Nejdražší známky světa: Miliony za rozmary a tiskové chyby

25.03.2020 - Redakce 100+1 historie

Skoro každý sem tam něco sbírá. Filatelisté neboli sběratelé poštovních známek tvoří pravou elitu sběratelské společnosti. Podivování se dokonalosti tisku a zachovalosti zoubků je však koníček velmi nákladný…

<h3>Modrá perla z Mauricia</h3><p><strong>Co:</strong> Modrý Maurius<br /><strong>Nominální hodnota:</strong> 2 pence<br /><strong>Aktuální hodnota:</strong> 64 milionů korun</p><p>Píše se 20. září roku 1847 a úctyhodný sir <strong>William Maynard Gomm</strong>, bývalý indický polní maršálek a aktuálně guvernér ostrova Mauricius, má plnou hlavu starostí. Trápí ho snad stav britské flotily, vývozní kvóty bavlny nebo politika královského impéria? Nikoliv, jeho drahá žena Sofie Pennová připravuje společenský večírek. <em>„Radši znovu bojovat proti hordám sipáhíjů v Indii, než tohle,“</em> myslí si pravděpodobně Gomm. Už měsíc poslouchá, že všechno musí být zorganizováno jako ve staré dobré Anglii. Zasedací pořádek, vybrané menu, smyčcový kvartet. <em>„A rozešleme poštou pozvánky všem váženým hostům,“</em> říká guvernérova choť. <strong>Jenže právě na téhle banalitě málem pohoří. V hlavním městě Mauricia Port Louis, není na poštovním úřadě dost známek. Normálně se jich z Velké Británie přiváží jen pár archů. </strong></p><p>Pennová-Gommová soptí. Vzala si za muže guvernéra ostrova, kde si nemůže ani koupit dost známek na rozeslání pozvánek k večírku! Indií zocelený Gomm, zvyklý chladnokrevně čelit smrtelnému nebezpečí, se zachová jako správný voják. <strong>Pověří úředníka a tiskaře Josepha Osmonda Barnarda vypravením speciální edice známek, jež vejdou do dějin pod názvem „Modrý Mauricius“.</strong> Večírek jeho ženy je zachráněn. S nominální hodnotou dvě pence a počtem 500 kusů se skutečně jedná jen o zalepení problému s rozesláním pozvánek. Do světa jich vyrazí jen pár. <strong>V současnosti existuje jen dvanáct exemplářů modré barvy, z toho 4 nepoužité a osm použitých. Dvě vlastní Alžběta II., která je získala z vlastní rodinné pozůstalosti.</strong></p>

Modrá perla z Mauricia

Co: Modrý Maurius
Nominální hodnota: 2 pence
Aktuální hodnota: 64 milionů korun

Píše se 20. září roku 1847 a úctyhodný sir William Maynard Gomm, bývalý indický polní maršálek a aktuálně guvernér ostrova Mauricius, má plnou hlavu starostí. Trápí ho snad stav britské flotily, vývozní kvóty bavlny nebo politika královského impéria? Nikoliv, jeho drahá žena Sofie Pennová připravuje společenský večírek. „Radši znovu bojovat proti hordám sipáhíjů v Indii, než tohle,“ myslí si pravděpodobně Gomm. Už měsíc poslouchá, že všechno musí být zorganizováno jako ve staré dobré Anglii. Zasedací pořádek, vybrané menu, smyčcový kvartet. „A rozešleme poštou pozvánky všem váženým hostům,“ říká guvernérova choť. Jenže právě na téhle banalitě málem pohoří. V hlavním městě Mauricia Port Louis, není na poštovním úřadě dost známek. Normálně se jich z Velké Británie přiváží jen pár archů. 

Pennová-Gommová soptí. Vzala si za muže guvernéra ostrova, kde si nemůže ani koupit dost známek na rozeslání pozvánek k večírku! Indií zocelený Gomm, zvyklý chladnokrevně čelit smrtelnému nebezpečí, se zachová jako správný voják. Pověří úředníka a tiskaře Josepha Osmonda Barnarda vypravením speciální edice známek, jež vejdou do dějin pod názvem „Modrý Mauricius“. Večírek jeho ženy je zachráněn. S nominální hodnotou dvě pence a počtem 500 kusů se skutečně jedná jen o zalepení problému s rozesláním pozvánek. Do světa jich vyrazí jen pár. V současnosti existuje jen dvanáct exemplářů modré barvy, z toho 4 nepoužité a osm použitých. Dvě vlastní Alžběta II., která je získala z vlastní rodinné pozůstalosti.

<h3>Jedna má větší cenu než dvě</h3><p><strong>Co:</strong> Jednocentová magenta z Britské Guineje<br />Nominální hodnota: 1 cent<br />Aktuální hodnota: 173 milionů korun</p><p>Ostříhaná do tvaru osmihranu, vytištěná červenou anilinovou barvou, s fragmentem podpisu poštovního úředníka E. D. Wighta. Na svém líci nese ještě stopy latinského nápisu <em>Damus Petimus Que Vicissim</em>, tedy <em>„Dáváme a doufáme v návrat“</em>. <strong>Tak vypadá jednocentová magenta z Britské Guineje, dnes pravděpodobně vůbec nejdražší známka světa</strong>. Vydali ji roku 1856 v jihoamerickém Georgetownu jako známku k poštovnímu doručování novin. Na její masovou výrobu ale nedošlo a rychle na ni zapomněly i filatelistické katalogy. <strong>Roku 1873 nachází dvanáctiletý Louis Vernon Vaughan v Demeraře v pozůstalosti svého strýce jeden exemplář nalepený na staré obálce. A protože o ní nikde nemůže dohledat žádné zmínky, prodá ji sběrateli za šest šilinků.</strong> Myslí si, že udělal dobrý obchod. Známka pětkrát změní majitele a zamíří do Evropy.</p><p>O čtyři léta později její prodejní hodnota poskočí o čtyřistanásobně. Za 120 liber se ocitá v majetku francouzského sběratele <strong>Phillipa von Ferrary</strong>. Roku 1922 ji koupí <strong>Arthur Hind</strong>, který před světem chová tajemství. Má totiž druhou jednocentovou magentu. A co udělá? <strong>Svůj exemplář s katalogovou hodnotou 36 000 liber jednoduše spálí. Proč? Teď je totiž mužem, který má jediný originál jediné existující známky na světě.</strong> Tím pádem ale skokově zvýší její hodnotu.</p><p>Štěstí mu ale nepřinese, stejně jako dalším majitelům. Například ten poslední umírá ve vězení za vraždu ze žárlivosti. Když v roce 1999 přišel <strong>Peter Winter</strong> (* 1941) s tím, že má ve sbírce jednocentovou magentu, nikdo mu nevěřil. Jeho koníčkem je totiž vyrábění dokonalých napodobenin vzácných známek a nejednou už kolem něj kroužili lidé z Interpolu kvůli podezření z podvodů. Vyšetřování odborníků potvrdilo, že si jednocentovku vyrobil ze čtyřcentovky stejné georgetownské magenta edice. Do svého podvodu investoval v přepočtu 450 000 korun! Příběh známky zatím nekončí: <strong>6. června 2014 je na dražbě v Sotheby’s prodána za necelé dvě minuty neznámému kupujícímu. Neváhal za ni zaplatit 9,5 milionu dolarů!</strong></p>

Jedna má větší cenu než dvě

Co: Jednocentová magenta z Britské Guineje
Nominální hodnota: 1 cent
Aktuální hodnota: 173 milionů korun

Ostříhaná do tvaru osmihranu, vytištěná červenou anilinovou barvou, s fragmentem podpisu poštovního úředníka E. D. Wighta. Na svém líci nese ještě stopy latinského nápisu Damus Petimus Que Vicissim, tedy „Dáváme a doufáme v návrat“. Tak vypadá jednocentová magenta z Britské Guineje, dnes pravděpodobně vůbec nejdražší známka světa. Vydali ji roku 1856 v jihoamerickém Georgetownu jako známku k poštovnímu doručování novin. Na její masovou výrobu ale nedošlo a rychle na ni zapomněly i filatelistické katalogy. Roku 1873 nachází dvanáctiletý Louis Vernon Vaughan v Demeraře v pozůstalosti svého strýce jeden exemplář nalepený na staré obálce. A protože o ní nikde nemůže dohledat žádné zmínky, prodá ji sběrateli za šest šilinků. Myslí si, že udělal dobrý obchod. Známka pětkrát změní majitele a zamíří do Evropy.

O čtyři léta později její prodejní hodnota poskočí o čtyřistanásobně. Za 120 liber se ocitá v majetku francouzského sběratele Phillipa von Ferrary. Roku 1922 ji koupí Arthur Hind, který před světem chová tajemství. Má totiž druhou jednocentovou magentu. A co udělá? Svůj exemplář s katalogovou hodnotou 36 000 liber jednoduše spálí. Proč? Teď je totiž mužem, který má jediný originál jediné existující známky na světě. Tím pádem ale skokově zvýší její hodnotu.

Štěstí mu ale nepřinese, stejně jako dalším majitelům. Například ten poslední umírá ve vězení za vraždu ze žárlivosti. Když v roce 1999 přišel Peter Winter (* 1941) s tím, že má ve sbírce jednocentovou magentu, nikdo mu nevěřil. Jeho koníčkem je totiž vyrábění dokonalých napodobenin vzácných známek a nejednou už kolem něj kroužili lidé z Interpolu kvůli podezření z podvodů. Vyšetřování odborníků potvrdilo, že si jednocentovku vyrobil ze čtyřcentovky stejné georgetownské magenta edice. Do svého podvodu investoval v přepočtu 450 000 korun! Příběh známky zatím nekončí: 6. června 2014 je na dražbě v Sotheby’s prodána za necelé dvě minuty neznámému kupujícímu. Neváhal za ni zaplatit 9,5 milionu dolarů!

<h3>Olízněte královnu, prosím!</h3><p><strong>Co:</strong> Černá penny<br /><strong>Nominální hodnota:</strong> 1 pence<br /><strong>Aktuální hodnota:</strong> za originál 121 milionů korun</p><p>Píše se teprve rok 1837 a londýnský poštovní úřad je zaplaven poštovními známkami. Snad i ten nejzazší cíp britského dominia vydává své vlastní známky. Různé ceny zásilek a rozmanité nominální hodnoty, a stejně tak pestrá je kvalita služeb. Z Austrálie dorazí do City dopis za dva měsíce, ale klidně i za dva roky! <strong>Pověřenec Sir Rowland Hill se proto inspiruje Rakouskem, Švédskem, ba i „zaostalým“ Řeckem, a postará se o vydání první univerzální emise známek.</strong> S malou černou známkou za jednu penci je možné poslat psaní vážící 14 gramů kamkoliv, bez ohledu na vzdálenost.</p><p><strong>Fantastický nápad s Black Penny, vybavenou zpodobněním princezny Viktorie, navíc doplní o lepicí složku. Jedná se o první lízací známku na světě.</strong> Záhy z jedenácti tiskařských imprimatur značky Perkins sjede 286 700 listů s celkem 68 808 000 známkami. Jak se vůbec mohla taková série stát vzácnou?</p><p>Po několika týdnech vyvstává problém: levná červeň poštovního inkoustu z razítek jde totiž z kvalitní odolné známky snadno odstranit, a tak <strong>spořiví Britové mohou jednoduše vyluhováním v čaji známku recyklovat a používat do omrzení. Nápad, který měl britské poště ušetřit, ji málem přivede k bankrotu.</strong> Black Penny jsou houfně stahovány z oběhu a úředně likvidovány. Počet dochovaných exemplářů je minimální. Britské poštovní muzeum vlastní jeden celý nedělený list, a počet známek v oběhu mezi tajnůstkářskými sběrateli se odhaduje na dvanáct až dvě. Chlubit jejím vlastnictvím se nikdo veřejně nechce, protože se současně jedná o jednu z nejvíce falzifikovaných sběratelských známek. A určitě nechcete vědět, že máte doma podvrh za miliony.</p>

Olízněte královnu, prosím!

Co: Černá penny
Nominální hodnota: 1 pence
Aktuální hodnota: za originál 121 milionů korun

Píše se teprve rok 1837 a londýnský poštovní úřad je zaplaven poštovními známkami. Snad i ten nejzazší cíp britského dominia vydává své vlastní známky. Různé ceny zásilek a rozmanité nominální hodnoty, a stejně tak pestrá je kvalita služeb. Z Austrálie dorazí do City dopis za dva měsíce, ale klidně i za dva roky! Pověřenec Sir Rowland Hill se proto inspiruje Rakouskem, Švédskem, ba i „zaostalým“ Řeckem, a postará se o vydání první univerzální emise známek. S malou černou známkou za jednu penci je možné poslat psaní vážící 14 gramů kamkoliv, bez ohledu na vzdálenost.

Fantastický nápad s Black Penny, vybavenou zpodobněním princezny Viktorie, navíc doplní o lepicí složku. Jedná se o první lízací známku na světě. Záhy z jedenácti tiskařských imprimatur značky Perkins sjede 286 700 listů s celkem 68 808 000 známkami. Jak se vůbec mohla taková série stát vzácnou?

Po několika týdnech vyvstává problém: levná červeň poštovního inkoustu z razítek jde totiž z kvalitní odolné známky snadno odstranit, a tak spořiví Britové mohou jednoduše vyluhováním v čaji známku recyklovat a používat do omrzení. Nápad, který měl britské poště ušetřit, ji málem přivede k bankrotu. Black Penny jsou houfně stahovány z oběhu a úředně likvidovány. Počet dochovaných exemplářů je minimální. Britské poštovní muzeum vlastní jeden celý nedělený list, a počet známek v oběhu mezi tajnůstkářskými sběrateli se odhaduje na dvanáct až dvě. Chlubit jejím vlastnictvím se nikdo veřejně nechce, protože se současně jedná o jednu z nejvíce falzifikovaných sběratelských známek. A určitě nechcete vědět, že máte doma podvrh za miliony.

<h3>Kilo by stálo miliardy</h3><p><strong>Co:</strong> Tříšilinková žlutá<br /><strong>Nominální hodnota:</strong> 3 šilinky<br /><strong>Aktuální hodnota:</strong> 72,5 milionu korun</p><p>Práce v tiskárně dobrodružstvím právě nezavání, a tak není divu, že zaměstnanec snadno podlehne stereotypu. <strong>Osmišilinková známka je žlutá, tříšilinková je zelená. Jenže v roce 1855 se tiskař v Uppsale přehmátne a pustí na tříšilinkový list žlutou barvu.</strong> Chyby si nikdo nevšimne až do roku 1873, kdy dochází k přecenění poštovních známek. Způsobí to poprask mezi filatelisty, ne nepodobný záchvatu tropického šílenství. <strong>Podle odhadu se barevná záměna týkala jediného plata a v ten památný den vznikl jediný list se stovkou tříšilinkových žlutých. Poškozená neplatná známka rázem roste na ceně, roku 1894 je už odprodána sběrateli za 4 000 guldenů. </strong></p><p>Tříšilinková žlutá se v dalších letech stává předmětem spekulací, krádeží, padělání i ozbrojených loupeží. Ani diamanty prý nejsou tolik kriminalizované jako tento nepatrný předmět. Vždy se jednou za pár let vynoří v rukách jiného šťastlivce, a pak zase zmizí. Tak třebas rumunský král <strong>Karol II.</strong> ji spolu se státním zlatým pokladem a vzácnými obrazy od Tiziana, Rubense a Rembrandta vyfoukl německému wehrmachtu před nosem. A to se <strong>Hermann Göring</strong> tolik těšil na nové kousky do sbírky! <strong>Známka váží 0,02675 gramu, takže pokud bychom její hodnotu přepočítali na kilogram hmotnosti, činila by přibližně 85,98 miliard dolarů.</strong> Dvacet deka do papíru si jí ale nakrájet asi nenecháte.</p>

Kilo by stálo miliardy

Co: Tříšilinková žlutá
Nominální hodnota: 3 šilinky
Aktuální hodnota: 72,5 milionu korun

Práce v tiskárně dobrodružstvím právě nezavání, a tak není divu, že zaměstnanec snadno podlehne stereotypu. Osmišilinková známka je žlutá, tříšilinková je zelená. Jenže v roce 1855 se tiskař v Uppsale přehmátne a pustí na tříšilinkový list žlutou barvu. Chyby si nikdo nevšimne až do roku 1873, kdy dochází k přecenění poštovních známek. Způsobí to poprask mezi filatelisty, ne nepodobný záchvatu tropického šílenství. Podle odhadu se barevná záměna týkala jediného plata a v ten památný den vznikl jediný list se stovkou tříšilinkových žlutých. Poškozená neplatná známka rázem roste na ceně, roku 1894 je už odprodána sběrateli za 4 000 guldenů. 

Tříšilinková žlutá se v dalších letech stává předmětem spekulací, krádeží, padělání i ozbrojených loupeží. Ani diamanty prý nejsou tolik kriminalizované jako tento nepatrný předmět. Vždy se jednou za pár let vynoří v rukách jiného šťastlivce, a pak zase zmizí. Tak třebas rumunský král Karol II. ji spolu se státním zlatým pokladem a vzácnými obrazy od Tiziana, Rubense a Rembrandta vyfoukl německému wehrmachtu před nosem. A to se Hermann Göring tolik těšil na nové kousky do sbírky! Známka váží 0,02675 gramu, takže pokud bychom její hodnotu přepočítali na kilogram hmotnosti, činila by přibližně 85,98 miliard dolarů. Dvacet deka do papíru si jí ale nakrájet asi nenecháte.

<h3>Pan Sběratel</h3><p>Zasvěcení říkají, že filatelie je sport králů.  Mezi jmény nejvýznamnějších sběratelů se objevuje například královna <strong>Alžběta II.</strong> a král<strong> Jiří V.</strong> – bez ohledu na to, že oba na britských známkách sami figurovali. Filatelii propadl i egyptský král <strong>Farúk I.</strong>, princ <strong>Rainier III.</strong> z Monaka nebo americký prezident <strong>F. D. Roosevelt</strong>.</p><p>Všechny je ale do kapsy strčil <strong>Benjamin Kurtz Miller</strong> (1857–1928), právník ve výslužbě z Millwaukee. Korunované hlavy by navíc mohlo pozlobit, že známky začal sbírat až v důchodu, ve věku šedesáti jedna let. <strong>Během jediného desetiletí se mu jako jedinému občanu USA podařilo sesbírat kompletní sbírku všech edicí amerických poštovních známek.</strong> V jeho katalogu nechyběly kousky jako Obrácená Jenny, kterých skoupil celý tucet, nebo Z Grill Franklin se vzácnou tiskovou chybou. Sbírku, kterou kritici označují za nejširší a nejhlubší, pak před smrtí celou věnoval Newyorské veřejné knihovně. Za tento počin se dostal i do sběratelské síně slávy. Jak? Královská filatelistická společnost jej přesunula z pozice platících členů do kategorie „chlapík“.</p>

Pan Sběratel

Zasvěcení říkají, že filatelie je sport králů.  Mezi jmény nejvýznamnějších sběratelů se objevuje například královna Alžběta II. a král Jiří V. – bez ohledu na to, že oba na britských známkách sami figurovali. Filatelii propadl i egyptský král Farúk I., princ Rainier III. z Monaka nebo americký prezident F. D. Roosevelt.

Všechny je ale do kapsy strčil Benjamin Kurtz Miller (1857–1928), právník ve výslužbě z Millwaukee. Korunované hlavy by navíc mohlo pozlobit, že známky začal sbírat až v důchodu, ve věku šedesáti jedna let. Během jediného desetiletí se mu jako jedinému občanu USA podařilo sesbírat kompletní sbírku všech edicí amerických poštovních známek. V jeho katalogu nechyběly kousky jako Obrácená Jenny, kterých skoupil celý tucet, nebo Z Grill Franklin se vzácnou tiskovou chybou. Sbírku, kterou kritici označují za nejširší a nejhlubší, pak před smrtí celou věnoval Newyorské veřejné knihovně. Za tento počin se dostal i do sběratelské síně slávy. Jak? Královská filatelistická společnost jej přesunula z pozice platících členů do kategorie „chlapík“.

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Vesmír

Norimaki Synthesizer ve variantě pro digitální ochutnávání suši

Věda
Revue

Elisabeth na autoportrétu

Historie
Vesmír
Válka

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907