Trochu to připomíná Havlovu hru Odcházení. Do ústraní však v tomto případě neodcházel vládní politik, ale císař. A se svým odchodem musel dávno ve skrytu duše počítat. Narodil se totiž se zdravotními problémy a dokonce měl pověst prosťáčka – byť neoprávněně. Ale vezměme to od začátku… 

Ferdinand V. vstoupil do dějin jako jedna z nejrozporuplnějších osobností, co kdy usedly na náš trůn. Narodil se s velkou hlavou, ale Čechové si jej překvapivě oblíbili, což pro Habsburky rozhodně nebylo pravidlem. Jak to? Zlí jazykové tvrdí že coby muž mdlého ducha trpěl nezdravou dobrotou. Ale my už dnes víme, že to je hodně velká a nepravdivá zkratka, která se vžila, ačkoliv skutečnost byla mnohem složitější. 

Každopádně Ferdinand po celý svůj život myslel na dobročinnost. Pomáhal nejubožejším, a to mu pravděpodobně vyneslo popularitu. Zcela zaslouženě. Ani ke svým sloužícím se nechoval krkavčím způsobem. A k jeho dobrému jménu v mysli našeho národa patrně přispělo i to, že poté, co se musel vzdát koruny, usídlil se právě na našem území. Žil na Pražském hradě a v létě pravidelně pobýval na svých zámcích v severočeských Zákupech a v Ploskovicích. Jak ale životní příběh Ferdinanda V. začal? 

Nevzdělavatelný 

Když se v panovnické rodině narodí syn, tedy následník trůnu, slaví se. V tomto případě však potomek svým rodičům moc radosti nedělal. Už pouhým okem bylo vidět, že tady není něco v pořádku. Ta velká hlavička! Zdání neklamalo. Vypadalo to dokonce, že Ferdinand bude nevzdělavatelný. V době kdy, jiné děti už uměly číst a psát, on vůbec nevěděl, co to nějaké učení je. Vzdali to s ním. Chudáček navíc trpěl epilepsií. Zdálo se, že je odepsaný. 

Jenže nebyl. Nakonec to totiž s jeho výchovou přece jen zkusili, a ukázalo se, že chlapec ledacos dožene. Po pár letech uměl prakticky všechno, co potřeboval. Jízda na koni? Proč ne? Cizí jazyky? Jistě. Hned několik! Byl to buď zázrak, nebo nerozum, ale následník nakonec skutečně usedl na trůn. Musel pouze slíbit, že se nebude do vládnutí příliš plést. Úředníci se zaradovali. Skýtalo jim to volné pole působnosti, na jaké by za jiného panovníka mohli zapomenout. Nikdo tedy moc neprotestoval. Rozhodně ne kníže Metternich, který se v této době stal přímo zosobněním moci. 

Dějiny ovšem píší vítězové a po revolučním roce 1848 se Metternich musel uklidit do ústraní. A stalo se něco překvapivého: Ferdinand nevadil tak jako on! Jenže tento stav netrval dlouho. V prosinci 1848 přiměla rodina Ferdinanda odstoupit a přenechat vládu synovci Františku Josefovi. Odcházet z vrcholu je jistě těžké. Platilo to v 19. století stejně jako dnes. Před Ferdinandem zela náhle těžko snesitelná prázdnota. Co teď dělat? Jaký dát svému životu smysl? 

Stínový dvůr 

Co je stínová vláda, to všichni víme. Ferdnand samozřejmě nehodlal podkopávat pozici vlastní rodiny a nebudoval žádné paralelní mocenské centrum. Přesto si doslova vydupal existenci čehosi, co bychom mohli nazvat stínovým dvorem. Když totiž odešel na předčasný císařský „důchod“, neměl vůbec jistotu, že bude moci dožít důstojně jako císař. Zůstanou mu jeho sloužící? Bude to u něj stále vypadat jak na císařském dvoře? Ukázalo se, že Ferdinand není takový prosťáček, jak by se zdálo. To, že ho odstavili od moci, rozhodně neznamenalo, že si dále nezasloužil, aby ho oslovovali císařská milosti. Podařilo se mu vyřešit otázku financování dvora, a díky tomu povznesl prestiž Pražského hradu, který si vybral za své sídlo. 

K jeho cti nutno říci, že se přitom nechoval jako sobec a tyran. Měl pochopení pro to, když někdo z dvořanů nechtěl do Prahy, ale raději by zůstal ve Vídni. Lidé dostali příležitost se rozhodnout. Asi šlo o těžkou volbu, ale historici mají další důvod, proč přidat Ferdinandovi plusové body. Žádný exodus sluhů a služek se nekonal.

Ferdinandovi a jeho ženě Marii Anně zůstal reprezentativní dvůr a jejich život se dále odehrával na úrovni. Kuchyně, sklep, cukrárna, to vše slibovalo příjemné požitky. A dvořané? Být u dvora mělo také své výhody. Měli nárok na služební byt. Pokud se nenacházel přímo v objektu, dostávali příslušníci dvora na zajištění bytových potřeb peníze. Navíc mohli využívat lékařské péče od kapacit, které měl k dispozici sám Habsburk. Zbytky z císařského stolu se nevyhazovaly, a tak dvořané ochutnali vybranou kuchyni, a to zcela legálně. Ferdinand dětem svých dvořanů pomáhal platit vzdělání. Pravidelná dovolená? Takový nárok tehdy neexistoval, ale požádat se dalo a dvořané odjížděli například do lázní, bylo-li třeba. 

Dalo by se říci, že život u dvora probíhal k oboustranné spokojenosti. Vztah mezi zaměstnavatelem a jeho zaměstnanci rozhodně nepřipomínal nějaké bezohledné vykořisťování. Když se některý dvořan, který měl odpracován potřebný počet roků, choval nevhodně a neplnil své povinnosti, nečekalo ho nic horšího než odchod na penzi. Na tu mívaly ostatně nárok i vdovy či vdovci po bývalých dvořanech. 

Sociální cítění měl jak vidno Ferdinand poměrně silné a například často churavějícím sloužícím vysokého věku, kteří neodešli na odpočinek, protože by jim peníze nestačily, se jejich pracovní neschopnost běžně tolerovala. Někoho vykopnout na ulici, to nepatřilo k bontonu. 

Placené mlčení 

Zajímavý je pohled na výplatní listiny jednotlivých členů císařova okolí. Když se řekne topič, zní to asi dost podřadně. Proto překvapí, že tuto profesi neradno podceňovat. Jednak si musíme uvědomit, že se netopilo někde ve sklepě v kotelně, ale přímo v kamnech v obytných prostorách. Příjem takového topiče byl kupodivu vyšší než třeba u sekretáře, zpovědníka, kuchaře či cukráře! Proč? Vysvětlení je prosté. Topič díky své práci vykonávané v prostorách obývaných excísařem nahlížel do nejintimnějšího soukromí svých pánů. Vynášet něco ven, to bylo nežádoucí. Tudíž se nabízela jednoduchá úvaha. Sloužící, který má slušný příjem, se bude bát, aby o místo nepřišel a raději si nebude pouštět pusu na špacír. Vyšší plat byl odměnou za diskrétnost a taktní mlčení. 

Přesto se stávalo, že delikátní detaily utekly ven. Z historických análů víme, že Ferdinand trpěl plynatostí a patrně i kvůli tomu s ním jeho manželka raději neobědvala. Sám Ferdinad se svému neduhu podle dochovaných svědectví poměrně nevhodně smál, což jeho choť rozčilovalo. Císař se zkrátka v některých ohledech nelišil od posledního sedláka své země, a to ani pokud šlo o místy nevkusné žertování. Že by na všech těch řečech o prosťáčkovi přece jen byl kousek pravdy? 

Zábava 

Kromě dobrého jídla, laskominek a pití si excísařský pár dopřával také umělecké požitky. K tomuto účelu si u dvora drželi mimo jiné takzvanou předčitatelku. Rádi ale poslouchali také hudbu v podání zajímavých interpretů. Mezi dvořankami bychom tehdy nalezli Kateřinu Cibbini pocházející z rodiny slavného hudebníka Koželuha. Zdědila po otci nadání a stejně jako on komponovala. Stýkala se též s předními hudebními osobnostmi doby. Muzicíroval zde také Jan Nepomuk Škroup – bratr dnes známějšího Františka Škroupa, autora naší hymny.

Návštěva zámků v Zákupech a v Ploskovicích však i dnes na první pohled prozradí, jaká byla asi největší Ferdinandova vášeň. Excísař miloval zahradničení. Jistě nepřekvapí, že ke dvoru patřil také kvalifikovaný zahradník. Ale aby ruku k dílu přiložil sám Habsburk? Ferdinand se o tuto činnost poměrně aktivně zajímal, pokud mu to zdravotní stav dovoloval. Ty chvíle se bohužel tenčily. Pohybový aparát přestával sloužit a císaře nakonec museli nosit. 

V Zákupech se mohl kochat architektonicky cennou zahradou, jejíž základ vznikl už v době baroka v 17. století. V Ploskovicích se sázely stromy, ve skleníku se pěstovaly ananasy. Pokojný život, který byl mnohem poklidnější než v dobách, kdy Fedinand panoval, navíc vedl i ke zlepšení jeho zdravotního stavu. Stres, který opadl, patrně přispěl k tomu, že epileptické záchvaty ustoupily. Císař stonával spíš běžným způsobem, když se například nachladil a nebo si poranil nohu na procházce a podobně. Dalo by se říci, že ústup z politických pozic byl pro něj nakonec požehnáním. 

Pravidelnost 

Říká se, že my Češi jsme úřednickou pedanterii a byrokracii zdědili po Rakušanech. Pohled do úředních dokumentů zachycujících život dvora či jeho účetnictví je toho dokladem. Ale i jiné aspekty ukazovaly na jistou míru puntičkářství. Dvůr se řídil poměrně pravidelným kalendářem. Ferdinand nejprve v létě zajížděl do Zákup, protože Ploskovice dosud nebyly upraveny dostatečně luxusně. Bylo mimo jiné potřeba dostavět patro a dům pro početné dvořany. 

V Ploskovicích se císař na dovolené objevil poprvé v roce 1854, tedy o tři sezóny později než v Zákupech. Od té doby šlo ale o pravidelnou zastávku. Před létem se dvůr objevil v Ploskovicích, na letní měsíce zamířil počátkem července do Zákup a v říjnu se zase zdržoval v Ploskovicích. Později, když byla až k Zákupům zavedena železnice, se harmonogram poněkud změnil a zastávka v Ploskovicích už nebyla na cestě zpět do Prahy výhodná. Dvůr tedy v pozdějších letech mířil ze Zákup rovnou na Pražský hrad vlakem.

A císařovna? Ta dávala nejprve přednost Itálii, dokud to šlo. Po válečných prohrách a územních ztrátách však od roku 1867 do svého oblíbeného Benátska nejezdila a trávila dovolenou s manželem v severních Čechách. Až smrt císaře přerušila tuto dovolenkovu tradici. Císařovna sama už do Ploskovic a do Zákup nezajížděla a dožila své dny na Pražském hradě. Svého manžela, který naposledy vydechl roku 1875, následovala o devět let později. Sláva ploskovického zámku však neuhasla docela. Za první republiky objekt užívalo Ministerstvo zahraničí a pod stromy vysázenými Habsburkem se tak procházeli diplomaté nově vzniklého Masarykova státu.

V době ruské občanské války (1917–1922) působila na území někdejší východní velmoci celá řada dohodových intervenčních vojsk. Kromě snahy o zamezení „vývozu“ bolševismu většina z nich sledovala především vlastní ekonomické a územní zájmy. Tyto faktory představovaly také hlavní motivaci Tokia, které vyslalo do Ruska několik desítek tisíc vojáků.

Choutky Tokia

Japonsko vyhlásilo 23. srpna 1914 v souladu se svými spojeneckými závazky válku Berlínu a o dva dny později také Vídni. Japonci se přesto do konfliktu nezapojili příliš aktivně. Největším počinem se tak stalo obsazení jediné významné německé základny na Dálném východě – přístavu Čching-tao. Spojené japonsko-britské námořní a pozemní síly během několikatýdenního obléhání zlomily odpor zcela odříznutých obránců, k nimž se přidal ještě rakousko-uherský křižník Kaiserin Elisabeth s několika Čechy na palubě. Centrální mocnosti tak v listopadu 1914 ztratily důležitý záchytný bod v této oblasti. 

Do dalších vojenských akcí se japonské po zemní jednotky nedostaly a do války zasáhlo jen námořnictvo, které vyslalo několik plavidel do Středozemního moře. Důležitým mezníkem se ale stalo svržení carského režimu v Rusku a následná bolševická revoluce (listopad 1917). Noví mocipáni uzavřeli v březnu následujícího roku s Centrálními mocnostmi mír a boje na východní frontě ustaly. Smlouva ale mír nepřinesla a země se propadla do občanské války. Možnost rozšíření bolševismu do dalších zemí nedala dohodovým politikům spát. Hrozba zavlečení této nákazy na Dálný východ vypadala zcela reálně, navíc se tam nacházelo obrovské nerostné bohatství i enormní množství vojenského materiálu. Panovaly obavy, aby se nedostal do rukou Centrálních mocností.

Podobné úvahy měli i politici v Tokiu, které nemělo s Ruskem zrovna vřelé diplomatické vztahy už od vzájemné války z let 1904–1905. V Japonsku rovněž pošilhávali po Vladivostoku, protože zásobami nacpaný přístav představoval důležité obchodní a strategické centrum. Na generálním štábu císařské armády vznikl v únoru 1918 plánovací výbor pro Sibiř, jehož členové zkoumali možnosti vojenského zásahu do občanskou válkou zmítané země, kde chtěli vytvořit nezávislý nárazníkový stát. Generálové navrhovali zaútočit na dvou frontách – od Vladivostoku po Chabarovsk podél řeky Amur a také přes čínskou Východní železnici, čímž by došlo k odříznutí ruské Transsibiřské magistrály u jezera Bajkal. Japonská vláda ale nakonec tento ambiciózní plán smetla ze stolu.

Třenice mezi spojenci

I přes britsko-japonské spojenecké smlouvy kontaktoval Londýn na konci roku 1917 Američany o možnosti společné intervence na Sibiř, aniž by svůj krok předem konzultoval s Tokiem. Britové sice později Japonce do svého plánu zasvětili, ale vzájemná nedůvěra už zůstala. Royal Navy vyslalo do Vladivostoku pancéřový křižník Suffolk, ale císařské námořnictvo jednalo rychleji. 

Kontradmirál Kató Kandži dostal za úkol spojence předstihnout a díky značnému úsilí posádky bitevní lodi Iwami vplul tento obrněnec do vladivostockého přístavu 12. ledna 1918 – dva dny před Suffolkem. Katóova vlajková loď Asahi pak dorazila 17. ledna – přítomnost válečných plavidel měla demonstrovat sílu, povzbudit protibolševické síly a v neposlední řadě měli muži na jejich palubách pomoci obnovit veřejný pořádek. To se však nestalo a ozbrojený dav ve Vladivostoku vzal útokem japonský obchod, kde zabil jeho majitele. 

Vláda v Tokiu v reakci nařídila námořní pěchotě, aby začala obsazovat město. Z britského plavidla se vylodila pouhá stovka mariňáků, jež ale sloužila jen k ochraně vlastního konzulátu. Americké síly vůbec nezakročily, ačkoliv prezident Woodrow Wilson v červenci 1918 žádal po Tokiu 7 000 vojáků, kteří by v rámci mezinárodních koaličních sil o síle 25 000 mužů měli podpořit čs. legionáře a zároveň zajistit velké množství válečného materiálu uskladněného ve Vladivostoku. Japonská vláda po hašteřivých diskusích v parlamentu souhlasila, že do Ruska vyšle 12 000 vojáků – ti ale měli vlastní velení a součástí koaličních sil se nestali.

Vlastní zájmy

Po schválení ze strany politické reprezentace se velení císařské armády vrhlo do plánování sibiřské expedice. Velitelem japonských sil v oblasti se stal generál Otani Kikuzo, jenž dostal k dispozici 60 000–70 000 mužů. Tři pěší divize se 12. srpna 1918 přepravily z tokijského nádraží do Hirošimy, kde se nalodily na lodě směřující k Vladivostoku. Na ruském pobřeží pak začaly postupně obsazovat všechny významné přístavy a velká města na východě Sibiře. 

Ačkoliv spojenci počítali s intervencí pouze v okolí Vladivostoku, za pár měsíců japonská armáda pronikla podél Transsibiřské magistrály až k jezeru Bajkal a do Burjatska. Držela také čínskou východní železnici (tou dobou kontrolovanou Ruskem) vedoucí přes severní Mandžusko a oblast podél řeky Ussuri. 

S vojáky přišli také japonští obchodníci a zástupci významných firem, jako například Mitsubishi a Mitsui. Na kontrolovaném území vznikaly takzvané zaibacu (monopolní koncerny), v největších městech si podnikatelé zřizovali pobočky a do Ruska se z Japonska přesunulo také přes 50 000 civilních osadníků. Zpočátku poklidný postup císařského vojska ale záhy začaly komplikovat stále častější střety s bolševiky.

Na orbitě rudé planety aktuálně působí celá řada sond, které vědcům poskytují neocenitelná data. Na jejich základě sestavil Bart Root z nizozemské Technické univerzity v Delftu se svými kolegy mapu marsovského gravitačního pole, která odhaluje řadu zajímavých věcí. Výsledky svého výzkumu vědci představili na nedávné konferenci „Europlanet Science Congress,“ která se uskutečnila v Berlíně.

Gravitační mapa Marsu

Mapa ukazuje, že monumentální vulkán Olympus Mons, největší v celé Sluneční soustavě, zřejmě stále roste v důsledku působení sil v hlubinách Marsu. Mohl by to být důkaz stále probíhající vulkanické činnosti rudé planety. Vědci ale odhalili i zajímavé útvary v širším okolí severního pólu rudé planety, kde se zřejmě v minulosti rozkládal oceán. 

Pod dávnými sedimenty se zde nacházejí útvary, tvořené hmotou hustší než materiál v okolí. „Mohlo by jít o vulkanický materiál, nebo horniny zhutnělé nárazy,“ domnívá se Root.

Tyto útvary nejsou patrné na povrchu Marsu a odhalila je až gravitační mapa. Jde o materiál s hustotou o 300 až 400 kilogramů na metr krychlový vyšší než hustota materiálu v okolí. V okolí severní polární čepičky jich vědci napočítali okolo dvacítky. Přesná povaha těchto útvarů je ale zatím záhadou. 

Ráno 21. srpna 1968 se občané Československa probudili do úplně nové reality. Šok z pohledu na sovětské tanky a armády „spřátelených“ států zabírající česká a slovenská města byl obrovský, vždyť tomu nebylo ani 25 let, co byla Rudá armáda vítána v zemi jako osvoboditelka. Podle mnoha pamětníků, kteří v následujících měsících opouštěli Československo, byla okupace poslední kapkou, která je přiměla k odchodu z vlasti. Hranice na Západ byly otevřené až do 9. října 1969, zato politická situace v zemi se neustále zhoršovala, a tak se řada občanů rozhodla „volit nohama“ a odejít ze země. Podle zprávy StB z května 1970 odešlo během dvou let celkem 67 873 občanů ČSSR, mezi kterými byli nejen doktoři a inženýři, ale i vojáci, a dokonce 19 příslušníků SNB.

Solidarita s okupovanou zemí

Zásadní roli na relativně snadném opuštění socialistické republiky letech 1968 a 1969 sehrálo několik faktorů. Vedle Brežněvova prohlášení, že odcházet budou jen „kontrarevolucionáři“, kterým měl být povolen odchod okupačními jednotkami, to byly i reformy šedesátých let v Československu a situace ve svobodném světě. Od roku 1963 docházelo v ČSSR k uvolňování v oblasti cestovního ruchu a během pražského jara získalo pas a mohlo vycestovat legálně za hranice země velké množství osob.

Reformní proces v Československu se navíc setkal s pozitivním ohlasem a velkým očekáváním v západních zemích a právě okupace země vojsky Varšavské smlouvy u nich vyvolala velké pobouření a obrovskou vlnu solidarity. Ta se projevila ve formě otevřené náruče neboli benevolentně nastavenými imigračními pravidly pro přicházející „československé uprchlíky“, jak byli tito Češi a Slováci na Západě nazýváni.

Pomoc z Rakouska

Nejzásadnější roli pro otevření hranic na Západ sehrálo Rakousko a především jeden muž – Rudolf Kirchschläger, rakouský velvyslanec v Praze a v letech 1974–1986 spolkový prezident. Rakouská ambasáda v Praze začala po jeho příchodu, i přes opačné nařízení rakouského ministra zahraničí Kurta Waldheima, udělovat víza, kterých vydala v některých dnech až 1 500. Pro mnohé, jako byl sociální demokrat Přemysl Janýr nebo herečka Renata Olárová, to znamenalo možnost legálně opustit zemi a začít za hranicemi znovu.

Stejně jako před dvanácti lety v případě Maďarů zvládla Vídeň i v roce 1968 příliv uprchlíků na výbornou. Pomáhala celá společnost, ať již šlo o vládní i nevládní organizace nebo četné dobrovolníky. Ve Vídni, kde bylo nově příchozích nejvíce, byly zřízeny tábory se stovkami ubytovacích kapacit a uprchlíci zde dostávali zdarma jídlo i menší finanční obnos. Z rakouského hlavního města, kde působily ambasády mnoha západních zemí, pokračovali mnozí dále na Západ, především do Švýcarska, Kanady, SRN, Spojeného království, JAR nebo Austrálie. V samotném Rakousku nakonec zůstalo kolem 11 000 Čechů a Slováků.

Českoslovenští bratranci

Uprchlíkům pomáhaly v Rakousku mnohdy jednotlivci i celé rodiny a Češi a Slováci byli často s odkazem na společnou minulost nazýváni „bratranci“. Pozadu s pomocí nově příchozím ovšem nezůstala ani místní česká menšina. Právě Vídeň byla po Praze na přelomu 19. a 20. století druhým největším českým městem Předlitavska. Podle sčítání z roku 1911 se na území města nacházelo 102 974 občanů, kteří v domácnosti mluvili česky (skutečný počet Čechů byl zřejmě mnohem vyšší). Česká menšina disponovala rozsáhlou sítí škol, spolků a podpůrných organizací. Vznik Československa, perzekuce za 2. světové války a následná reemigrace do vysídleného pohraničí sice menšinu citelně zasáhly, ale stále zde existovala řada sdružení, které začaly přicházejícím nabízet pomoc.

Menšinový tisk vyzýval krajany k peněžitým sbírkám a zároveň nově příchozí informoval o možnostech bezplatného ubytování, získání stravy, lékařského ošetření nebo krátkodobé práce. Redakce českých periodik se proměnily v informační a poradenská střediska. Zástupci menšiny radili také v otázkách získání dokumentů potřebných k pobytu, popřípadě k vycestování do dalších zemí, přičemž rakouský rozhlas denně vysílal řadu oznámení pro uprchlíky v češtině. Pomoc nabízely celé krajanské spolky jako České srdce nebo Sokol Vídeň. Například v 10. vídeňském okrese přetvořil Sokol svoji halu na bezplatnou ubytovnu a stejně se zachoval i Školský spolek Komenský mající na starost místní českou školu. Přitom na individuální úrovni bylo podobných „domácích ubytoven a jídelen“ bezpočet. Pamětníci, kteří prošli uprchlickým táborem Traiskirchen, velmi často vzpomínali třeba na péči pátera Novotného.

Rozhádaná menšina

„Starousedlíci“ si od nově příchozích slibovali rozšíření a omlazení spolkové činnosti. Brzy se ovšem začaly projevovat první neshody. Česká menšina v Rakousku byla totiž od únorového převratu v Československu v roce 1948 rozdělená na dva přibližně stejně velké – ovšem znepřátelené – tábory. Jejich jablkem sváru byl postoj ke komunistickému režimu v Československu. V Rakousku, a především ve Vídni, existovala početná skupina Čechů s kladným postojem k Praze. Ta jim na oplátku nabízela podporu a nejrůznější benefity jako snadnější získání víz. V jejich čele stálo Sdružení Čechů a Slováků v Rakousku, které vydávalo i vlastní týdeník – Menšinové listy. Tato skupina postupně přebírala oficiální čs. stanoviska a nic na tom nezměnilo ani převzetí moci Gustávem Husákem v roce 1969. Nově příchozí se s touto částí menšiny, která ve svých „listech“ později obhajovala normalizaci, pochopitelně nemohli ztotožnit.

Ještě složitější situace panovala ve vztazích posrpnové emigrace s takzvanou demokratickou částí české menšiny, která byla sdružena v Menšinové radě české a slovenské větve v Rakousku. Ta se ostře stavěla proti komunistickému režimu v Praze, což zveřejňovala ve svých Vídeňských svobodných listech, a jejím ideálem zůstávala první republika a udržování odkazu T. G. Masaryka a E. Beneše. Nicméně nově příchozí byli většinou mladí lidé, kteří první republiku nikdy nezažili, a udržování tradic, jako šibřinky, jim bylo cizí. Jejich potřeba rychle získat práci a začlenit se do rakouské společnosti spolu s nechutí se angažovat v menšinových spolcích vedla starousedlíky k přesvědčení, že generace osmašedesátníků je „načichlá komunismem“ a ztratila masarykovské a vlastenecké cítění.

Uprchlíci začali být mnohými považování za „pouhé zlatokopy“, kteří přišli na „zlatý Západ“ jen kvůli penězům a lepší práci. Problém představovaly i obavy před aktivitami agentů StB, kteří měli mezi nově příchozími působit. Paradoxní bylo, že ze stejného důvodu – tedy ze strachu z StB a z možnosti ohrozit rodinu, jež zůstala ve vlasti – odmítali podílet se na menšinovém životě i nově příchozí.

Různá vidění světa

Avšak i posrpnoví emigranti se chtěli setkávat. Kvůli přetrvávajícím neshodám se „starou“ částí české menšiny si založili počátkem sedmdesátých let spolky vlastní. Přední místo mezi nimi zaujal Kulturní klub Čechů a Slováků v Rakousku, který spoluzaložil a dlouhodobě vedl již zmíněný Přemysl Janýr. Janýrovi, který se vypracoval mezi špičky rakouské sociální demokracie (SPÖ), se podařilo Kulturní klub zařadit mezi přední exilové organizace. Klub se zaměřil jak na pomoc nově přicházejícím uprchlíkům z Československa (mezi něž patřili od roku 1977 i signatáři Charty 77), tak i na pořádání kulturních akcí, které měly velmi často politický podtext – přednáška Anastáze Opaska, autorské čtení Pavla Kohouta, vystoupení Jaroslava Hutky a podobně.

Česká Vídeň se vznikem nových spolků opět rozdělila, tentokrát na třetiny, které spolu příliš nevycházely. V pozadí toho stál nejen generační rozdíl mezi jejími členy, ale podle historičky Jany Starkové i jiné „vidění světa“. Jak zmiňují někteří pamětníci posrpnové emigrační vlny: Kdo přišel po roce 1968 do Rakouska, byl v očích starousedlíků komunista a hospodářský emigrant. Chartisté, kteří přicházeli do Rakouska v rámci nabídky politického azylu rakouským kancléřem Brunem Kreiským, jako byl Pavel Kohout nebo Ivan Medek, se u starousedlíků setkali ještě s větším odmítáním, protože podle nich pomáhali zvrácený komunistický režim sami budovat. Vzájemné antipatie nepomohl překlenout ani takzvaný Volksgruppengesetz neboli rakouský zákon o národnostních menšinách, podle kterého byli Češi ve Vídni označeni za národnostní menšinu s nárokem na finanční podporu. Český poradní sbor při Úřadu spolkového kancléře se kvůli vzájemným neshodám podařilo ustanovit až v roce 1994.

Obroušení hran

Nakonec se ale většina z posrpnové emigrace velmi dobře začlenila do rakouské společnosti a po čase získala i chuť se více angažovat v menšinovém životě. Navíc uvnitř menšiny se vždy našli jednotlivci, kteří se spolu dokázali nejen bavit, ale i spolupracovat. I přes vzájemné výpady ve spolkovém tisku nebyly vztahy mezi jednotlivými členy znesvářených skupin (až na jejich vedoucí funkcionáře) tak napjaté. Nadto rok 1989 opravdu mnohé změnil. 

Zhroucení totalitního režimu v Československu, pád železné opony a otevření hranic na Západ – to vše mělo významný dopad na českou menšinu v Rakousku. Hrany, vyostřené léty vzájemných sporů, se začaly obrušovat. S novou generací Čechů, kteří začali do Rakouska přicházet za prací po otevření hranic v roce 1990, napětí způsobené bipolárně rozděleným světem postupně vyprchalo.  

I na středověké poměry nakládal Karel IV. s židy velmi nevybíravě. Jejich pronásledování bylo sice v říši již od 13. století běžné, ale za vlády slavného císaře a českého krále se staly pogromy prostředkem vypočítavosti, který využívali jak panovníci, tak města. Už při nástupu na trůn si Karel IV. upevnil moc tím, že výměnou za uznání císařem věnoval v červnu 1349 Ludvíku Braniborskému v Norimberku „tři nejlepší domy židů […] brzy potom, až oni samotní budou pobiti“ – což městská správa správně pochopila jako rozsudek smrti nad původními majiteli nemovitostí.

Zbaveni viny

Budoucímu císaři se zmíněný postup zalíbil, a v říjnu 1349 tak norimberskou radu zbavil povinnosti stíhat viníky a vyplácet odškodnění v případě, že „budou židé poškozeni proti vůli města“. Hodlal tím vyvolat pogrom; když se ovšem dva týdny nic nedělo, udělil městu právo srovnat židovskou čtvrť se zemí a parcely prodat, pokud mezi nimi postaví kostel a tržiště. Pátého prosince 1349 nastal velký pogrom, který měla na svědomí králem najatá posádka: Přivezla si s sebou podepsanou amnestii, jež ji zbavovala viny za veškeré činy spáchané proti židům. Během následujícího dvoudenního běsnění bylo pobito 560 židovských rodin. 

Dnes se na náměstí, které z centra židovské obce vzniklo, konají vánoční trhy. V zakládací listině tamního mariánského kostela Karel IV. oznamoval: „Pro nás, říši, město a měšťany samotné je užitečné a dobré, že všechny židovské domy v Norimberku [...] a židovská škola jsou nyní zrušeny, a mají se tam zřídit místa, která mají zůstat a na věky patřit celému městu.“ 

Bohatý a krutý

Norimberský případ nepředstavoval exces, nýbrž součást širší politiky. Židé ve středověku tvořili „majetek“ krále a ve svém nevolnictví mu zůstávali vydáni napospas. Počátkem června 1349, tedy krátce před norimberskými událostmi, například Karel IV. za 15 200 livrů zastavil všechny židy ve Frankfurtu nad Mohanem „svobodné vůli“ městské rady. Radní si zmíněný čin vyložili jako pobídku k akci: Koncem měsíce se frankfurtští občané shromáždili před židovskými domy a i s obyvateli uvnitř je zapálili – ještě předtím jim ovšem židé museli vydat své cennosti. Požár poškodil značnou část zástavby, nicméně Karel IV. vydal obci potvrzení, že vinu na pogromu nesou cizinci. Město tudíž nemuselo odškodnit obyvatele, kteří přišli k úhoně, a panovník dostal nemalou finanční kompenzaci.

Nepřekvapí tedy, že z 350 míst po celé Evropě, kde mezi roky 1348 a 1352 došlo k pronásledování židů, připadala zhruba polovina na svobodná říšská města a další třetina na Svatou říši římskou. Karel IV. z popsaných pogromů obvykle přímo těžil buď podílem na židovském majetku, nebo prostřednictvím pokut za vraždu osob pod jeho ochranou. Koncem 14. století byla již většina říšských měst bez židovského obyvatelstva a pronásledovaná komunita se v nich začala znovu usazovat až v 18. století. 

Když paleontologové studují dávno vyhynulé tvory, obvykle mají k dispozici jen pár fosilizovaných kostí či otisků. Ale i vzácné perfektně zachovalé a úplné fosilie vyprávějí jen část příběhu. Většinou totiž není jasné, jak takový organismus během svého života vypadal a ještě méně jakým způsobem žil. 

Aby vědci získali informace o chování vyhynulého druhu a jeho životní strategii, musejí doufat ve výjimečný nález, který uchová ještě něco dalšího, než jen samotné tělo dotyčného tvora. Právě takové štěstí se nedávno usmálo na americkou paleontoložku Jingmai O’Connorovou z Fieldova přírodovědného muzea v Chicagu.

Semena v žaludku

Když vědkyně navštívila Šan-tungské muzeum ve východní Číně, všimla si, že u dvou fosilií vyhynulého ptáka Longipteryx chaoyangensis, který žil před zhruba 120 miliony let, je vidět, co měli ptáci v žaludku. Bližší zkoumání ukázalo, že jde o semena nahosemenných rostlin. Nahosemenné rostliny byly v prehistorii, především na konci prvohor a ve druhohorách, dominantními rostlinami na Zemi.

Longipteryxové patřili do velké skupiny enantiornitů, primitivně vypadajících ptáků, kteří zmizeli během masového vymírání na konci druhohor. Vědci se vzhledem k jejich dlouhému ozubenému zobáku domnívali, že se tito ptáci živili rybami, případně že šlo o hmyzožravce. Zjištění americké paleontoložky ale naznačuje, že ve skutečnosti mohlo jít o všežravce, kteří se živili plody a možná i hmyzem. 

Otázkou zůstává, k čemu longipteryxům sloužil jejich ozubený zobák. Tvrdost zubní skloviny je u longipteryxů podobná jako u několik tun vážících dravých dinosaurů. Podle Alexe Clarka, který se na výzkumu také podílel, by ve skutečnosti mohlo jít o zbraň. Něco podobného lze nalézt například u dnešních kolibříků, kteří mají na špičce svého zobáku malé rohovité výstupky. Také ti je používají k soupeření.

Publikace Night Combat vyšla ve Washingtonu roku 1953 (a v následujících dekádách i v několika reedicích). Nejvíce se na obsahu podílel generál Alfred Toppe, který na sovětském bojišti sloužil. Šéf amerických armádních historiků generálmajor A. C. Smith neopomenul v úvodu upozornit, že zdrojové texty napsali Němci z německého pohledu a že se uvedené postupy liší od zvyklostí vojáků strýčka Sama. Zároveň však dodal, že i američtí pěšáci absolvují specializovaný výcvik pro boj v noci.

Jak na noční přesun

Během operace Barbarossa se důležitým prvkem plánování i samotné realizace operací stávaly noční přesuny. Němečtí velitelé si uvědomili, že tma se může stát ochráncem jednotek před útoky všeho druhu. V praxi ovšem četnost nočních přesunů limitoval nedostatek kvalitních silnic i náhlé změny počasí. Stačil krátký liják a sjízdná cesta se proměnila v moře bahna.

Každému nočnímu přesunu předcházela zevrubná příprava, která zahrnovala průzkum silnic, zřízení kontrolních bodů, nasazení ženistů k opravám nejpoškozenějších úseků nebo zamaskování útvarů. Zároveň musel velitel zhodnotit míru rizika náletu i pozemního úderu včetně partyzánských přepadů. Pokud se měly za tmy přemisťovat motorizované jednotky, pohyb každé kolony se předem rozfázoval do několika etap. Přední světlomety vozidel vojáci demontovali nebo zatřeli modrou barvou, zadní lampy byly shora zatemněné. Vojenští policisté řídící dopravu a velitelé až na úroveň čety byli vybaveni signálními svítilnami. Dodržoval se rádiový klid, nicméně spojaři byli připraveni v případě nouze ihned vysílat rozkazy nadřízených. Za jasných nocí se Němci odhodlávali použít i pozorovací letouny.

Při transportech podél fronty se dělostřelci snažili přehlušit hluk motorů palbou a maskovat tak pohyby vojsk. Zároveň si Němci navykli projíždět mimo křižovatky i vesnice, kde je sovětská artilerie zpravidla očekávala. Když se motorizované oddíly blížily k frontě, pěchota mívala tendenci setrvávat v transportérech příliš dlouho a v případě nenadálého sovětského útoku utrpěla těžké ztráty. Velitelé se tedy naučili pro každý přesun určit konkrétní linii, na níž vydali vojákům rozkaz sesednout.

Zdroje světla pro průzkum

Trable čekaly německou brannou moc i při nočním průzkumu. Mnozí vojáci za těchto podmínek selhávali, protože jejich smysly otupěly dlouholetým životem ve městě. Už samotná orientace v potemnělé krajině činila mužům potíže – obzvlášť na monotónním ruském venkově s minimem výrazných bodů.
Průzkumné oddíly si pomáhaly odpalováním osvětlovacích granátů, jindy přišly vhod světlice shazované z letadel či pátrací světlomety instalované za frontovou linií. Při průzkumu Němci jen minimálně využívali obrněná vozidla, jejichž hlasité motory přitahovaly pozornost. Výjimkou byly situace, kdy se cíl nacházel příliš daleko na to, aby vojáci mohli úkol pěšky splnit před rozedněním. Tehdy dojeli do bezpečné vzdálenosti od nepřátelských pozic, vozidla zamaskovali a v cílové oblasti už se pohybovali po svých.

Zajímavou součást nočního průzkumu tvořily speciální oddíly přidělované k pozorovacím praporům dělostřelectva. Jejich úkol spočíval ve sledování záblesků sovětské artilerie a odposlouchávání jejích zvuků, z nichž pak s pomocí meteorologů spočítali pozice ruských kanonýrů a nechali na ně zaměřit odvetnou palbu. Za bezměsíčných nocí se příslušníci těchto batalionů pokoušeli pro pozorování užívat upoutané balony, ale taková metoda obvykle přinesla omezené výsledky. 

Útoky v temnotě

K nočním útokům se Wehrmacht uchyloval ve snaze rozšířit územní zisky z denních bojů nebo coby předehře k rozsáhlým operacím. Generálové se pro ně občas rozhodli také za situace, kdy se pokoušeli dobýt zpět území nedávno získané Rudou armádou. A konečně se noční přepady uplatňovaly i jako diverzní akce maskující hlavní směry větších ofenziv.

Hodinu H velitelé stanovovali s ohledem na potíže plynoucí z nočního boje. Potýkali se zejména s následujícím paradoxem: Útok za snížené viditelnosti býval časově náročnější než za dne, jenže bylo žádoucí jej dokončit před svítáním. Velitel tedy musel dobře zvážit situaci a sílu svých i nepřátelských oddílů, než k riskantnímu úderu temnotou vydal rozkaz. K nepříjemnostem se přidával terén východní fronty, málokdy vhodný pro rychlý noční pohyb. Terénní nerovnosti dokázaly útočníky ukrýt, avšak zároveň jim bránily ve výhledu na pozice rudoarmějců a nechávaly je v nejistotě o připravenosti nepřítele. Pokud hrozilo riziko střetu se silnými obránci, měly noční útoky přicházet z nepravděpodobných směrů.

Obecně lze říct, že úspěch úderu tmou závisel na pečlivé přípravě, správném načasování a výběru co nejpříznivějšího terénu. Žádná operace se neobešla bez vyhodnocení informací získaných leteckým i pozemním průzkumem, analýzy ukořistěných map a zajištění dostatečného množství zásob i rezerv. Před vydáním finálního rozkazu velitel probral plán s podřízenými důstojníky a zodpověděl případné otázky. Každý musel přesně vědět, co se od jeho mužů očekává, jinak by se boj mohl rychle zvrtnout.

Podobně detailní přípravu Němci absolvovali u útoků, které měly být zahájeny těsně před rozedněním a kulminovat za denního světla. Před takovými operacemi Wehrmacht věnoval několik nocí přísunu dostatečně silných jednotek.

Systém hloubkové obrany

Co se týče defenzivních operací, aplikovali Němci podobné základní doktríny na denní i noční boj. Za snížené viditelnosti se používala doplňková opatření v čele s posílením předsunutých stanovišť. Zároveň Wehrmacht přesouval lokální rezervy co nejblíže k přední linii a zintenzivňoval průzkum, aby se velitelé ihned dozvěděli o sovětském pokusu o noční útok. Pokud rudoarmějci udeřili, neváhali je Němci zviditelnit světlomety a světlicemi. 

Důležitou roli v noční obraně hrála artilerie. Preventivní přípravy se musely provést už za dne, aby odvetná palba mohla být zahájena záhy po detekování útočníků. Koncentrovaná kanonáda často přinutila Sověty zpomalit nebo ovlivnila směr jejich postupu. Výslechy zajatců navíc potvrdily, že měla na ruské vojáky demoralizující účinek.

V ideálním případě budoval Wehrmacht hloubkovou obranu. Druhá linie se nacházela 60–100 metrů za tou hlavní a sestávala ze zákopu vyztuženého kulometnými hnízdy i minomety. O dalších 650 metrů dále Němci rozmisťovali těžké zbraně, velitelství a zálohy. Ze stran tyto pozice chránily zátarasy z ostnatého drátu a minová pole, celý systém byl propojen komunikačními zákopy. Minová pole se nacházela též před první a druhou linií, klíčové body opevnění měly přímou telefonní linku na velitelství.

V pozdějších fázích války trpěl Wehrmacht nedostatkem personálu a už nemohl obsazovat mužstvem nepřetržité linie. Musel tedy spoléhat na soustavu samostatných bodů, byť vzhledem k rostoucí účinnosti infiltračních taktik Rudé armády šlo o málo účinnou improvizaci.

Umění ústupového boje

Když se situace Hitlerových armád na východě začala zhoršovat, noční hodiny nabízely nejvhodnější čas pro stahování z exponovaných pozic. Jako nezbytná se ukázala opatření proti nepřátelským obkličovacím manévrům. Rudoarmějci totiž prokazovali pozoruhodnou schopnost překonávat i zdánlivě neprostupný terén a přes takto vyčerpávající výkon neúprosně nahánět ustupující Němce. Ti proto preventivně obsazovali menšími oddíly kritické body za frontovou linií: dominantní kopce, mosty, křižovatky nebo soutěsky.

Jindy Wehrmacht stáhl z přední linie všechny postradatelné muže a důstojníci je začlenili do nezávislých bojových skupin schopných prorážet obklíčení. Zároveň se Němci snažili ponechávat v přímém kontaktu s nepřítelem jen takové množství jednotek, jaké zvládali zásobovat. Účinné krycí síly tedy měly raději méně mužů, zato se spoustou munice a paliva. Při rozsáhlejších ústupových operacích ponechával Wehrmacht v kontaktu s dotírajícími rudoarmějci zpravidla pancéřové jednotky. Protože sebemenší porucha v takové situaci znamenala ztrátu, byly do zadních vojů vybírány jen tanky v bezvadném technickém stavu. Generálové taktéž začleňovali do krycích oddílů opravárenské čety, náhradní osádky i ženijní útvary vybavené k provádění demolic.
Pokud velitel vše dobře naplánoval, mohl stáhnout jádro svých sil pod rouškou tmy do týlu, zatímco krycí jednotky na frontové linii simulovaly normální aktivitu – coby divadlo pro sovětské průzkumníky.

Praktická ukázka

Jako typický příklad dodržení zásad nočního ústupu lze uvést stažení 337. divize z prostoru 20 km jihozápadně od Smolenska, kde v polovině září 1943 odrážela útoky ruských vojsk. Ráno 25. září dostala divize rozkaz odpoutat se od nepřítele a zahájit ústup na budovanou linii Panther-Wotan na břehu Dněpru. Velitel divize generálporučík Otto Schünemann neprodleně zahájil přípravy. Divizní velitelství, dva oddíly pěchoty a prapor artilerie přeměnil v průzkumné předvoje, které měly každé jednotce vybrat a přidělit nejvhodnější úsek Panther-Wotanovy linie. 

Schünemann počítal s tím, že ho Rusové budou pronásledovat. Proto nařídil průzkumníkům nalézt též vhodný terén pro zaujetí přechodných pozic, z nichž by Němci během ústupu nepřátelský útok zbrzdili. K průzkumným oddílům přidělil speciální čety, které vyznačovaly trasy a kontrolovaly, zda kolony nebloudí. 

V noci z 25. na 26. září se většina servisních oddílů dala do pohybu a podél ústupových cest vybudovala sklady paliva a munice. Ve snaze o co nejplynulejší přesun Němci přísně regulovali provoz a kolem tras rozmístili také vyprošťovací vozidla. Přes lesní potoky ženisté postavili lávky, které měli po přechodu hlavních sil vyhodit do povětří. Generálporučík neváhal shromáždit civilisty z okolních obcí a dočasně je přemístit do lesů, aby nezasahovali do pohybu kolon. Zažádal též o protiletecké krytí a obdržel pět baterií flaku. Hlavní přesun začal 26. září po setmění. Rudoarmějci stahování 337. divize narušili obchvatnými údery, ale vyčleněné jednotky jejich nástup zdržely a nakonec svazek dosáhl cíle s minimálními ztrátami.

Účinný sovětský průzkum

Toppův „autorský tým“ se věnoval i nočním taktikám Rudé armády – byť v menší míře, protože mohl čerpat jen „z druhé ruky“. Noční přesuny se podobaly německým s jednou výraznou výjimkou. Díky znalosti domácího terénu i podpory civilního obyvatelstva si Rusové dovolovali zkracovat cestu zdánlivě neprostupnými místy, na která by si kolony Wehrmachtu netroufly. Dle vzpomínek německých důstojníků sovětští velitelé vše podřizovali úspěšnému zvládnutí přesunu a jednali nemilosrdně. Pohodlí mužstva ustoupilo do pozadí, a pokud voják nestíhal tempo pochodu, byl ponechán osudu. Nutno dodat, že tento přístup se uplatňoval především v první zoufalé fázi války.

Také shromažďování sil pro útočné operace se zpravidla odehrávalo v noci. Rudá armáda přesouvala pěchotu na nákladních autech, z nichž vojáci vystupovali co nejdále od obydlených míst. Následoval pochod na konkrétní shromaždiště, obrněné a motorizované útvary se přesouvaly do výchozích postavení jako poslední. V roce 1944, kdy síla Wehrmachtu výrazně poklesla, věnovali Sověti méně péče kamuflování nočních přesunů a vozidla často jezdila s nezakrytými světly.

Noční průzkum Rudé armády býval velmi účinný – mimo jiné opět díky znalosti prostředí i pomoci partyzánů. Mezi typické rysy patřilo nasazování silných formací až o velikosti pluku – jakmile regiment narazil na nepřítele, měl ho rovnou napadnout. To menším hlídkám Wehrmachtu činilo značné potíže, navíc Rusové své průzkumníky čas od času posílili i tanky či kavalerií.

Mistři infiltrace

Za nejefektivnější metodu sovětského nočního boje generálové Wehrmachtu považovali nepozorovanou infiltraci německých pozic. Rudoarmějci se postupně stali mistry této taktiky a dokázali ji zvládat jak s malými oddíly, tak na úrovni divize. Ačkoliv čelní jednotky bývaly v boji nablízko nakonec zdecimovány, stihly předtím Němcům způsobit vážné škody a vyvolat chaos.

Sovětská taktika nočních ofenziv prošla během let 1941–1945 řadou změn co do metod i způsobu provedení. Zatímco zpočátku prokazovali Stalinovi vojevůdci nedostatek iniciativy, ve druhé polovině války se blýskli mnoha odvážnými nočními manévry. Účinně dokázali využívat zejména fakt, že německá obrana stále častěji postrádala hloubku. Z počátečních frontálních úderů přes minová pole ve stylu Velké války se generálové nakonec poučili. Útočící jednotky obcházely nejsilnější ohniska odporu, a pokud se jim podařilo dosáhnout územních zisků, měly se je snažit ještě téže noci rozšířit.

V roce 1944 Stavka často nařizovala zahájit masivní ofenzivu časně zrána a pokračovat celý den i po západu slunce. V čele vždy burácely tanky, jenže Němci pomocí přesunů rezerv na nejohroženější místa nepřítele mnohdy zpomalili. K bodu zlomu došlo v létě téhož roku, kdy Rudá armáda inovovala taktiku. Před noční operací provedla klamná opatření na široké frontě, takže nepřítel netušil, kde k dalšímu útoku dojde. Poté Sověti do těžiště úderu koncentrovali pěšáky i tanky, jimž určili jen limitované cíle – zejména narušit celistvost defenzivní linie a připravit půdu druhé vlně. Úspěšnost nočních útoků se tím výrazně navýšila a Němcům nastaly zlé časy.    

Již roku 1798 britský ekonom a pastor Thomas Malthus předpovídal, že se lidstvo řítí do populační katastrofy. Podle jeho propočtů se totiž prosperita národa odvíjela primárně od toho, jak rychle rostl – konkrétně tedy čím pomaleji, tím pro všeobecný blahobyt lépe. Dobové tempo však bylo dle zmíněného myslitele neudržitelné: V jeho očích hrozilo planetě přelidnění a z něj plynoucí hladomory. Malthus přitom žil ve světě, který ještě neobývala ani miliarda lidí. Na uvedenou hodnotu se globální populace vyšplhala teprve v roce 1804.

Společností tenkrát hýbala průmyslová revoluce, všechno se překotně měnilo, lidí zásadně přibývalo, a bylo tudíž snadné podlehnout katastrofickým představám. Přesto se lidstvo přes hranici druhé miliardy přehouplo teprve roku 1927 a skutečný rozmach přišel až po druhé světové válce. V roce 1960 dosáhla populace tří miliard, do čtvrté zbývalo čtrnáct let a do páté dalších třináct. Interval se tedy zmenšoval a přírůstek se zvedal závratnou rychlostí. 

Navzdory utrpení

Malthusova varování se proto začala objevovat znovu a jejich nejhlasitějším propagátorem se stal americký biolog Paul Ehrlich. V roce 1968 vydal knihu The Population Bomb neboli „populační bomba“ a již od první strany v ní tvrdí, že lidstvo prohrálo boj samo se sebou a nedokáže se svépomocí uživit. Varoval, že pokud nedostaneme populační růst pod kontrolu, hrozí hladomory a nepokoje. Ani v tomto případě se však děsivá předpověď nenaplnila. Počet obyvatel sice rostl, ale hladomor ani revolty planetárních rozměrů nepřišly. Dnes 92letý Ehrlich se brání, že chtěl katastroficky laděným výkřikem upozornit na environmentální problémy a odstartovat diskusi o populačním růstu.

Jeho vize každopádně zvedla takovou vlnu strachu, že přispěla ke vzniku řady organizací a vládních programů na kontrolu obyvatelstva. Jejich zásahy se pak většinou orientovaly na rozvojové země: Sterilizovaly se miliony lidí, často proti jejich vůli a v nehygienických podmínkách. Domorodým ženám se nutila antikoncepce a například v odlehlých filipínských vesnicích se doslova shazovala po bednách z helikoptér. V některých částech Indie se v 70. a 80. letech dokonce od sterilizace odvíjelo právo mužů i žen na základní potřeby, jako jsou voda, potravinové lístky, lékařská péče či připojení k elektrické síti.

Prakticky každý stát, který zavedl populační regulaci, zažil nárůst ilegálních potratů a s nimi spojených traumat. Snad jedinou zemí, kde se reprodukci podařilo omezit, se stala Čína. Po zavedení „politiky jednoho dítěte“ v roce 1979 tam klesl průměrný počet potomků na ženu z 2,74 na dnešních 1,09. Ve zbytku světa však lidí dál přibývalo.

Země za zenitem

Hranici páté miliardy jsme tak překročili v roce 1987, šestá následovala o jedenáct let později, sedmá za dalších dvanáct roků a osmá předloni. S devátou se nicméně počítá až v roce 2037. Malthus, Ehrlich i další alarmisté totiž předpokládali, že populace poroste nezadržitelným tempem, jenže ve skutečnosti záleží na řadě faktorů – od vzdělání přes délku dožití a průměrný plat až po dostupnou lékařskou péči. A pokud je vezmeme v potaz, přelidnění planety jednoduše nehrozí.

Podle dat Organizace spojených národů zažila Země vrcholný přírůstek v roce 1963, kdy činil 2,3 %. Loni však statistika klesla na 0,9 %. Během zmíněného rekordního roku připadalo na každou ženu v průměru 5,3 dítěte, v roce 2023 se však jednalo pouze o číslo 2,4. Dle nejnovější předpovědi OSN by se přitom v roce 2086 mohl planetární přírůstek srovnat s úmrtností, a jiné modely dokonce předpokládají, že k tomu dojde ještě dřív. Zatímco v minulosti jsme se tedy báli přelidnění, aktuální a značně reálnější hrozba spočívá v přesném opaku.

Vyspělí a bezdětní

Paradoxem zůstává, že tytéž výhody, které přišly s průmyslovou revolucí a populační boom odstartovaly, jej teď podle expertů mírní. Rozvoj medicíny, hygieny, zlepšení životních podmínek, očkování proti smrtelným nemocem – to vše přispělo k poklesu úmrtnosti dospělých, ale hlavně dětí, u nichž se navíc prodlužovala doba dožití. Stejný trend má ovšem na populaci také opačný efekt a je jasně měřitelný v každé zemi, jež dosáhla určitého stupně průmyslového rozvoje: Klesla porodnost.

Za popsaným efektem stojí celá řada faktorů, nicméně dva jsou nejvýraznější – přežití potomků a vzdělání žen. Pokud umírá méně dětí, rodiče nemají potřebu si jich pořizovat „nadbytek“, aby se alespoň některé dožily dospělosti. A jakmile se ženám otevře vzdělání, zatouží po uplatnění ve vybrané profesi, nejen v domácnosti. V nejvyspělejších zemích tak porodnost dávno klesla pod laťku, jež zajištuje stabilní populaci, tedy 2,1 dítěte na ženu. USA v současnosti hlásí hodnotu 1,78, Itálie 1,24, Španělsko dokonce jen 1,16 a Jižní Korea se propadla na aktuální světové minimum činící 0,72. Česká republika patří s číslem 1,67 spíš k evropskému nadprůměru.

Afrika, tahoun planety

Populace tak momentálně ubývá v 83 zemích a daný trend se pomalu šíří i do zbytku světa – včetně států, které v předchozích dekádách zažily populační explozi. Například v Bangladéši, kde bylo ještě v roce 1975 běžné mít sedm potomků, klesl průměr na 1,92 dítěte na ženu. Naopak mezi hlavní tahouny růstu patří rozvojové země subsaharské Afriky jako Demokratická republika Kongo, Tanzanie či Nigérie. Poslední jmenovaná by se přitom do roku 2100 měla stát třetí nejlidnatější na světě, hned po Indii a Číně. Ve stejné době bude také tamní metropole Lagos s více než 88 miliony obyvatel největším městem na Zemi. A podle některých předpovědí se má v roce 2100 polovina všech dětí rodit právě v Africe.

Otázkou zůstává, jak zmíněné teorie obstojí v konfrontaci s realitou. OSN například vydává předpovědi každé dva roky, protože jedině tak dokáže reagovat na změny ve společnosti. Války, přírodní katastrofy, migrační vlny či pandemie do porodnosti promlouvají. Zároveň je pravděpodobné, že s rostoucí životní úrovní se i rozvojové země vydají cestou menšího počtu potomků (viz Vzdělané Mali). Ve státech s klesajícím počtem obyvatel se zase vzmáhají inciativy na podporu rodičovství, díky nimž je například finanční zátěž spojená s výchovou potomků pro mnohé páry přijatelnější. Ačkoliv se tedy podle aktuálních předpovědí dočkáme desáté miliardy v roce 2057 a o třicet let později začne lidstvo pozvolna vymírat, skutečnost se může v závislosti na vývoji celosvětové situace značně lišit. 

Ptačí zpěv člověka zajímal odjakživa a ornitologové dodnes přiznávají hlasovým projevům opeřenců zásadní důležitost při terénním určování jednotlivých druhů. Zpěv ptáků je ovšem pro zoology přitažlivý i z jiných důvodů. Člověk má jako jediný primát vrozenou a dědičně podmíněnou schopnost mluvit. Když však na dítě nikdo nepromlouvá, samo se odpovídajícím hlasovým projevům nenaučí. Vědci se proto snaží zjistit, jaký je podíl vrozeného a naučeného při zvládání lidské řeči.

Právě při hledání odpovědi na tuto otázku pomáhá výzkum ptačího zpěvu. Obdobně jako lidé mají opeřenci vrozenou schopnost zpívat, ale k jejímu rozvinutí potřebují naslouchat zpěvu starších příslušníků vlastního druhu. Pokud mláďata zanedbají výuku, pořádnému zpěvu se nenaučí. Alespoň jsme si to ještě nedávno mysleli...

Sklon ke „správné matematice“

V rámci jednoho experimentu vědci odchovali mladé samečky australských pěvců zebřiček pestrých (Taeniopygia guttata) v izolaci. Ptáčata se tak nemohla naučit zpěvu od starých zkušených samců. Mladí samci se sice naučili zpívat jako samouci, ale jejich zpěv se od zpěvu „školených“ samců výrazně lišil. K zebřiččímu „ideálu“ měl daleko. Vědci pak pasovali ptačí „samouky“ do role učitelů a nechali je vychovávat další generaci pěvců. Takto odchovaným samcům svěřili do výchovy další generaci mláďat.

Mimořádně zajímavé bylo, že mláďata při výuce nekopírovala přesně zpěv svých učitelů. Volila si vlastní „pojetí“ a zjevně nešlo o náhodně vybrané varianty. S každou další generací se zpěv samců blížil „normě“, jaká se předává z pokolení na pokolení mezi samci volně žijících zebřiček. Po pěti generacích už zebřičky zpívaly prakticky standardně, jako kdyby u jejich praprapradědů vůbec nedošlo k přerušení výuky.

Je to podobná situace, jako kdyby se učitelem matematiky stal samouk přesvědčený, že 2 + 2 = 8. Jeho žáci by jaksi podvědomě tušili, že to není správný výsledek a „slevili“ by na 2 + 2 = 7. Každá další generace žáků by prováděla další dílčí korekci. Žádná by číslo ve výsledku nezvyšovala a čtvrtá generace by se opět dopracovala ke správnému výsledku 2 + 2 = 4.

Dědičný kód lidské řeči?

Pokus se zebřičkami demonstroval, že i výsledek učení má v sobě skrytou dědičnou komponentu, která do značné míry určuje finální podobu naučené dovednosti. To vysvětluje, jak se mohla „školená“ forma ptačího zpěvu vyvinout. Potenciál k jejímu vzniku si nesli ptáci od počátku ve své dědičné informaci. I když se tedy první zebřičky neměly od koho naučit „vylepšenou“ verzi zpěvu, schopnost k jejímu dosažení měly vrozenou.

Lidská řeč je často přirovnávána k „vyškolenému“ ptačímu zpěvu. Pokud se nám nedostane patřičné výuky, mluvit se nenaučíme. Jasně to dokazují případy dětí vyrůstajících v izolaci. Jak by to dopadlo, kdyby takové děti v dospělosti zplodily další pokolení a to by bylo odkázáno jen na výchovu „nemluvících“ rodičů? Vyvinula by se v takové izolované populaci nakonec nějaká forma lidské řeči? Experiment, jenž by na tuto otázku odpověděl přímo, samozřejmě nelze provést. Ale ve světle studie na zebřičkách se zdá „samovolný“ vznik lidské řeči celkem pravděpodobný.

Díky výzkumu genetických základů ptačího zpěvu a jejich vysoké podobnosti s genetickými základy lidské řeči si teď můžeme být o poznání jistější, že podobné experimenty na ptačích pěvcích nám skutečně mohou prozradit hodně i o tom, jak se vyvinula lidská řeč, jak je v mozku řízena a jaké mechanismy přispívají k tomu, že se ji naučíme lépe či hůře, popřípadě proč máme potíže při učení cizích jazyků.

Že tuk uložený oblasti břicha je problém nejen estetický, ale také zdravotní, víme už dlouho. Když je v břiše příliš mnoho tuku, ukládá se na játrech, slinivce a dalších orgánech, což má zdravotní důsledky, včetně vyššího rizika demence, cukrovky nebo dřívějšího úmrtí. Jak ale ukazuje nedávný výzkum týmu australských vědců, působení břišního tuku v těle může být velmi zákeřné. Doktor Feng Pan, vedoucí výzkumný pracovník Menziesova institutu pro lékařský výzkum při Tasmánské univerzitě a jeho spolupracovníci objevili těsnou souvislost mezi množstvím břišního tuku a chronickými bolestmi.

Tuk a bolest

Badatelé v rámci výzkumu, jehož výsledky nedávno zveřejnil odborný časopis Regional Anesthesia & Pain Medicine, analyzovali data 32 409 lidí z britské databáze UK Biobank, kteří podstoupili snímkování na magnetické rezonanci břišní oblasti. Vědci zhodnotili, jak byl uložený jejich tuk, podkožní tuk i viscerální tuk v oblasti orgánů. Současně zohlednili, zda tito lidé uváděli bolesti zad, krku, ramen, boků, kolen nebo bolesti celého těla, které by trvaly déle než tři měsíce. U 683 pacientů měli vědci k dispozici opětovné snímky z magnetické rezonance i údaje o chronické bolesti, získané dva roky po prvních snímcích.

Z analýz vyplynulo, že nadměrné množství břišního tuku je často spojeno s chronickou bolestí svalů či kostí. Tento vliv je přitom výraznější u žen, což může souviset s hormonálními rozdíly a rozdíly ve způsobu, jakým se u nich tuk ukládá. Dobrou zprávou je, že hubnutí v tomto případě představuje zároveň efektivní způsob léčby.

Jak je u podobných studií poměrně časté, sami vědci přiznávají, že jejich výzkum nebyl příliš rozsáhlý a navíc zahrnoval pouze omezený a relativně úzký vzorek lidí. K prokázání skutečně příčinného vztahu mezi množstvím břišního tuku a chronickými bolestmi by podle nich bylo zapotřebí provést rozsáhlejší a dlouhodobý výzkum. Snad se ho v budoucnu dočkáme.