Ledovec přímo před námi: Proč ani včasné varování námořní hlídky nestačilo k odvrácení tragédie Titanicu?

V noci z 14. na 15. dubna 1912 stál Frederick Fleet vysoko v koši na stěžni Titanicu a upřeně sledoval temnou hladinu severního Atlantiku. Moře bylo klidné, téměř zlověstně tiché. Právě tehdy zahlédl v dálce cosi nejasného – „černou masu“ vystupující nad hladinu. Byl to ledovec. A slavná zaoceánská loď mířila přímo na něj.

Námořník Fleet nezaváhal. Okamžitě zazvonil na lodní zvon – třikrát, což byl signál pro varování před ledovcem a ihned zatelefonoval na můstek. Do strážního koše byla zavedená přímá telefonní linka, která sloužila právě k rychlému hlášení hrozeb, aby mohla posádka na můstku reagovat bez prodlení.

Osudové škrábnutí

Jeho varování „Ledovec přímo před námi!“ se stalo jednou z nejznámějších vět v dějinách námořních katastrof. Posádka na můstku reagovala rychle a začala loď stáčet. Zpočátku se zdálo, že se zaoceánský parník nejhoršímu vyhne, jak dnes již víme, nestalo se tak. Námořník Fleet sledoval, jak bok lodi těsně míjí ledovec. Dokonce viděl, jak se po palubě sypou úlomky ledu. Náraz se zdál mírný – spíše škrábnutí než tvrdý náraz. Vypadalo to, že Titanic měl štěstí.

Ve skutečnosti ale došlo k fatálnímu poškození trupu pod hladinou. Voda začala pronikat do několika oddílů najednou. „Myslel jsem, že jsme to jen tak tak zvládli,“ vypověděl později Fleet. Ve skutečnosti ale bylo jasné, že loď je odsouzena k zániku.

Cesta sirotka na palubu největší lodi světa

Frederick Fleet se narodil roku 1887 v Liverpoolu a jeho dětství nebylo jednoduché. Nikdy nepoznal otce a matka ho opustila. Vyrůstal v pěstounské péči a už ve 12 letech nastoupil na výcvikovou loď. Právě tam začala jeho námořnická kariéra.

Postupně se vypracoval z pomocníka na plnohodnotného námořníka. Zkušenosti sbíral mimo jiné na lodi Oceanic, kde si osvojil roli hlídače – člověka, který musí mít neustále oči na stopkách. V roce 1912 nastoupil na Titanic, tehdy největší a nejluxusnější loď světa, vybavenou bazény, lázněmi i tělocvičnou. Nikdo netušil, že její první plavba bude zároveň poslední.

Práce hlídače nebyla jednoduchá. Fleet a jeho kolegové trávili dvouhodinové směny ve výšce asi 27 metrů nad palubou, kde sledovali obzor. Té osudné noci nastoupil Fleet službu v deset večer spolu s kolegou Reginaldem Leem. Byli upozorněni, že v oblasti se nachází velké množství ledu – některé lodě, například SS Californian, dokonce zastavily a čekaly až se rozední.

Šlo se katastrofě vyhnout?

Osudný ledovec Fleet zpozoroval krátce před koncem směny. A přestože reagoval okamžitě, srážce se vyhnout nepodařilo. Vzdálenost už byla příliš krátká a obří Titanic nedokázal změnit směr dostatečně rychle.

Po tragédii, při níž zahynulo asi 1500 lidí, se rozběhla vyšetřování v Británii i USA. Jednou z klíčových otázek bylo, zda bylo možné katastrofě zabránit.

Fleet během výpovědi uvedl zásadní detail: hlídači neměli k dispozici dalekohledy, přestože je standardně měli mít. Ačkoliv o ně žádali, zůstaly zamčené ve skříňce, k níž měl klíč důstojník, který byl před vyplutím přeřazen a klíč nevrátil.

Podle Fleeta mohly dalekohledy znamenat rozdíl – ledovec by možná spatřili dříve a loď by stihla manévrovat. Dodnes se ale vedou spory, zda by to skutečně stačilo. Někteří viní kapitána, jiní poukazují na kombinaci faktorů – rychlost, podmínky na moři i konstrukci lodi.

Celoživotní břímě

Frederick Fleet katastrofu přežil. Pomáhal s evakuací a byl pověřen velením jednoho ze záchranných člunů, ve kterém byla i známá přeživší Molly Brownová. Druhý den ráno je zachránila loď Carpathia.

Přesto ho události té noci nikdy neopustily. Dva měsíce po potopení Titanicu se vydal na moře na Olympicu, sesterské lodi Titanicu. Brzy však zjistil, že členové posádky, kteří přežili katastrofu, byli ostatními námořníky vnímáni odlišně. Byli pro ně ponurou připomínkou neštěstí, které si vyžádalo 1 500 obětí.

Na konci léta proto Fleet opustil společnost White Star Line. Následující dvě desetiletí plul s jinými společnostmi a po odchodu z námořní služby v roce 1936 pracoval jako stavitel lodí a pobřežní strážmistr. Během této doby se také oženil a dočkal se i dcery. Konec jeho života byl však tragický. Zemřel zapomenutý a pohřbený v neoznačeném hrobě. Až v roce 1993 mu společnost Titanic Historical Society zaplatila náhrobní kámen, který označuje jeho hrob v Southamptonu.