Mývalové trénují mozek řešením hlavolamů podobně jako lidé při křížovkách a sudoku, ukazuje studie

Mývalové severní (Procyon lotor) si už dávno vysloužili pověst vychytralých „popelnicových zlodějů“. Nový výzkum ale ukazuje, že jejich motivací nemusí být vždy jen hlad. Pro tyto šikovné savce může být otevírání odpadkových košů podobně uspokojivé jako je pro člověka luštění sudoku nebo křížovky.

Za jejich schopnostmi stojí nejen mimořádně obratné přední tlapky, ale i relativně hustě „zabalený“ mozek. Právě ten jim umožňuje vysokou míru flexibility v chování a schopnost řešit problémy. Díky tomu se mývalové skvěle přizpůsobili životu v prostředí ovládaném lidmi – natolik, že u nich vědci pozorují i první náznaky domestikace.

Mistři hlavolamů

Studie publikovaná v časopise Animal Behaviour přinesla překvapivý závěr: mývalové řeší problémy i tehdy, když z toho nemají okamžitý užitek v podobě potravy. Vědci tento jev označují jako „sběr informací“. Jinými slovy – zvířata si zkoušejí různé postupy, aby byla lépe připravena na budoucí situace. Toto chování naznačuje, že mývaly nepohání jen základní instinkt přežití, ale také jakási vnitřní motivace objevovat a učit se.

Klíčovým nástrojem experimentu byla průhledná krabička, kterou bylo možné otevřít několika způsoby. Obsahovala různé západky, dvířka či posuvné mechanismy, které vedly k odměně ukryté uvnitř. Mývalové si mohli vybrat mezi různými pochoutkami, přičemž jednoznačně vedly marshmallow.

V běžných experimentech vědci po prvním úspěšném řešení jednu cestu zablokují, aby zjistili, zda zvíře najde jinou. Tentokrát ale postup změnili: krabičku ponechali stále stejnou a sledovali, zda mývalové budou zkoušet i další způsoby jejího otevření, i když už svou odměnu získali.

Zvědavost silnější než odměna

Výsledky vědce překvapily – mývalové se k alternativním řešením vrhali téměř okamžitě po získání pamlsku, aniž by čekali na další pokus. Jako by je samotný proces objevování bavil.

S rostoucí složitostí mechanismů sice jejich aktivita klesala, nikdy však zcela nevymizela. To naznačuje, že mývalové aktivně „trénují“ své schopnosti pro budoucnost – podobně jako lidé řeší logické hádanky jen pro radost.

(zdroj videa: Animal Behaviour, Hannah Griebling, CC BY 4.0)

Ačkoliv vědci nemohou přímo nahlédnout do mysli zvířat, jejich chování ukazuje, že za opakovaným zkoumáním nestojí jen touha po jídle. Stále více se zdá, že mývalové mají vlastní formu zvědavosti a vnitřní motivace. Tento poznatek přibližuje jejich kognitivní schopnosti lidskému způsobu učení a naznačuje, že hranice mezi „instinktem“ a „radostí z poznání“ nemusí být tak ostrá, jak jsme si dlouho mysleli. Otázkou nicméně zůstává, zda podobnými dovednostmi disponují i mývalové z divočiny, kteří s lidmi tak často do styku nepřicházejí.

Pro lidi, kteří se snaží ochránit své popelnice, z toho plyne jednoduché poučení: nedělat z nich další hlavolam. Pokud mývalové narazí na překážku, kterou lze „nějak“ překonat, spíš je to přiláká, než odradí. Jedinou účinnou strategií je proto zajistit, aby se dovnitř nedostali vůbec.