Srbsko, které bylo od roku 1830 dědičným knížectvím pod tureckou nadvládou, získalo po berlínském kongresu v roce 1879 nezávislost. Obě balkánské války v letech 1912–1913 poté státu přinesly velké teritoriální zisky, ale nikoliv přístup k moři, o nějž tolik usiloval. Bosna a Hercegovina spadaly pod rakouskou správu a přes všechen technický a kulturní pokrok, růst osvěty a vzdělanosti, které habsburská monarchie do země přinesla, je nutné konstatovat, že zdejší politické poměry se na začátku 20. století spíše zhoršovaly. 

Radikalizace Balkánu 

Po převratu v Srbsku v roce 1903 ještě zesílilo „velkosrbství“ a hnutí za jihoslovanskou jednotu. Idea sjednocení jižních Slovanů zasáhla především mladé lidi – už tehdy existovala vrstva mládeže, jež získala prestižní vzdělání ve velkých evropských městech, kde se seznámila s myšlenkami socialismu a nacionalismu. Ze Srbska a Černé Hory přicházeli do Bosny a Hercegoviny radikálové, prováděli nejrůznější diverzní akce a vystupovali proti monarchii. Anexe Bosny a Hercegoviny v roce 1908 výrazně zhoršila vztahy Habsburků s Ruskem, které se cítilo podvedeno, a Vídeň se tak stala po Konstantinopoli dalším terčem velkosrbské agitace. Mezinárodním vztahům nijak nepomohlo, že se anexe namísto „slavnostního pochodu“ stala partyzánskou válkou, v níž monarchie zvítězila až po nasazení asi 150 000 mužů. 

Svévolný čin byl v Bělehradu přijat s rozhořčením. Během dvou dnů založili srbští nacionalističtí intelektuálové a vojáci organizaci Obrana národa, jejímž cílem se stalo zlikvidovat rakouský vliv na Balkáně za pomoci propagandy a sabotáží. Vznikla speciální škola určená pro výcvik v partyzánském boji, kterou vedl major Vojislav Tankosić. 

Vyškolit a vyslat své agenty do Bosny a Hercegoviny netrvalo srbským aktivistům dlouho, nelenila však ani rakouská tajná policie, o síti agentů se brzy dozvěděla rakouských správních orgánů. Vídeň vyslala do Bělehradu protestní nótu a Obraně národa bylo nařízeno, aby zůstala u slov a vyvarovala se činů. To ale paradoxně způsobilo další radikalizaci místních obyvatel, zvýšení společenskopolitického napětí v zemi a tím předurčilo i blížící se sarajevské události v červnu 1914. 

Sjednocení, nebo smrt 

Srbští radikálové v armádě ovšem s oficiálním stanoviskem své vlády nesouhlasili a 9. května 1911 založili organizaci, jejímž cílem nebylo nic menšího než sjednocení všech Srbů, čehož mělo být dosaženo i za použití násilí. V programu stálo, že „organizace dává přednost teroristickým útokům před intelektuální propagandou“ a každý člen sdružení musel projít zvláštním přijímacím ceremoniálem. Porušení kázně či nesplnění rozkazu poté znamenalo propadnutí smrti, čemuž ostatně napovídal i název organizace – Sjednocení nebo smrt, přestože do dějin vstoupilo její krycí jméno Černá ruka. Vedoucí postavení zastával podplukovník Dragutin Dimitrijević přezdívaný Apis (býk) a členem se stal rovněž Tankosić. S organizací sympatizovala skupina radikálních mladíků, k nimž patřil i bosenský student Gavrilo Princip, jehož jméno mělo brzy obletět celý svět. 

Dnes už není možné zjistit, kdo ze spiklenců přišel s nápadem na zavraždění Františka Ferdinanda jako první, je však jisté, že při promýšlení plánů atentátu propadli všichni fanatickému nadšení. Zápis v protokolu z pozdějšího soudu s útočníky říká: „Bylo to v dubnu 1914, když Princip za svého pobytu v Bělehradě, kde se stýkal v kavárnách s četnými srbskými studenty, vyslovil úmysl spáchati atentát na nebožtíka arcivévodu Františka Ferdinanda. Rozmlouval o tomto úmyslu s Čabrinovićem, kterého znal a který taktéž byl v Bělehradě; tento živil od oné doby touž myšlenku a prohlásil ihned, že je ochoten spolupůsobiti při atentátu.“ 

Shromáždění a výcvik atentátníků 

Jako zásadní problém se ovšem ukázal nedostatek zbraní a dalších prostředků, potřebných k takovému podniku. Princip proto kontaktoval známého železničáře Milana Ciganoviće, o němž se říkalo, že prý má vazby na majora Tankosiće. Protokol pokračuje: „Princip a Čabrinović z nedostatku peněz pomýšleli na to, aby požádali o pumy a potřebné zbraně srbského majora Milana Pribičeviće nebo Narodnou Odbranu. Ale major a rozhodující člen řečeného spolku, Živojin Dačić, nebyli přítomni. Oba zločinci rozhodli se zkusiti dostati zbraně od starého komitače, kterého znali a který v té době byl zaměstnán u státní dráhy, Milana Ciganoviće. (…) O Velikonocích Princip zasvětil do věci Trifka Grabeže, jenž taktéž byl v Bělehradě a jenž dle svého doznání prohlásil, že je rovněž hotov spolupracovati na atentátu. (…) Časem Ciganović se dorozuměl o předmětu zamýšleného atentátu se srbským majorem Vojou Tankosićem, s nímž byl v úzkých přátelských stycích a jenž za tímto účelem dal potom revolverový browning k použití.“  Ve skutečnosti se jednalo o samonabíjecí pistoli FN 1910 ráže 9 mm browning krátký. 

Sám Grabež líčil po svém zatčení při výslechu průběh setkání s Tankosićem, jehož navštívil společně s Ciganovićem 24. května 1914, takto: „Tankosić řekl Grabežovi: ‚Jsi mužem, jakého jest třeba, jsi rozhodnut?‘ K čemuž Grabež odpověděl: ‚Jsem.‘ Tankosić ptal se: ‚Umíš zacházeti s revolverem?‘ Na zápornou odpověď Grabežovu Tankosić řekl Ciganovićovi: ‚Dám ti revolver a nauč ho střílet!“ 

Výcvik ve střelbě následoval hned 25. května: „Potom Ciganović dovedl Principa a Grabeže na střelnici posádky topčiderské a udělil jim v lese v sousedství střelnice cvičení ve střelbě browningem do terče. Ciganović naučil také Principa, Grabeže a Čabrinoviće zacházeti s pumami, které jim byly později odevzdány.“ 

Přes hranice na místo činu 

Tankosić informoval srbského ministerského předsedu Nikolu Pašiće o připravované akci. Premiér sice podporoval cíle Černé ruky, ale s atentátem nesouhlasil. Preventivně varoval tajnými diplomatickými kanály rakouské vládní kruhy, a vydal dokonce rozkaz, že Princip, Čabrinović a Grabež mají být v případě pokusu o opuštění srbského území neprodleně zatčeni. Tankosić se však postavil na stranu spiklenců a pomohl jim dopravit se bezpečně i se zbraněmi do Sarajeva. Protokol říká: „Major je zavedl všechny tři na místní úřad a vydal jim pas, jímž se písemně potvrzovalo, že jeden z nich byl celník a dva druzí jeho kamarádi. Pas nesl také jméno takzvaného celníka, které Princip zapomněl.“ 

Do města dorazili 4. června po dobrodružné cestě, realizované za pomoci sítě důvěrníků Národní obrany a Černé ruky a začali verbovat další spolupracovníky. Vlastní „úderná skupina“ tak dosáhla krátce před činem osudového počtu „sedmi rozhněvaných mužů“: Muhamed Mehmedbašić, Nedjelko Čabrinović, Trifko Grabež, Vaso Čubrilović, Cvjetko Popović, Danilo Ilić a Gavrilo Princip. Samotný plán atentátu byl poměrně jednoduchý: muži se měli předem rozestavět po trase plánované jízdy následníka trůnu městem a při vhodné příležitosti zaútočit pistolí či granátem. Osoby a kulisy blížícího se dramatu byly připraveny. 

Jednali z mladické nerozvážnosti? 

Bezprostředně po činu se rakousko-uherským úřadům podařilo všechny atentátníky rychle pozatýkat, kromě Mehmedbašiće, jemuž se povedlo uprchnout do Černé Hory a následně do Srbska. Justice však uvalila k velké nevoli novinářů na celý případ dočasné informační embargo: „Vyšetřování vede se přísně tajně a je těžko něco se dozvědět. Též telefonické a telegrafické zprávy podléhají cenzuře. Všechny zdejší listy, které přinášejí něco o výsledku vyšetřování, jsou konfiskovány.“ 

Soud se spiklenci a jejich pomocníky, který vešel do historie pod názvem Sarajevský tribunál, se konal od 12. do 23. října 1914 a byl už v tisku ostře sledován: „Sarajevský proces spěje ke konci. Po řeči státního zástupce, který vylíčil atentát z politické i morální stránky a žádal odsouzení obžalovaných dle žalobního návrhu, ujali se slova obhájci soudní rada Struppel, dr. Zistler, dr. Max Feldbauer, dr. Premužić a dr. Perisić. U obžalovaných vedlejších snaží se obhájci vesměs dovoditi nevinu. O Principovi tvrdí obhájce dr. Feldbauer, že je sám obětí zločinců v Bělehradě. Třeba, že Princip chce se vyšvihnouti na národního hrdinu a tvrdí, že usiloval o sjednocení Jihoslovanů, jest ve skutečnosti pouze mladým nezkušeným mužem, který byl svým okolím v Bělehradě a po celé cestě do Sarajeva zfanatizován a k zločinu podněcován. Obhájce dr. Premužić zastává se obzvláště obžalovaného Čabrinoviće, o němž tvrdí, že za přelíčení projevoval ušlechtilé lidské cítění. 

Po replice státního zástupce ujal se slova obžalovaný Čabrinović a prohlásil, že myšlenka zavražditi arcivévodu nevznikla u obžalovaných. Ve společnosti, v níž se on, Princip a Grabež v Bělehradě pohybovali, byl atentát líčen vždy jako něco šlechetného, poněvadž jest arcivévoda v cestě jihoslovanské myšlence. Třebas chce si Princip hráti na hrdinu, litují obžalovaní toho, co se stalo, neboť nevěděli, že arcivévoda má děti.“  Princip ve svých výpovědích před soudem nezapíral a podle protokolu dokonce prohlásil: „Nejsem zločinec, protože jsem zabil muže, který jednal nesprávně. Já jsem jednal správně.“ 

Nepotvrzená konspirace 

Není bez zajímavosti, že vojenští odborníci i laická veřejnost se pozastavovali nad faktem, že srbská tajná služba vyslala k takto zásadní akci namísto vyškolených a rozkazem pověřených teroristů „jen“ dobrovolně se nabídnuvší poblázněné chlapce. Někteří badatelé se proto domnívají, že sarajevský atentát byl nejen záminkou pro vypuknutí první světové války, ale s tichým souhlasem světových mocností promyšleně zorganizovaným komplotem, který ji měl cíleně spustit. Nabízí se ale prosté vysvětlení: Apis s Tankosićem nejspíše fatalisticky předpokládali, že nadšený amatér může dosáhnout svého cíle pod efektivním krytím „naivního mladíka“ snadněji než „nenápadný“ profesionál, což se v tomto případě také skutečně stalo. 

Naproti tomu je více než jisté, že v diplomatických a zpravodajských kruzích nebyly přípravy možného útoku na následníka trůnu skutečně žádným tajemstvím – sám arcivévoda František Ferdinand byl před svou cestou do Bosny dokonce několikrát varován. 

Ke konečnému vynesení rozsudků došlo 28. října 1914. C. k. tisková kancelář toho dopoledne informovala ze Sarajeva: „Soud na základě vyšetřování shledává, že do tohoto zrůdného činu byla zapojena jak Narodna Odbrana, tak i vojenské kruhy Srbského království prostřednictvím tajných agentů. (…) Gavrilo Princip, Nedjelko Čabrinović, Trifko Grabež byli odsouzeni k těžkému žaláři na 20 let. Vaso Čubrilović k těžkému žaláři na 16 let. Cvjetko Popović k těžkému žaláři na 13 let.“ 

Z dvaceti pěti obžalovaných došlo k osvobození devíti z nich a z pěti rozsudků smrti byly vykonány pouze tři, z nichž se jen jeden týkal přímo člena skupiny atentátníků, Danila Iliće, protože jako jediný z nich dosáhl plnoletosti. Rozsudky smrti vykonal popravčí pro Bosnu a Hercegovinu Alois Seyfried na dvoře Filipovićových kasáren v Sarajevu dne 3. února 1915. 

A co bylo dál 

Po vypuknutí první světové války byli prominentní vězni Bosny a Hercegoviny preventivně převezeni do vnitrozemských trestnic monarchie. Šest z nich včetně Principa, Čabrinoviće a Grabeže skončili v Terezíně, kde je přísně střežili a na veřejnost nesměl proniknout sebemenší detail o jejich životě. Přestože podle svědectví novinářů byl Princip už v roce 1914 „očí vpadlých a vzezření mladého souchotináře“, zemřel až 28. dubna 1918 na následky nemoci a pobytu ve věznici. 

Největší štěstí z atentátníků měli Cvjetko Popović a Vaso Čubrilović, které z vězení brzy propustili. První ze jmenovaných se stal kurátorem etnografického oddělení sarajevského muzea a po celý život uváděl, že kdyby tehdy věděl, že atentát povede ke světové válce, nikdy by se na něm nepodílel. Zemřel v Sarajevu 9. června 1980. Čubrilović před druhou světovou válkou založil nacionalistickou organizaci Srbský kulturní klub. Po napadení Srbska armádami Osy byl zatčen gestapem a deportován do koncentračního tábora v Banjice. Po druhé světové válce se coby politik přidal na stranu Josipa Tita, což mu vyneslo funkci ministra zemědělství a poté ministra lesnictví. Zesnul jako poslední pachatel sarajevského atentátu 11. června 1990 ve věku 93 let. Gavrila Principa tak přežil o 71 let.

Soudu se jako jediný vyhnul Muhamed Mehmedbasić. Poté, co se rakousko-uherské úřady dozvěděly, že uprchl do Černé Hory, naléhaly na jeho vydání. Dne 12. července 1914 došlo k jeho zatčení, ale Mehmedbasić dva dny před plánovaným vydáním uprchl z věznice do Srbska, kde vstoupil do četnického oddílu, ve kterém trénoval bosenské dobrovolníky. Atentátník přežil první světovou válku a příchod srbské armády do Bosny a Hercegoviny označil za nejkrásnější den ve svém životě. Roku 1941 byl chorvatskými ustašovci jako podezřelá osoba zatčen, mučen, a dne 29. května 1943 jej zavraždili.

Japonská astronomka Natsuko Izumiová z Univerzity Gifu a japonské Národní astronomické observatoře se s kolegy zaměřila na vzdálenou periferii Mléčné dráhy. Prostřednictvím Vesmírného dalekohledu Jamese Webba astronomové sledovali oblast označovanou jako extrémní vnější část galaxie (EOG), která je vzdálená více než 58 tisíc světelných let od centra Mléčné dráhy. Pro srovnání, Sluneční soustava je od galaktického centra vzdálená asi 26 tisíc světelných let a bývá považována za periferii Galaxie.

Porodnice na kraji Mléčné dráhy

Vědci se zaměřili na molekulární mračna Digel Cloud 1 a Digel Cloud 2, která se v dané oblasti nacházejí. Pozorování pomocí zařízení NIRCam (Near-Infrared Camera) a MIRI (Mid-Infrared Instrument) odhalilo, že především v mračnu Digel Cloud 2 se extrémně rychle rodí nové hvězdy. 

Prostředí EOG je jiné než jaké známe ze sousedství naší Sluneční soustavy; metalicita a hustota plynu, což jsou klíčové faktory pro zrod nejen hvězd, ale i planet a planetárních systémů, jsou zde výrazně nižší. Intenzivní tvorba hvězd proto vědce překvapila.

„O zmíněných molekulárních mračnech ve velké vzdálenosti od galaktického centra jsme již věděli. Nemohli jsme ale detailněji zkoumat jejich vlastnosti,“ vysvětluje Izumiová. „Díky Webbovu dalekohledu jsme získali úžasné snímky těchto mračen. Bouřlivá tvorba hvězd v této části Galaxie je do značné míry překvapující.“ Výsledky pozorování periferie Mléčné dráhy uveřejnil odborný časopis Astronomical Journal.

Pro Izumiovou šlo o úvodní seznamovací kolo a ráda by se na tuto vnější část Mléčné dráhy nyní více zaměřila. Vědkyně hodlá zjišťovat jaké hvězdy se zde vyskytují a prozkoumat případné protoplanetární disky u tamních mladých hvězd.

Měření času vyžaduje pravidelný rytmus. V minulosti tento rytmus zajišťovaly cykly Slunce a Měsíce, později jsme začali používat nejrůznější jednoduché či složitější stroje. V dnešní době jsou nejpřesnějším nástrojem pro měření času atomové hodiny, v nichž „tikají změny stavu atomu“. 

Přestože odchylka atomových hodin činí jen jednu sekundu za 300 milionů let, vědcům ani taková pro smrtelníka takřka nepředstavitelná přesnost nestačí. Už celá desetiletí se proto snaží využít k měření času nikoliv celý atom, ale jeho mnohonásobně menší atomové jádro. Až zcela nedávno se to podařilo mezinárodnímu týmu odborníků, který vytvořil první prototyp jaderných hodin v zařízení Coloradské univerzity v Boulderu. Významný objev představil veřejnosti vědecký časopis Nature.

Velká očekávání

Uvedený prototyp není přesnější než dnešní nejvýkonnější atomové hodiny. Nová technologie je ale teprve v počátcích. Odborníci jsou přesvědčeni, že jaderné hodiny brzy pokoří rekordy v přesnosti určování času a dramaticky vylepší aplikace využívající satelity, včetně navigačního systému GPS.

Vědci se nemohou dočkat. Extrémně přesné jaderné hodiny jim poskytnou přístup do doposud neprobádaných končin fyzikálního světa. „Jaderné hodiny otevírají dveře, za nimiž můžeme zkoumat přírodní zákony z nového úhlu pohledu,“ věří fyzik José R. Crespo López-Urrutia z německého Institutu Maxe Plancka pro jadernou fyziku v Heidelbergu

Přimět „tikat“ atomové jádro v hodinách je velmi náročné a vyžaduje to spoustu energie. Pozoruhodnou výjimkou je atomové jádro thoria-229, u něhož z ne zcela jasných důvodů postačuje k „roztikání“ jen velmi malá energie, kolem 8 elektronvoltů. Vědci ale museli tuto energii nejprve určit, a to velice přesně. Povedlo se to až týmu Thorstena Schumma z vídeňské Technické univerzity, který výsledky svého snažení zveřejnil letos na jaře v odborném časopisu Physical Review Letters. Odtud byl k jaderným hodinám už jen krůček.

Podle vědců se k Zemi na konci září připojí malý souputník. Blízkozemní objekt s označením 2024 PT5, zachytil na počátku srpna systém ATLAS 7 – systém čtyř dalekohledů včasného varování zaměřený na včasnou detekci menších blízkozemních objektů. Vesmírný návštěvník vykoná mezi 29. zářím a 25. listopadem jeden neúplný oblet naší planety a poté unikne zemské gravitaci.

Jakkoli jde o zajímavou vesmírnou návštěvu, žádnou velkou podívanou bohužel neslibuje – objekt 2024 PT5 měří jen 11 metrů a spadá tak do kategorie meteoroidů (vesmírných objektů menších než 100 metrů). Podobně velké objekty jsou pozorovatelné jen pomocí nejvýkonnějších dalekohledů.

Podobné vesmírné návštěvy naše planeta zažívá poměrně pravidelně. V letech 1981 a 2022 se například na krátkou dobu stal společníkem Země podobně velký meteoroid s označením 2022 NX 1.

Meteoroid 2024 PT5 podle vědců s největší pravděpodobností pochází z pásu asteroidů Arjuna – rozmanité změti vesmírného kamení, které obíhá kolem Slunce v blízkosti naší planety. Podle aktuálních výpočtů se k Zemi znovu přiblíží v lednu 2025, kdy jej bude od modré planety dělit zhruba 1,8 milionu kilometrů. Během září až listopadu se bude pohybovat mnohem dál – 3,2 až 4 miliony kilometrů. Půjde na dlouhou dobu o poslední setkání. Jeho další návštěva se očekává až v roce 2055.

Ten skutečně nejstarší známý daňový systém na světě vznikl v Egyptě. Došlo k tomu přibližně kolem roku 3000 př. n. l., krátce poté, co První dynastie sjednotila Dolní a Horní Egypt. Systém, který tam tehdy nastolili, se v mnoha modifikacích stal nedílnou součástí systému vládnutí po celém světě. Z Egypta si jej vypůjčili například v Mezopotámii. Proč? Pro praktičnost. Ať už totiž plánujete dobyvačnou válku anebo stavbu zavlažovacích kanálů, prostředky navíc vybrané od lidu se hodí vždycky. 

Za daněmi obvykle nic duchovního nehledáme, ale jejich vznik s nemateriálním světem v Egyptě úzce souvisel. Egypťané totiž na počátku chápali svou zemi jako království faraona, božského prostředníka. A sebe jako jeho bohy ustanovené služebníky. Nemohlo tomu být jinak. Konat dobro pro svou zemi a jejího bohy vyvoleného vládce, tak chápali jako svou přirozenou povinnost. Daně, sloužící ku prospěchu říše a faraona, vnímali coby součást celoživotně praktikované víry. 

Hoďte ho krokodýlům 

Jednou z těch prvních zavedených byla daň z úrody. Faraoni s ní při svém rozpočtovém hospodaření začali počítat už v roce 2649 před naším letopočtem. Šlo o téměř klasický desátek, jak jej známe i ze středověku. Ne tedy nutně vždy o desetinu z celku úrody, ale o obecně stanovený závazný podíl z vypěstovaného. Ve své ranné podobě byla tato daň kolektivní, komunitní. Odvádět ji musela města a vesnice jako celek. A pokud snad správci takových sídel nedodrželi zadané kvóty, čekalo je pořádné bití. Anebo předhození krokodýlům… 

„Podobné výjevy s tresty aplikovanými na správcích jsou v zádušních chrámech z období Staré říše poměrně časté,“ vysvětluje Brian Muhs, egyptolog Chicagské univerzity. Představa, že by snad starosta anebo městský úředník dostal výprask za to, že vy neodvedete daně, se dnes může jevit svůdná. Bohužel ani v Egyptě se dlouho neudržela. Místo toho (mezi lety 2030 až 1640 př. n. l.) nastoupil diverzifikovaný systém individuálního zdanění. Ten převážně zemědělstvím se živící populaci ukládal za povinnost odvádět podíl z úrody přímo do sýpek vladařů. Praxi bylo možné zavést jen díky nárůstu počtu a schopností státních písařů. Předpokládala totiž důslednou evidenci obyvatel i obhospodařovaných pozemků, na jejichž základě byl stanovován prvotní soupis daní. 

Dá se tedy říct, že první neobratné kolektivní daně postupně pomohly vytvořit první administrativně-byrokratický aparát, který byl schopen přistupovat k dalšímu vybírání daní individuálně, a mnohem efektivněji. 

Spravedlivý podíl 

Staroegyptští úředníci tento systém průběžně zdokonalovali. Byli si vědomi toho, že ne každá půda na poli je stejně úrodná. A že ani dobrá půda nevydá v pěstitelsky špatném roce vydatnou úrodu. „Pole byla daněna různými způsoby, sazba závisela na produktivitě jednotlivých polí a jejich úrodnosti, kvalitě obdělávané půdy,“ vysvětluje Moreno Garcia, egyptolog z pařížské Sorbony. „Suma se tedy lišila, a navíc základní sazbu vláda dynamicky každou sezónu určovala v závislosti na hladinovém stavu Nilu.“ 

Řeka, která svými pravidelnými záplavami ovlivňovala vláhu a oživení zemědělské půdy, diktovala i daňovou zátěž. Sloužily k tomu tzv. nilometry. Vysoké kameny stavby připomínají svou funkcí odměrné válce se stupnicí a označovaly dosah vody. Archeologové je našli na ostrovech Elefantina, Rhoda či na březích města Thmuisu. Princip jejich použití byl prostý: příliš málo i příliš mnoho vody bylo příčinou problémů – povodní či sucha. Výsledek? Slabá úroda. Základní sazba daně za takových neoptimálních podmínek byla nižší. Za standardního, optimálního hladinového stavu byly daně odváděné z polí na procenta objemu sklizně o něco vyšší. Daně ve starém Egyptě byly ve svém principu spravedlivé, přímo regulované božskou řekou. Pro svou dynamičnost a proměnlivost v zásadě neprovokovaly nespokojenost. 

Až za hrob 

Daně se staly natolik přirozenou součástí života Egypťanů, že je považovali za záležitost poplatnou i pro posmrtný život. I proto příbuzní kladli do hrobů zesnulých hliněné figurky zvané ushabti, na nichž byla vepsána kouzla. Jejich úlohou bylo plnit daňové povinnosti za své zesnulé majitele. Měly za ně na onom světě pracovat, a tím jim umožnit relativně věčný klid v zásvětí. Ani smrt vás tedy v Egyptě neuchránila od dluhů a povinnosti daní! 

Ne každý si pochopitelně mohl dovolit odvádět podíl z úrody. Ale mohl, respektive musel to, kompenzovat ve formě zadané činnosti. Daně si takový nehospodařící jednotlivec mohl odpracovat na veřejnosti a při faraonům prospěšných projektech. Kopáním zavlažovacích kanálů, dřinou v kamenolomech, stavbou chrámů. Někdy to bylo víc žádoucí, než jen snopy obilí. S tím jak se egyptská společnost dále ekonomicky a sociálně rozvíjela, se měnil a rozšiřoval daňový systém. Daně se odváděly také z běžného exportu a importu zboží, z exotických surovin (barviv, vůní, mastí), z textilií, z prodeje poživatin, provozování přívozu či lodi, prodeje zvířat. Předpokládalo to po staletí fungující systém daňových převodů. Ten například udával, kolik štočků látky se vyrovná dvěma kozám, kolik je to hodin fyzické práce a jak to přepočítat na obilí nebo třeba keramiku. 

Přiznaným neduhem daňových převodů byla těžkopádnost. Výrazného zjednodušení se dočkal až za časů perského a makedonského vpádu do Egypta, kdy okupanti představili „novinku“ v podobě kovových mincí. Ty byly extrémně praktické. Lehké, ke snadné přepravě a manipulaci, pohotové k použití. Protože vyjadřovaly přímou hodnotu zboží i služeb, umožňovaly výběr daní z různých zdrojů bez komplikovaných převodů. 

Peníze kazí 

Pro egyptský svět byla ta změna ale možná až příliš velká. S penězi se totiž ztrácel kontakt se všední realitou. Při vykonávání veřejně prospěšných prací mohl daňový poplatník vidět výsledky svého díla a dopady na obecné blaho. Zemědělec se mohl ztotožnit s tím, jak daň z jeho vypěstované úrody přispívá říši. Naopak peníze byly takříkajíc bezduchým nástrojem, které si jen tak bez jejich kontroly plynuly mezi cizími pokladnicemi. 

Současně se také snižovala důvěra veřejnosti v celý ten obsáhlý úřednický aparát, který se z užitečné administrativy stal komplikovanou byrokracií. Na samém vrcholu pořád stál faraon, nezpochybnitelná autorita a prostředník mezi světem pozemským a božským. Ale jeho slova o daňových výnosech formulovali kněží. Za nimi stála neustále rostoucí armáda písařů, kteří v archivech sepisovali „má dáti-dal“. Nilometry sice dál udávaly úrodnost sezóny, ale četli z nich nomarchové, místní hodnostáři, guvernéři provincií. Kteří pověřovali své oblastní úředníky, a ti k vymáhání daní využívali zástupů výběrčích. 

Množství těch mezičlánků přirozeně nahrávalo korupci, podvodům. Písaři a nomarchové často spolupracovali, aby státu vykazovali nižší daně a přebytek si ponechali. Nebo od zemědělců vybírali více, než daný spravedlivý podíl. Když faraon 18. dynastie, Horemheb, vydal edikt o usekávání nosů a vyhnanství pro daňové podvodníky, reagoval tím na prohnilost celého úřednického aparátu. Opatření ale přišlo pozdě, prosté Egypťany už nepoctivost nakazila též. Dříve nemyslitelné věci – aby zemědělec do pytle s obilím přidával kameny a šidil váhu – se stalo všední realitou. Protože už tušil, že vybraná daň nesloužila jen říši a faraonovi, ale blahobytu hodnostářů. 

Byrokracie 

Lidé intenzivněji vnímali nespravedlivost i proto, že místo rovného systému, v němž daně v různé podobě odváděl každý, byl nastolen systém mnoha výjimek a zvýhodnění. Typicky se týkaly chrámů, které daně odvádět nemusely a akumulovaly tak nezměrné bohatství. Faraoni ale v rámci politických manévrů průběžně zvýhodňovali určité skupiny obyvatel, své věrné podporovatele. Nebo si naopak kupovali přízeň odpůrců. Úlevy se týkaly nejúspěšnějších obchodníků, stavitelů, velkoproducentů. A to, že se výjimek a snížení daní častěji domáhali mocní a bohatí, dál daňový systém deformovalo. Od daní byli osvobození kněží, úředníci, vojáci, služebnictvo a tisíce dalších jednotlivců. Dopláceli na to, často doslova, prostí lidé. Kdysi tak efektivní a unikátní, nyní přebujelý systém, pohlcoval sám sebe. To už ale známe i u nás, v současnosti. 

„V daňových systémech světa, za 5 000 předlouhých let historie, existuje veliká rozmanitost,“ dodává k tomu egyptolog univerzity v Cambridge, Toby Wilkinson. „Ale většinu těch technik a variací v praxi jako první ozkoušeli právě Egypťané. Často jsou dodnes používány ve své původní podobě.“ Můžeme si myslet, že žijeme ve velmi moderních společnostech, ale způsob, jakým dnes vlády prosazují kontrolu, vlastně pořád odpovídá starověkému Egyptu za doby bronzové…

Oblast Norberg v centrálním Švédsku byla už od středověku domovem horníků, kteří tam těžili železnou rudu. Ta představovala hlavní zdroj příjmů švédské koruny a pomohla zemi začlenit do mapy evropských obchodních tras. Většina těžby putovala do Německa, kde tvořila asi třetinu veškerého zpracovaného železa, jež pak kupci hanzy přeprodávali dál do Holandska a Anglie. Produkce zbytku Švédska však závisela na obdělávání nepříliš úrodných polí či na těžbě a vývozu dřeva. Teprve rozvoj manufaktur a poté nástup průmyslové revoluce proměnily místní hospodářství od základů.

U kořenů změny stál šlechtic Per Larsson Gyllenhöök. Roku 1691 založil v Ängelsbergu huť a pojmenoval ji po německém horníku Englikovi, který v místě působil ve 14. století. Zpočátku jednoduché hutní zařízení pak zdokonalil jeho syn, jenž z něj vybudoval skutečnou továrnu: Na počátku 18. století už zahrnovala tři hamry, trojici pecí, vodní mlýn a pilu.

Za zlatých časů

V roce 1746 ovšem panství vyhořelo a bylo třeba jej vybudovat od základů znovu. Vznikla tak podoba, která se dochovala dodnes. Tehdy už se jednalo o majetek rodiny Söderhielmů a domácí pán, jemuž dvě manželky po sobě povily devatenáct dětí, potřeboval hodně prostoru k životu. K huti tak přibyly nejen kancelářské budovy a ubytování pro dělníky, ale především grandiózní dům, kde početná rodina bydlela.

Produkovalo se tam zejména surové železo, sloužící coby výchozí surovina pro litinu či ocel. Velmi kvalitní materiál si vydobyl evropské renomé a zajistil místním hutím proslulost, což je umožnilo v průběhu více než dvou set let trvale modernizovat. Jenže klesající ceny materiálu na trhu nakonec dolehly i na lokální podnikatele, kteří nezvládli držet krok s rozvojem větších a efektivnějších hutí a oceláren v Anglii. V roce 1890 se tedy brány komplexu uzavřely.

Huť znovu zrozená

Engelsberskou huť však koupil průmyslník Axel Johnson, a rozhodl se ji zachovat jako památku. Dokonce dal v místě postavit dvě pece, aby se mohla původní kovárna opět zprovoznit. Zveleboval také přilehlý statek a mlýn, přičemž se tam konala i pravidelná zasedání jeho ocelářské společnosti. A ve vlastnictví rodiny Johnsonů se huť nachází dodnes.  

Anglický pojem friendly fire označuje incidenty, při nichž dojte k palbě na vlastní či spojenecké jednotky. Nejčastěji je příčinou mylná identifikace cíle coby nepřátelského nebo jednoduše zmatek v bojové vřavě. Podobné ne šťastné události se přitom nevyhýbaly ani pilotům stíhaček. Muži v kokpitech těchto strojů se po nebi řítili rychlostí mnoha set kilometrů za hodinu a na rozhodnutí, zda zahájí palbu, či nikoliv, měli většinou jen pár sekund. Nebezpečí se zvyšovalo hlavně ve chvílích, kdy se nad bojištěm pohybovalo více jednotek, které o sobě navzájem nevěděly, anebo tam operovala i letectva spojenců. Dalším rizikovým faktorem se stávalo rovněž zavedení nového letounu do výzbroje. Na jeho siluetu ještě stíhači nebyli zvyklí a mohli ho tak snáze zaměnit za nepřátelský.

Bestie s velkým chladičem

To byl i případ britské stíhačky Hawker Typhoon, jejíž prototyp se poprvé odlepil od vzletové plochy 24. února 1940. Šlo o mohutný stroj poháněný silným motorem Napier Sabre II o výkonu 1 640 kW. Ten v malých výškách umožňoval letounu dosáhnout maximální rychlost až 665 km/h. Typhoon disponoval i silnou výzbrojí 12 kulometů ráže 7,7 mm v křídlech, další výrobní série už nesly čtyři 20mm kanony. Tady však pozitiva končila. Vývoj letounu se totiž nepodařilo dotáhnout do konce. Ocasní plochy trpěly třepetáním a došlo i k několika haváriím zapříčiněným jejich destrukcí. 

Motor při nahazování často vzplanul a do kabiny pronikaly výfukové zplodiny. Tyto problémy vyústily v další letecká neštěstí, která si vyžádala i život několika letců. Přesto letoun začaly koncem roku 1941 přebírat první stíhací perutě. Britské velení nicméně nemělo zcela jasno v tom, jak nové stroje nejlépe využít, a ze začátku sloužily jako záchytné stíhací. Na jaře roku 1942 RAF disponovalo třemi perutěmi typhoonů.

Nedobrovolná koupel

Prvního červnového dne ohlásily obsluhy britských radarů nepřátelská letadla blížící se k Doveru. K jejich stíhání vzlétli dva příslušníci 56. perutě podporučík Deugo a četař Stuart-Turner. Oba hnali své typhoony do oblasti, kde očekávali německé vetřelce. Pozemní návodčí ale za stejným cílem vyslali i dva piloty spitfirů od 401. kanadské perutě, a to četaře Morise a rotného Murayho. Ti proti slunci zpozorovali dva stroje s mohutnou přídí, které považovali za Fw 190, a udělali s nimi krátký proces. Ve skutečnosti ale do moře poslali oba typhoony. 

Četař Stuart-Turner přitom zahynul a podporučík Deugo musel rozstřílený letoun opustit na padáku. Ten ho bezpečně snesl k hladině a po dvouhodinové koupeli byl vyloven vlastní záchrannou službou. Brzy se přišlo na to, co se stalo, a velení RAF zahájilo vyšetřování. Oba Kanaďané byli nakonec zproštěni obvinění, neboť nedostali informaci o tom, že na stejný cíl mají zaútočit i typhoony, a vina padla na pozemního kontrolora.

Nad hořícím Dieppe

K dalšímu incidentu došlo už 30. července, kdy se dva piloti typhoonů od 56. perutě vraceli z akce nad mořem, když vtom kapitán Haabojoern nahlásil, že má potíže s motorem. Možná by svůj stroj dotáhl až k pobřeží, když tu se náhle přiřítil spitfire a poslal ho přesnou dávkou do moře. Haabojoern dokázal otevřít kabinu a vyskočit. I jeho nakonec z moře vylovili jeho spolubojovníci. Dostupné zdroje ale neuvádějí, zda se podařilo dohledat identitu útočníka. 

Dne 19. srpna pak došlo k jedné z největších leteckých bitev roku 1942, a to na pozadí pokusu spojeneckého výsadku u přístavního města Dieppe. Do akce se zapojily i všechny tři perutě typhoonů a opět došlo k tragédii. Kolem 14.00 se rozhořel prudký střet 266. perutě s německými stíhači a jednotka se během něj rozptýlila. Kapitán Dawson se poté vracel spolu se svou dvojkou domů, a když se nacházeli asi na půli cesty přes průliv La Manche, vrhly se na ně spitfiry od 332. norské perutě. Dawson se úspěšně vyhnul prvnímu útoku a rychle kličkoval, aby se vyhnul dalším. Neměl však štěstí a dostal se přímo před hlavně poručíka Kristiansena. Ten zaměnil rozměrný chladič typhoonu za mohutnou příď Fw 190, a když se mu Dawsonův stroj mihl v zaměřovači, instinktivně vypálil. 

Dávka zasáhla naplno a z typhoonu odlétly kusy konstrukce. Pak se přetočil na záda a zřítil se na hladinu moře, kde došlo k výbuchu. Norové si brzy uvědomili svou chybu a začali kroužit nad místem tragédie, Dawson však nepřežil. Velitel křídla typhoonů podplukovník Gillam později do hlášení uvedl: „Perutě spitfirů nedostaly informaci, že se v daném prostoru nacházejí i typhoony, což způsobilo tyto problémy. Po tomto incidentu už byly letouny vždy naváděny tak, aby byl mezi spitfiry a typhoony větší výškový rozdíl.“ 

Proti thunderboltům

Útoky spitfirů a palba britských dělostřelců na vlastní stíhačky Hawker Typhoon byla po jejich zavedení tak častá, že velení 19. listopadu 1942 vydalo rozkaz natřít přídě typhoonů na bílo a spodní plochy křídel „ozdobit“ černými a bílými pruhy. U pilotů to však vzbudilo bouři nevole, protože tuto antikamufláž považovali za příliš výraznou. Na začátku prosince byl proto rozkaz pozměněn a došlo k odstranění bílé barvy na přídi. Kromě toho se objevovaly také samostatné žluté pruhy na křídlech. Tato opatření zafungovala a útoky nadlouho ustaly.

Během roku 1943 u La Manche přibývalo stále více amerických stíhacích útvarů, jejichž piloti nedisponovali většinou žádnými bojovými zkušenostmi. To ale vynahrazovali bojovností a mnohdy mačkali spoušť dřív, než se ptali. K jednomu takovému incidentu došlo 21. prosince, kdy šestice typhoonů od 609. perutě doprovázela několik bombardérů B-26 Marauder.

Během toho na ně nedaleko francouzského Doullens zaútočily americké P-47 Thunderbolt od 78. stíhací skupiny. Jejich palba poslala k zemi majora Thorton-Browna a poručíka Millera, kteří oba v troskách svých strojů zahynuli. Spršku střel schytal i Američan v řadách kanadského královského letectva poručík Ross, který však svůj prostřílený typhoon dokázal udržet pod kontrolou a dostal se v jeho kabině až na domovské letiště. I tento incident se důkladně vyšetřoval a velení za viníka nakonec označilo operačního důstojníka 78. stíhací skupiny. Od jednotky byli ale odveleni i všichni stíhači, kteří na typhoony stříleli.

Na stejném písečku

Mnozí stíhači létající na typhoonech byli na Američany opravdu rozzlobeni a Hugh Fraser ze 439. perutě si do deníku napsal: „Piloti thunderboltů jsou stejně hloupí jako vždy. Stále nás otravují a jednoho dne je nakonec sestřelíme.“ Na obranu Američanů je nutné uvést, že často operovali v nízkých letových hladinách a útočili na pozemní cíle podobně jako piloti typhoonů a při komunikaci mezi jejich návodčími občas došlo k nedorozumění. 

Tragický konec mělo to z 24. prosince 1944, kdy se z akce na vlastní letiště v Holandsku vracel rotný Wright od 439. perutě. V deníku jednotky se o události píše: „Při návratu domů byl jeden roj napaden dvěma thunderbolty a došlo k boji. Thunderbolty nejprve dlouhou dávkou po škodily stroj ‚červená 3‘ pilotovaný rotným Sagem, přičemž letoun utrpěl poškození kategorie A. Poté střílely na stroj ‚červená 4‘ pilotovaný rotným Wrightem, který se přetočil na záda a šel přímo dolů v plamenech. Bylo vidět, že pilot vyskočil, ale jeho padák se neotevřel. Předpokládá se, že byl zabit.“ Tak tomu skutečně bylo. Jednalo se ale o už patrně poslední případ střelby do vlastních řad, jejímž cílem se stal Hawker Typhoon.

Na opačné straně barikády

Protože stroje Hawker Typhoon velmi často prováděly útoky na pozemní cíle, stali se jejich piloti aktéry celé řady incidentů palby do vlastních řad, avšak tentokráte jako jejich „pachatelé“. Například 8. června 1944 zaútočila skupina typhoonů na kolonu 175. pěšího pluku americké 29. pěší divize, přičemž bylo zabito nebo zraněno 24 mužů. Ještě větší pohroma pak přišla 7. srpna téhož roku. Nejprve typhoony ostřelovaly jednu z čet amerického 120. pěšího pluku nedaleko Mortain v Normandii a zabily dva muže. Kolem poledne téhož dne pak byly typhoony přivolány jako letecká podpora pro americký 823. prapor stíhačů tanků, aby pomohly zastavit útok obrněnců 2. tankové divize SS „Das Reich“. Místo toho však raketami ostřelovaly pozice amerických protitankových kanonů M5, přičemž jeden dělostřelec padl a další utrpěli zranění. 

K incidentu navíc došlo i přesto, že vojáci na zemi signalizovali žlutým kouřem, že patří ke spojenecké jednotce. O pouhé dvě hodiny později došlo k další tragické události, když typhoony napadly jednu z rot 120. pěšího pluku americké 30. pěší divize a opět způsobily mnoho ztrát. Mezi padlými byl i major James Bynum a paradoxní je, že důstojník, který jej nahradil, utrpěl vážná zranění po náletu typhoonu jen o několik minut později. Ani to však nebyl konec onoho nešťastného dne, neboť zhruba ve stejné době zaútočil Hawker Typhoon na kanonovou rotu téhož pěšího pluku a zabil 15 mužů. Hned následujícího dne pak došlo k raketové mu útoku na dva shermany 743. tankového praporu, přičemž zahynulo pět tankistů. O několik hodin pozdějise navíc situace opakovala, když typhoony zapálily další dva shermany téže jednotky, jednoho muže zabily a 12 zranily. 

Minolovky na mušce

Ani zdaleka přitom nemělo jít o poslední události tohoto druhu, v nichž svou smutnou roli sehráli piloti typhoonů. Za zmínku stojí například incident, kdy letci od 263. a 266. perutě 27. srpna 1944 zaútočili na minolovky královského námořnictva nedaleko Le Havre. Plavidla Britomart a Hussar dostala přímý zásah a potopila se. Salamander utrpěla těžké poškození a Jason vyvázla s lehčími škodami. Zasaženy byly také dva doprovodné trawlery. O život přišlo celkem 117 námořníků, dalších 153 utrpělo zranění. 

Následné vyšetřování prokázalo, že vina ležela především na straně námořnictva, které si vyžádalo letecký útok na údajně nepřátelské lodě směřující k přístavu Le Havre. Je však třeba také podotknout, že piloti typhoonů v útoku pokračovali, i když se jim britští námořníci snažili signalizovat, že patří k Royal Navy.

Ve výkladu nejstarších dějin českých zemí popisuje kronikář Kosmas tři dcery vladyky Kroka, z nichž nejstarší Kazi prý „si ve znalosti bylin a věšteb nic nezadala s Médeou z Kolchidy ani v lékařském umění s Asklépiem, poněvadž často způsobila, že Sudičky ustaly od nedokončeného díla, a přiměla kouzlem i osud, by se její vůlí řídil“. Letopisec tak pro pohanské dějiny načrtává přímou spojnici mezi medicínou, kouzlením a přírodou. Sám pak dodává, že do jeho časů (12. století) přetrvalo rčení „Id ne ipsa recuperet Cassa“ – to by nevyléčila ani Kazi. 

Jak dokazuje opatovický homiliář ze 12. nebo Codex gigas ze 13. století, magické léčebné rituály a zaříkávadla z pohanských dob pak v různých obdobách přetrvávaly dlouho do středověku i období renesance. S příchodem křesťanství však docházelo k souvislým snahám o jejich potlačení a nahrazení novou věroukou.

Pečovatelé v kutně 

Zázračné uzdravování nemocných a mrzáků představovalo důležitou část působení Ježíše Krista i prvních apoštolů a stalo se jedním z atributů spojovaných s většinou světců. Ti čeští a moravští nepředstavovali výjimku. Motivy zázračných uzdravení – ať již za jejich životů, či později u jejich hrobů – se pojí se všemi českými svatými od Ludmily s Anežkou přes Prokopa, Vojtěcha, Václava až ke Zdislavě z Lemberka, která dokonce údajně „pět mrtvých vzkřiesila, mnoho slepých prosvietila“. 

Přechod léčitelských dovedností od kouzelníků spojených s přírodou ke světcům vyvoleným Bohem souvisel s upevňujícím se monopolem církve na oblast zdravotnictví. Velká část katolických řádů si péči o nemocné přímo vetkla do svých regulí a u svých klášterů budovaly infirmaria (klášterní nemocnice určené nemocným řeholníkům), leprosária pro malomocné a špitály. První prostory určené nemocným z řad laické populace máme spolehlivě dokázány u olomoucké kapituly v 11. století, předpokládá se však, že existovaly i mnohem starší špitály, například u benediktinského kláštera na Břevnově či u pražského biskupství. 

Veliký vzestup těchto institucí přineslo 12. a 13. století, kdy do Čech přibyly řády johanitů a německých rytířů, u jejichž komend ve Strakonicích, Boleslavi, Brně či Znojmě (u johanitů) či v Opavě a Jihlavě (němečtí rytíři) byly již špitály zakládány automaticky. Za vznikem nejslavnějšího útulku tohoto typu však nestáli mniši, ale česká světice královské krve svatá Anežka, která kolem roku 1231 iniciovala vznik kláštera Na Františku. Vzhledem k nízkým medicínským znalostem i omezeným zdrojům klášterních špitálů se však péče v nich často omezovala spíše na ošetřovatelskou a pečovatelskou činnost. Pouze některé se mohly pochlubit skutečně znalým personálem v čele se vzdělaným lékařem. 

Za studii do zahraničí 

Středověký trh se zdravotní péčí se pro nedostatek skutečných odborníků vyznačoval pestrostí a proměnlivostí. Kromě různých kořenářek a léčitelů disponujících skutečnými znalostmi přírody se na něm objevovalo také množství otevřených podvodníků a hochštaplerů nabízejících zázračné přípravky či magické předměty. Do péče o tělo se potom zapojovali také příslušníci dalších profesí jako holiči či lazebníci. Hrstka skutečných lékařů a vzdělanců čerpala své znalosti nejčastěji v zahraničí. Tak například Thiddag, osobní lékař Boleslava II. (972–999) a pozdější pražský biskup, studoval medicínu v klášteře Corvey ve Vestfálsku. Zvláště na konci 12. století se potom rozmohl zvyk vyrážet za studiem na zahraniční vysoká učení a Češi také tvořili jeden z 18 národností na Boloňské univerzitě.

Úroveň domácí vzdělanosti lze z důvodu nedostatečné pramenné základny posoudit jen těžko. S jistotou však víme, že v domácích klášterních knihovnách se běžně nacházely opisy Galénova díla Ars Parva, jednoho z klasických děl, na nichž středověká medicína stála. Historici se také domnívají, že základy medicíny se mohly vyučovat na pražské katedrální škole u svatého Víta. Ve 13. století jsou zde potom doloženy přednášky vedené Řehořem Zajícem z Valdeka (pozdějším biskupem), věnované Aristotelovu dílu Libri Naturales. 

Nejpozději za posledních Přemyslovců se pak vzdělaní lékaři stali běžnou součástí královského dvora a také družin významnějších aristokratů. Za Přemysla Otakara I. (1197–1230) se poprvé zmiňuje titul physicus regius – královský lékař, jemuž se těšili hned dva muži: jistý Jan a Bernard. Přemyslův potomek Václav II. (1278–1305) již měl k ruce takovéto vzdělance čtyři a dle záznamů s nimi rád diskutoval o nemocech a lécích. 

Úsvit vzdělanosti 

Zásadní milník pro systém zdravotní péče v Českých zemích přineslo založení pražské univerzity králem Karlem IV. (1346–1378) v roce 1348. Jedna ze čtyř zakládacích fakult – lékařská – nejenže produkovala nové odborníky domácí provenience, ale stala se také hlavní autoritou v oblasti zdravotnictví a centrem vědeckého bádání. Prvními vyučujícími se stali královští lékaři Baltasar de Tuscia a mistr Walter. Výuka sestávala z četby klasických děl od Hippokrata, Galéna či Aviceny, přednášek o známých chorobách a jejich léčbě nebo nauky o léčivých rostlinách spojené s návštěvami botanické zahrady. Ve vyšších ročnících museli potom medici navštěvovat kurzy anatomie a nezřídka také praktickou výuku spojenou s návštěvou špitálů či vybraných pacientů u nich doma.

V prvních dvou dekádách od založení studoval na lékařské fakultě jen nevelký počet posluchačů, kteří se obvykle za účelem výuky scházeli v domech učitelů. Teprve v roce 1380 vznikla pro mediky samostatná kolej, jejíž součástí se stala i knihovna a další nezbytné instituce. I přes vypálení koleje za husitských válek a některé obtížné roky spojené s válečnými konflikty či ekonomickými krizemi produkuje pražská lékařská fakulta potřebné odborníky prakticky kontinuálně až do dnešních dní. Ačkoliv lékaři ještě dlouhá staletí museli svádět konkurenční boj s různými náboženskými či magickými léčiteli, cesta k profesionální medicíně byla umetena.

Původ a evoluce supermasivních černých děr, které přitom pozorujeme ve vesmíru všude kolem nás, zůstává jedním z největších tajemství vesmíru dnešní doby. Odborníci Nevadského centra pro astrofyziku nedávno přinesli důkazy, které potvrzují dřívější podezření, podle nichž supermasivní černé díry rostou díky kanibalismu.

Vědci se již delší dobu domnívají, že při splývání galaxií či podobných příležitostech dochází často k tomu, že splývají i přítomné supermasivní černé díry. Výsledkem takové události je pak větší supermasivní černá díra, jejíž hmotnost je o něco málo menší než součet hmotností původních černých děr.

Splynutí zažila i Mléčná dráha

Astrofyzikové Yihan Wang a Bing Zhang zjistili, že zmíněný scénář není neznámý ani supermasivní černé díře Sgr A* v centru Mléčné dráhy. Jejich výzkum navazuje na nedávná převratná pozorování virtuálním Teleskopem horizontu událostí (EHT), který využívá výkonu propojených soustav radioteleskopů na různých místech zemského povrchu. Výsledky výzkumu Wanga a Zhanga publikoval vědecký časopis Nature Astronomy.

Badatelé studovali zvláštně rychlou rotaci supermasivní černé díry Sgr A*, která navíc zvláštním způsobem rotuje vůči Mléčné dráze. S využitím sofistikovaných simulací prokázali, že zmíněné podivné vlastnosti rotace supermasivní černé díry lze nejlépe vysvětlit dávným splynutím s menší supermasivní černou dírou.

Astrofyzikové dospěli k závěru, že ke splynutí supermasivních černých děr došlo zhruba před devíti miliardami let, když Mléčná dráha splynula s menší galaxií označovanou jako Gaia-Enceladus. Z počítačových simulací vyplynulo, že tehdy se srazily supermasivní černé díry, jejichž poměr hmotností byl asi 4:1. Podle Zhanga tato událost přináší důkazy pro teorii hierarchického slučování černých děr, umožňuje ale také nahlédnout do dynamické historie naší Galaxie.

Přestože je Sahara jedním z nejsušších míst světa, srážková činnost zde není ničím neobvyklým. Aktuální vydatné deště ale postihly i severněji položené a obvykle výrazně sušší oblasti. Meteorologické modely ukazují, že v některých částech Sahary by mohl spadnout až pětinásobek průměrných zářijových srážek.

Podle vědců by současné vydatné deště mohly souviset s neobvykle klidnou sezónou hurikánů v Atlantiku. Ta sice obvykle vrcholí až v polovině září, podle dřívějších předpovědí ale měla být v důsledku vysokých oceánských teplot mnohem intenzivnější.

Více deště nad Saharou

Letošní Svátek práce (Labor Day), který se v USA slaví o prvním zářijovém pondělí, byl za 27 let prvním, kdy se v Atlantiku neobjevila bouře s vlastním pojmenováním. Polovina takových bouří a většina významných hurikánů se přitom rodí v oblasti jižně od Sahary, kde letos zřejmě zůstala spousta vody.

Část vědců se přiklání k vysvětlení, že jde o přirozený klimatický výkyv, jiní jednoznačně viní globální oteplování. Podle odborníka na atmosféru Moshe Armona ze Spolkové vysoké technické školy v Curychu bude pravda někde uprostřed. Zřejmě se nad Saharou setkaly přirozené vlivy s důsledky globálního oteplování.

Podle některých klimatických modelů by se vydatná srážková činnost mohla v důsledku ohřívajících se oceánů v budoucnu posunout více na sever, a i v nyní sušších oblastech Afriky by tak mohlo více pršet.