího režimu.

LIDÉ

Obyvatelstvo

Počet obyvatel: 5 613 380 (odhad z července 2012)
Očekávaná doba dožití: 77,83 let
Prům. počet dětí: 2,12 na jednu ženu
Kojenecká úmrtnost: 12,7 z 1 000 živě narozených
Věková struktura: 27,7 % děti do 14 let, 68,4 % obyv. ve věku 15 až 64 let, 3,9 % obyv. je starší více než 65 let
Etnické složení: Berberové a Arabové 97 %, ostatní 3 % (Řekové, Maltésané, Italové, Egypťani, Pákistánci, Turci, Indové a Tunisané)
Náboženství: sunniští muslimové 97 %, ostatní 3 %
Jazyky: oficiální jazyk je arabština
Nezaměstnanost: 10 % (odhad z roku 2009)
Gramotnost: 89,2 %

Politika

Typ vlády: provizorní parlamentní republika
Nezávislost od: 24. prosince 1951 (kdysi součást Otomanské říše, později území ovládané Italy, po 2. SV pod správou OSN)
Hlava státu: prezident Mohamed Yousef el-Magariaf (od 10. prosincve 2012); šéf vlády: premiér Ali Zeidan (od 14. listopadu 2012)
Volby: prezident je volen Generálním národním kongresem, datum příštích voleb ještě není určeno

Ekonomika

Libyjská ekonomika je závislá na ropě, která stojí za 95 % exportních zisků, asi 65 % HDP a 80 % státních příjmů. Libyjská vláda v posledních letech pokročila v ekonomických reformách a snaží se o začlenění země do mezinárodního prostředí. Prvním krokem bylo v roce 2003 prohlášení, že Libye zastavuje programy na výrobu zbraní hromadného ničení. V důsledku toho byly zrušeny téměř všechny mezinárodní sankce a Libye přitahuje stále více zahraničních investorů.

HDP na hlavu: 6 000 USD (odhad z roku 2011)
Měna: libyjský dinár (LYD), 1 USD = 1,22 LYD
Zemědělská produkce: pšenice, ječmen, olivy, datle, citrusy, zelenina, arašidy, sojové boby; dobytek
Průmyslová produkce: nafta, ocel a železo, zpracování jídla, textil, rukodělná výroba, cement

GEOGRAFIE

Rozloha: 1 759 540 km², tedy asi 22násobek ČR a více než polovina rozlohy Indie
Hranice: Egypt 1 115 km, Čad 1 055 km, Alžírsko 982 km, Tunisko 459 km, Súdán 383 km, Niger 354 km
Délka pobřeží: 1 770 km
Podnebí: přímořské v severní části, vnitrozemí suché, velká část je poušť
Nejnižší a nejvyšší bod: Sabkhat Ghuzayyil -47 m / Bikku Bitti 2 267 m

  • Zdroj textu:
  • Zdroj fotografií: Shutterstock, Wikipedie

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Zajímavosti

Úchvatné barvy kolibříka žlutohrdlého (Chrysolampis mosquitus) vyniknou zejména při čelním pohledu.

Příroda
Historie

Obrázek zachycuje pohled na planetu Proxima b, která obíhá kolem hvězdy Proxima Centauri, Sluneční soustavě nejbližší sousední hvězdy. Na obloze, na obrázku nahoře vpravo od Proximy, je patrná rovněž dvojhvězda Alfa Centauri AB

Vesmír
Zajímavosti

„Pekelný mravenec“ Ceratomyrmex ellenbergeri lovící příbuzného švábů Caputoraptor elegans.

Věda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907