Hlas z hlubin minulosti: Vědci objevili 77 let ztracenou nahrávku velrybího zpěvu
V archivech oceánografického ústavu se po 77 letech našla pravděpodobně nejstarší dochovaná nahrávka velrybího zpěvu. Poslechněte si unikátní zvukovou stopu z doby, kdy oceány zněly jinak než dnes.
V archivech oceánografického ústavu ležela téměř osm desetiletí nenápadná acetátová gramofonová deska. Její nová analýza nyní ukázala, že ukrývá poklad: pravděpodobně nejstarší dochovanou nahrávku velrybího zpěvu na světě.
Náhoda na palubě výzkumné lodi
Celý příběh začal 7. března 1949. Vědci z Woods Hole Oceanographic Institution (WHOI) tehdy vypluli na výzkumné lodi R/V Atlantis u pobřeží Bermud. Do moře spustili primitivní podvodní nahrávací zařízení – hydrofon napojený na robustní přístroj, který zvuk mechanicky zaznamenával na tenký kotouč potažený vrstvou nitrocelulózového laku. Přístroj byl původně určen spíše do kanceláře než na palubu výzkumné lodi, přesto zachytil cosi pozoruhodného – táhlé, tklivé vytí a hluboké tóny nesoucí se vodou. Záznam poté putoval do archivu v Massachusetts, kde zůstal téměř zapomenutý.
Teprve nedávno odborníci z WHOI nahrávku znovu objevili a podrobili ji analýze. Ukázalo se, že zaznamenaný zvuk s vysokou pravděpodobností pochází od keporkaka (Megaptera novaeangliae). To z nahrávky činí nejstarší známý dochovaný záznam velrybího hlasu.
Pro mořské bioakustiky jde o malý poklad. Jak upozorňuje vědkyně Laela Sayighová, z tohoto období téměř žádná akustická data neexistují. Nahrávka tak může sloužit nejen jako historická reference pro porovnání změn ve velrybím zpěvu, ale i jako základní linie pro sledování dopadu lidské činnosti na oceánskou zvukovou krajinu.
Ozvěna z minulosti
Nahrávka vznikla v době, kdy populace keporkaků v severním Atlantiku procházela dramatickým úpadkem kvůli desetiletím komerčního lovu. V polovině 50. let se jejich počet pravděpodobně propadl pod tisíc jedinců. Dnes jsou jejich počty mnohonásobně vyšší – odhady naznačují, že jich může být 20× až 25× více než tehdy. Přesto nejsou bez ohrožení. Moderní oceán je totiž hlučný, a to může narušovat schopnost velryb spolu komunikovat.
Keporkaci patří mezi největší cestovatele v živočišné říši. Každý rok urazí až 8 000 kilometrů – rozmnožují se v tropických vodách a krmí se v chladnějších oblastech bohatých na kril a malé ryby. Potravu filtrují přes rohovinové kostice, které fungují jako obří síto.
Jejich zpěv patří k nejkomplexnějším zvukovým projevům v živočišné říši – a navíc se v čase proměňuje. Právě proto je archivní nahrávka z roku 1949 tak cenná: umožňuje porovnat „hlas oceánu“ před 77 lety s dnešním světem plným lodních motorů a sonarů. Téměř 80 let stará nahrávka tak není jen kuriozitou z pionýrských dob podvodní akustiky. Je také časovou kapslí z období, kdy oceány zněly jinak – tišeji a možná i divočeji.
