Martinik: Malý ostrov třtinového zázraku
Bezmála sedm tisíc kilometrů od Paříže leží – byť nevelké – území patřící k Evropské unii: karibský ostrov Martinik, jeden z šesti francouzských zámořských departmentů. Coby ukázkový „tropický ráj“ se těší velkému zájmu turistů, proslul však zejména produkcí špičkového rumu
Ačkoliv oficiální vlajkou Martiniku zůstává ta francouzská, ostrov má od roku 1766 vlastní znak, s bílými hady na modrém pozadí. Jedná se o druh Bothrops lanceolatus z podčeledi chřestýšovitých, který se v tamní přírodě volně vyskytuje. Ačkoliv standarta vlaje i na řadě oficiálních budov, budí časté kontroverze: V minulosti se totiž spojovala s otrokářskými loděmi.
V jazyce domorodých obyvatel se Martinik kdysi nazýval Madinina, tedy „ostrov květin“. Dnes by mu však spíš slušelo označení „ostrov cukrové třtiny“, neboť na stébla zmíněné trávy tam narazíte doslova na každém kroku. Paradoxně přitom nejde o původní rostlinu: První sazenice se totiž na Martinik dostaly až s Evropany, kteří do Karibiku poprvé připluli v éře velkých zámořských objevů (viz Stručné dějiny).
Kus Francie v Karibském moři
Původní však na Martiniku není ani většina současného obyvatelstva, z 90 % černošského. Vesměs se jedná o potomky afrických otroků, jež Evropané přiváželi z černého kontinentu kvůli rostoucí poptávce po pracovní síle. Zrušení otroctví se Martinik dočkal až v roce 1848 zásluhou francouzského ministra Victora Schoelchera, který těmto bojům o svobodu v Karibiku zasvětil většinu své politické kariéry.
Na ostrově zůstává jeho odkaz dodnes živý, a tamní čtvrté největší město se dokonce na jeho počest jmenuje Schoelcher. Francouzský vliv je však na nevelké karibské pevnině patrný i jinak – z rukou země galského kohouta se totiž ostrov už nikdy nevymanil. Ve městě Trois-Îlets se kupříkladu narodila budoucí Napoleonova manželka Joséphine.
Ostatně hlavní město se jmenuje Fort-de-France, tedy doslova „francouzská pevnost“, ovšem svůj současný status získalo v důsledku nešťastné náhody: Původní metropolí dlouho zůstával přístav Saint-Pierre, založený v roce 1635 prvními přistěhovalci. Na počátku 20. století jej však smetl výbuch sopky Mont Pelée. Ve Fort-de-France dnes žije čtvrtina obyvatel ostrova a jeho význam dává tušit i fakt, že se jedná o pátý nejfrekventovanější francouzský přístav.
Rum, magnet na turisty
Na jedné straně přinesla přítomnost Francouzů Martiniku ekonomickou prosperitu a zvýšila jeho globální význam, ale znamenala i zkázu pro domorodce. Zmizelo například tradiční zemědělství a původně pestrá políčka nahradily jednotvárné plantáže cukrové třtiny, která se rychle proměnila v mimořádně úspěšný obchodní artikl.
Dnešní ekonomika Martiniku sice z valné části staví na příjmech z turistického ruchu, nicméně jejím pilířem zůstává právě rum. Oproti ostatním karibským nápojům svého druhu je přitom specifický: K výrobě se totiž používá pouze šťáva z rostliny, nikoliv melasa, tedy odpad při produkci cukru. Během sezony sklizně, jež trvá od února do června, se získaná surovina zpracovává v jedné z jedenácti dosud fungujících palíren, přičemž většina je přístupná veřejnosti. Největší z nich – La Mauny – vyrobí na dva miliony litrů prvotřídního rumu ročně.
Štěstí v neštěstí
Po výbuchu sopky Mont Pelée zůstali v troskách pouze tři živí: místní švec, mladá dívka a jistý Ludger Sylbaris – toho času vězeň, jehož život zachránily zdi podzemní kobky. Záchranáři ho našli v sutinách až po čtyřech dnech a za prožité útrapy se dočkal prominutí zbytku trestu. Následně se proslavil po celé Americe, neboť s jistou cirkusovou společností objížděl kontinent a vyprávěl o svém zážitku. V dnes již víceméně obnoveném městě Saint-Pierre se nachází replika jeho kobky.
Stručné dějiny
První osídlení karibské oblasti se datuje do poloviny 6. tisíciletí př. n. l. Dlouho před tím, než se Martinik – podobně jako ostatní ostrovy Malých Antil – dostal do hledáčku evropských námořníků, jej obývaly indiánské kmeny Aravaků a Karibů. Domorodci sice platili za obávané válečníky a neblaze prosluli praktikováním kanibalismu, příchod španělských conquistadorů pro ně však znamenal počátek konce.
Sázka na třtinu
Osudným se jim stal rok 1502, kdy do Karibiku připlula flotila Kryštofa Kolumba a otevřela cestu dalším evropským kolonizátorům. Indiáni, kteří nebyli zotročeni, se vesměs stali oběťmi zavlečených chorob a úrodnou půdu Martiniku si téměř okamžitě uzurpovali francouzští zemědělci. Jako obzvlášť výnosné se ukázalo pěstování cukrové třtiny a dalších tropických plodin, například banánů.
Francouzi si nadvládu nad ostrovem udrželi s krátkými přestávkami dodnes, přičemž jej na přelomu 18. a 19. století pro své obchodní zájmy ubránili i před Británií. Díky produkci cukrové třtiny a výrobě rumu se záhy stal jednou z klíčových kolonií země galského kohouta: Navzdory značné vzdálenosti od starého kontinentu čile bujel obchodní styk, počet martinických obyvatel rychle narůstal a vznikala nová města.
Zkázonosná hora
V roce 1902 však ostrov postihla katastrofa: 8. května ráno vybuchla sopka Mont Pelée, doslova srovnala se zemí tehdejší hlavní město Saint-Pierre a přinesla smrt všem třiceti tisícům obyvatel – přežili jen tři (viz Štěstí v neštěstí). Saint-Pierre logicky přišlo o status metropole a jeho roli následně převzal přístav Fort-de-France.
Lidé
Obyvatelstvo
Počet obyv.: 385 551; očekávaná doba dožití: 79,18 roku; prům. počet dětí: 1,79 na ženu; věková struktura: 27 % obyv. do 19 let, 15,24 % obyv. starších 65 let; městské obyv.: Forte-de-France má 85 300 obyv.; náboženství: 94 % křesťanství, 5 % hinduismus a africká náboženství, 1 % ostatní; oficiální jazyk: francouzština; obyv. pod hranicí chudoby: 19,8 %; gramotnost: 98 %.
Politika
Státní zřízení: francouzský department; předseda regionální rady: Alfred Marie-Jeanne; volby: parlamentní volby se konají každé čtyři roky.
Ekonomika
HDP na hlavu: 21 527 USD (odhad z r. 2016; ČR – 34 700 USD); měna: euro.
Geografie
Rozloha: 1 100 km², zhruba jako Hongkong; délka pobřeží: 350 km, charakter území: hornatý povrch vulkanického původu, ostrovu dominuje sopka Mont Pelée; podnebí: tropické, od června do října období dešťů; min. noční / max. denní teploty (°C) ve Fort-de-France: leden–březen 21–22/28–29, duben–červen 22–24/30, červenec–září 24/30–31, říjen–prosinec 22–23/29–31; nejnižší a nejvyšší bod: Atlantik (0 m) / Mont Pelée (1 397 m).