Mývalové v laboratoři evoluce: Městský život přináší první známky jejich domestikace
Mývalové už nezůstávají jen zvídavými návštěvníky lidských obydlí a dvorků – vědci zkoumají, jak městské prostředí mění jejich těla a chování. Změny v morfologii a chování podle vědců naznačují cestu mývalů k domestikaci.
Mývalové – roztomilí „lupiči“ se zručnými tlapkami a ikonickými maskami – se už dávno naučili žít po boku lidí. Nová studie publikovaná v odborném časopisu Frontiers in Zoology ale ukazuje, že městské prostředí s sebou nenese jen snadnější přístup k potravě, ale také evoluční změny. Mývalové žijící ve městech mají podle výzkumníků kratší čenich než jejich „venkovští“ příbuzní, což vědci interpretují jako jeden z typických znaků procesu domestikace.
Kde začíná domestikace?
Pojem domestikace si většinou spojujeme s aktivním vlivem člověka: lovci, kteří ochočí vlka, nebo farmáři, kteří vyberou kozy k dalšímu chovu. Vědci ale připomínají, že první krok často přichází z opačné strany. Zvířata, která se odváží žít nablízku lidských obydlí a přizpůsobí se našemu stylu života, už vlastně vstupují do předstupně domestikačního procesu.
„Kamkoli přijdeme, produkujeme spoustu odpadu,“ říká spoluautorka studie Raffaela Leschová z Arkansaské univerzity. Pro zvířata jde o nekonečný přísun jídla, ale jen pro ta, která dokážou být dost odvážná, aby se k odpadkům dostala, a zároveň dost mírná, aby to lidi neohrozilo. Tento dvojí tlak je podle vědců mimořádně silný.
Právě tak se kdysi k lidem přiblížili předkové dnešních psů i koček: první psi lovili v lidských odpadcích, první kočky zase lovily hlodavce, které tyto odpadky lákaly.
Domestikační syndrom
Od 19. století si biologové všímají, že zvířata, která se stávají krotšími, zároveň získávají zvláštní soubor tělesných znaků – často mají kratší hlavu a čenich, menší lebku, povislé uši a světlejší srst.
Tento jev dnes označujeme jako domestikační syndrom. Až v roce 2014 však biologové navrhli sjednocující vysvětlení: mnoho těchto znaků by mohlo souviset se skupinou embryonálních buněk, které putují tělem vyvíjejícího se organismu a mají vliv na vývoj kostí, pigmentu, chrupavek i nervového systému. Pokud se jejich vývoj mírně „utlumí“, mohou vzniknout jak jemnější povahové rysy, tak kratší čenich nebo světlejší srst. A právě mývalové by podle vědců mohli přinést důkazy této hypotézy.
Město jako evoluční laboratoř
Leschová a její tým vytřídili téměř 20 000 fotografií mývalů z platformy iNaturalist. Porovnali městské a venkovské jedince napříč celými USA a zjistili, že městští mývalové mají čenich o 3,5 % kratší.
Změna je to sice malá, ale významná: odpovídá trendům pozorovaným také u městských lišek a myší a naznačuje, že zvířata žijící dlouhodobě s lidmi začínají ztrácet ostřejší instinkty a získávají typické rysy domestikace. Podle Adama Wilkinse, jednoho z autorů teorie embryonálních buněk, jde o silný argument – domestikační syndrom podle něj může vznikat už v raných fázích kontaktu s lidmi.
Vědci nyní připravují navazující terénní výzkum. Hodlají porovnat genetiku městských a venkovských mývalů, měřit úrovně jejich stresových hormonů a sledovat, zda se podobné trendy objevují i u dalších městských „příživníků“, třeba u pásovců nebo vačic. „Ráda bych zjistila, zda jsou mývalové od popelnic opravdu přátelštější než ti z divočiny,“ říká s nadsázkou Leschová.
