Nebezpečné kosmické vycházky: Horké chvilky ve skafandru (1.)

07.08.2016 - Tomáš Přibyl

„Není zde žádný tlak. Není zde žádný kyslík. Život ve vesmíru není možný.“ Těmito slovy začíná sedmi Oscary ověnčený film Gravitace, který však nakonec dokazuje opak: život v drsných podmínkách kosmu možný je – ale ve skafandru


Reklama

Už otec kosmonautiky Konstantin Ciolkovskij hovořil o tom, že k výstupu do otevřeného prostoru budou nezbytné dvě věci: přechodová komora (která zabrání úniku vzduchu z celé lodi) a skafandr. Jednalo se přitom o správnou, i když poněkud předčasnou představu. V Ciolkovského době si nikdo nedokázal představit komplexnost kosmické lodi. A skafandr vlastně představuje „odlehčenou“ verzi vesmírného plavidla.

První byl Leonov

Sovětský kosmický program počítal se zahájením výstupů do otevřeného prostoru ve skafandrech až s uvedením nové lodi Sojuz do operačního nasazení. Jenomže její vývoj se citelně zpožďoval a bylo jasné, že Amerika dokáže výstupy ve skafandrech realizovat dříve s pomocí programu Gemini – což pochopitelně neladilo se sovětským požadavkem na získávání dalších a dalších prvenství.

Proto vznikl program Voschod 2, a to úpravou lodi Vostok, v níž létal jeden kosmonaut. Hlavní problém představovala přechodová komora pro výstup do otevřeného prostoru: průlez lodi nebylo možné otevřít, protože její palubní elektronika využívala chlazení vzduchem a ve vakuu by se přehřála (nehledě na to, že některé elektrody by rovnou popraskaly). Řešení se nakonec našlo: na plášť Voschodu 2 se připevní nafukovací přechodová komora, do níž kosmonaut z plavidla vstoupí, uzavře za sebou průlez, vypustí vzduch a otevře průlez na druhé straně. Zpět se pak vrátí podobným způsobem.

V březnu 1965 měl uvedený systém osobně vyzkoušet Alexej Leonov. Jenže jeho skafandr se při práci ve vakuu nafoukl více, než se předpokládalo, a kosmonaut se tak nemohl skrčit, aby se dostal zpět do komory. Veškeré pokusy končily neúspěchem, a minuty rychle ubíhaly. Leonov se proto rozhodl opakovaně snížit tlak ve skafandru až pod hranici, kterou lékaři označovali za životu nebezpečnou. Nakonec se tak dokázal vrátit.

Až na dno sil

Už od počátku 60. let představoval hlavní cíl americké kosmonautiky Měsíc a tomu se podřídilo vše – včetně programu Gemini, který měl zaplnit mezeru mezi lety Mercury a okamžikem, kdy bude připravena loď Apollo. Navíc při něm měly získat patřičné zkušenosti posádky, pozemní personál i řídicí středisko.

Ke klíčovým úkolům pak patřila příprava na kosmické vycházky. Vždyť celé Apollo vlastně spočívalo ve výstupech, byť na povrch Měsíce. Proto se s volným pobytem ve vesmíru počítalo u devíti z deseti misí! Jenže realita byla trochu jiná. Nejprve se změnil plán hned první vycházky z Gemini 4: Ed White se měl v červnu 1965 jen vyklonit z otevřených dveří mateřské lodi; jenže po výstupu Alexeje Leonova o tři měsíce dříve bylo rozhodnuto, že uskuteční plnohodnotnou vycházku – tedy že plavidlo opustí úplně.

Celkem 36minutový výstup dokládá mnoho barevných „pohodových“ snímků, které posádka lodi Gemini 4 pořídila. Ve skutečnosti se však pobyt ve volném prostoru ukázal jako nesmírně fyzicky náročný a White přiznal, že jej relativně krátký výstup totálně vyčerpal. Koneckonců jeho úkolem bylo dělat „všechno možné“, aby ověřil možnosti pohybu člověka v otevřeném vesmíru. Navíc se při návratu do kabiny objevily problémy: nedařilo se zavřít vstupní dveře. James McDivitt musel Whitea přidržovat a opakovaně postrkovat zpět do lodi, zatímco ten bojoval s neposlušnými zámky dveří. Když se je konečně podařilo zavřít, rozhodlo se řídicí středisko upustit od jejich dalšího plánovaného otevření, při němž se mělo hodit „přes palubu“ veškeré přebytečné vybavení. Zmíněný náklad se tak vrátil s lodí na Zemi.

Na jednu stranu se Whiteův výstup hodnotil jako úspěch, zároveň však bylo jasné, že se na konceptu vycházek musí ještě hodně pracovat. NASA proto zrušila výstupy plánované pro nejbližší lety a další chystala až pro Gemini 8. Z akce však sešlo, neboť loď postihla technická závada a musela předčasně nouzově přistát.

Americké tápání

Dalším Američanem, který se vydal do volného prostoru, se tak stal Eugene Cernan při letu Gemini 9. Plánovači považovali všechny problémy za vyřešené, a nachystali tedy dvouhodinový výstup, během něhož měl astronaut otestovat i jednotku pro pohyb v otevřeném prostoru – tzv. kosmické křeslo. Jak ovšem Cernan později ironicky poznamenal, „o kosmických vycházkách jsme tehdy věděli houby s octem“.

Jeho výstup byl doslova nabitý úkoly. Hned na začátku Cernan zjistil, že jeho skafandr vykazuje značnou pevnost, ovšem nikoliv ohebnost. Na každý pohyb tak musel vynaložit obrovské úsilí. Navíc si okamžitě po opuštění lodi poškodil neopatrnými pohyby švy svrchní ochranné vrstvy skafandru, která se následně odchlípla a neochránila jej tak před slunečním zářením a nepříjemnými popáleninami v dolní části zad. Současně nastaly potíže s přehříváním vesmírného oděvu, a Cernanovi se tudíž začal zamlžovat průzor.

Astronaut také záhy zjistil, že udržovat polohu při práci bude mnohem obtížnější, než očekával. Uvědomme si, že do té doby měly Spojené státy za sebou jen krátký výstup Whitea, který dostal jediný úkol – přežít a bezpečně se vrátit na palubu. Cernan se však musel neustále jednou rukou držet a druhou vykonávat činnosti, k nimž potřeboval obě ruce. Přitom se vlastně neměl čeho chytit: na lodi nebyla madla ani opěrky pro nohy.

Zamlžení přilby navíc představovalo čím dál větší problém. Když se astronaut nakonec víceméně po paměti vrátil do plavidla (aniž většinu úkolů splnil), jeho kolega Thomas Stafford mu přes zamlžený průzor vůbec neviděl do tváře. A když si Cernan konečně sundal skafandr, měl obruby rukavic zařezané až do masa a ruce oteklé vyčerpáním.

Komplikace nastaly i u dalších letů Gemini. Při „desítce“ ucítil Michael Collins během výstupu zápach. Nejprve se domníval, že jde o nový přípravek proti zamlžení na průzoru, patrně se však jednalo o hydroxid lithný, který je primárně určen k čištění vzduchu uvnitř skafandru. Na Gemini 11 měl Richard Gordon problémy s přilbou ještě před výstupem. Řešil je přitom tak intenzivně, že se mu už v lodi přehřál systém tepelné regulace. Vystupoval tak ven přehřátý a notně zpocený – pot mu tekl i do očí.

Až poslední mise programu – Gemini 12 – představovala skutečný triumf. Edwin Aldrin využil zkušeností svých kolegů, absolvoval zcela nový výcvik, loď měla konečně úchyty pro nohy i madla – a jeho tři výstupy v celkové délce 5,5 hodiny tak ve srovnání s očistcem, jímž prošli jeho předchůdci, působil jako procházka růžovým sadem. Cesta k Apollu byla volná.

Problémy Apolla

Ovšem hned první plánovaný výstup v rámci zmíněného programu Apollo v březnu 1969 při misi s číslem devět potkaly potíže. Během vycházky měl Russell Schweickart otestovat jednak lunární skafandr se zádovou jednotkou zajištění životních podmínek (do té doby používali Američané pro zásobování skafandru „pupeční šňůru“) a jednak přechod mezi lunárním modulem a mateřskou lodí pro případ, že by nebylo možné například kvůli technické závadě přestoupit pohodlnějším, vnitřním tunelem.

Při přípravách na oblékání skafandru však začal Schweickart zvracet. Všichni to nejprve považovali za běžnou anomálii s tím, že mu asi nesedla snídaně. Jenže při samotném oblékání zvracel znovu. Lékaři i zodpovědní činitelé zpozorněli a výstup okamžitě zrušili. Nakonec jej sice povolili, ovšem ve zredukované podobě: Schweickart nepřecházel z lodi do lodi, ale zůstal na lunárním modulu, aby se mohl kdykoliv bezpečně a rychle vrátit zpět.

Dokončení: Nebezpečné kosmické vycházky: Horké chvilky ve skafandru (2.)

I na Měsíci měli astronauti při výstupech problémy. Během mise Apollo 16 chtěl Charles Duke předvést, jak je šestinová gravitace úžasná, a vyskočil více než 1,2 metru do výšky. Za „letu“ se ovšem převrátil na záda a na to nebyl skafandr stavěný. Duke dopadl na zádovou jednotku, která však naštěstí vydržela. Dodatečně se pak kál: „V první chvíli jsem si myslel, že je po mně.“ Napomenul jej i velitel John Young: „Charlie! To není zábavné, že? A navíc to není ani moc chytré!“

Rekordy a rekordmani

  • Nejvíce výstupů ve skafandru absolvoval Rus Anatolij Solovjov – celkem šestnáct (strávil při nich v otevřeném prostoru 87 hodin a 22 minut). Americký rekord drží Michael Lopez-Alegria s deseti vycházkami (67 h 40 min), evropský pak Christer Fuglesang ze Švédska (pět výstupů, 31 h 55 min).
  • Historicky nejdelší výstup trval 8 hodin a 56 minut: realizovali ho v březnu 2011 američtí astronauti James Voss a Susan Helmsová.
  • Do konce března 2014 se uskutečnilo 367 vesmírných vycházek, jichž se zúčastnilo 207 kosmonautů (z toho 11 žen). Ve skafandrech mimo mateřskou loď strávili 3 974 hodin.

Reklama

  • Zdroj textu:

    Tajemství vesmíru

  • Zdroj fotografií: NASA, Wikipedie

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Inspektor Izraelského památkového úřadu s objeveným mečem.

Věda

Tropické cyklóny dostávaly jména už před několika staletími. Bouře byly tehdy pojmenovávány podle míst, kde působily velké škody nebo podle svatých.

Zajímavosti

Koncept lunární motorky Tardigrade.

Vesmír

Všemi barvami hrající kopce Aktau v NP Altyn-Emel jsou tvořeny měkkými sedimenty

Příroda
Historie

U Tannenbergu Rusové ztratily desetitisíce mužů, ale tisk bitvu označil za pouhý lokální neúspěch.

Válka

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907