Nejen Notre-Dame: Znovuzrození se dočkal drážďanský kostel, bosenská mešita i zničená Varšava

01.07.2019 - Vilém Koubek

Obnova kostelů či jiných architektonických památek představuje obvykle „jen“ otázku peněz a času. Nejednou v dějinách však ze svatostánku zbyly pouze trosky, které navíc vojáci rozházeli po skládkách v okolí města. A tehdy bylo nutné zapojit veškerou vynalézavost

<p>Po náletech za druhé světové války zůstala z drážďanského kostela Panny Marie jen hromada suti. Rekonstrukce se odehrála v letech 1994–2004.</p>

Po náletech za druhé světové války zůstala z drážďanského kostela Panny Marie jen hromada suti. Rekonstrukce se odehrála v letech 1994–2004.


Reklama

Napříč historií se neustále potvrzuje, že kulturní památky neohrožuje ani tak počasí, zemětřesení nebo trus holubů. Jejich největšími nepřáteli jsou lidé – obzvlášť ti, které pobláznila válka. Vinou běsnění člověka již z povrchu zemského zmizel bezpočet architektonických skvostů. Některé ruiny se však podařilo zrestaurovat tak dokonale, že znovu povstaly ve své původní nádheře

Co děla nesvedla

K zářným příkladům takového zmrtvýchvstání patří drážďanský kostel Panny Marie – jedna z nejvýznamnějších barokních staveb Německa, která saskou metropoli zdobí již od 18. století. Navrhoval ji architekt George Bähr a proslula mimo jiné majestátní kupolí, jež ovšem původně čelila ostré kritice: Nikdo totiž nevěřil, že kostelní zdi a pilíře unesou obrovský dóm o hmotnosti 12 tisíc tun. Pochybovači však nakonec museli uznat svůj omyl, protože stěny zůstaly pod tíhou ambiciózní konstrukce zcela stabilní. Během sedmileté války prý dokonce svědkové viděli, jak v roce 1760 udeřilo do kupole víc než sto dělových koulí, načež se jen neškodně odrazily

Roku 1945 stavbu nicméně zasáhlo spojenecké bombardování a moderním zbraním již podlehla: Kupole se zřítila a z monumentálního kostela zbyla jen hromada sutě mezi zbytky zdí. Německo bylo poničené válkou, a rekonstrukce památky tedy nepřicházela v úvahu. Radnice proto z ruin vytvořila pomyslný památník válečných hrůz. Rozvaliny nakonec zůstaly nedotčené bezmála padesát let a debata o obnově drážďanské ikony se rozhořela teprve po pádu berlínské zdi. 

Černá na bílé

Hudebník Ludwig Güttler založil v 90. letech občanskou nadaci, jež začala shromažďovat finance na rekonstrukci kostela, která si měla podle odhadů vyžádat v přepočtu 8,6 miliardy korun. Lidé přispívali přímo peněžní částky nebo si například mohli koupit hodinky se zasazenými drobnými úlomky stěn zničené památky. Nakonec se podařilo vybrat polovinu potřebné sumy. 

Do projektu obnovy se zapojily stovky architektů, historiků a inženýrů. Roztřídili suť, kterou hodlali využít při znovuzrození památky, takže se na své místo vrátily mimo jiné zachovalé části soch a rovněž hlavní oltář tvoří z 80 % původní materiál. Cestu zpět do svatostánku si našlo zhruba 45 % pískovcových trosek, a protože postupem času zčernaly, v nových světlých zdech je nelze přehlédnout

Návrat zlatého kříže

Zlatý kříž umístěný na vrcholku kupole darovala kostelu Velká Británie, země, jejíž bombardéry – spolu s těmi americkými – město rozmetaly na padrť jako odplatu za zničení anglického Coventry a tamní výstavní katedrály. Aby byla symbolika usmíření dokonalá, vyrobil kříž kovář, jehož otec pilotoval jedno z britských letadel. 

Precizní replika náboženského symbolu vznikla stejnými postupy, jaké se používaly v 18. století. A původní kříž, po náletu pokroucený a ohořelý, stojí vedle oltáře. Rekonstrukce nakonec probíhala v letech 1994–2004, přičemž interiér se dolaďoval ještě v roce 2005. Svatostánek dnes pojme na 1 800 věřících a ročně přivítá miliony návštěvníků.

Běsnící Bosna

Ještě krutější osud potkal mešitu Ferhat Paša, která se stala obětí války v Bosně a Hercegovině mezi léty 1992 a 1995. Svatostánek z roku 1579, jeden z klenotů města Banja Luka a zářný příklad islámské architektury šířené Osmanskou říší, padl v roce 1993 na popud Republiky srbské. 

Ve snaze vyčistit etnicky promíchané území sáhli srbští nacionalisté po nejtvrdších metodách z příručky teroru: Nejenže neoficiální milice znásilňovaly a zabíjely přímo na ulicích, ale předáci republiky se rozhodli vymazat veškeré symboly muslimského vlivu, který do země přinesli Osmané už v 15. století. Mešitu tedy vojáci odpálili pomocí výbušnin, a jelikož minaret explozi přežil, ozbrojenci jej strhli, zbytky zdemolovaly buldozery a pozůstatky stavby skončily rozházené v okolí města

„Trosky mešity byly k nalezení všude, většinou však na skládkách,“ tvrdí Muhamed Hamidović, bývalý vedoucí sarajevské fakulty architektury. „Z celé stavby se dochoval celistvý pouze jeden sloup – členové potápěčského klubu jej objevili na dně jezera.“ Na někdejším místě modliteb pak vyrostlo parkoviště. 

Tisíce fragmentů

V roce 2001 se sice odehrál pokus o rekonstrukci mešity, nicméně srbští nacionalisté se proti němu vzbouřili. Asi tisíc fanatiků zaútočilo na účastníky pokládání základního kamene, násilníci zapalovali auta, ničili okolí, a dokonce na místo přivedli prase jako urážku islámu. Stavba byla nakonec pozastavena.  

O rok později však započaly práce sponzorované tureckou a srbskou vládou a nakonec trvaly čtrnáct let. Archeologové během té doby díky pečlivému průzkumu okolí města získali asi 3 500 fragmentů mešity, tedy zhruba 65 % veškerých reliktů. Následně je roztřídili a naskenovali, aby s jejich katalogizací pomohl také počítač, který vyhodnocoval zakomponování pozůstatků do nového svatostánku. Jeho znovuotevření v roce 2016 se tak stalo pomyslným přijetím minulosti země spojené s islámem. Slavnostnímu aktu přihlíželo na dvacet tisíc lidí.

Město v troskách

Zdaleka nejhorší osud však v tomto ohledu potkal Varšavu, jejíž obnova po druhé světové válce patřila k nejnáročnějším projektům rekonstrukce v dějinách. V srpnu 1944 se polský odboj postavil německým okupantům a varšavská zástavba se změnila v bojiště. Ačkoliv byli povstalci špatně vyzbrojení, znali město lépe než Němci, a během 63 dnů potyček tak zranili či zabili možná až 17 tisíc vojáků Říše. Nacisté však sáhli k bombardování a dalším tvrdým opatřením, jež stála život zhruba 150 tisíc civilistů. Němci nakonec odboj potlačili a začali se mstít.  

Zatímco jiná evropská velkoměsta utrpěla škody pouze během bojů, Varšavu se nacisté rozhodli zničit zcela systematicky. Během dvou měsíců bombardování a jiných útoků se 85 % historického centra proměnilo v ruiny a s ním zmizela i nedílná část polského kulturního odkazu. Pováleční dokumentaristé zachytili metropoli coby změť zničených zdí, trosek a domů srovnaných se zemí. 

Jak postavit Varšavu

Přestože v ruinách ležela mrtvá těla a vzduch byl plný prachu, Varšavané, kteří přežili, odmítli své město opustit. „Jeden filozof spočítal, že každý tamní obyvatel ročně vdechl prach odpovídající objemu čtyř cihel,“ tvrdí polský spisovatel Leopold Tyrmand. Každopádně záhy vyvstala otázka, jak znovu přivést k životu tak rozlehlé pole zkázy. A vedle vědeckého průzkumu se odpovědí staly také obrazy z 18. století.  

Benátský malíř Bernardo Bellotto působil v roce 1768 jako dvorní umělec polského krále Stanislava II. Poniatowského a vytvořil mimo jiné sérii takřka fotorealistických obrazů zachycujících varšavské budovy i náměstí. Pláten bylo dvaadvacet a později o ně projevili zájem například Napoleon Bonaparte či ruský car Mikuláš I. Za druhé světové války na ně měli samozřejmě políčeno i Němci, nicméně díla válečný konflikt jako zázrakem přežila.  

Okna do budoucnosti

Jakmile polskou metropoli osvobodili Sověti, započaly snahy o její obnovu. Okrajové a mladší čtvrti sice komunistický režim zaplnil obyčejnou zástavbou coby novým domovem pro ty, kdo přežili, nicméně o rekonstrukci historického centra se měli postarat odborníci. „Trosky z varšavského ghetta byly přetvořeny v cihly, z nichž vznikly moderní čtvrti. Ozdoby z budov historického jádra se zas umísťovaly na zdi nových staveb,“ vysvětluje Małgorzata Popiołeková z Technische Universität Berlin. Odrazovým můstkem se přitom stalo dvaadvacet Bellottových obrazů. 

TIP: Nová podoba Notre-Dame: Bude z vyhořelé katedrály obří zeleninový skleník?

Ruce k dílu přiložili také obyvatelé metropole a motto obnovy znělo „Národ si staví hlavní město“. Myšlenka společného úsilí se pak prohloubila v okamžiku, kdy se ukázalo, že varšavská suť nebude k rekonstrukci centra stačit: Trosky přetvořené ve stavební materiál se proto dovážely z okolních poničených měst. Navzdory rozsahu škod postupovaly práce rychlým tempem a již v roce 1955 byla většina hotová, přestože detaily se dokončovaly ještě v 80. letech. Při procházce dnešní metropolí vám její turbulentní minulost připomenou mimo jiné informační tabule s replikami obrazů, podle nichž daná místa vstala z popela. 

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

To, že člověk využívá pouze 10 % kapacity svého mozku, je dávno vyvráceným mýtem. Smysly jsou však stále trochu záhadou…

Zajímavosti
Revue

Sametová revoluce

Historie

Přistávací modul mise Apollo 12

Vesmír

V okolí Arnhemu odpočívali vojáci II. tankového sboru SS, kteří postupně britské výsadkáře odrazili

 

Válka

Ptačí mumie byly nabízeny jako obětiny pro boha Thovta.

Věda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907